OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 5. kapitola

23.01.2012 (13:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1287×

5. kapitola –  Svatba

Bohužel pro mě jsem ale vlastnila čest a byla jsem vychovávaná tak, ji vždy poslouchat, proto jsem se ani neodvážila kočár nechat zastavit. Natož vystoupit a utéct od oltáře. Co by si o naší rodině asi tak pomysleli? Ne! To jsem nemohla dopustit, vdám se, ale jenom proto, že nemůžu zradit svůj rod. Čest mých předků bych chránila i vlastní smrtí, pokud by to bylo nutné.

Kočár dále drkotal po cestě doprovázen řehtáním koní a klapotem jejich kopyt. Kočí, sedící na kozlíku, si pískal nějakou veselou písničku, až se mi z toho dělalo mdlo. Pro něj to byl den jako každý jiný, jen měl trošku práce navíc a nové oblečení z drahé látky zadarmo. Proč by si nepískal? Jenže pro mě to byl nejhorší den života.

Naštvaně jsem si přidržela  bílé honosné šaty, abych si jejich spodní lem nezašpinila a přešlápla jsem si. Z těch nepohodlných bot mě hrozně bolely nohy.

Uvažovala jsem kolik děvčat si asi toužila Richarda vzít. A upřímně jsem nepochybovala, že jich bylo hodně. Richard byl bohatý a dokonce i pohledný, a to se opravdu nevidělo často. Byl bratr krále a v mnoha situacích vystupoval jeho jménem, i když se proslýchalo, že jejich vzájemné vztahy nejsou ideální. K tomu všemu vlastnil dva tituly: byl hrabětem z Poitou a hrabětem z Cornwallu, nemluvě o jeho funkci správního úředníka v hrabství Berkshire. Pro mnoho mladých šlechtičen byl tím nejideálnějším partnerem jaký se vůbec mohl naskytnout a mě ho vnutily. Ironie…

Vůz zastavil. Cítila jsem srdce až v krku. Tlouklo jako o závod a nechtělo se uklidnit. Až do konečků prstů mě pohltila panika. Ve spáncích mi bušila krev a v hlavě létala jen jediná myšlenka. Já se vdávám! Dostala jsem strach. Dvířka krásného kočáru se otevřela a v nich stál vozka v košili z jemného bílého saténu.

„Tak pojďte, slečinko,“ zazubil se na mě a nabídl mi pomocnou ruku při vystupování.

Roztřeseně jsem jeho pomoc přijala a přidržujíc si šaty jsem vystoupila. Okolí kostela bylo prázdné, jen před velikými smrkovými dveřmi stál můj nastávající.

Světle hnědé vlasy mu cuchal jemný vítr a pohrával si i s jeho rudým pláštěm sepnutým zlatou sponou ve tvaru lva stojícího na zadních zdobeného drobnými granáty. Oči se mu smály, tak jako snad ještě nikdy a jiskřičky nevěděly kam dřív skočit. Pod tmavočerveným pláštěm svítila čistě bílá košile a tmavší kalhoty.

Narovnala jsem záda, hrdě vztyčila hlavu a pomalým krokem došla až k němu. Usmál se a jemně uchopil mou levačku. Přitáhl si ji blíže k očím a na bledý prsteníček mi s největší opatrností navlékl nádherný zlatý prsten. Byl posázen rubíny a granáty. V podzimních paprscích slunce házely kameny i zlato okolo sebe odlesky a třpytily se až se mi z toho tajil dech.

Richard s potěšeným úsměvem sledoval mou reakci a po chvilce mi nabídl rámě, lehce jsem položila svou pravačku na jeho levačku a stoupla si blíže k němu. Měla jsem pocit, jakoby se hlasité ozvěny našich srdcí srovnalo do stejného rytmu. Buch, buch, buch…

Dveře se otevřely a Richard vyrazil rozhodným pevným krokem vpřed. Rozený šlechtic, napadlo mě. Ani jednou nezapochyboval, byl si jistý.

Hlouček lidí, především šlechticů v krásném a bezpochyby drahém oblečení se rozestoupil a uvolnil nám tak cestu. Nechala jsem se Richardem vést a záměrně jsem kráčela o půl krůčku za ním. Třeba jednou budu moct říci, že mě k oltáři dotáhl.

Zastavil se až před knězem. Na zemi už byly připraveny dva polštářky z rudého sametu. Richard poklekl na levé koleno a sklopil hlavu. Napodobila jsem ho s tím rozdílem, že jsem padla na obě kolena.

Richard pozvedl naše spojené ruce a čekal.

Ucítila jsem na pravačce, jež byla spolu s Richardovou rukou pozvednuta, kapičky vody. Naše duše byly tímto symbolicky skropeny svěcenou vodou, stejně tak jako byl vysvěcen náš budoucí svazek a kněz promluvil hlubokým hlasem.

„Ctěte se a milujte se, dokud vás smrt nerozdělí. Spojuji vás, sire Richarde Plantagenete, hrabě z Pointu a z Cornwallu a lady Eleanoro Aphropennetská, tímto okamžikem hraběnko z Pointu a z Cornwallu posvátným svazkem manželským. Prosím povstaňte.“

Richard vstal a pomohl mi elegantně na nohy. Kněz nám palcem namočeným ve svěcené vodě udělal každému křížek na čelo s tichými slovy. „Žehnám vám, děti.“

Pomalu jsme se s Richardem otočili, aniž bychom rozpojili naše ruce a postavili se čelem ke shromáždění, které ještě před chvíli bylo za našimi zády.

Sledovala jsem nepatrný úsměv svého bratra, který zřejmě nepochyboval o tom, že mě předává do dobrých rukou a Johanin zasmušilý výraz v obličeji, jakoby byla duchem, nebo myšlenkami absolutně nepřítomna.

Pomalu jsem s Richardovou obětavou pomocí vyšla z kostela ven a nastoupila do kočáru. K mému velikému překvapení vlezl za mnou a usadil se na dřevěné lavici naproti mně.

Chvíli jsem ho vyjeveně sledovala nechápala jsem co se děje, pak ale vozka popohnal pár bílých koní a vůz se dal do pohybu. V ten moment mi to konečně docvaklo. On jel se mnou!

Zvědavě jsem povytáhla obočí. „Kdo ti vezme koně?“

„William, má hraběnko z Cornwallu,“ potěšeně se usmál nad svými slovy, jako by mu můj nový titul působil tu největší radost na světě. Musela jsem uznat, že to zní hezky, lady Eleanora z Cornwallu, ale Eastwoodu byl prostě Eastwoodu. Byl to domov.

„A proč jedeš se mnou?“ nepřestávala jsem klást otázky.

„Nemůžu?“

„To jsem neřekla.“

„Tak vidíš.“

„Jen mě to zajímalo.“

„Nemám k tomu důvod, prostě chci.“

„Aha.“ Ano, já vím, opravdu chytrá odpověď.

A pak bylo ticho. Nepříjemné ticho, tak husté, že by se dalo krájet, které mi sžíralo mysl. Ze všech sil jsem se snažila vymyslet nějaké téma k hovoru, ale bylo to těžší, než jsem si kdy myslela.

„Co bude dál?“ svitlo mi konečně.

Richard mě zamyšleně pozoroval. „Musím připravit svá panství na zimu. Pojedeme do Cornwallu a cestou se, jen na pár dní, zastavíme v Pointu.“

Tohle byla ta nejbolestnější část ze všech. Věděla jsem to, věděla jsem, že si mě odveze, ale přesto jsem na to ještě nebyla připravená. Bohužel jsem neměla na výběr. Rozhodnuto bylo předem a tak jsem jen zmučeně přikývla a smutné sledovala podlahu.

Od naproti jsem zaslechla srdceryvný povzdech a pak mi něčí ruka nadzvedla tvář.

„Nemůžeme tu zůstat, Eleanoro, vždyť to víš. Eastwood je po právu Williamovo panství a já mám svá, o která se musím postarat.“

Proč jen zněl jeho hlas tak smutně? Proč byl tak zmučený? Proč to říkal jakoby mu to, že musíme odjet rvalo srdce? Na tenhle tón hlasu, jsem měla momentálně právo jen já!

„A mám také závazky k mému bratrovi, které musím splnit,“ pokračoval.

„Vždyť já vím,“ zastavila jsem ho. Nechtělo se mi poslouchat co vše musí udělat.

Pokýval hlavou a povzbudivě se usmál. Viděla jsem jak se nadechuje, aby ještě něco řekl, ale už to nestihl: kočár dodrkotal a dvířka se otevřela.

„Prosím, panstvo,“ pronesl stále ještě s úsměvem kočí. Richard vylezl z kočáru a pomohl mi. Jakmile jsem pevně stála na nohou, ohleduplně mi nabídl rámě a ochotně mě dovedl až do přijímací síně, v níž byla připravena honosná hostina.

Stoly pokryté bílými ubrusy tvořily tvar písmena U a jejich nohy se prohýbaly pod tíhou hromady jídla. Služebnictvo si zřejmě nepřipouštělo, že by mohli prasknout, neboť na stoly stále neúnavně nosili další a další pochutiny a speciality.

