OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 4. kapitola

14.01.2012 (12:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1394×

4. kapitola - Splašený kůň

Ke kočáru přiběhlo nějaké páže, malý klučina, který energicky otevřel dveře a pomohl mně i Anitě vystoupit. Po boku svého bratra a Richarda jsem se vydala ke dvěma postavám v honosných šatech stojícím na nádvoří jen kousek od nás. Za nimi se tyčil obrovský hrad, panství Newcastle.
Jedna z postav byla žena v krásných dlouhých šatech z nejjemnějšího hedvábí. Měla tmavohnědé dlouhé vlasy a oříškové oči. Její rysy tváře až neskutečně připomínaly ty moje, neboť jsme obě zdědily matčin obličej, avšak já, na rozdíl od ní měla vlasy světlé a jediné co jsem zdědila po otci byly oči. Johana v náručí držela malé dítě, holčičku se světle hnědými vlásky, svou dceru Isabelu.
Druhou postavou byl muž, její manžel, sir Carolus z Newcastlu. Byl vysoký se světle hnědými vlasy a ledově modrýma očima, které mě dokázaly zmrazit na místě. Nikdy jsem ho neviděla usmívat se a ten nejmilejší obličej, který dokázal vytvořit byl upjatý a hraně přívětivý. Neměla jsem ho moc ráda a často jsem uvažovala co asi Johana cítí, když s ním musí žít. V ten moment jsem byla na pár sekund ráda, že si neberu sira Caroluse, ale Richarda, okamžitě jsem si však připomněla, že už možná nikdy neuvidím domov a zase jsem byla naštvaná, že se vůbec vdávám.
„Vítám vás,“ usmála se Johana. Dřív jsem ji měla ráda, byla to má starší sestra. Chovala jsem k ní stejné city jako k Williamovi, ale když se přestěhovala ke svému manželovi duševně i fyzicky se mi oddálila. Měla jsem pocit, že se dokonce i změnila.
„Rád tě znovu vidím, Johano, a vás zdravím, sire Carolusi,“ ujal se slova Will a mírně sklonil hlavu směrem k manželovi naší sestry. Udělala jsem drobnou úklonu, abych mu vyjádřila dostatečnou úctu. „Toto je sir Richard z Cornwallu,“ poukázal William na mého budoucího manžela, který taktéž udělal nepatrné pukrle.
Carolusovi oči s zaměřily na vojáky na koních, kteří s námi přijeli. „Vidím, že jste přivezli návštěvu, loupežníci?“ ozval se svým nepříjemně nakřáplým hlasem.William se ohlédl jako by se chtěl ujistit, že tam lapkové stále jsou a že Carolus nemluví o jeho mužích a pak s drobným úsměvem přikývl. „Přepadli nás na cestě, většina utekla, ale tyhle tři se nám podařilo zajmout. Byl bych vám vděčný, kdyby jste mohl na těch několik dní poskytnout svou hladomornu.“
Carolus se usmál, nevím jestli se mi to jen zdálo, nebo jestli v tom úsměvu byl opravdu náznak krutosti, ale rozhodla jsem se to neřešit. „Ale jistě.“ Muž mé sestry mávl rukou a k našim vojákům přiběhlo několik Carolusových. Převzali od mužů na koních lapky a vlekli je směrem k hlavní bráně hradu. Dva z nich šli vcelku odevzdaně, jakoby se už během klopýtání sem duševně připravili na tuhle chvíli a byli smíření se svou budoucí a zřejmě blízkou smrtí. Ale ten mladý a vyhublý chlapec, který mohl za fyzické i duševní ujmy na mě a Williamovi, se vzpouzel. Kopal, škrábal, kousal a řval. Nezdálo se, že by se jen tak nechal dovést do hladomorny. K rytíři, jež marně s loupežníkem zápasil přiběhl další a urputně se mu snažil pomoci. Šlechticové a jejich služební tomu přihlíželi s pobavenými úsměvy, ale já věděla, že každý člověk na tomto dvoře cítil obavu, že kluk v otrhaném oblečení uteče.
