OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 8. kapitola

07.02.2012 (19:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1493×

8. kapitola  - Amor musí být slepý

Přestože se mi myslí honily nejrůznější myšlenky, nemluvě o otravném hlásku svědomitě se ozývajícím vzadu v mé hlavě jsem cítila, jak se mi klíží oči. Koneckonců byl to dlouhý den a já spánek potřebovala jako sůl.

Netrvalo dlouho, oči se mi samy od sebe zavřely a já se ponořila do krásné a mnohdy i děsivé říše snů i nočních můr.

Pokud mám být úplně přesná, tak to byl zpočátku spíš sen, ocitla jsem se totiž doma. Eastwood vypadal přesně tak, jak jsem si ho pamatovala, ani hrad se nezměnil, avšak jeho majitelé zřejmě ano. A právě v ten okamžik se nádherný sen změnil na hrozivou noční můru. Jakmile jsem totiž vešla do přijímací síně, nespatřila jsem Williama, jak jsem předpokládala a čekala. Na jeho vyřezávaném polstrovaném křesle seděla Johana, tmavé rovné vlasy se jí míhaly kolem zlověstného obličeje, jak se při zlomyslném hlasitém smíchu kývala dopředu a dozadu.

„Kde je Will?“ zeptala jsem se tiše.

Odpovědí mi byl další šílený záchvat děsivého smíchu. „Mrtvý!“ zaječela po chvilce.

Ne! Nemohl být mrtvý! To by mu Johana neudělala, to by nemohla vždyť je to naše sestra!

„Je mrtvý! Mrtvý!“

Prudce jsem se na posteli posadila a otevřela oči, do kterých mě uhodilo ostré denní světlo. Protřela jsme si je a snažila se rozkoukat, jenže pak jsem ucítila, že se mi kolem pasu něco pohnulo a vedle mě se začala kroutit kožešina.

„Ááá!“ snažila jsem se s jekotem vymotat z přikrývek, ale výsledkem bylo, že jsem se do nich ještě víc zamotala, hlavně díky tomu, že mé oči zůstávaly nemilosrdně oslepeny ostrým světlem.

Nešlo to! Nešlo se z těch přikrývek dostat, v záchvatu zoufalství jsem se pokusila alespoň dostat pryč z postele. A zdařilo se!

Spadla jsem do měkkého chlupatého koberce a oddechla jsi. Byla jsem alespoň kousek dál od nebezpečí. Zavřela jsem oči a po chvilce je znovu otevřela. Bohužel si na světlo už zvykly.

„Ááá!“ Ležela jsem přímo na medvědovi. Tedy na jeho kožešině, od které se nikdo neobtěžoval oddělit hlavu. Skelné mrtvé oči na mě zíraly a z pusy trčely stále ostré zažloutlé tesáky. V ten moment jsem byla zpátky na posteli.

„Proč křičíš, Eleanoro?“ ozvalo se vedle mě rozespale a slova doprovodilo hlasité zazívání.

„Ááá!“ Vedle mě ležel Richard svlečený do půlky těla. Viděla jsme jizvy na jeho bělostné kůži, malé sotva viditelné světlounké čárky, které se vyskytovaly hlavně na předloktích a pažích. Téměř přes celou hruď se mu pak táhla jedna z delších jizev, která upozorňovala na to, že Richard neutrpěl jen lehká zranění, ale že mu možná už někdy šlo i o život. Automaticky jsem si přitáhla nejbližší přikrývku až ke krku, aby snad neviděl víc, než jsem chtěla, aby viděl.

„Tomu říkám odpověď,“ zamumlal, prohrábl si vlasy a vyzdvihl se na jeden loket. Zamžoural na mě a vzápětí překvapeně zamrkat, když zjistil, jak k sobě tisknu přikrývku.

„Nejdřív zabili Williama, pak jsem si lehla na medvěda a v závěru jsem zjistila, že jsem celou noc strávila s tebou v posteli. A ty se mě ptáš, proč křičím?“ vyjekla jsem na něj popuzeně. Možná jsem byla trošku zlá a nespravedlivá, ale ten den mi opravdu nijak hezky nezačal. To se ovšem nedalo říct o Richardovi, který, snad až na tmavé kruhy pod očima, vypadal vcelku šťastně.

Zamyšleně stáhl obočí k sobě, až se mezi nimi vytvořila jediná zamyšlená kolmá vráska a podrbal se na hlavě. Pak se překulil na posteli, posadil se vedle mě a usmál se. „Cože?“

Jen jsem zakroutila hlavou, neměla jsem náladu mu to všechno vysvětlovat, navíc mě doslova hypnotizovalo jeho tělo. Každá z těch jizev jakoby zanechala další na mém srdci, to ovšem byla věc, kterou jsem si odmítala připustit.

Vstala jsem z postele a nepřestávala ke svému tělu tisknout deku. Opatrně jsem překročila medvědovu hlavu a vyrazila ke křesílku, na němž ležely mé šaty.

„Nechám ti sem donést čisté,“ ozval se za mnou Richardův hlas. Otočila jsem se za tím zvukem a jen němě sledovala, jak můj muž vstává a polonahý kráčí ke mně. Na hrudi, břiše,  ramenou i pažích se mu rýsovali svaly. Už jako malí chlapci, v podstatě hned jakmile se naučí chodit, byli všichni šlechtici připravováni na svůj budoucí život. Nutili je nosit těžkou výzbroj, umět bojovat s meči, které mnohdy mohly vážit i více než oni sami a samozřejmě byli také učeni dokonalé jízdě na koni, toto všechno, a často i mnohem více, zanechalo památku na jejich tělech, obvykle právě v podobě svalů a menších jizev po lehkých řezných rankách.

Těsně u mě se Richard zastavil, cítila jsem teplo, které z jeho těla sálalo a onu specifickou vůni čerstvého vzduchu po bouři.

Usmál se a natáhl se pro svou košili, kterou si v noci nejspíše odložil na křeslo. Pak si jí přetáhl přes hlavu a nasadil si boty.

„Krom šatů ti nechám připravit i koupel, komorná tě později odvede na snídani, musím s Janem vyřídit ještě nějaké věci ohledně Pointu, ano?“ usmál se na mě, a jakmile jsem váhavě přikývla, zmizel ze dveří. Osaměla jsem.

Pohled mi zabloudil k oknu a já si uvědomila, že jsem ještě ani neměla příležitost si zdejší okolí prohlédnout. Skrz okno jsem sledovala, vzdálenější les, říčku vinoucí se jak mezi stromy, tak i mezi menšími políčky, rozsetými poblíž chudých obyčejných domků.  Těsně v podhradí se nacházelo město, v němž už panoval čilý ranní ruch, zřejmě měl být zrovna dnes trh, neboť někteří lidé si na menším náměstíčku začali rozestavovat stánky a vystavovali své výrobky, doufajíc, že za ně něco vydělají.

Ozvalo se zaklepání a ve dveřích se objevila hnědovlasá služebná s nádhernými šaty, které ovšem nebyly moje. Byli z rudého sametu a krásně se leskly, patřily k nim dvě čistě bílé spodničky. Až když služebná odložila všechnu tu látku na postel, všimla jsem si, že nenesla jen šaty a spodničky, ale také rudý plášť, u něhož jako zapínání sloužila zlatá spona.

Drobná služka mi připravila koupel, která byla na můj vkus přehnaně horká, ale odpustila jsem jí to, neboť každý má v tomhle ohledu jiné mínění a snad jediný kdo mé názory znal, byla Anita. Jenže ta tu teď nebyla, aby mi koupel připravila sama, nebyli tu její starostlivé ruce, káravý pohled a ani ten pocit, že mám někoho, kdo mě chápe.  Jak jen mi má chůva chyběla.

Jakmile jsem byla vykoupaná, komorná mi pomohla do šatů, ani mi nevadilo, že po celou domu mlčela, neměla jsem si s ní o čem povídat.

Když už jsem na sobě měla obě spodničky i červené šaty vydala jsem se vedena osobou znalou toho hradu do jídelny, plášť jsem nechala ležet na posteli, protože jsem ho k ničemu moc nepotřebovala a raději jsem cestou dávala pozor, kudy jdeme, abych se dokázala sama vrátit. Richard i Jan už asi museli být po snídani, neboť jídelna byla absolutně prázdná. Kuchařka přede mne na stůl postavila jídlo, kolem sukně se jí motala drobná dívenka, které nemohlo být více než pět nebo šest let.

Děkovně jsem se usmála a hladově jsem se pustila do snídaně. Byla to jakási kaše, která sice zpočátku nevypadala tolik vábně, ale chutnala skvěle, tušila jsem, že v ní bude lesní ovoce, neboť mi to podezřele chutnalo po jahodách.

Jakmile jsem dojedla, odnesla jsem prázdný talíř zpět kuchařce a vrátila se do ložnice. Měla jsem pocit, že mě tu snad nikdo nemá rád. Vždyť se žádná ze služebných neobtěžovala se mnou jenom slovíčko prohodit, jakoby se mě bály. Nevěděla jsem, čím bych je mohla děsit. Svou drobnou postavou? Povýšeným pohledem? Šlechtickým titulem? Mocí?

Zrovna jsem seděla v jednom z křesílek a sledovala rušný trh dole ve městě, když se z vedlejšího pokoje ozval zvýšený hlas a byl dost popuzený.

„Jak to, že už zase není dostatek peněz, Jane? Vždyť když jsem se tu stavoval naposledy, a Bůh ví, že to bylo sotva před týdnem, jsem tu nechával dostatečnou sumu!“

Uvědomila jsem si, že v Richardově pracovně museli ti dva být celou dobu, ale všimla jsem si jich až teď. Vstala jsem a přistoupila blíže ke dveřím.

„Já nevím, Richarde, nemám tušení.“ Ozvala se nesmělá dveřmi tlumená odpověď.

„Neděl ze mě blázna!“ zakřičel opět můj choť, slyšela jsem, jak se po zemi posouvá těžká židle, zřejmě jak vstává. „Ty víš, že tohle postavení máš jen díky svému otci, Bůh mu dej klid, tak svou práci neohrožuj!“

Ticho. Nikdo neodpovídal.

Odvážila jsem se tiše zaklepat. Slyšela jsem rychlé kroky a dveře se přede mnou otevřely. Richard se tvářil příšerně naštvaně, dokonce naštvaněji, než když jsem se s ním včera pohádala, jakmile mě však spatřil, výraz mu změknul.

„Já, jen jsem, chtěla jsem se zeptat, jestli bych nemohla do města na trh,“ vykoktala jsem a nevědomky se bojácně přikrčila. Nechtěla jsem celý den prosedět v pokoji a už vůbec ne, když byl ve městě trh.

Richard se usmál, rychlým gestem si odepnul od opasku pěkně těžký kožený měšec a podal mi ho. „Jistě, někoho s tebou pošlu.“

„Ne,“ ozvala jsme se možná až moc dychtivě, strávit zbytek dne s otrávenou a mlčící služebnou se mi nechtělo.

Richard si mě nedůvěřivě prohlédl a znejistěl.

„Zvládnu to,“ ujistila jsem ho a vykouzlila na tváři úsměv.

Váhal, viděla jsem, jak v duchu posuzuje všechna pro a proti a nakonec neochotně svolil. „Dobrá, ale dávej na sebe pozor.“

Objala jsem ho, opravdu netuším proč, možná jsem byla jen přehnaně rozradostněná vyhlídkou na zbytek dne a možná také ne. Cítila jsem jeho překvapení, ale po chvilce mě jeho pevné ruce také váhavě sevřely a objetí, v ten moment jsem si uvědomila, co dělám a zase ho rychle pustila a se spěšným ‚Díky!‘ vyběhla z pokoje.

Dobrá, přiznávám dobrovolně, že jsem nějakou chvíli bloudila hradem, než jsem narazila na jedno z pážat, které mě vyvedlo z hradu a ukázalo mi cestu na trh.

Na náměstí vyhrávala veselá a rychlá hudba a po celém volném prostranství se mezi stánky procházeli žonglující, nebo oheň plivající kejklíři. Kovář vystavoval své meče, dýky, ale i kované šperky, kořenářka zase postávala u stánku vonícím nejrůznějšími sušenými i čerstvě sbíranými rostlinkami a koželuh se chlubil nádherně zdobenými měšci i koženými náramky nebo opasky. Po tom, co jsem u stánku s ovocem, kde jsem si koupila jablko k malému obědu, zjistila, že Richardův měšec je odraný a zřejmě i dost starý, koupila jsem mu u koželuha nový.