Do čela se, jakožto páni tohoto hrabství posadili Johana s Carolusem, po jejich pravici jsem pak seděla já a Richard a po levici William.

Pilo se jedlo, hodovalo a slavilo. Víno teklo proudem, hosté už měli opasky povolené jak nejvíce to šlo a jídlo jakoby ze stolů vůbec nemizelo, za což jsme vděčili hlavně služebnictvu. Psi si pochutnávali na kostech a od protější stěny se ozývala veselá a vcelku rychlá hudba. Několik párů přerušilo své hodování, aby si zatancovalo a zdálo se, že hudebníky jejich zájem povzbuzuje.

Jídla, které přede mě postavily jsem se ani netkla a jen jsem popíjela víno. Sledovala jsem, jak si všichni na mé svatbě baví, jak si to užívají. Všichni, kromě mě.

Venku se začalo pomalu smrákat, jak na západě mizelo rudé slunce a od východu přicházela černočerná tma.

Služebnictvo na stole rozsvítilo svíčky a v krbech se rozplápolal oheň. Když ke mně asi už po dvacáté přiskočila služka, aby mi dolila číši vínem, všimla jsem si, že mě Richard zamyšleně sleduje.

„Copak?“ zeptala jsem se a trochu se podivovala nad svým ztěžklým jazykem.

„Neměla bys tolik pít,“ upozornil mě chytře.

„Nepovídej,“ musela jsem se tomu zasmát. „Já vím, kdy mám dost,“ ujistila jsem ho.

„Dobře,“ usmál se „když víš, tak víš!“ Pak se otočil a začal se zaujatě bavit s Carolusem.

Zase mě nic nerušilo v mé sebelítosti a pozorování toho štěstí okolo, až se mi z toho po několika hodinách začaly klížit oči. Měla jsem pocit, že na naši svatbu přišlo nějak moc dvojčat a už jsem si ani nepamatovala, kolikrát tu ta černovlasá služka byla, aby mi dolila víno rudší než krev.

Postavila jsem se a veselí ztichlo, přestal se ozývat rozjařený smích a hlasité hovory, dokonce i hudba utichla.

„Půjdu si… lehnout!“ dostala jsem ze sebe a otočila se tak prudce až jsem s hlasitým lomozem shodila na zem těžkou dřevěnou židli.

„Doprovodím tě!“ vyšvihl se na nohy Richard, pevně mi stiskl paži a podržel mě na nohou přesně ve chvíli, kdy se mi podlomila kolena.

„Tak jo,“ zamumlala jsem a nechala se odvést na chodbu a pak pomalu do svých komnat.

Z kamenných stěn hradu sálal chlad a studil mě po těle, až jsem se celá rozklepala. Z přijímací síně, kterou jsme nechali za sebou se znovu začalo ozývat veselí.

„Říkal jsem ti ať to s tím vínem nepřeháníš,“ pousmál se na mě.

„Hmmm…“ i když jsem přesně věděla co mu chci říct, souvislou odpověď jsem nedokázala vyslovit, na to jsem měla moc sucho v puse.

Najednou si sundal svůj rudý plášť a přehodil mi ho přes ramena. Asi si musel všimnout, jak se klepu. Po chvilce mě začal plášť příjemně hřát, víc jsem se do něj za chůze zachumlala a do nosu mě uhodila příjemná vůně, připomínala mi vůni vzduchu po bouřce. Chtělo se mi spát…

Pak jsem ucítila dotyk. Jedna ruka mě uchopila na zádech a druhá pod koleny. Kamenná podlaha mi zmizela pod nohama. Z boku ke mně z něčeho sálalo horko. Přitiskla jsem se k jeho hrudi a v ten okamžik mě s dalším poryvem ‚vzduchu po bouři‘ přemohl spánek.

Najednou jsem byla venku, ale nebyl podzim, stromy kvetly a travička byla čerstvě zelená. Bylo jaro. Uslyšela jsem své jméno, které se pomalu ztrácelo ve větru, to volání znělo tak zoufale. Rozběhla jsem se do hustého a tmavého lesa, kam nepronikly téměř žádné z prvních hřejivých paprsků slunce a tam jsem ho uviděla. Ležel na zemi, vlasy měl slepené svou vlastní krví a zoufale volal mé jméno. Kolem něj kroužili vlci… Tolik vlků…

„Richarde!“ probudila jsem se s vlastním výkřikem a vzápětí si ho vyčetla. Hrozně mě bolela hlava.

V místnosti byla tma, neboť žádná ze svíček nehořela a plamen v krbu pohasínal.

„Jsem tady,“ ozval se vedle mě tichý starostlivý hlas. „Něco se ti asi zdálo.“

Chvíli jsem si tiše rovnala myšlenky. Ne! Já se o něj přece nebála… Ti vlci si ho klidně mohli rozporcovat celého! Proč bych o něj měla mít strach?

Snažila jsem si usilovně namluvit, že ho nemám ráda, jenže pravdu jsem neznala ani já sama. Věděla jsem jen, že jsme si ho nechtěla brát a že jsem zoufale toužila zůstat doma.

Někdo poslepu našel mou dlaň a jemně ji sevřel. Můj manžel si zřejmě musel myslet, že už spím, nebo by to udělal i kdybych nespala? Bolest hlavy a všechny ty myšlenky mě unavovaly, toužila jsem usnout, ale nebylo to vůbec snadné. Má mysl byla moc dotěrná a dožadovala se odpovědí, které jsem neznala. Usnula jsem až brzy nad ránem, Richard tam stále byl, seděl u mě na křesle a nepochybovala bych, že také spal. Čekal ho přece nejméně den v sedle.

Avšak, když mě o několik hodin později přišla vzbudit Anita, můj manžel byl pryč a já vlastně ani nevěděla, jestli to byl všechno jen sen, nebo skutečnost. Vzpomínky na včerejšek se mi pletly a až po chvilce jsem si uvědomila, že jsem šla spát ve svatebních šatech. A k mému velkému překvapení také v rudém plášti.

Anita mi ochotně připravila koupel a šaty a skočila mi do kuchyně pro snídani. Svatební šaty i plášť si pak vzala a někam s nimi odešla.

Po koupeli jsem se oblékla, nasnídala a čekala kdy si pro mě někdo přijde. Netrvalo dlouho a ozvalo se zaklepání. Do místnosti vstoupil Richard v železné košili ušité z drobných kroužků kovu a se všemi potřebnými zbraněmi u pasu.

„Odjíždíme!“ prohlásil a zase z mého pokoje zmizel.

Pomalu jsem vyšla a zavřela za sebou dveře. „Eleanoro!“ ozval se za mými zády přísný hlas. Otočila jsem se a objala Anitu. V očích mě pálily slzy.

„Budeš mi chybět, Noro,“ zašeptala.

„Přijedu,“ ujistila jsem ji. Povolila své sevření a jemně mě popostrčila ke schodům. „Tak běž, ať nepřijdeš pozdě.“

Vydala jsem se po schodech dolů. Musela jsem se hodně přemáhat, abych se ani jednou neohlédla, ale věděla jsem, že pokud to udělám nebudu schopna Anitu opustit.

Sešla jsem schody a skrz bránu se dostala na nádvoří obehnané silnou kamennou zdí.

Jako první jsem se loučila s Johanou a Carolusem, bylo to nejsnazší, porotce jsem je neměla moc ráda, prostě jsem udělal drobnou úklonu a pukrle a bylo po loučení. Pak přišel na řadu John.

„Zvládneš to,“ ujišťoval mě. „Richard je hodnej a má tě rád.“ Přikývla jsem, ale nebyla jsem si tím tak docela jistá. Najednou se ve mně něco zlomilo a já Johna prostě objala. Cítila jsem na sobě Richardův upřený a rozhodně nesouhlasný pohled, ale John byl jako bratr a zasloužil si i stejné rozloučení.

A pak přišel na řadu Will. Přiklekl si ke mně a usmál se. „Hodně štěstí, Noro,“ mrkl na mě. Do očí se mi hnaly slzy, jako nezkrotný proud slané řeky. „Budeš mi chybět, Williame!“ objala jsem ho a najednou cítila, že ty nitky sourozenecké lásky se nikdy nepřetrhnou. Nebylo to jako s Johanou, já měla k Williamovi mnohem krásnější a silnější vztah a dálka nás, tak jak jsem se domnívala prve, nikdy nerozdělí.

„To ty mě přece taky,“ ujišťoval mě, zatímco mě tiskl v náručí. Nechtěla jsme ho pouštět, ale jeho silné paže mě k tomu po chvilce donutily. Odtáhl mě od sebe a znovu se povzbudivě usmál.

Povzdechla jsem si a nastoupila do kočáru, který s vzápětí rozjel. Sledovala jsem okénkem pomalu vzdalující se tváře, pak postavy a nakonec jen rozmazané obrysy dokud mi úplně nezmizely z dohledu. Měla jsem pocit, jako bych ztratila svůj život, jakoby zůstal na tom nádvoří s nimi.

4. kapitola < Shrnutí > 6. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 5. kapitola: