OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 7. kapitola



Život v šachu - 7. kapitolaJmenuji se lady Eleonora Anežka Aphropennetská z Eastwoodu, matka zemřela při mém porodu, otec se z vlastní dobrovolné vůle rozhodl odjet z Eastwoodu na královský dvůr, na našem panství řádí lapkové a můj starší bratr William se rozhodl vzít vše do svých rukou a převzít tak zodpovědnost i za mě, ovšem není jediný, kdo by se chtěl starat, protože naše sestra Johana si panství Eastwood nárokuje jako nejstarší z dědiců. Do toho všeho přepadli Williama v lese loupežníci a on si umínil, že mi zajistí budoucnost, kdyby se mu něco stalo – tedy mě v mých třinácti letech provdá. Odmítnout něco takového je samo o sobě celkem nemožné, natož pak, když se mám stát ženou sir Richarda z Cornwallu, bratra krále Anglie. Řečeno jednoduše, hroutí se mi život...

„ „Ptal jsem se proč?!“ Zakřičel Richard a praštil zatnutou pěstí do stolku co stál u křesel. Sledovala jsem jeho záda a vztek se pomalu probouzel i ve mně. "

7. kapitola –  Bůh nesoudí

Jan nám ustoupil z cesty a Richardova ruka pevně sevřela tu mojí. Prováděl mě spletitými kamennými chodbami Pointu, z jejichž stěn sálal v létě příjemný chládek a v zimě kousavý mráz. Ve stojanech tam byly upevněné hořící louče, které nám ochotně svítili na cestu. A já si zpětně uvědomovala, co se odehrálo na nádvoří. Všechna slova mi znovu zněla v hlavě, až se má mysl dostala k Richardově poslední větě a mé tělo prudce zastavila, když k nohám došli informace zpracované mozkem.

Tak moment! Vážně řekl do našeho pokoje?!

 

„Co se děje?“ otočil se na mě překvapeně Richard, když jsem prudce zabrzdila.

Ne, nevěřila jsem tomu, co řekl, přece jsme nemohli mít jeden jediný společný pokoj.

Jsi jeho manželka… Připomnělo mi moje nenechavé, uštěpačné schizofrenické já, někde vzadu v koutku mysli. Rozhodla jsem se nepanikařit, i v jednom pokoji se dá snad přežít ne?

Raději jsem neodpověděla na jeho otázku a znovu se rozešla chodbou, můj muž se zřejmě rozhodl to neřešit a zavedl mě až před veliké dveře, otevřel je a pokynul mi, ať vstoupím, nabrala jsem vzduch do plic a vešla.

Místnost to byla veliká a honosně zdobená, na zdi visel obraz dítěte ve zdobených přepychových šatičkách, které musely dát švadlenám neskutečnou práci. Nejen podle povzneseného výrazu a pomněnkových očí, ale i podle charakteristických rysů tváře jsem v malém chlapci poznala Richarda a musela se usmát. Pod obrazem plápolal v kamenném širokém krbu hřejivý nažloutlý oheň a rozléval po pokoji nejen teplo, ale i světlo. Poblíž okna, za nímž zela černočerná tma noci, stála dvě polstrovaná křesílka na nožkách vyřezávaných ze dřeva a stejným stylem vyřezaný stolek. Naproti oknu byly dubové dveře, které zřejmě vedly do nějakého pokoje. Pohled mi sjel přibližně do středu místnosti a tam stála ona věc, kterou jsem hledala. Veliká honosná postel s hedvábnými nebesy, které jakoby se ve vzduchu nad postelí vznášela sama od sebe.

Rozhlédla jsem se znovu, ale jediné co mi uniklo, bylo pár koberců a kožešin na podlaze. Zběsile jsem začala kroutit hlavou a očima prozkoumávala každý detail místnosti, jestli se mi třeba ta druhá někam neskovala. Jenže oči nelhaly…

Pokud bych dokázala psychicky i fyzicky přežít v jednom pokoji, obávala jsem se, že v jedné posteli mi to asi opravdu nevyjde. Snažila jsem se nepanikařit, ale šlo to ztěžka.

Prudce jsem se otočila a vrazila do Richarda, který se hned za mnou hrnul do pokoje.

„Copak?“ usmál se. Viděla jsem, jak mu v očích poskakují ty šťastné jiskřičky, viděla jsem, jak se usmívá a bylo mi trochu nevolno.

Upřímně si ovšem nemyslím, že by to bylo z Richarda, spíše za to mohl všechen ten okolní stres, který na mě přímo dýchal z kamenných zdí a zmrazoval mě až do morku kostí, mnohem víc, než okolní chlad, tolik typický snad pro každý z hradů.

„Já… Nemohla bych mít vlastní pokoj?“ sklopila jsem oči, jasně, že jsem se styděla! Vždyť to byl můj manžel! Něco podobného jsem měla čekat, jenže já na to nebyla připravená. Prostě nebyla.

Bojácně jsem pozvedla pohled a spatřila, jak mu z tváře zmizel úsměv. Jiskřičky se sice z očí nevytratili, ale teď neposkakovaly zvesela, spíše se proměnily ve velikánský plamen zloby.

„Proč?“ slyšela jsem v jeho hlase, jak moc je naštvaný, dával mi to najevo každou buňkou svého těla a já se mu ani za mák nedivila.

„No, já,“ snažila jsem se najít tu nejvěrohodnější výmluvu. Řekni, že máš blechy! Poradilo mi mé druhé skryté já s růžky a já se ho raději pokusila zatlačit ještě dál do podvědomí.

Richard si naštvaně odfrkl a poodešel, až k oknu z něhož chvíli naštvaně civěl na město pod hradem, což byla ovšem dost zbytečná činnost, vzhledem ke skutečnosti, že město bylo zahaleno všudypřítomnou tmou.

„Ptal jsem se proč?!“ Zakřičel Richard a praštil zatnutou pěstí do stolku, co stál u křesel.

Sledovala jsem jeho záda a vztek se pomalu probouzel i ve mně.

„Protože chci! Něco se ti na tom nelíbí, Richarde?!“ oplatila jsem mu stejnou dávkou zvýšený hlas.

„Jsi moje žena, Eleanoro, budeš mít pokoj se mnou!“

„To raději budu spát na chodbě!“

Znáte ten pocit, kdy něco řeknete, aniž byste nad tím přemýšleli a vzápětí si to začnete vyčítat? Ten pocit, kdy najednou víte, že jste to říct nechtěli, víte, že jste osobu, kterou někde hluboko v sobě máte rádi, zranili, jenže už to nejde vzít zpátky. Tak přesně tenhle pocit mě celou pohltil. Cítila jsem v očích slzy, ale nechtěla jsem brečet, ne před Richardem a ani se omlouvat. Nikdy neukazuj svou slabost, jinak tě ostatní roztrhají. To mě učili, to jsem měla vryté do paměti, šlechta byla sice vážena u krále, ale mnohdy ne tolik milována poddanými. A své zvyky jsem nehodlala měnit ani kvůli svému choti.

Richardova záda ztuhla a můj muž se pomalu otočil. Upíral na mě pomněnkové oči, které se mě ptaly, jestli jsem to myslela vážně, které mě prosily, abych se omluvila.

„Budeš mít pokoj se mnou!“ zopakoval už o poznání tišeji a rty stáhl do upjaté čárky, čímž mi jasně naznačil, že už se o tom nebude dál bavit.

Vyrazila jsem ke dveřím a prudce je otevřela.

„Kam jdeš, Eleanoro?!“ zakřičel mi do zad a vzápětí byl u mě, aby mi v mém odchodu mohl zabránit.

Vytrhla jsem své předloktí z pevného sevření jeho prstů a promnula si ho. Asi tam budu mít modřinu, napadlo mě. „Jdu se pomodlit, Richarde, abych to tu přežila.“

Nepochybovala jsem, že naši menší hádku slyšel celý hrad a zřejmě i podhradí, ale nějak jsem neměla sílu o tom vést myšlenkové pochody. Přála jsem služebným to, že se zase budou mít pár měsíců o čem bavit a koho pomlouvat.

Vyrazila jsem z pokoje a už jsem se ani nesnažila zadržet slzy, které se mi řinuly po tvářích. Řítila jsem se chodbami hradu s cílem najít zdejší kapli. Sama bych to zvládla asi jen těžko, ale měla jsem štěstí. Na schodech jsem totiž vrazila do nějaké služebné. Překvapeně vykvikla a přidržela se stěny, aby ze schodů nespadla, asi nečekala, že takhle pozdě na chodbách někoho potká.

Rychle jsem si otřela slzy, zvedla hlavu a vypnula hruď, abych nevypadala tolik přepadená a smutná, jak jsem se doopravdy cítila.

„Kde je tady kaple?“ zeptala jsem se poroučivě a čekala, až mě tam služebná zavede. Okamžitě vyrazila po schodech dolů a hbitě mě prováděla jak širokými tak i užšími chodbami.

Nakonec se zastavila přede dveřmi, pootevřela je a pokynula mi. Vstoupila jsem jako první, ale služebná mě hned následovala a s pomocí louče, kterou zřejmě vzala ze stěny jedné z chodeb, začala zapalovat svíčky na oltáři. Jakmile bylo v nevelké kapličce dost světla, vypoklonkovala se ven a zmizela.

Zůstala jsem sama. Chvíli jsem se jen uklidňovala a prohlížela si krásné sochy i obrazy a pak jsem poklekla před oltář a spojila své ruce. Jedna má dlaň svírala druhou a já šeptala tichá slůvka směřovaná jenom k Bohu.

Přece se na mě nemohl jenom tak, ze dne na den, vykašlat. Musel mě slyšet, musel mi pomoct. On byl zřejmě jediný, kdo to mohl dokázat. Musel…

Modlila jsem se, stále dokolečka, bez přestání. Nevím, jak dlouho už jsem tam seděla, když mi za zády klaply dveře. Ohlédla jsem se a spatřila ztrápený obličej mého váženého chotě.

Došel až ke mně a přiklekl si také.

Mlčel. Chtěla jsem pokračovat ve svých prosbách k Bohu, ale byla jsem z jeho přítomnosti nervózní, chvilku co chvilku jsem po něm musela zašilhat.

Klečel, skoro blonďaté konečky vlasů mu padaly do obličeje, ale on si toho nevšímal, měl pevně zavřené oči, jenže se nemodlil. Oběma rukama se totiž opíral o zem a nevydal ani hlásku.

Vydechla jsem a donutila se znovu soustředit. Zavřela jsem oči a v duchu si šeptala modlitbu. Otče náš, jenž jsi na nebesích…

„Eleanoro,“ vyrušil mě smutný hlas. „Mohla by ses pomodlit i za mě?“

„Proč se nepomodlíš sám?“

Povzdechl si, až mi to rvalo srdce na cáry. „Mám na rukou přespříliš krve, než aby mě Bůh vyslechl.“

Otevřela jsem oči a podívala se doprava. Seděl tam jako hromádka neštěstí a já někde v hlouby duše cítila, že je mu celá ta hádka, stejně jako mě, ve skutečnosti nepředstavitelně líto. Jenom to ani jeden z nás neuměl říct nahlas, neuměli jsme ustupovat.

„Bůh nesoudí, Richarde, vyslyší každého, tak to alespoň zkus.“ S tím jsem vstala a pomalu se vydala pryč. Tenhle rozhovor se mě netýkal, byl jen mezi mým mužem a Bohem.

Zavřela jsem se za sebou dveře, ze stojanu si vzala pochodeň a až poté jsem si uvědomila, že to tu vlastně vůbec neznám. Tiše jsem vrátila louč na její původní místo a pootevřela dveře, abych mohla požádat svého muže, jestli by nezavedl do našeho pokoje.

Jenže, než jsem stihla něco říct, rozmluvil se on. Viděla jsem, jak pohybuje rty, jak k sobě nervózně tiskne dlaně a jak upírá pomněnkově modrý pohled na nádherný oltář.

„Bože, vím, že tohle nedělám často, nemodlím se… Jen jsem se chtěl zeptat, jestli tohle má být trest. Jestli jsi mi ji poslal do cesty kvůli tomu. Protože pokud ano, pak jsi vyhrál! Simon de Montfort ani Ramon Berenguer mě neporazili s vojsky  ozbrojenců v mocných rukách a ty jsi to dokázal… S jednou malou holkou. Jsem poražený, ano já, já Richard z Cornwallu se ti s radostí vzdám a na oplátku žádám jen jediné.“ Richard si smutně povzdechl a zvedl pohled k pomyslným nebesům. „Chci jen, aby o mě stála…“

Tiše jsem si dveře zase zavřela, nechtěla jsem jeho rozhovor poslouchat, vlastně to všechno byl jen omyl, který mi ovšem poskytoval sáhodlouhý seznam věcí, nad kterými můžu v budoucnu přemýšlet. Zdrceně jsem se posadila na schody, abych Richarda dál nerušila a jen tiše čekala, až se svou motlitbou skončí.

V hlavě mi pořád zněla jeho slova, duněla tam, jako ozvěna v horách a nechtěla zmizet.

Nechápala jsem, jak přišel na to, že jsem o něj nestála. Jistě, občas jsme se pohádali a taky jsem na něj byla dost naštvaná, ale to bylo způsobeno jenom tím, že jsme oba byli vychováni jako tvrdohlaví a sebevědomí šlechtici. Vždyť on byl dokonalý, která z žen, nebo dívek by o něj nestála? Jenže má povaha a také jedna skrytá část mého já, která se na něj zlobila, mi nedovolovala za ním jít a říct mu to, nedovolovala mi projevovat náklonnost někomu, koho bych měla vlastně nenávidět, za to, že mě odvezl z domova, od rodiny, od přátel.

Začínala jsem se třást chladem, když se dveře kousek ode mne konečně otevřely a v nich se objevil stále ještě smutný Richard. Jeho výraz se však téměř okamžitě změnil ze smutného na překvapený a z překvapeného pak na lehce vyděšený a především starostlivý.

„Eleanoro, jak dlouho tu sedíš?“ přidřepl si ke mně a omotal mi kolem ramen svůj plášť.

„Jenom chvilku, nevěděla jsem kudy jít,“ jasně trošku jsem lhala, seděla jsem tu už pěknou chvíli a nejen chvilku, ale to bylo vedlejší.

„Měla jsi mi říct.“

„Nechtěla jsem rušit.“

Pousmál se a ze stěny vzal jednu z pochodní, pak mi pomohl na nohy a cestou, kterou jsem dnes už určitě alespoň jednou šla, jsme se vydali do soukromých komnat zdejších pánů. Jakmile se za námi zavřely dveře, Richard znejistěl.

„Já, půjdu do pracovny,“ přešlápl si z nohy na nohu, sklopil pohled a po chvilce zmizel v dubových dveřích naproti oknu.

Jakmile nás dělila stěna, spadl i mě jakýsi kámen ostýchavosti ze srdce. Stáhla jsem ze sebe svrchní šaty a položila je na jedno z křesel, nejspodnější ze spodniček, v případě těchto šatů také jedinou ze spodniček jsem si nechala. Pak jsem si sundala boty vyrobené z jemné kožešinky a bosky jsem došla až k posteli s nebesy. Tichounce jsem  si do ní vlezla a zachumlala se do kožešin a přikrývek.

Přestože se mi myslí honily nejrůznější myšlenky, nemluvě o otravném hlásku svědomitě se ozývajícím vzadu v mé hlavě jsem cítila, jak se mi klíží oči. Koneckonců byl to dlouhý den a já spánek potřebovala jako sůl.

Netrvalo dlouho, oči se mi samy od sebe zavřely a já se ponořila do krásné a mnohdy i děsivé říše snů i nočních můr.

 

6. kapitolaShrnutí > 8. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 7. kapitola:

9. martinexa přispěvatel
27.03.2012 [0:04]

martinexaTohle bylo super :) Takhle povídka je fakt skvělá :)

8. lu
24.03.2012 [17:09]

Souhlasím s Andreou, je neuvěřitelné, že tak píšeš už v patnácti Emoticon Opravdu je tahle povídka čím dál lepší a propracovanější Emoticon

7. Myll přispěvatel
04.02.2012 [20:20]

MyllAndera: Strašně moc děkuji...Emoticon No vlastně mi za tři dny bude patnáct... Emoticon Emoticon

6. Andrea
04.02.2012 [19:53]

Ctive, napinave.. Neverim ze ti je 14.. Vazne uzasne.. :) klobouk dolu!

5. Myll přispěvatel
04.02.2012 [17:29]

MyllMoc všem děkuji za komentáře. Emoticon Pokusím se si s dalším dílem pospíšit... Emoticon

4. Hejly
04.02.2012 [16:52]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. Ronnie přispěvatel
04.02.2012 [14:53]

Ronnie* Čárky.
* Překlepy.
* i/y Emoticon

2. Rosette
03.02.2012 [12:40]

Nádhera! Opravdu překrásné! Moc se těším na další díl!:)

1. Killy přispěvatel
02.02.2012 [22:41]

Killyúžasné!!!! Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!