Byly tu také nejrůznější švadleny, nabízející šaty šité na zakázku a obchodníci se zlatem i látkami, avšak já si dál už nekoupila nic, neboť mě už nic moc nelákalo. Zastavila jsem se ještě u stánku s nejrůznějšími šperky, jež jsem obdivovala, ale naznala jsem, že prstenů, náramků i náhrdelníků mám víc, než dost a nechtěla jsem zbytečně utrácet Richardovy peníze.

Když jsem vyrazila zpět na hrad, bylo ještě světlo, avšak než jsem došla do Pointu, začaly se stíny zvětšovat, až jsem byla ráda, že jsem viděla na krok před sebe.

U zavřené první brány stáli dva vojáci, jeden si mě nedůvěřivě prohlédl a zamračil se.

„Co tu chceš?“ zeptal se mě nevrle, zřejmě nebyl nadšen z toho, že na sklonku podzimu, kdy začínaly být noci dost chladné, musí držet noční hlídku.

„Jsem žena zdejšího pána,“ odvětila jsem povýšeně a sebejistě. Jistě měla jsem předpokládat, že mě nebudou znát, ale když jsem odcházela, ani jsem si na to nevzpomněla.

Rytíř se pohrdavě uchechtnul. „Jasně, a já jsem jeho bratr.“

„Můžu to dokázat,“ vyjekla jsme naštvaně, poněvadž mi opravdu začínala být zima a natáhla jsem k němu ruku se svým svatebním darem. Chvilku zkoumal prsten i znak na něm vysázený drahými kameny a pak údivem pootevřel pusu.

„Ehm, já se omlouvám, lady,“ vykoktal trochu vyděšeně a dal pokyn ke zvednutí brány. Prošla jsem a ocitla se na opevněném nádvoří, kde mě čekala další brána, kterou jsem však prošla bez nejmenších pochybností, avšak jedním velkým problémem pro mě byl celý hrad se svými chodbami i chodbičkami.

Vyšla jsem první schody a byla si jistá, že zatím jdu dobře, dál jsem si pamatovala zatáčku doleva a další schody, ovšem pak jsem byla v koncích. Rozhodla jsem se jít rovně a na schodech se skoro srazila s Janem, popuzeně si něco mumlal, a jakmile mě spatřil, jen si naštvaně odfrkl. „Ženská… Klidně si ho změní a on o tom ani neví,“ zamumlal naštvaně.

Chtěla jsem se ho zeptat, kudy mám jít, ale než jsem se nadála, byl zase pryč. Tak jsem šla rovně.

A najednou, ani nevím jak, jsem stála kousek ode dveří do našeho pokoje. Vstoupila jsem s domněnkou, že tam nikdo není a tak mě překvapilo, když jsem spatřila na jednom z křesílek smutného Richarda.

„Eleanoro?!“ vyjekl, jakmile si mě všiml. „Už jsem měl strach.“

Nevěděla jsem, jestli měl opravdu obavy o mé bezpečí, ale čím jsem si byla jistá bylo to, že ho něco trápí a nebyla jsem to jen já. Jiskra se mu vytratila z očí a smutný výraz jakoby dělal kruhy pod jeho očima tmavší, než doopravdy byly. Musela jsem, chtě nechtě, uznat, že úsměv mu sluší mnohem víc.

„Co sis koupila?“

„Nic moc, jenom nový měšec. Stalo se něco?“ podala jsem mu peníze už dávno přesypané do čerstvě koupeného koženého pytlíčku a čekala na odpověď.

„Ne, všechno je v pořádku,“ odvětil a nasadil křečovitý úsměv.

Změřila jsem si ho nevěřícným pohledem. Jen si povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom mluvit. Místo toho jsme se společně vydali na vynikající večeři.

Přežvykovala jsem chlebovou placku a bez přestání přemýšlela nad tím, co si Richard a Jan řekli, když jsem tu nebyla.

„Chutná ti jídlo Noro?“ otázal se mě tiše Richard a já se na něj jen  překvapeně podívala.

„Ehm, doufám, že ti nevadí, že ti říkám Noro, všiml jsem si, že ti tak říkal bratr.“

Píchlo mě u srdce při slově „říkal“, vždyť ty doby ještě nebyly pryč, nebo snad ano?

Richard povytáhl obočí. „Ne, to je v pořádku, jídlo je výtečné.“

Jakmile jsme oba dojedli za svitu pochodní a s doprovodem ticha jsme se vydali do ložnice.

Ulehla jsem do postele ve spodničce a tím, že mám společnou postel se svým chotěm, jsem se nezabývala, na mysl mi přicházely důležitější věci, kvůli kterým jsem nemohla spát.

Otočila jsem se na Richarda, který ležel na druhé půlce postele a sledovala jeho kamenný obličej. Zíral do nebes postele a byl duchem i myslí zřejmě úplně mimo.

„Richarde?“ překvapeně sebou trhl, když jsem ho oslovila.

„Hmm?“

„Co jste si s Janem udělali?“

„Nic,“ hraně se usmál a otočil na mě hlavu. „A teď už spi, zítra zase odjíždíme.“

Naštvaně jsem se na posteli posadila. „Richarde, já nejsem pitomá a chci, abys mi řekl pravdu! Prosím…“

Povzdechl si. „Já tě jen nechci zatěžovat problémy, které tě tížit nemusí, Noro.“

„Jenže jestli mám další den sledovat tvůj naštvaný obličej, tak chci alespoň vědět proč!“

„Dva dny,“ opravil mě s cukáním koutků můj muž. „Pojedeme nejmíň dva dny.“

„No tak vidíš! Nemyslíš, že na to mám právo?“

„Dobře, jak chceš,“ vzdal to Richard a stáhl mě znovu do lehu.

„Ještě když byl Point majetkem bývalého krále, mého otce, starával se o něj Janův otec: Jindřich. Když mi bylo panství později přenecháno, Jindřich zůstal správcem, měl jsem ho rád, byl hodný, čestný a dokázal mě pochopit, jeho syn ovšem ty schopnosti nezdědil. Když zemřel, dal jsem správu Pointu do rukou Janovi, věřil jsem, že ho moc a zodpovědnost změní, jenže od té doby má Point větší výdaje, než příjmy a začínám mít pocit, jakoby se ty peníze, které sem dovezu, aby jich tu byl dostatek, prostě ztrácely.“

Pokývala jsem hlavou. „Myslíš, že je krade Jan do vlastní kapsy, že?“

Smutně přikývl. „Jo, ale bojím se, že jsem k němu nespravedlivý.“

„Nejsi,“ ujistila jsem ho rozhodně.

„Jak to můžeš vědět?“ zněl docela překvapeně.

„Celý život jsem sledovala otcovo a později bratrovo počínání a rozhodování o panství a penězích,“ usmála jsem se.

„Ale to já přece taky.“

„Jenže muži si neumí všímat maličkostí, jako jsou třeba šaty,“ zamyšleně si opřel hlavu o ruku a s úsměvem mě pozoroval, jakoby čekal, co ze mě vypadne. „Pamatuješ si, co měl Jan na sobě, když jsme přijeli? Samé hedvábí, samet a volánky, copak si tak drahé šaty může dovolit někdo kdo v podstatě ani nemá vlastní majetek?“

Sledovala jsem, jak se mu mění výraz tváře, když nad tím přemýšlel. Musela jsem se usmát, když se mu v očích znovu objevili jiskřičky a na tváři zazářil vítězoslavný úsměv.

„A teď pojď spát, Richarde, sám jsi řekl, že nás čekají dlouhé dny,“ s tím jsem se k němu otočila zády a zavřela oči, jenže spát jsem nemohla. Nevěděla jsem proč, nechápala jsem to, už přes hodinu jsem byla unavená, ale sužovaly mě otázky a teď jsem nemohla usnout. To mi snad někdo dělal naschvál!

Po nějakém čase jsem ucítila zezadu na krku něčí rychlý dech, z něhož mi běhala husí kůže po zádech a teplo těla, pak se mi jedna svalnatá paže lehce obtočila kolem pasu.

Kdyby tohle udělal Richard před několika dny, začala bych ječet jako pominutá, ale teď mi to kupodivu vůbec nevadilo, spíše naopak, hřálo mě to u srdce a dodávalo mi to klid, s kterým se vrátila i ona ztracená únava.

Ještě než jsem usnula, napadlo mě, že ten kluk s lukem v dětských baculatých ručkách, kterému se říká Amor, musí být buď úplně slepý, anebo špatný vtipálek, když mě bez ustání nutí milovat někoho, koho mám v podstatě nenávidět.

7. kapitola < Shrnutí > 9. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 8. kapitola: