OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 9. kapitola

9. kapitola –  Odjezd z Pointu

Po nějakém čase jsem ucítila zezadu na krku něčí rychlý dech, z něhož mi běhala husí kůže po zádech a teplo těla, pak se mi jedna svalnatá paže lehce obtočila kolem pasu.

Kdyby tohle udělal Richard před několika dny, začala bych ječet jako pominutá, ale teď mi to kupodivu vůbec nevadilo, spíše naopak, hřálo mě to u srdce a dodávalo mi to klid, se kterým se vrátila i ona ztracená únava.

Ještě než jsem usnula, napadlo mě, že ten kluk s lukem v dětských baculatých ručkách, kterému se říká Amor, musí být buď úplně slepý, a nebo špatný vtipálek, když mě bez ustání nutí milovat někoho, koho mám v podstatě nenávidět.

Ráno mě probudil nenechavý a pronikavý křik kohoutů z podhradí, kteří s nevídanou vervou vytahovali lidi z jejich vyhřátých postelí.

Já sama bych bývala ještě klidně spala dál a nenechala se rušit, ale Richard vedle mě něco nespokojeně zamručel a posadil se na posteli.

„Noro,“ zašeptal po chvilce, během níž se mi téměř podařilo znovu usnout.

„Hmmm?“

„Vstávej, za chvíli musíme odjet.“

„Ještě ne,“ zamumlala jsem otráveně a překulila se na bok.

„Nechtěj, abych tě z tý postele tahal,“ zasmál se někde blízko mě můj choť.

„Jenom chvilku.“

„Tak jo, za ruce? Nebo snad za nohy?“

„To by jsi neudělal!“

„O co se vsadíme?“ cítila jsem plíživé ruce, vkrádající se pod mou přikrývku a prsty, které se mi sevřely okolo zápěstí.

Prudce jsem se posadila a srazila se hlavou s Richardem. Začal si třít čelo a bez nejmenších zábran se mi smál.

Chtěla jsem se na něj zlobit, ale můžete být snad naštvaní na někoho, kdo se umí tak krásně smát? A je jedno jestli vám, nebo někomu jinému…

Šťouchla jsem do něj a raději se vykulila z postele, když už mě donutil vstávat. Na bílou spodničku jsem si natáhla další a pak svrchní červené šaty, které jsem včera dostala od Richarda.

Zaslechla jsem někde za zády cinkání a jakmile jsem se otočila, všimla jsem si, že Richard si na lněnou tuniku natahuje kroužkovou košili. Jak do sebe drobná kovová kolečka, z nichž byla košile ušitá, narážela, vydávala tiché cinkání, musela jsem se zasmát. Kdybych svého muže totiž neviděla, myslela bych si, že nás přišel navštívit kašpárek s rolničkami na červené čepičce.

Nasadil si plášť a poté mi pomohl do toho mého. Společně jsme vyrazili širokými kamennými chodbami na snídani a já si uvědomovala, že do jídelny už bych možná trefila sama. Začínala jsem si zvykat. A to bolelo… Vždycky jsem si myslela, že jediný hrad, ve kterém se kdy vyznám, bude ten Eastwoodský, že jenom tam je můj jediný domov, že to je jediné místo, které budu milovat, ale začínala jsem mít pocit, že člověk může milovat více míst najednou, že může mít více domovů, než jen jeden.

Jen o chvilku později jsem se cpala borůvkovými buchtami, zapíjela je čerstvým mlékem a skoro u toho zapomínala na slušné vychování. Jakmile se mi ocitla v ruce buchta, kousek jsem jí ukousla a poslušně přežvykovala, jenže s dalšími a dalšími sousty jsem myslela jen na to, jak jsou ty buchty vynikající a úplně jsem zapomněla, že mám žvýkat. S další buchtou, kterou jsem dostala do ruky, jsem si na to ovšem vzpomněla a po tváři se mi rozlilo horko studu.

Richard mě pobaveně sledoval a očividně si moji stydlivost, a bez pochyby růžové tváře, skvěle užíval. Ale po chvíli jeho tvář náhle zvážněla.

„Eleanoro,“ ozval se tiše a nebojácně ke mně zvedl oči barvy těch nejmodřejších pomněnek. „Cesta, která nás čeká je dlouhá a plná nejrůznějších zbojníků a vyvrhelů. Pokud by jsme jeli s kočárem, přivolávali by jsme na sebe moc pozornosti a navíc bys neměla šanci utéct nebo ujet, kdyby se snad něco stalo,“ lezlo to z něj jako z chlupaté deky, ale mě začínalo pomalu docházet kam jeho slova směřují. „Chtěl jsem tě požádat, jestli,“ znejistěl a nervózně polkl. „Jestli bys nejela na koni.“

Má čelist se automaticky přestala pohybovat, jak měla nutkání spadnout až ke kamenné podlaze. Těžce jsem polkla velké sousto borůvkové buchty a chystala se jásat, protože už mě tlačil zadek  z té úzké dřevené lavičky v kočáře. Naneštěstí si buchta spletla cesty a zaskočila mi. Začala jsem se dusit, lapala jsem po dechu, kašlala a zřejmě i rudla. Zmatkovala jsem, nechtěla jsem umřít. Ještě ne! A pak se jako spása z čistého nebe objevila Richardova ruka, která mi vrazila pořádnou ránu do zad.

Chvíli jsem svou drobnou nehodu rozdýchávala sledována ustaranýma očima svého muže a pak se na něj překvapeně podívala.

„Na koni?“

„Čekal bych spíš díky,“ ušklíbl se Rrichard.

„No jasně, děkuji. Takže, na koni?“

„Nemáš za co.“ Dělal mi to naschvál! Určitě mi to dělal naschvál!

„Grrr…“

„Jo, na koni, obávám se, že nebudeme mít moc jiných možností,“ z jeho hlasu jsem zaslechla drobné obavy.

„A kam dáš moje věci?“

„Naložíme je na dalšího koně,“ ujistil mě.

„Tak jo,“ souhlasila jsem.

„Cože?“

„Tak jo.“

„Myslel jsem, že budeš protestovat,“ vypadal tam hrozně zmateně, až jsem se musela smát.

„Neznáš mě Richarde, od svých osmi umím na koni jezdit i jako muž, i když na lov mě bratr nikdy nevzal,“ však jsem mu to panečku vyčítala kdykoliv na to přišla řeč a byla k tomu příležitost. Stejně to ale nikdy neudělal. Tvrdil, že k dámě se to nehodí a že je to nebezpečné.

Můj muž překvapeně povytáhl obočí, zřejmě si mě vždy představoval, jako tu rozmazlenou dámu, zvyklou na luxus. Přiznávám, že luxus a bohatství jsem měla opravdu ráda, ale čas od času si od toho potřebujete odpočinout, to byl důvod, proč jsem občas zašla do stájí a jen tak se projížděla po celém panství Eastwood. Vlastního koně jsem nikdy neměla, ale naučila jsem se rychle si na různě vysoké a stavěné klisny i hřebce zvykat, proto pro mě nebyl nijak zvlášť velký problém jet na úplně cizím koni.

„Dobře,“ ozval se po chvilce zamyšleného ticha můj choť, oprášil si ruce od drobečků a vstal od stolu. „Asi je čas, Eleanoro.“

Následovala jsem ho od stolu a nechala se dovést na hradní dvůr, přeci jen, můj krok tady nebyl ještě nejjistější.

Na kamenném dláždění už nervózně přešlapovalo pět statných hřebců převážně v tmavých barvách, tři byli tmavohnědí, jeden černý a poslední z nich bílý, šedě grošovaný. Právě na jeho hřbetě byla připoutána má zavazadla a kůň pod jejich vahou téměř až naštvaně funěl. Ti zbylí pak měli na zádech jen sedla, ke kterým byly přidělané sedlové brašny, s trochou jídla a kožené tlumoky s vodou, která po chvíli jízdy, jak jsem moc dobře věděla, nabere jistou koženou pachuť.

Jen kousek od brány postávali dva rytíři v kroužkových železných košilích a se zbraněmi v pochvách, připevněných k opaskům. Netvářili se příliš nadšeně, tipla bych si, že buď kvůli tomu, že jsme je vytáhli z postelí takhle brzy, nebo že budou muset dalších několik dní protrpět v sedlech. Nebo, což bylo nejpravděpodobnější, kvůli obojímu.

Jakmile nás spatřili, pozdravili svého pána drobnou úklonkou a vyšvihli se na koně. Richard jen pokýval hlavou a udělal mi z rukou stoličku, poblíž jednoho z hřebců, abych se dostala do sedla. Přiznávám, že koně byli vysocí a přestože bych si přála, abych se tam vyšvihla sama, neměla jsem se svou postavou šanci. Jednou nohou jsem se opřela o Richardovu provizorně vytvořené stupátko a druhou jsem přehodila přes široký hřbet koně. V tu chvíli jsem děkovala svému muži, že vybral šaty, které měli po bocích krátké rozparky, díky čemuž jsem se na koně mohla posadit stejným způsobem, jakým jezdívali muži a suknice šatů se mi ani neroztrhla ani nevyhrnula. Pak už do sedla vyskočil jen můj manžel a celá skupinka vyrazila otevřenou branou ven.

Po pravdě mě ani nepřekvapilo, že se Jan nepřišel rozloučit, po včerejšku rozhodně ne. Došlo mi totiž, že jeho a Richardovy vztahy se vyhrotily do extrému a při té myšlence se někde ve mně zase ozval nedůtklivý hlásek, který mi zarputile tvrdil, že za to můžu já.

Zahnala jsem ho co nejdál to šlo a začala jsem se soustředit na záda dvou mužů před námi, kteří se spolu za vcelku pomalé chůze koní městem o něčem zaujatě bavili.

Otočila jsem hlavu vpravo a spatřila jsem ten nejnesouhlasnější obličej, jaký jsme za celý svůj život viděla. Nepatřil však mě, nýbrž byl směřován k zádům obou rytířů. Musela jsem se Richardovu výrazu upřímně smát.

„Co je?“ otočil na mě trochu naštvaně hlavu.

„Ten tvůj výraz je k nezaplacení, takhle se nech namalovat.“

„Nejsou tu do toho, aby zdrbali půlku města, ale aby zajistili tvé-“ zasekl se a raději sklopil pohled. „Aby zajistili naše bezpečí, někdy jsou horší, než ženský,“ stěžoval si popuzeně. „Neměli by si povídat, ale dávat pozor na okolí!“

„Tak je nech,“ pokusila jsem se o povzbudivý úsměv „i pro ně je to dlouhá a těžká cesta.“

Richard jen souhlasně pokýval hlavou a pevněji sevřel otěže svého koně.

Vyjeli jsme z města a zamířili do blízkého hustého lesa, v němž bylo nejen přítmí, ale i chlad. Byla jsem opravdu ráda za ten rudý plášť, který mi přikrýval záda i ramena. Richard dal rytířům pokyn, aby trochu zrychlili, neboť tímhle tempem by jsme do Cornwallu jeli opravdu dlouho.

Vždyť to bylo rozsáhlé panství, jedno z největších a nebohatších v Anglii, které se nacházelo až u moře. Právě v tomto panství se také nacházel přístav, z něhož vyplouvala většina lodí do Svaté země či Francie, pro ty nejkrásnější látky, šaty i šperky.

Hřebci klusali po udusané lesní cestě. Zatím jsem rytíře stíhala vcelku obstojně, na to, že jsem už téměř půl roku v sedle neseděla, ale i tak jsem nervózně svírala uzdu oběma rukama a dlaně se mi potily.

Všimla jsem si, že Richard se po mně čas od času nenápadně podíval, aby zjistil, jak na tom jsem. Měla jsem chuť mu říct, že na nenápadnosti musí ještě zapracovat, ale nechtěla jsem ho hned na začátku cesty naštvat.

Projeli jsme hromadou temných i řidších, prosvětlených lesů a několika vesničkami. Začínala jsem mít pocit, že si mě štěstí zase oblíbilo, protože cesta probíhala v klidu. Žádní lapkové, žádné bláto, nic. Jen chlad podzimního dopoledne a cvrlikot ptáčků, kteří se nedali na cestu do jiných krajů.

Začínalo se mi stýskat po nepohodlných lavičkách v kočáře, protože už po půl dni jízdy mě z toho ustavičného poskakování neuvěřitelně bolel zadek a při představě dalších několika dnů v sedle se mi opravdu chtělo plakat.

Kolem poledne jsme zpomalili a v první vesnici s hospůdkou zastavili na oběd.

Dřevěný domek, na kterém visela cedule hlásající Hospoda, nebyla příliš velká a jídlo také za moc nestálo. Na ty buchty, které jsme dostali k snídani, nemělo ani náhodou.

Oba rytíři se při obědě usilovně snažili přemluvit Richarda, aby jim dovolil alespoň jedno pivo, jenže ten veškerý alkohol zakázal, přestože jsem mu na očích viděla, že by si nejraději alespoň jedno dal také. I tak jsem ale byla vděčná, že to svým mužům nedovolil. Kdo ví čeho by byli schopni, dokonce i proti vínu měl jisté námitky a tak nakonec rytířům nezbylo nic jiného, než si baculatému kníratému hostinskému říct o čistou vodu. Ten se nad jejich posmutnělou prosbou jen chápavě ušklíbl a donesl jim co žádali.

Po talíři jakéhosi vývaru, který nazývali polévkou a několika sklenicích vody jsme znovu vyrazili na cestu.

Hlásek v mé hlavě mi tiše nadával, že jsem s cestou v sedle souhlasila. Kdybys chtěla, určitě by sis kočár prosadila! Vemlouval mi. Copak jsi úplně slepá, vždyť ten chlap by pro tebe udělal, co by ti na očích viděl…

Kdyby byl ten hlásek hmotný, dala bych mu ránu přesně mezi oči, přestože to je absolutně proti morálce. Nesnášela jsem jeho pitomé komentáře a nesmyslné myšlenky, se kterými jsem ovšem někde v hloubi duše souhlasila, aniž bych byla ochotná si to přiznat.

S tím hláskem v mé hlavě jsme se od sebe lišili, jako jen s málo kým. Já byla vychovaná, on ne, já byla šlechtična, on ne, já byla čisté a vznešené krve, on ne, a konečně já jsem byla schopná dodržovat jisté morální zásady, což byla věc, kterou tenhle hlásek absolutně postrádal. Nejdivnější na tom ale bylo, že já a ten hlásek, i přes naši rozdílnost, jsme byli jen jednou osobou…