OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 6. kapitola



Život v šachu - 6. kapitolaJmenuji se lady Eleonora Anežka Aphropennetská z Eastwoodu, matka zemřela při mém porodu, otec se z vlastní dobrovolné vůle rozhodl odjet z Eastwoodu na královský dvůr, na našem panství řádí lapkové a můj starší bratr William se rozhodl vzít vše do svých rukou a převzít tak zodpovědnost i za mě, ovšem není jediný, kdo by se chtěl starat, protože naše sestra Johana si panství Eastwood nárokuje jako nejstarší z dědiců. Do toho všeho přepadli Williama v lese loupežníci a on si umínil, že mi zajistí budoucnost, kdyby se mu něco stalo – tedy mě v mých třinácti letech provdá. Odmítnout něco takového je samo o sobě celkem nemožné, natož pak, když se mám stát ženou sir Richarda z Cornwallu, bratra krále Anglie. Řečeno jednoduše, hroutí se mi život...

„Viděla jsem, jak se ve vzduchu otáčí a třpytí a pak s tichým cinknutím skončil někde na podlaze kočáru. Cítila jsem, že každou chvíli začnu panikařit a to tak, že hodně!"

6. kapitola -  Na cestě

Abych pravdu řekla, cesta byla neuvěřitelně otravná, jen chvilku po odjezdu z Newcastlu jsem se nudila jako snad ještě nikdy v životě. Chvíli jsem sledovala pohybující se krajinu. Podzim si hrál na malíře a tak většina stromů měla listy v nejrůznějších barvách a některé už dokonce ležely na zemi. Sledovala jsem děti z blízké vesničky, které se smíchem a nebývalým zaujetím sbíraly kaštany, sledovala jsem dospívající chlapce otáčející se za každou druhou lněnou dívčí sukní a babku kořenářku odhodlaně hledající bylinky, aby si na zimu udělala dostatečné zásoby. Svět tam venku žil, ale já jako bych umírala. A nejen nudou…
Jakmile jsme zajeli do lesa, nebylo už na co koukat. A tak jsem se konečně rozhlédla po kočáře. Na protější lavičce byli mé zabalené věci, ale jinak byl kočár prázdný. Jen tak jsem koukala okolo a z nudy chytala lelky a až po chvíli jsem si uvědomila, že si nevědomky pohrávám se svým svatebním darem.
Zlatý prsten se v mých rukách třpytil. Z menších rubínů a granátů na něm byl vysázen mohutný lev stojící na zadních, který jakoby řval. Nějak jsem nechápala Richardovu zálibu ve lvech a v rudé barvě, předpokládala jsem, že velký podíl na oblíbenosti této barvy měl erb, jak ten jeho, tak celého jeho rodu. To já měla mnohem radši pávy a z barev zelenou, ale někdy prostě musíme přinášet oběti…
Jak jsem si s ním hrála a otáčela, tak jsem si prsten, čistě jenom z nudy, z úzkého prsteníčku i sundala. Chtěla jsem ho hned zase nasadit, jenže kočár přejel po nějakém dolíčku, a jak jsem nadskočila, tak mi prsten z rukou vyletěl.
Viděla jsem, jak se ve vzduchu otáčí a třpytí a pak s tichým cinknutím skončil někde na podlaze kočáru. Cítila jsem, že každou chvíli začnu panikařit a to tak, že hodně!
Chtěla jsem zakřičet, ať zastaví, nebo prostě jen začít zběsile pištět, ale můj krk mi to nedovoloval, kvůli tomu obřímu knedlíku v něm z něj totiž nevyšel ani hlásek.
Otevřela jsem dvířka, vykročila ven a… sletěla jako ta nejzralejší ze všech hrušek na zem. Když jsem se řítila do podzimního bahna lesní cesty, konečně se mi uvolnil krk, ale než jsem na sebe stihla upozornit, válela jsem se v blátě.
Víte, já opravdu nevím, čím to je, že se mě poslední dobou vůbec nedrží štěstí. Přísahám, že dřív jsem ho měla obrovskou hromadu. A tak se mi nabízejí dvě možnosti, které by to mohly vysvětlit. Buď jsem Boha něčím naštvala, možná i tím, že jsem se už asi čtyři dny nebyla pomodlit (jistě v kostele jsem byla, ale ne se modlit, byla jsem se tam jen vdát) anebo jsem měla štěstí jen určité množství a už si ho za třináct let života prostě vypotřebovala.
Neměla jsem sílu se z té hnědé studené břečky zvedat a tak jsem tam prostě jen ležela.
Téměř okamžitě mě čísi ruce začaly vytahovat na nohy a otíraly mi z obličeje bahno.
„Chtěla jsi pobavit vojáky, nebo jsi jen zapomněla, že ten kočár jede?“ ozval se někde blízko usměvavě znějící hlas, který se zřejmě úžasně bavil na můj účet.
„Nesměj se mi!“ osopila jsem se na něj, tohle mi už dneska na náladě opravdu nepřidávalo.
„Já se ti nesměju, ale všiml jsem si, že kočímu dost cukaly koutky, když už jsme u toho,“ ujistil mě naprosto vážně hlas a já konečně otevřela oči, protože jeho ruce už z mého obličeje velkou část toho odporného bahna odstranily.
Sklopila jsem hlavu a prohlédla si beznadějně hnědé šaty. A to jsem si myslela, že mě dnes už nic horšího než bylo to loučení s mojí rodinou, nepotká.
„Takže proč ses vlastně rozhodla vystupovat za jízdy?“ otázal se mě Richard.
„Ztratila jsem,“ zarazila jsem se a kousla se do rtu. „Ztratila jsem ten prsten, bude někde v kočáře, snad.“
Čekala jsem, kdy se začne zlobit, kdy začne křičet, nebo snad nadávat. A čekala jsem marně. Chvíli bylo jen ticho, při němž se Richard zřejmě uklidňoval, a pak se na jeho tváři objevil úsměv.
„Myslím, že na to, dát mi košem je trošku pozdě,“ uculoval se a pokynul dvou mužům na koních, co jeli s námi, aby se po prstenu podívali. Oba poslušně sesedli ze svých hnědáků a nacpali se do kočáru poslušně hledajíce můj svatební dar.
„Já nechtěla,“ začala jsem se bránit, ale jeho stále přetrvávající úsměv mě zastavil. „Co je?!“
„Víš, hnědá ti sluší.“
Grrr. Jenom klid Eleanoro, však víš, jak se máš uklidňovat, nádech, výdech a hezky pomalu si zopakuji abecedu.
Á, bé, cé, dé,… Tak jo, nepomáhá to!
Snažila jsem se o kamennou tvář, ale v hlavě se mi už rodil nekalý plán. Nasadila jsem úsměv a shýbla se, abych nenápadně nabrala do ruky trošku té břečky, do které jsem zahučela.
Bohužel mi to s tou nenápadností moc nevyšlo.
„Co to děláš?“ ozvalo se kdesi nade mnou a pak Richardovi na tváři přistálo trochu bláta. Můžu vám říct, že rozhodně chci být u toho, až někdy budou tuhle chvíli francouzští básníci přednášet svému publiku.
„To jsem si nezasloužil,“ vztekal se můj choť, zatímco si z naštvaného obličeje stíral bahno.
„Ale jo, zasloužil,“ odporovala jsem mu a u srdce mě hřála radost z náležité odplaty.
Richard se už nadechoval, aby mi něco odsekl, ale přerušil ho jeden muž z naší osobní gardy.
„Heuréka!“ zařval hlubokým hlasem, že musel vyplašit snad všechny srnky v lese a podal zlatý prsten Richardovi. Ten ho přijal bez dalších řečí a přidržel si ho před očima, jakoby se potřeboval ujistit, že je to opravdu on, jakoby se snad zlaté prsteny posázené rubíny nacházeli v kočárech naprosto běžně.
Oba rytíři vylezli z kočáru a zaraženě na Richarda koukali. „Co, ehm co se vám stalo, sire?“ otázal se jeden z nich nesměle.
Richardovi se zablesklo v očích. „Mám pomstychtivou ženu, a teď nasedat, pánové, musíme najít řeku, nebo alespoň nějaké stavení, než to bahno zaschne.“
Když mi Richard podával prsten, aby se sám mohl vyšvihnout na svého koně, všimla jsem si, že z vnitřní strany prstenu je elegantním krouceným písmem něco umě vyryté. Přidržela jsem si prsten před očima a nápis přečetla nahlas. „Temeritas est damnare, quod nesias.“ Byl v latině. Jistěže jsem latinsky uměla, otec se vždy o naše vzdělání zajímal, jenže to byl těžký jazyk a já nerozuměla všemu. Učte se latinsky a pochopíte.
„Je zaslepenost odsuzovat, co neznáš.“ Přeložil mi Richard, zatímco šplhal na koně. „Heslo mého rodu.“
Natáhla jsem si svatební dar na prsteníček a bez dalších řečí jsem se vrátila do kočáru, abychom mohli pokračovat. Měli jsme štěstí, protože jsme brzy narazili na průzračný potůček protékající lesem, ale po celou tu dobu, než jsme ho potkali, jsem přemýšlela nad onou větou. Je zaslepenost odsuzovat, co neznáš. Byla jsem snad i já zaslepená? Nebo jsem jen předvídala? Co když to v Cornwallu nebude vůbec tak hrozné? Ne, bude to ještě horší! Ozval se někde vzadu v mé hlavě otravný zatvrzelý hlásek, který se nevzdával svých idejí, priorit a především toho, že je Richard zlý.
Jakmile kočár znovu zastavil a Richard otevřel dvířka, došlo mi, že jsme asi našli vodu. Bystřinka nebyla nijak velká, ale na omytí obličeje a rukou postačila. Voda v ní byla sice křišťálově čistá, což jsem ocenila, ale teď na podzim taky neskutečně studená.
Co nejrychleji to šlo, jsem si opláchla ruce, krk a obličej a sledovala, jak blátem kalí vodu i Richard. Když se zvedl ze země, na které klečel, aby na vodu dosáhl, sjel mě pohledem. „A co ty šaty?“ otázal se s naprostým klidem, jako by to byla samozřejmost.
Ano, vyznělo to jako absolutně nevinná otázka, ale na to mohl rovnou zapomenout. „Ne! Tady se převlíkat nebudu!“
Mlčel, ale jeho oči ne, provokativně na mě zíraly a jiskřičky v nich zběsile létaly. Tím pomněnkovým pohledem se mě snažil vyburcovat! Ty oči mě přemlouvaly a nakonec mě  uargumentovaly beze slov.
„Dobře, tak jo, převlíknu se!“ prudce jsem se k němu otočila zády a oddupala jsem ke kočáru, abych ze svých věcí vytáhla nějaké šaty. První mi pod ruku přišli jedny, které mi poslal otec. Byly tmavozelené s páskem, na kterém byla připevněna drobná dýka. Věděl, jak jsem ráda soběstačná.
Richard mezitím od svého sedla odvázal tmavozelenou tlustou deku a odtáhl mě kousek stranou od zvídavých pohledů rytířů a kočího, kteří by neváhali, ani pod pohrůžkou trestu stočit svůj zrak ke mně. Pak se rozhodně postavil zády k nim a rozprostřenou deku podržel ve vzduchu tak, aby udělal jakousi záštitu a poskytl mi tak soukromí. Tedy částečné soukromí.
„Budeš se koukat?“ otázala jsem se a snažila se, aby můj hlas nezněl moc pobaveně, ale aby byl spíše naštvaný.
„Oh, ne, jasně, promiň,“ nejistě se pousmál a sklonil hlavu.
Stáhla jsem ze sebe svrchní šaty, které byly špinavé od bláta a odložila je na zem. Slyšela jsem, jak Richard přešlápl.
„Nedíváš se?“ ujišťovala jsem se a na stále čistě bílou spodničku si natáhla sametové zelené šaty.
„A vadilo by to?“
„Jo!“
„V tom případě nedívám,“ zazubil se Richard.
Připnula jsem si opasek a vydala se sebejistým krokem ke kočáru.
Znovu na cestu jsme byli připraveni během pár vteřin. Kočár se rozdrkotal a klapot kopyt se rozezněl lesem, stejně jako unavené frkání koní, kteří na svých hřbetech táhli nejen těžké rytíře, ale i jejich brnění.
Pomalu se stmívalo a já si začínala uvědomovat, jaký mám hlad, od rána jsem měla k jídlu jenom snídani. Jenže i když se tma venku zvětšovala náš průvod ne a ne zastavit. Už jsme za sebou měli celý den jízdy, nechtělo se mi věřit, že by jeli i celou noc, koně, stejně jako jezdci už přece museli být unavení, nemluvě o hladu a žízni.
Rozhodla jsem se raději nic neříkat a vystupování už jsem dnes také nechtěla riskovat. Po několika hodinách jízdy po tmě jsem si uvědomila, že kopyta už nedusají po lesní, nebo vesnické cestě, ale po kamenném dláždění. Vykoukla jsem z okénka a zahlédla velikánský hrad, nechtělo se mi ani věřit, že bychom byli v cíli naší cesty. Vlastně jsem předpokládala, že doputovat do Pointu nám zabere alespoň dva dny.
Jenže pak jsme projeli velikou kovanou branou a ocitli se na opevněném nádvoří, kde kočár s cuknutím zastavil. Richard mi pomohl vystoupit. Hned se seběhlo několik sluhů a pážat, kteří odvedli koně, aby je odstrojili z postrojů a sedel, vyhřebelcovali a dali jim po dlouhé cestě najíst a napít. Naše garde, včetně kočího byli služkami odvedeni do pokojů.
Stáli jsme tam na nádvoří a můj muž mi tichými slovy vysvětloval co se děje.
„Jsme v Pointu, Eleanoro, tady přenocujeme a zítra budeme pokračovat. Nemáš hlad?“
Zavrtěla jsem hlavou, jistě trošku jsem lhala, ale takhle pozdě v noci bych do svého žaludku už stejně moc jídla nedostala.
Měsíc, který až do teď bledě svítil na obloze, se skryl za mraky, jako by se bál toho co by dnes ještě mohl vidět anebo jen byl tak chamtivý, že nám nechtěl ani na ten zbytek cesty posvítit.
Přes kamenem dlážděné nádvoří se k nám šinul zavalitý muž v saténovém oblečení, které bylo na můj vkus přehnaně zdobené.
„Richarde!“ vykřikl a dokutálel se až k nám, načež si začal s mým nejméně o hlavu větším chotěm vřele potřásat rukou.
„Jane!“ oplatil baculatému mužíčkovi Richard, ale ne s takovým nadšením.
„Eleanoro, to je správce Pointu sir Jan, Jane má žena Eleanora,“ představil nás v rychlosti a poplácal Jana po hedvábných voláncích na rameni.
„Těší mě lady,“ pousmál se na mě Jan a naznačil letmý polibek na mou pravačku.
Byl to nízký mužíček ve středních letech s na krátko zastřiženými vlasy barvy pepř a sůl a šedinami měl prokvetlou i bradku. Očka měl malá a černá a působila trošku zapadle v malém baculatém obličeji.
„Jane, pokud dovolíš, rádi bychom se odebrali do našeho pokoje,“ Richard nasadil formální tón a mě začínalo docházet, že mezi nimi asi nebude až tak vřelý vztah, jak se zprvu zdálo a že pod prvotním náznakem velkého přátelství se ve skutečnosti skrývá jen čistě pracovní soužití, do něhož žádné přátelské sympatie nezasahují.
„No jistě, promiňte.“
Jan nám ustoupil z cesty a Richardova ruka pevně sevřela tu mojí. Prováděl mě spletitými kamennými chodbami Pointu, z jejichž stěn sálal v létě příjemný chládek a v zimě kousavý mráz. Ve stojanech tam byly upevněné hořící louče, které nám ochotně svítily na cestu. A já si zpětně uvědomovala, co se odehrálo na nádvoří. Všechna slova mi znovu zněla v hlavě, až se má mysl dostala k Richardově poslední větě a mé tělo prudce zastavilo, když k nohám došly informace zpracované mozkem.
Tak moment! Vážně řekl do našeho pokoje?!

 

5. kapitolaShrnutí > 7. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 6. kapitola:

8. Myll přispěvatel
02.02.2012 [21:09]

Myllwitmy: Moc děkuju Emoticon další kapitolka už je vložená. ;) Emoticon

7. witmy
02.02.2012 [13:38]

super povíka právě jsem na ní narazila a už se nemůžu dočkat pokráča super skvělej námět Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Myll přispěvatel
01.02.2012 [18:53]

MyllMoc všem děkuju... Emoticon
VerunQa: Emoticon Emoticon

5. Hejly
01.02.2012 [16:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. Killy přispěvatel
01.02.2012 [15:11]

Killy Emoticon Emoticon úžasné!!!!!!

3. Ronnie přispěvatel
31.01.2012 [21:20]

Ronnie* Překlepy.
* Čárky.
Emoticon

30.01.2012 [21:11]

MidnightNejlepšííí!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Rosette
29.01.2012 [21:01]

ÁÁ... Já tě asi miluju Emoticon Ještě jsem to sice nepřečetla, ale napsat jsem ti to musela. Určitě to je užásný! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!