Rytíři konečně popadli chlapce za ruce a za nohy a za jeho prudkého cukání ho začali nést pryč. Jenže jak sebou kluk zmítal spadnul mu z hlavy jakýsi hnědý klobouk, kolem obličeje se mu rázem začaly kroutit dlouhé světle hnědé vlasy a úplně změnily jeho podobu. On byl najednou dívkou.
Celý dvůr nevycházel z údivu. Všem okolo se v němém úžasu otevřela pusa a služebnictvo si začalo mezi sebou tiše špitat.
„Je to holka,“ ozývalo se tlumeně okolo doprovázeno výkřiky úžasu.
Rytíři se tak lekli, že děvče pustili na zem a ta toho okamžitě využila. Vyšvihla se na nohy a hbitě doběhla k nejbližšímu neuvázanému koni. Naskočila na statného hnědáka a prudce ho kopla do slabin. Kůň, nečekající tolik zmatku, se začal stavět na zadní a vyděšeně řičel. Jenže všechny brány byly zavřené a tak mu nezbylo nic než jen pobíhat okolo kopat, vyhazovat a nahánět všem hrůzu. Dívka na něm se urputně držela jeho husté hřívy a snažila se nespadnout, což se jí docela dařilo. Služebnictvo, které moc odvahy nepobralo, se koni klidilo z cesty. Cítila jsem jak mě někdo popadl za ruku a táhl k okraji nádvoří, kam už se většina lidí odklidila. Kromě jednoho. Jednoho, které jsem poznala a který šel riskovat.
„Né! Né William! Pusťte mě!“ cukala jsem sebou a zmítala se v pevném Richardově a Anitině sevření.
„Uklidni se Eleanoro! William to zvládne,“ krotila mě Anita, zatímco Richard tiskl mé tělo k chladným kamenným stěnám opevnění, jež lemovalo nádvoří i celý hrad.
„Ten kůň mu něco udělá! Pusťte mě! Hned!“ Nepustili…
William se postavil vyděšenému koni do cesty a chytl ho za otěže. Hřebec se dalšího pohybu tak lekl, že se rozeběhl přímo proti zdi, přímo proti nám a William, který s umíněně držel uzdy, vlekl za sebou.
Nebyla jsem schopna slova. Cítila jsem pevné sevření rozhodných rukou, které mě popadly za ramena a odhodily stranou na zem. Tvrdě jsem dopadla na dlážděnou zem a za chvíli vedle mě přistál i Richard.
Kůň už měl brzdit! Rozhodně měl brzdit, protože kdyby hned nezačal určitě by narazil! A on nezačínal! Vyskočila jsem na nohy a rozběhla se k odřenému a pobouchanému Williamovi stále vlajícím na otěžích. Dívka na hřebcově hřbetu se jen tiskla k jeho krku s pevně zavřenýma očima. Nepochybovala jsem, že se modlí.
Kůň propnul nohy a těsně před zdí zabrzdil, ale už nebylo úniku. William se bleskurychle postavil a omezil mu možnost pohybu. Kůň se začal uklidňovat. Tiše ržál, hrabal kopyty a klopil hlavu k zemi, jakoby se chtěl omluvit za vše, co provedl. William ho hladil po čele a krku a něco mu tichounce šeptal. Dívka na hřbetě koně se stále jen vyděšeně krčila a tiskla k jeho krku.
Will předal otěže pážeti, které rychle přiklusalo s několika rytíři na pomoc, a popadl dívku v sedle za zápěstí, aby ji stáhl dolů. Nebránila se, očividně byla sama moc vyděšená nebo možná unavená, aby sebou škubala jako předtím. Koneckonců rozruch už způsobila dostatečný.
Sletěla z koně jako zralá hruška ze stromu a skončila u bratrových kotníků, které si měřila nepřítomným pohledem.
Doběhla jsem k nim a zastavila se vedle svého bratra. „Stalo se ti něco? Zranil tě ten šílenej kůň? Necháme ho zabít!“
William na mě vrhl rychlí nesouhlasný pohled, ale než stihl odporovat ozvalo se zavřískání od nižších vrstev společnosti, doslova.
„Ne!“ zapištěla holka od našich nohou. „Ne! Nemůžete ho zabít, on za to nemohl, byl vyděšený!“ Pomalu se postavila na nohy a už měla znovu bojovně vystrčenou bradu.
„Má pravdu,“ souhlasil můj bratr, a dokonce i já jim musela dát za pravdu. Ta slova byla jen důsledkem mého rozčarování a strachu, ta holka mě prostě vyvedla z míry.
A pak se jí na krku něco zatřpytilo. Vztáhla jsem ruku k erbu, jež obsahoval paví pero a který byl vyryt v prstenu pohupujícím se na kožené šňůrce. Kde ona sebrala prsten s naším erbem? Že se vůbec ptám! Ukradla ho! Určitě ho ukradla! Jiný důvod přece nemůže existovat, nebo snad ano?
William si všiml kam má ruka i pohled směřuje a ztuhl. Jakoby sledoval mé myšlenkové pochody sevřel dívku pod krkem. „Komu jsi ten prsten ukradla?!“ zavrčel tiše a tak hrozivě, že z toho běhala husí kůže po zádech.
„Neukradla jsem ho!“ bránilo se vyděšené děvče. „J-je po mém otci. Byl šlechtic!“
William přivřel oči a já věděla, že hodnotí jestli je to možné. Náš otec měl starší sestru, ta se provdala, odstěhovala a má, tuším dva syny a dceru, nikdy jsem ji neviděla. Jenže tohle nemohla být její dcera, ta byla ještě malá a navíc tahle loupežnice mluvila o otci. Určitě lhala!
A pak jsem si vzpomněla na příběh, který nám otec vždy vyprávěl, když jsme byli malí, miloval ho. Měl bratra, tedy ne pokrevního, ale vždy ho za bratra považoval. Když byl ještě malý jel se svým otcem na Eastwoodský trh.
Jedna žena jim nechtíc splašila koně a rytíř, jedoucí s nimi jako doprovod se rozhodl ji za ohrožení jejich pána potrestat. Chtěl ji zbít a bylo mu jedno, že to byla nehoda. Otec vyprávěl, že náš dědeček neřekl ani slovo, jen se tvářil nezúčastněně a čekal. Čekal jestli se najde v prostém lidu duše šlechtice, která bude ochotná zabránit nespravedlnosti za cenu vlastních zranění, prostě jen proto, že to bylo správné. A našel ji! V těle malého chlapce. Vyběhl z davu a pověsil se rytíři na ruku, aniž by tu ženu znal, byl to sirotek, jen se mu prostě nelíbilo rytířovo chování. Eastwoodský pán ho vzal s sebou na svůj hrad a přijal ho za syna. Chlapec měl možná duši šlechticů, ale ne jejich krev a proto se nikdy nemohl stát pánem Eastwoodu. Musel by být povýšen samotným králem na rytíře a později obdarován půdou. Jenže to se nestalo a pokud by náš otec zemřel bez dědiců, Eastwood by připadl jeho sestře.
Svého strýce jsem, stejně jako tetu, nikdy v životě neviděla. Zemřel, když byli Williamovi tři roky. Zabil ho při lovu rozzuřený obrovský kanec. Takovou smrt si nezasloužil nikdo… Mohla být tohle jeho dcera? A proč by o ní nikdo nevěděl?
Všimla jsem si, jak se bratrovi mění výrazy tváře, zřejmě nad tím také přemýšlel, nakonec dívku pustil a nechal stráže, aby ji odvedli do hladomorny, ale tušila jsem, že to nenechá jen tak. Neměla jsem však sílu ani náladu mu něco říkat, stejně by mě neposlechl, teď jsem byla jenom ráda, že je v pořádku.
Datum svatby bylo domluveno na svatou Elizabeth a tak jsem zbývající čtyři dny trávila posedáváním po komnatách, v nichž jsem spávala a hraním šachů, buď s Anitou, kterou jsem v jednom kuse porážela, nebo s Williamem, který v jednom kuse porážel mě.
Den před svatbou za mnou přišel a posadil se k šachovému stolku, v němž byla za pomoci světlého a tmavého mramoru zapuštěna šachovnice. Jen jsem doufala, že tyhle stolky mají i v Cornwallu, neboť šachy mě provázely životem. Díky nim jsem měla blízký vztah jak k otci, tak k Williamovi, byly to šachy, které mi pomáhaly  těžkých chvílích, které mě nutily přemýšlet nad strategií a zapomenout tak na starosti a jen díky šachům jsem se zdokonalovala a měla chuť se zlepšovat v čemkoli. Šachy mi dávaly novou sílu, energii zvládnout věci, které mě tížily na mysli i na srdci. A za to jsem tu geniální hru tolik milovala…
Hráli jsme pomalu a dlouho, koneckonců, u šachů se musí přemýšlet, předpovídat následky tahu, jako v bitvě, nebo při panování. Musíte myslet, neustále! Až po několika hodinách nekončící hry můj bratr konečně promluvil. „Pořád se lepšíš, Noro, za chvíli mě už překonáš.“
„Copak to jde?“ zasmála jsem se na oplátku.
„Ne,“ zkonstatoval s vítězným úsměvem a popojel střelcem do správné polohy. „Šach mat.“
Zamračila jsme se. Zase vyhrál! Jak jen to zvládal?
„Vlastně jsem tě nepřišel porazit, Eleanoro, mám pro tebe dárek,“ pousmál se a z váčku u svého pasu vytáhl nádherný náhrdelník. Byl zlatý, kovaný, zdobený drobnými zelenými drahokamy, které ve světle zářily, jako ranní rosa na stéblech trávy. Bylo to ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy viděla. William mi ho opatrně připnul na krk.
„Patřil matce, byl to svatební dar od otce,“ povzdechl si a sklopil hlavu. „Chtěli by, abys ho měla.“
Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že nosím něco, co patřilo matce. Věděla jsem, že až se jednou na ten náhrdelník podívám, vzpomenu si na tuhle chvíli, na Williama, na matku s otcem, na Anitu a na celý můj život jako dcery pána z Eastwoodu. Slíbila jsem si totiž, že na své dětství nikdy nezapomenu… A to jsem byla odhodlaná dodržet i za cenu vlastního života.
Druhý den mě čekalo něco od čeho mi nemohli pomoci ani šachy, tedy svatba.
Hned ráno se ke mně do pokoje vřítila, jako nezadržitelná ledová voda, Anita a vytáhla mě, dost nepříjemným způsobem, z postele.
Okamžitě mi udělala koupel a já si, tentokrát z vlastní dobrovolné vůle, lehla do horké vody plné voňavých bylinek a olejů, lisovaných z nejrůznějších rostlin.
Mezitím co jsme se já koupala, začala Anita chystat šaty. Při pohledu na ně mě zachvátil strach, jak jen je možné, že šaty z nejjemnější bílé látky mi dokáží srdce zahalit do černého stínu?
Byla jsem Anitou donucena vylézt z už chladnoucí vody a usušit se. Pak na mě začala pracně navlékat spodničky, jež bylo nepřeberné množství. Jakmile jsem na sobě měla už nejméně čtyři nebo pět vrstev, přišly svrchní šaty. Nejdříve jemné sametové, bez velikého zdobení, pak lehoučké krajkované a na závěr přišly doplňky. Šperky, boty, mašle a podobné blbinky. Myslela jsem, že než dojdu do hlavního sálu o ty šaty se nejmíň přerazím, což mi ovšem poskytovalo alespoň malou naději.
Baculatá černovláska se na mě povzbudivě usmála a pohodila hlavou směrem ke dveřím. S povzdechem jsem se pomalu vydala ven z těchto komnat a pak dolů po velikých, širokých schodech. Kamennou chodbou velkou branou na dvůr, kde čekal kočár. Dostala jsem se tam bez újmy a opatrně, tak abych si nepošlapala bílé šaty jsem nastoupila. Kočár se rozdrkotal po štěrkové cestičce směrem ke zdejšímu krásnému kostelu.
Můj budoucí manžel i pán jel na koni, za několik posledních dní jsem ho vlastně vůbec neviděla. Nebylo mi to líto, vlastně jsem teď měla chuť zastavit kočár a utéct, což vlastně nebyl tak špatný nápad a dokonce byl i reálný…

3. kapitola < Shrnutí > 5. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 4. kapitola: