OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 10. kapitola

14.02.2012 (17:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1534×

10. kapitola –  Noc venku

Kdyby byl ten hlásek hmotný, dala bych mu ránu přesně mezi oči, přestože to je absolutně proti morálce. Nesnášela jsem jeho pitomé komentáře a nesmyslné myšlenky, se kterými jsem ovšem někde v hloubi duše souhlasila, aniž bych byla ochotná si to přiznat.

S tím hláskem v mé hlavě jsme se od sebe lišili, jako jen s málo kým. Já byla vychovaná, on ne, jábyla šlechtična, on ne, já byla čisté a vznešené krve, on ne, a konečně já jsem byla schopná dodržovat jisté morální zásady, což byla věc, kterou tenhle hlásek absolutně postrádal. Nejdivnější na tom ale bylo, že já a ten hlásek, i přes naši rozdílnost, jsme byli jen jednou osobou…

Musím uznat alespoň jednu věc, cesta v sedle byla alespoň o trochu zábavnější, než když jste celý den proseděli v kočáře. Zbytek odpoledne jsem se skvěle bavila absolutně chytráckými a nepochopitelnými řečmi rytířů před námi, kteří uměli skvěle využít každého, byť malého, zpomalení. Ta byla k velké Richardově nelibosti nutná, kvůli koním. Rytíři vždy stihli probrat, která ze služek je nejkrásnější, která nejpřístupnější, nebo která po nich podle jejich mínění rozhodně kouká.

Jenže momentálně jediný, který na ně upíral své krásné pomněnkové oči, byl můj muž. A upřímně vypadal naštvaně. Jeho černý hřebec, jako by vycítil napjatost svého jezdce a popuzeně frkal a čas od času měl také nutkání stavět se na zadní. Richard ho vždy uklidnil poplácáním po boku a popohnal ho pro jistotu zase k rychlejší jízdě, aby se spolu rytíři nemohli bavit.

Nechápala jsem, proč ho to tak štve.

Jak jsme projížděli krajinou, stále více jsem si všímala, že podzim pomalu kráčí ke svému sklonku a nezadržitelně se blíží zima. Z většiny stromů listí už opadalo a válelo se pod holými větvemi, avšak mezi hnědí a tmavými stíny podzimu se našlo pár osamocených stromků, které jakoby se bály svého listí vzdát a zarputile ho nechtěly pustit k zemi. Věděla jsem ale, že nakonec je to nemine. Byl to jejich osud…

Až do večera jsme už nikde nezastavili a čím víc se prodlužovaly stíny a vzdalovalo sluníčko, tím větší přicházel vlézavý chlad.

Když jsme vyjeli z lesa a Richard dal znovu povel ke zpomalení, aby si koně odpočinuli, zeptala jsem se za klidného klusu, kde hodlá na noc zastavit.

Vrhl po mně pochybný pohled a nejistě se usmál.

„Než dojedeme do nejbližší vesnice, bude tma a koně by si mohli něco udělat,“ přiznal neochotně. „Asi budeme muset zůstat přes noc venku.“

Začínalo to ve mně vřít. Přiznávám, že noc venku není vždy špatná, vlastně to je kolikrát dost dobrý nápad, ale to by muselo být léto a noci teplé. Rozhodně jsem neplánovala spát v téhle kose venku!

Tak tohle tvůj manžílek trošku nedomyslel! Ozval se mi v hlavě posměšně hlásek a začal se mi pronikavě smát, vzápětí mu ale došlo, že i on bude v noci mrznout a jaksi mu zklaplo.

Ha! To má za všechny ty svoje protivný komentáře, o které se ho nikdo neprosil.

Pomalu jsem se nadechla a zase vydechla, abych se dostatečně uklidnila.

„Jsi si jistý, že to nestihneme?“

Omluvně se usmál.

„Je mi to líto.“

Jo, to by teda mělo! Byla jsem naštvaná a to jakože hodně.

K dalšímu lesu jsme dorazili, když bylo ještě sotva vidět na špičku nosu a rytíři, seskočiv z koní, začali rychle po okolí sbírat suché klacíky a větvičky, aby zapálili oheň.

Zatím co oba muži z našeho doprovodu pobíhali okolo blízkých stromů, Richard začal z grošáka sundávat má zavazadla, aby si kůň konečně oddechl a ze zbytku hřebců pak sedla. Celou dobu jsem stála za ním a sledovala ho naštvaným pohledem. Moc dobře jsem si uvědomovala, že je ze mě nervózní, protože mu kolikrát nešla zavazadla nebo sedla odvázat, ruce se mu klepaly a jako vrchol pak začal ne zrovna slušně klít a nadávat.

„Sakra!“ začal naštvaně.

„Bůh tě slyší!“ ujistila jsem ho a snažila se skrýt úsměv.

„To je mi jedno do-“

„Bůh tě slyší!“

„Můžeš toho nechat?!“

„Bůh tě slyší!“

Vlastně mě moc bavilo ho štvát, bylo zábavné sledovat ho, jak se vzteká, jak mu rudnou uši, rozšiřují se mu zorničky a jak naštvaně funí, ale nakonec jsem mu dala pokoj. Richard sundal koním i uzdy a nasadil jen pohodlnější oprátky s jejichž pomocí je přivázal k nejbližšímu stromu, blízko něhož rytíři seskládali celkem slušnou zásobu klacíků.

„Budeme tak blízko u koní?“ zeptala jsem se po chvilce.

„Jo,“ přisvědčil Richard a marně se snažil rozdělat oheň. „Kdyby přišli vlci, musíme koně chránit.“

„Vlci?!“ vzpomněla jsem si na sen, který se mi zdál noc po svatbě. Ale ne, to ne, byl to jen výplod mojí fantazie, ovlivněný velkým množstvím vína a skrytou částečnou nenávistí vůči Richardovi. Nebo ne?

„Jo, ale neboj, jsme skupina a máme oheň pokud by si troufli, museli by být hodně hladoví!“

„Jo, to mě opravdu uklidnilo!“ odvětila jsem ironicky.

„Nemáš se čeho bát, budeme držet hlídky,“ usmál se povzbudivě můj muž a mezi jeho křesadly konečně přeskočila jiskra.

Abych pravdu řekla, poslední oznámení mi přeci jen přineslo drobnou útěchu, proto jsem to dál neřešila a raději se zaměřila na jiný problém.

„Nemám sebou deku,“ pronesla jsem zahanbeně a raději sklopila pohled k zemi.

„Ale máš,“ zasmál se Richard a ukázal k hromadě mých zavazadel na zemi. „Nechal jsem ti ji tam přibalit.“

Měla jsem sto chutí ho obejmout, myslel úplně na všechno, ale před rytíři jsem se styděla, tak jsem raději jen došla ke svým zavazadlům, našla tlustou šedozelenou deku a rozprostřela jsem si jí poblíž malého, pomaličku se rozhořívajícího ohníčku.

Můj drahocenný choť se dohodl s rytíři na nočních hlídkách a nemusel jim ani dlouho vysvětlovat, že ho mají probudit až měsíc bude v určité poloze. Oba byli kupodivu chápaví.

Za chvilku byl jediným zdrojem světla v okolí naoranžovělý plamen ohně a první z rytířů, ten o půl hlavy vyšší, začal přecházet okolo. Občas zastavil a zíral do tmy, nebo poplácal, koně po bocích, když ržáli a podupávali kopyty, nervózní z tichého vlčího vytí, ozývajícího se v dáli.

Ležela jsem u ohně zabalená v dece a pozorovala plameny, hlídkující rytíř čas od času pohlédl také do ohně a když se mu zdálo, že pohasíná, tiše se přiblížil, aby ho přiživil několika klacky. Hned vedle mě ležel Richard, stále se převracel a já věděla, že nespí, jen jsem netušila proč. Druhý z rytířů kousek od nás pokojně a pravidelně oddechoval.

Když už se Richardovo přetáčení z boku na bok nedalo vydržet trochu nasupeně jsem na něj otočila hlavu.

První co jsem spatřila byly unavené pomněnkové oči a tmavé kruhy pod nimi, které jakoby tma ještě zvětšila a prohloubila.

„Noro? Ty ještě nespíš?“

„Mohla bych se zeptat na totéž,“ ušklíbla jsem se a přetočila jsem se celá tak, abych na něj dobře viděla. „Děje se něco?“

„Ne, nic,“ hraně se usmál a podepřel si loktem hlavu.

„Nevěřím ti,“ odvětila jsem mu, přestože jsem si byla podivně jistá, že to ví až moc dobře.

Jen se zasmál a rukou, kterou si nepodpíral hlavou mi poupravil deku. „Tak už spi Noro, musíš být unavená.“

Chtěla jsem odporovat, ale nějak jsem neměla sílu se hádat a tak jsem se trochu přisunula k Richardovi a zachumlala se do deky. Ještě než jsem zavřela oči, sledovala jsem, jak si lehá a jak se usmívá.

Už jsem skoro usínala, když si mě nenápadně zbloudilá ruka přitáhla blíž k mému muži a já mohla klidně spát. Alespoň určitý čas.

Přišlo mi to jen jako chvilička, když jsem jakoby z dálky zaslechla šeptající hlasy a pak ruka z mého pasu zmizela. To byla věc, která mě zaručeně probrala.

Prudce jsem otevřela oči a sledovala, jak se Richard zvedá. Jakmile si mě všiml nesouhlasně se pousmál.

„Mám hlídku,“ zašeptal s ohledem na spícího a ulehajícího rytíře. „Spi.“

Já bych ráda spala, opravdu, jenže to nešlo. Možná jsme měla strach, nebo mě jen vyrušovaly zvuky podzimní noci. Těžko říct.

Měla jsem pevně zavřené oči, ale nepomáhalo to. Zima se mi zakusovala do krku, někde blízko hlasitě houkala sova svým typickým protáhle dutým hlasem a o něco dále se ozývalo praskání větviček a vytí hladových vlků. Stále  jsem před zavřenýma očima měla ten sen. Richard v krvi, s bolestí v očích, bezútěšně volajíc mé jméno. Vlci se skloněnými hlavami pobíhající kolem něj a čas od času na něj útočící.

Nedalo se usnout. Ne s těmihle myšlenkami, ale vstávat se mi nechtělo a tak jsem prostě jen raději čekala až se můj choť vrátí. Byla to nepředstavitelně dlouhá doba, nebo mi to tak možná jen přišlo, každopádně v těchto chvílích ke mně čas od času promlouvalo mé druhé skryté já.

Nuda co? Ozval se hlásek a zazíval. Nechce se ti už spát?

Kušuj!

Mohla bych tě zkusit uspat, mě z čarodějnictví nařknout nemůžou a upálit mě se jim asi taky nepovede…

Kušuj!

Chce se ti spááát, chce se ti spááát…

Říkala jsem kušuj!

A pak kolem mě Richard tiše prošel až k druhému rytíři a probudil ho. Šeptem se s ním domluvil, kdy nás má asi vzbudit a naposled přišel k ohni a přihodil pár klacíků z rychle mizící hromádky. Pak se napil trochu z vaků zakyslé vody a přilehl si ke mně.

Zavřela jsem oči, nechtěla jsem, aby věděl, že jsem celou tu dobu co hlídkoval nespala. Párkrát se ještě zakroutil a převrátil, než začal pravidelně oddechovat.

Marně jsem čekala na jeho ruku. Neobjevila se. Nevím jestli mě nechtěl budit, nebo jestli jen byl tak unavený, že zapomněl a musela jsem nad tím pořád přemýšlet.

Měla bys mě začít poslouchat! Ozval se uštěpačně hlásek. Pořád ti připomínám, že ti za to nestojí.

Nereagovala jsem, přeci jen ignorace je někdy nejlepší strategie ne? Nakonec se však objevila i únava. Oči se mi začaly klížit a stále jsem musela zívat. Což jsem se snažila potlačit, abych na sebe neupozornila hlídkujícího rytíře. Převalovala jsem se, ale ne a ne usnout. Nakonec se mi oči zavřeliy samy a já se, i když stále s pochybami, ponořila do vod spánku, které mě unášely stále dál a dál od bdělých břehů, na nichž jsem zanechala všechny své pocity a myšlenky a znuděně tam na mě do rána muselo čekat i mé druhé já…

9. kapitola < Shrnutí > 11. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 10. kapitola: