Život v šachu - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jmenuji se lady Eleonora Anežka Aphropennetská z Eastwoodu, matka zemřela při mém porodu, otec se z vlastní dobrovolné vůle rozhodl odjet z Eastwoodu na královský dvůr. Na našem panství řádí lapkové a můj starší bratr William se rozhodl vzít vše do svých rukou a převzít tak zodpovědnost i za mě. Ovšem není jediný, kdo by se chtěl starat, protože naše sestra Johana si panství Eastwood nárokuje jako nejstarší z dědiců. Do toho všeho přepadli Williama v lese loupežníci a on si umínil, že mi zajistí budoucnost, kdyby se mu něco stalo – tedy mě v mých třinácti letech provdá. Odmítnout něco takového je samo o sobě celkem nemožné, natož pak, když se mám stát ženou sira Richarda z Cornwallu, bratra krále Anglie. Řečeno jednoduše, hroutí se mi život...

„ Teprve, když Večernici na její bdělé stráži vystřídala Jitřenka, jsme ještě kus cesty před námi spatřily honosný hrad… "

09.03.2012 (15:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1400×

Zavřela jsem oči nevnímajíc okolní svět. Cítila jsem ruku vedle mého boku, kterou se opíral o postel a druhou, jejíž konečky prstů váhavě přejížděly po mé dolní čelisti. Cítila jsem rychlý přerývaný dech přímo u mé tváře a onu zvláštní vůni vzduchu po bouřce. Cítila jsem jeho stále se přibližující rty a pak mě naprosto z nenadání zachvátila… nesnesitelná bolest!

12. kapitola – Noční jízda

Trhla jsem sebou směrem vzad a pokusila se bezúspěšně potlačit bolestné a překvapené vyjeknutí. Našim rtům zřejmě nebylo souzeno se setkat.

Původně jsem myslela, že mi někdo bez okolků vrazil do těla dýku, ale vzápětí mi došlo, že dýka v kotníku by neměla přesně takový účinek, jaký by, jak Richard před chvílí říkal, hodně lidí chtělo vidět.

„Promiň, Eleanoro, promiň!“ začal se rychle a nervózně omlouvat můj drahocenný choť. „Promiň, nechtěl jsem, já…“

Sledovala jsem jeho růžovějící tváře a rozklepaný omluvný výraz. Bolest v kotníku začala pomalu odcházet a mě konečně docházelo, že Richard mi o něj, nechtíc zavadil nohou.

A zase to zkazil! Přisadil si potěšeně hlásek.

Zkontrolovala jsem pohledem svou nohu a pochopila onu šílenou bolest, nejenže byla celá nateklá, ale pomalu začínala měnit barvu z tělové na modrou a místy i fialovou. Obávala jsem se, že ty další dva dny v sedle nezvládnu.

„Promiň,“ spustil znovu Richard, při pohledu na fialovějící otok. „Promiň, nechtěl jsem, víš, že jsem nechtěl, že jo? Byla to nehoda. Přísahám! Promiň, Noro,“ mlel jako zběsilý a padl mi k nohám.

„Richarde…“ hlesla jsem s míněním, že ho tím zastavím. Ono mínění bylo nesprávné.

Zíral na mou nohu a vodopád omluv, jakoby neměl konce. „Omlouvám se, vážně se omlouvám!“

Pevně jsme sevřela jeho rameno a donutila ho tak zvednout ke mně jeho úžasně pomněnkové oči a zavřít pusu.

„Budiž ti odpuštěno,“ pronesla jsem s tou nejvážnější tváří, kterou jsem dokázala vytvořit, ale cítila jsem, jak mi cuká koutek. Zmateně na mě zíral a nevěděl, jestli to myslím vážně nebo ne.

Bim! Bim! Bim! Kostelní zvon se přes celou vesnici rozkřičel svým hlubokým dutým hlasem, ohlašujíc půlnoc. Richard nečekajíc ani onen zvuk ani to, že už je tolik hodin trhl hlavou a postavil se.

„Měli bychom jít spát,“usmál se nejistě.

„Moje řeč,“ přikývla jsem a opatrně hodil nohy zase nahoru na postel.

Richard ulehl vedle mě, chvíli jsme jen tak leželi a zírali nahoru nad nás, ale pak na mě můj muž pootočil hlavu. Cítila jsem na své tváři pohled a tak jsem následovala jeho příkladu a taktéž hlavu otočila. Jen se pousmál a přisunul se o trošku blíž.

Zavřela jsem oči a vnímala tlukot jeho srdce a zklidňující se dech. „Dobrou noc,“ zašeptal do už zase nerušeného ticha a já se pomalu, ale jistě propadla do bezesného klidného spánku.

Ještě nemohlo být ani pět hodin a na dveře našeho pokoje několikrát rychle za sebou dopadla něčí pěst, vzápětí se ozval hlas jednoho z rytířů.

„Sire, musíme vyrazit,“ křikl nejistě, zřejmě se obával Richardovi reakce na to, že ho budí. Ten sebou vedle mě jen poplašeně škubnul a otevřel oči. Během pár vteřin byl na nohou připraven bránit naše bezpečí i čest. Jakmile zjistil, že zrovna teď nic nehrozí, podrbal se na bradě a nasadil chápavý výraz.

„Jistě, Riley,“ odpověděl a unaveně si zívl.

Muž za dveřmi si téměř slyšitelně oddechl a spěšnými kroky odešel pryč.

Richard obešel postel a z mé strany se opatrně posadil na její okraj. „Co kotník, Noro?“ zeptal se starostlivě a jeho hlas zněl stále ještě omluvně.

„Bolí,“ ujistila jsem ho a opatrně se posadila.

Shlédl ho kritickým okem, předpokládala jsem, že jako muž, jež si už pár bitev už prožil, nebude toto zranění považovat za extrémně vážné, ale mýlila jsem se. „S tímhle nemůžeš jet na koni, počkáme tu, než se ti to zlepší,“ oznámil mi zasmušile svůj verdikt, nečekajíc, že snad budu odporovat, ale to se pletl.

„Ne! Jedeme dál, nějak to zvládnu! Nebudu tu tvrdnout, někde na půl cesty.“

„Eleanoro, tohle přece.“

„Ne, Richarde! Pokračujme v cestě, prosím.“

Povzdechl si a nesouhlasně zavrtěl hlavou, neřekl ale už ani slovo a dal se do oblékání. Nejdříve lehká tunika, pak drátěná košile a na ní krom kabátce ještě rudo-zlatý plášť.

Vstala jsem s úmyslem se také obléci, ale jen co jsem došlápla na nohu, mě píchlo v kotníku, do očí mi vrhly slzy a podlomilo se mi koleno. Dřív, než jsem stihla dopadnout na zem, mě zachytily dvě silné ruce a pěkně mě zase usadily na postel, načež mi můj muž už podával oblečení.

„Pořád jsi si tak jistá, že to zvládneš?“ otázal se potměšile a jiskřičky v jeho očích tančily tanec vítězství.

„Jo,“ usmála jsem se sebejistě. „Jedeme, i kdybych měla z toho koně padat!“

Obličej mého muže se nesouhlasně zamračil. „Nenechám tě spadnout,“ oznámil mi nespokojeně a zamyšleně se podrbal na bradě. „Určitě chceš jet, Noro?“

Rozhodně jsem přikývla.

„V tom případě to budu muset nějak vymyslet,“ usmál se a poodešel, takže jsem se mohla nerušeně a v soukromí převléknout.

Jen co jsem na sobě měla šaty, jsem se postavil a po jedné noze doskákala ke dveřím, kde jsem se celá zadýchaná opřela o stěnu. Nikdy bych neřekla, že poskakovat po jedné noze bude tak namáhavé.

„Takhle to nepůjde,“ ozval se poblíž rozesmátý hlas mého muže a pak mi pod nohama, respektive pod nohou, zmizela pevná zem. Kdybych pod koleny a na zádech necítila ruce, uvažovala bych, jestli se nepropadla podlaha, nebo jestli neumím létat. Avšak ruce tam byly, pevně mě svíraly a držely nad zemí. To ony byly momentálně zřejmě jediným prostředkem mého pohybu…

Brzy jsme byli po snídani a syn hostinského nám obětavě pomáhal s osedláním koní. Opírala jsem se o dřevěnou stěnu stájí a pozorovala muže připravující se na cestu.

„Už jsi něco vymyslel?“ optala jsem se svého muže, jen co se alespoň trošičku přiblížil.

Zablesklo se mu v očích a jiskřičky se vesele roztančili, krátce přikývl, ale hned zase odešel, aniž by se jen slovíčkem o ten nápad podělil se svou zákonnou ženou.

Moje zvědavost byla však umlčena jen ani ne hodinku potom. Mé oblečení a věci byly rozděleny a připevněny na záda dvěma koním, hnědákovi, na kterém jsem původně jela a grošákovy, který toto břemeno nesl i předtím. Vypadal potěšeně, když zjistil, že má pomocníka.

Koně už nervózně přešlapovali, Richard platil za jídlo a nocleh a rytíři se energicky vyhupovali do sedel.

„Hej, Riley?“ křikla jsem na ně. Netušila jsem, který z dvou rytířů byl Riley, ale to jméno jsem si pamatovala z dnešního rána.

Nižší rytíř sebou trhl a otočil se, měl zrzavé vlasy i vousy, jež se mu ježily na neholené trochu zjizvené tváři. Byl sice menší, ale svalnatý a vypadal také o trošku starší, než vyšší z rytířů. Tipovala jsem, nejen podle jména, ale i podle barvy vlasů, že je původem Ir.

„Ano, lady?“ optal se zdvořile.

„Na jakém koni pojedu já?“ zeptala jsem se a přidržujíc se všeho v blízkém okolí, jsem kulhala blíž ke koním.

„Nemám tušení, lady.“

„Dobrá Riley, neví to ten druhý?“ zadýchaně jsem zastavila opírajíc se o hranici vystavěnou z polínek dříví.

„Iane!? Nevíš, na čem pojede dáma?“ zeptal se rytíř vyššího tmavovlasého a tmavookého muže.

„Nemám šajna, Riley,“ odvětil obětavě Ian a uklidňoval svého hnědáka poplácáváním po krku.

„O dámu se postarám já,“ ozval se za mnou přísný hlas. „Nasedej, Riley, máme před sebou ještě dlouho cestu.“

Rytíř bez jediného slůvka poslechl a vyhoupl se na svého koně.

„Hm?“ otočila jsme se popuzeně na Richarda. „Takže?“

„Jedeš se mnou!“

„Cože?“

„Říkal jsem, že jedeš…“

„Jo, já tě slyšela,“ skočila jsem mu do řeči. „Vždyť to ten kůň nevydrží!“

„Všechnu přebytečnou zátěž jsem dal na tvého koně, navíc je to bojový kůň, unese dospělého muže i s plnou výbavou, včetně brnění a já pochybuji, že bys byla těžší než kompletní brnění,“ ujistil mě Richard a vyšvihl se na hřbet vysokého černého hřebce.

Pak mi podal ruku a vytáhl mě do sedla, přímo před sebe. Mohli jsme vyrazit a také, že jsme vyrazili.

Musím uznat, že na Richardově koni to nebylo o nic pohodlnější, než na mém původním. Zadek mě bolel úplně stejně, ale jako bonus jsem ještě čas od času narazila do Richardovy hrudi.

„Ne-můž-eme z-z-zpomal-it?!“ optala jsme se, divoce se třepajíc v sedle. Jedna Richardova ruka sebejistě svírala opratě a ta druhá, se mi už ne s takovou jistotou ovíjela kolem pasu a přidržovala mě v sedle.

„Ne!“ odpověděl rozhodně.

Pokusila jsem se otočit hlavou, ale kůň se zrovna rozhodl pro extra dlouhý krok, nebo možná skok a jak se mnou trhla odstředivá síla, narazila jsem hlavou přímo do čela mého muže. Ozvala se dutá rána, nejsem si jistá, jestli pocházející z mé, nebo z Richardovy hlavy.

Nespokojeně jsem si třela týl a brblala si pod pomyslné fousy.

„Au,“ ozval se někde za mnou Richardův hlas.

„Kdybys zpomalil, nestalo by se to,“ ujistila jsem ho.

„Možná by stačilo, kdyby ses neotáčela!“

„Možná jsem měla jet na vlastním koni!“

„Možná jsme měli zůstat v té vesnici!“

„A co by to asi tak mělo za účinek?“

„Uzdravila by se ti noha a tu cestu bys zvládla bez cizí pomoci.“

„Taky bychom tam, ale mohli strávit třeba celý týden, pak by napadl sníh a do Cornwallu bychom se už nedostali!“

Po této odpovědi Richardovi zřejmě došla slova, nebo se jen už nechtěl hádat, kdo ví? Každopádně zbytek cesty proběhl v napjatém tichu. Seděla jsem podle etikety rovně, jako svíčka, odhodlaná se o Richarda neopřít, ani kdyby mě podplatil. Dokonce i Ian s Rileym ztichli a ani nedutali, jakoby vycítili ono nepříjemné napětí.

Na oběd i na večeři jsme zastavili, ale po jídle a napojení koní jsme zase houževnatě pokračovali v cestě. Poprvé od naší menší hádky jsem s Richardem promluvila teprve, když řekl, že po večeři odjíždíme.

„Proč tu nezůstaneme do rána?“ ptala jsme se ho.

„Pokud vím, spěchala jsi,“ odvětil upjatě.

„To jo, ale koně jsou unavení, mohou zranit sebe i nás,“ musíte uznat, že to byly pádné důvody, nemluvě o únavě jezdců.

„Už jsme blízko, pokud budeme pokračovat stejným tempem, můžeme na panství dorazit ještě v noci.“

Víte, stále jsem měla pochyby, ale i kdybych se s Richardem znovu pohádala, nemělo by to vůbec žádný smysl, byl jako skála! A tak jsem se v tom raději nevrtala a jen znovu nasedla na koně.

Ian, ani Riley se netvářili nijak nadšeně a zřejmě s pocitem, že je Richard neslyší, tiše nadávali.

O několik hodin později, kdy už mi moje držení těla nevydrželo, a já se choulila na Richardově hrudi, jsem zjistila, že můj muž lhal. Drželi jsme stále skoro stejné tempo, a přesto jsme v Cornwallu stále ještě nebyli!

Noc byla jasná, měsíc ozařoval cestu bělostným světlem, jako obrovská pochodeň a hvězdy na nebi ochotně plály. I přesto však koně únavou klopýtali a rytíři se ve svých sedlech nebezpečně nakláněli ke stranám.

„Richarde?“ hlesla jsem unaveně. Za krkem jsem cítila jeho klidný horký dech a svalnatá hruď, o kterou jsem se opírala, se pravidelně pohybovala.

„Ano, Eleanoro?“ zeptal se tiše, už vůbec nezněl naštvaně, tak jako předtím.

„Kdy už tam budeme?“

Mlčel. Jakoby nastala posvátná chvilka ticha, kterou nesmí nikdo porušit. Jakoby i příroda mlčela a jen pokorně naslouchala nerušenému tichu noci.

Odpověď přišla teprve, když jsme vjeli do spící vesničky. „Tohle už je jedna z mých poddanských vsí, Noro, už tam brzy budeme.“

Celou noc jsem neusnula.

Teprve, když Večernici na její bdělé stráži vystřídala Jitřenka, jsme ještě kus cesty před námi spatřili honosný hrad…

11. kapitola < Shrnutí > 13. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování