OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 11. kapitola



Život v šachu - 11. kapitolaJmenuji se lady Eleonora Anežka Aphropennetská z Eastwoodu, matka zemřela při mém porodu, otec se z vlastní dobrovolné vůle rozhodl odjet z Eastwoodu na královský dvůr. Na našem panství řádí lapkové a můj starší bratr William se rozhodl vzít vše do svých rukou a převzít tak zodpovědnost i za mě. Ovšem není jediný, kdo by se chtěl starat, protože naše sestra Johana si panství Eastwood nárokuje jako nejstarší z dědiců. Do toho všeho přepadli Williama v lese loupežníci a on si umínil, že mi zajistí budoucnost, kdyby se mu něco stalo – tedy mě v mých třinácti letech provdá. Odmítnout něco takového je samo o sobě celkem nemožné, natož pak, když se mám stát ženou sir Richarda z Cornwallu, bratra krále Anglie. Řečeno jednoduše, hroutí se mi život...

„ „Nemám strach o sebe, Noro, copak to nechápeš?“ jeho dlaň našla mou a stiskla ji, tak něžně, jakoby svíral květ lilie a zároveň natolik pevně a sebejistě, až jsem měla pocit, že mě už nikdy nepustí. "

Nereagovala jsem, přeci jen ignorace je někdy nejlepší strategie ne? Nakonec se však objevila i únava. Oči se mi začaly klížit a stále jsem musela zívat. Což jsem se snažila potlačit, abych na sebe neupozornila hlídkujícího rytíře. Převalovala jsem se, ale ne a ne usnout. Nakonec se mi oči zavřely samy a já se, i když stále s pochybami, ponořila do vod spánku, které mě unášely stále dál a dál od bdělých břehů, na nichž jsem zanechala všechny své pocity a myšlenky a znuděně tam na mě do rána muselo čekat i mé druhé já…

 

11. kapitola – Strach o to nejcennější

Ráno mě probudil Richard. Veškerá má zavazadla už byla naložená na grošákovi a ostatním hřebcům na hřbetech spočívala sedla.

Rytíři posedávali u skomírajícího ohně a jedli chléb s kouskem síra, zapíjejíc jídlo vodou.

Richard mi s úsměvem podal skývu a sýr a poté se sám pustil do jídla.

Jakmile jsme alespoň trochu po ránu zasytili žaludky, nasedali jsme na koně a vyrazili na cestu. Zadek jsem měla od včerejška celý otlačený a oči se mi za jízdy zavíraly. Měla jsem tak trochu strach, abych se nakonec při jízdě nesvezla na bok a neskončila na dost nepohodlné a už téměř zmrzlé zemi. Richard jakoby sledoval mé myšlenky, protože se i se svým koněm a grošákem, kterého vedl za sebou, přiblížil a kontroloval mě přesně z té strany, ke které jsem měla tendenci padat.

Vždy jakmile jsem se podezřele naklonila k boku, upozornil mě na to.

„Eleanoro, nespi!“

Trhla jsme sebou a narovnala se v sedle. „Nespím!“

„Ale jo spíš,“ smál se mi.

„Nespím!“ odporovala jsem a cítila se naštvaně i polichoceně, že ho najednou nezajímalo, když se spolu rytíři bavili a ani se neobtěžovali tlumit rozjařené hlasy.

„Aha, tak to se ten kůň asi nějak přehnaně naklání doprava, nemyslíš?“ uchechtl se pobaveně můj muž a oči mu zářili skoro až dětskou radostí.

„Mám pocit, že mu vypadla podkova,“ ujistila jsem Richarda a nezúčastněně zvedla hlavu, bedlivě sledujíc cestu před námi. Zprava ke mně dolehl pobavený smích a nějaké zabrblání.

Byla jsem ráda, když se Richard začal znovu starat o rytíře před námi a mě nechal být. Dneska jsem na žádné slovní výměny neměla náladu. Byla jsem unavená, rozlámaná a celé tělo mě bolelo.

Ani ne po hodince jízdy jsme narazili na vesnici. Richard měl včera večer pravdu, když říkal, že dříve než za úplné tmy bychom sem nedojeli. Když jsme cvalem projížděli vesnicí, hlavy prostého lidu se za námi ohlížely a pár zvesela výskajících dětí se za koňmi rozeběhlo.

Bála jsem se, že by to koně mohlo vyplašit a ti by nás pak mohli shodit, ale nepřišlo nic, krom tichého nervózního řehtání. Zřejmě byli na podobné situace cvičení, nebo alespoň zvyklí.

Ten den jsme projeli ještě několika vesnicemi a v jednom městečku jsme se zastavili na oběd.

Dokonce jsem se navečer dočkala i krčmy a horké koupele. Ještě jsem ležela ve vodě plné bylinek a vonných olejů, když se ozvalo zaklepání na dubové dveře.

Vyletěla jsem z vany jako namydlený blesk a chmatala po bílém plátně, které mi sem hospodská přinesla, abych se mohla osušit.

Jak jsem spěchala, abych příchozího vpustila dovnitř, smekla se mi po noha a já během pár sekund ležela na zemi.

„Eleanoro? Jsi v pořádku?“ ozval se zpoza dveří mužský hlas, který jsem znala až moc dobře.

„Nic mi není,“ houkla jsem a snažila se, aby v tónu mého hlasu nebylo slyšet, že lžu. Omotala jsem si kolem těla plátno a pokusila se postavit. Kotník pravé nohy jsem začínala mít skoro dvakrát větší, než byla jeho původní velikost a ukrutně mě bolel.

„Určitě?“

„Snad,“ slyšela jsem svůj vlastní nejistý hlas.

„Jak snad?! Co se stalo? Eleanoro!“

Víte, abych pravdu řekla, můj manžel nebyl až tak hrozný, jak mi mé druhé milované já stále namlouvalo. Jistě, měl své chyby a také své klady. Kdo takový není? Ale byla vlastnost, kterou muž jeho postavení nutně a bez řečí potřeboval a přesně ta mu absolutně chyběla. Stejně jako ovčák, který daroval vlkovi ovci, aby zachránil stádo, tak i král musel umět v krizových a rizikových situacích zachovávat klid a přinášet oběti, aby udržel svou zemi mimo válku. A kromě krále, nebo ovčáka, tento um potřeboval snad každý člověk, který na svých bedrech nesl ať už menší či větší zodpovědnost. Richard nevlastnil ani část z toho, co by vlastnit měl. Neuměl ani obětovat, ani zachovávat klidnou hlavu. Prostě panikařil. Chtěl dosáhnout všeho a všechny uchránit, dával si větší cíle, než jakých mohl dosáhnout. A to byla chyba, kterou stále a bez přestání opakoval.

Ozval se náraz a po něm další. Než jsem se stačila vzpamatovat a zjistit co se děje, dveře se rozrazily. Dovnitř spěšně vkročil muž s rozložitými rameny a světlounce hnědými vlasy. Nervózní oči přejely po místnosti a pak spatřily mě na zemi. Už-už se Richard nadechoval, aby něco řekl, ale zaplaťpánbůh jsem byla rychlejší.

„Než začneš vyšilovat, bolí mě kotník,“ oznámila jsem, protože mi bylo jasné, že pak už se ke slovu nedostanu. Jenže můj muž překvapil.

Po jeho čerstvě oholené tváři přeběhl bezmezně starostlivý výraz a pak už mě jeho paže chytly pod koleny a na zádech a vyšvihly mé tělo nahoru, jako bych nevážila vůbec nic.

Opatrně mě položil na postel, s tichým brbláním vzal do rukou natékající kotník, ale sám s tím nezmohl nic.

Ještě ten večer přišla vesnická bylinkářka a na nohu mi obětavě přiložila nějaké ty obklady.

„Tohle by mělo zabrat, děvče,“ řekla. „Ale pomáhej ti Bůh.“ S těmi slovy a také s pár zlatými z váčku mého muže odešla.

Celou noc jsem nemohla usnout a o to více mě štvalo, že se kvůli nepředstavitelné bolesti nemůžu ani překulit na bok. Bála jsem se zítřejší jízdy na koni.

Netušila jsem sice co se honí hlavou Richardovi, ale poznala jsem, že je nervózní. Když se nepřetáčel z boku na bok, sedal si na okraji postele a zničeně schovával hlavu do dlaní.

Když se po hodině kroucení mezi přikrývkami zase posadil už jsem to nevydržela.

„Měl by jsi spát Richarde,“ ozvala jsem se. Trhl sebou a otočil se na mě. Jeho smrtelně vážnou tvář nahradil pochybný úsměv.

„To ty taky.“

„Tak proč nespíš?“

„Mohl bych se ptát na totéž.“

„Bolí mě noha… Jsi na řadě.“

„Bolí mě hlava.“

„Nevěřím ti!“

„To ani nemusíš,“ zasmál se a znovu si lehl vedle mě zírajíc do stropu nevelké místnůstky.

„Takže?“

„Už jsem to říkal, bolí mě hlava.“

„Richarde?“

„Hmmm?“ Opřela jsem se o lokty naklánějíc se doprava, kde vedle mě ležel můj muž a syknutí bolesti jsem raději spolknula.

„Můžu mít jen jednu prosbu?“

„Jistě.“

„Nelži mi…“

Můj choť si povzdechl. „Víš, mám starosti. Musíme dojet do Cornwallu dříve, než napadne sníh, jistě, mám tam zemana, který se mi o panství stará, to ale neznamená, že se přestanu o svoje pozemky zajímat. Navíc hned jak sníh opadne musím tě představit rodině a… ty neznáš bratra.“

„Myslíš krále?“

„Ano, je stejný jako otec, chce jen moc, ale neumí s ní zacházet. Docela často vyjednávám s jinými zeměmi a mám přístup ke všem možným listinám a rozum mi říká, že tímhle stylem jsme pasáci ženoucí své stádo přímo do chřtánů vlků.“

„Slyšela jsem, že nemáte ideální vztahy,“ ušklíbla jsem se, ale s přísným Richardovým pohledem se můj úšklebek okamžitě vytratil.

„Mám strach, že to všechno nezvládnu, Eleanoro, neumím si představit, že bych jednou já sám, kdyby se něco stalo bratrovi, měl vládnout celému království, když neumím dát pozor ani na svou ženu.“

Upřímně jsem nevěděla jestli ho mám litovat, nebo se cítit uraženě. Na mě přece nikdo pozor dávat nemusel, zvládala jsem to sama, jen jsem musela občas něco málo obětovat, třeba kotník

„Nehledě na to,“ pokračoval můj muž. „Že existují lidé, kteří by nás s velikou radostí nechali zabít. Stačilo by se zbavit mě, bratra a pár dalších osob a jiní se přibližují k trůnu, k moci.“

„Nikdo tě nezabije, Richarde,“ ujistila jsem ho, ale můj choť se v odpověď jen zasmál.

„Nemám strach o sebe, Noro, copak to nechápeš?“ jeho dlaň našla mou a stiskla ji, tak něžně, jakoby svíral květ lilie a zároveň natolik pevně a sebejistě, až jsem měla pocit, že mě už nikdy nepustí. Ne, že by mi to snad nějak vadilo. „Mým nejzranitelnějším místem jsi ty. Každou noc, každý den, pořád mám strach, že ti něco nebo někdo ublíží, nebo že si něco uděláš sama. Já nejsem pitomej, vidím to, vidím, že o mě nestojíš, je mi jasný, že jsi se vdala, protože to řekl William, prostě proto že jsi musela, ale pro mě znamenáš hodně,“ sklenýma pomněnkovýma očima zíral do stropu a pak jeho ruka pustila tu mou. Vyšvihl se na nohy a přešel k nevelkému oknu.

„Možná víc, než si sám myslím,“ zamumlal Richard tiše, ale já ho v nerušeném tichu noci slyšela více než dobře.

Mlčela jsem. Nějak jsem nevěděla co mu na to mám říct, prostě mi došla slova a věřte nebo ne, to se moc často nestávalo. Málokomu se povedlo donutit mě mlčet, ale Richard mi doslova vyrazil dech.

S heknutím jsem shodila nohy přes okraj postele na zem a posadila se.

„Richarde?“ hlas se mi klepal jako lístečky osiky snášející se k zemi.

„Ano?“ neotočil se, proč jen se neotáčel? Zíral ven z malého okénka, z kterého stejně nebyl skoro žádný výhled a zněl přidušeně.

„Pojď sem,“ snažila jsem se přesvědčit své hlasivky, že se vůbec nic neděje, že se ocitám v úplně obyčejné situaci, ale moc mi to nešlo.

Váhavě se otočil a přišel až ke mně. Přiklekl si, tak aby mi viděl do očí a čekal.

Sledovala jsem jeho světle hnědé vlasy, které se mu kolem hlavy trošku vlnily a na okrajích přecházely v tmavší zlatou barvu, stejnou, jakou hrdě nosil lev na Richardově erbu. Nahá hruď byla ve světle pár svíček podivně bledá a delší jizva na ní zářila bělostnou barvou. Upřímně na mě upíral dokonale modré oči a čekal co ze mě vypadne.

„Jak jsi přišel na to, že o tebe nestojím?“ vypadlo ze mě a žaludek se mi nervozitou celý chvěl.

Můj muž pokrčil rameny. „Nechtěla sis mě vzít, hádáš se a… Proč se směješ?“

„Víš, Richarde, to jsem prostě já, byla jsem vychovávaná muži, jsem tvrdohlavá, asi tě zklamu, ale moc tiché pokory ode mě nečekej,“ znovu mi zacukaly koutky, a abych od toho odvedla Richardovu pozornost, jemně jsem sevřela jeho dlaň. Překvapeně a soustředěně sledoval naše ruce a naprázdno otevíral a zavíral pusu, jako by nemohl najít ta správná slova. Pak jeho vykolejený výraz vystřídal úplně jiný, najednou to nebyl muž s hlavou plnou starostí, ale rozverné dítě, které se právě stalo tím nejšťastnějším na celém širém světě.

„Takže říkáš, že o mě stojíš?“

Sklopila jsem pohled a mlčela, neměla jsem co říct a mlčení je podle mého mínění tím nejkrásnějším způsobem jak říct ano.

Ucítila jsem pár rychlých pohybů a když jsem znovu zvedla oči, Richard už přede mnou neklečel, jeho obličej byla naopak až nebezpečně blízko a stále se nezastavovala. V očích se mu odrážela otázka a neustále se jimi ujišťoval, jestli může.

Stejně by nezastavil, ani, kdybys mu to zakázala! Ozval se mi v hlavě zase po dlouhé době hlásek. Taky aby ten nepřispěl se svojí troškou do mlýna.

Zavřela jsem oči nevnímajíc okolní svět. Cítila jsem ruku vedle mého boku, kterou se opíral o postel a druhou, jejíž konečky prstů váhavě přejížděly po mé dolní čelisti. Cítila jsem rychlý přerývaný dech přímo u mé tváře a onu zvláštní vůni vzduchu po bouřce. Cítila jsem jeho stále se přibližující rty a pak mě naprosto z nenadání zachvátila… nesnesitelná bolest!


10. kapitola Shrnutí > 12. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 11. kapitola:

14. martinexa přispěvatel
27.03.2012 [0:34]

martinexa Emoticon Já se zamilovala Emoticon

13. lu
24.03.2012 [17:55]

Tak to jí určitě zalehl ten kotník Emoticon Asi udělala Ell pro někoho svět štastnějším:D

12. Myll přispěvatel
06.03.2012 [21:05]

MyllRosette... Emoticon Napínavějším, hezčím, chytlavějším... dá se použít hodně slov. Emoticon Nikdo nejsme dokonalí a stejnou vlastnost s námi sdílí i naše příběhy, o to víc si cením vašeho zájmu... Emoticon (navíc ještě, když s každým dílem uvědomuju historickou a někdy i logickou nedomyšlenost tohodle příběhu... Emoticon)

11. Rosette
06.03.2012 [19:19]

Napínavějším?! :DD Něco takového existuje? Emoticon

10. Myll přispěvatel
06.03.2012 [18:22]

MyllLeen, Hejly... Moc děkuju Emoticon Emoticon Na pokračování se už pracuje, ale za měsíc mě čekají přijímačky a tak to mám všechno trošku nabité... Emoticon
Nikol... Emoticon Zase si na to začnu dávat větší pozor... Emoticon Emoticon Děkuji a ten konec jsem vám udělala schválně, to aby jste mi neutekli k nějakým napínavějším příběhům... Emoticon Emoticon

9. Hejly
05.03.2012 [17:24]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

8.
Smazat | Upravit | 05.03.2012 [9:43]

*Shoda přísudku s posmětem. (TY oči - oči se zavíraly - TI rytíři - rytíři se bavili)
*Čárky.
*Oslovení se odděluje čárkami z obou stran. (Richarde, děvče, zlato, má milá, atd.)
Emoticon

Nádherná kapitola, už se těším na další, ale co ten konec? Emoticon

7. Leen
02.03.2012 [23:40]

prosim dalsi Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. Myll přispěvatel
02.03.2012 [22:07]

MyllMoc vám všem děkuju... Emoticon Emoticon Další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve... Emoticon
Killy... Uznávám, že trapas to bude... EmoticonZačíná mi být richarda trošku líto... Emoticon, ale co udělal, to zatím prozrazovat nebudu... Emoticon

5. Andrea
02.03.2012 [18:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Dalsi prosim!

 1 2   Další »

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!