OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Život v šachu - 13. kapitola

12.03.2012 (18:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1256×

Celou noc jsem neusnula.

Teprve, když Večernici na její bdělé stráži vystřídala Jitřenka, jsme ještě kus cesty před námi spatřili honosný hrad… 

13. kapitola – Vzpomínky

Nevím přesně, kdy nebo jak jsme dorazili na Richardovo hrabství, vím jen, že jsem hrad viděla před námi a v pozdním dopoledni jsem se probudila v úžasně pohodlné posteli.

Vedle mě tiše oddechoval do poloviny těla svlečený Richard, ruce měl rozhozené po posteli, takže zabíraly většinu prostoru a na tváři mu sídlil poklidný výraz. Na tu chvilku byl zbaven všech starostí, všech pochybností i povinností. Na tu chvilku, jakoby byl svobodným…

Posadila jsem se na okraj postele a shodila nohy k zemi. První na co mi padl pohled byl můj dokonale fialový kotník, otok už trochu opadal, ale modřina přetrvávala.

Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se po místnosti. Pokoji dominoval veliký kamenný krb přímo naproti honosné, z dubu vyřezávané, posteli plné těch nejjemnějších kožešinek a lněných přikrývek. Vedle krbu byl stolek s vyřezávaným křeslem, jež bylo nasměrováno bokem ke zdroji tepla a čelem k velkému oknu. Uměla jsem si živě představit, jak v něm Richard sedí a s dokonalým výhledem na své pozemky uvažuje co dál. Za vyřezávanou zástěnou opodál pak stála na nožkách v podobě lvů vana, přímo čekající až do ní služebné nalijí vodu. Vedly odtud dvoje dveře, které se nacházely naproti oknu. Neměla jsem ani ponětí, kam ony dveře vedou a nechtělo se mi to zkoumat.

Vstala jsem a s velkým potlačením pudu sebezáchovy jsem dokulhala až k oknu. Shlížela jsem na už dávno probuzené nádvoří a podhradí plné života. Ušmudlaní sirotci pobíhali po dlážděných cestách, ženy v neckách prali prádlo a menší členové rodiny kolem nich pobíhali, hráli si a vískali radostí. Kovář právě vyměňoval podkovu hnědé kobylce, jež stála klidně snad bez jediného mrknutí oka. Na přilehlých polích jsem zahlédla pár pilně pracujících měšťanů, jež s v pluhu zapřaženými voly nebo koňmi orali svou půdu a připravovali ji na přicházející zimu. Věděla jsem, že Cornwall je místo z kterého plyne valná většina Richardových příjmů. Bylo to bohaté a rozlehlé panství, ke kterému připadalo i pár poddanských městeček a vesnic. A všichni lidé, jež na tomto území žili, chodili do roboty a platili daně, jak pro krále, tak pro svého hraběte, pro mého muže.

Čísi ruce se mi znenadání omotaly kolem pasu, div jsem nevyjekla údivem, ale pak mě zaplavil zvláštní pocit. Do nosu mě uhodila taková zvláštní specifická vůně a Richard si opřel bradu o mé rameno. Vůbec jsem si nevšimla, že by se vzbudil nebo vstal z postele.

„Cornwall je hezké místo,“ šeptla jsem tiše.

„Ano, to je,“ přitakal.

„Máš krásné panství.“

„Máme,“ opravil mě s úsměvem.

Přikývla jsem. „Máme…“

„A víš, kdy je ještě krásnější?“ zeptal se s potměšilým úsměvem.

„Nemám tušení.“

„Když nemáš prázdný žaludek!“ zasmál se Richard, vlepil mi rychlou pusu na tvář, pak mě popadl pod koleny a na zádech a vydal se ke dveřím více vpravo. Zdálo se, že mu je úplně jednou, že mám na sobě jen jedinou spodničku a že on sám je do poloviny těla nahý. Prostě mě skoro za běhu pronášel kamennými chodbami a bosýma nohama sbíhal schody.

Za chvíli už jsme seděli v kuchyni, já čelem ke stolu, přesně tak, jak mě Richard položil, on oproti tomu seděl s židlí nasměrovanou tak, aby na mě dokonale viděl.

Do místnosti si to nakráčela nějaká tmavooká služebná, měla jsem, bůh ví proč, pocit, jako bych ji odněkud znala, skoro jako bych ji už někdy někde viděla. Sjela polonahého Richarda pohledem a div se nezhroutila, všimla jsem si, jak se jí rozklepaly ruce a zrudly tváře. O mě se ani neobtěžovala zavadit pohledem.

Postavila před nás na dubový stůl talíř plný buchet a čerstvě nadojené mléko, pak zase rychle odběhla.

„Nebyla nějak vyvedená z míry?“ zeptal se Richard zatímco si mlsně vybíral tu největší z buchet.

„Nevím,“ zalhala jsem. Jasně, že byla vyvedená z míry a začínala jsem i tušit proč.

Za našimi zády a otevřely a zavřely dveře a dovnitř vešla nějaká osoba. Kdo to je, jsem zjistila teprve až když se posadila do vyřezávané židle naproti nám. Byla to vysoká, hezky vypadají dívka o několik let starší, než můj muž. Tmavohnědé vlasy jí v lesklých vlnách padaly až na ramena a splývaly po zádech dolů. Její pomněnkové oči zářily smíchem a přesto v nich ulpívalo něco jistým způsobem smrtelně vážného a možná i trochu naštvaného.

„Pokud budeš tímhle stylem pokračovat celou zimu, Richarde, brzo onemocníš!“ ujistila ho.

„Už jsi jako matka, Apoleno!“ odpověděl s úsměvem můj manžel a zakousl se do buchty.

„A ty se divíš, když ses ještě nenaučil zodpovědnosti?“

„Já, že nejsem zodpovědný? A znáš Jindřicha?“

„Bohužel ano,“ hlesla dívka a zacukal jí koutek, pak si ale uvědomila, že s Richardem není v místnosti sama a šlehla po mně najednou pichlavým a jako dýka ostrým pohledem.

„Nikomu to neřekne,“ ujistil jí Richard, který si zřejmě taktéž musel všimnout náhlé změny jejího chování.

„Apoleno, má žena Eleanora,“ jal se Richard nás představovat. „Eleanoro, má zemanka Apolena.“

Přívětivě jsem se na ni usmála. „Těší mě!“

„Mne ne!“ odvětila bez okolků a přivlastnila si jednu z buchet.

 Po snídani mi Richard znovu obětavě pomohl do našeho pokoje. Seděla jsem na posteli a zatímco se můj muž soukal do lněné košile, přemítala jsem o Apoleně.

„Nemá mě ráda!“ pronesla jsem nakonec nahlas svůj verdikt.

„Kdo?“ zeptal se překvapeně Richard.

„Ta tvá zemanka, Apolena.“

„Ta nemá ze začátku ráda nikoho, bude ještě trvat, než si získáš její důvěru a respekt, myslím, že tě vidí jako hrozbu,“ oznámil mi a přisedl si vedle mě.

„Hrozbu? Proč?“

„Jsi má žena Eleanoro, a ona je zemanka, dá se předpokládat, že když teď někam odjedu a ty tu zůstaneš, nebo kdyby se mi něco stalo, vše budeš mít na starosti ty a v podstatě jí tak připravíš o její práci, chápeš?“

Přikývla jsem.

„A teď, jestli mě omluvíš, mám neodkladnou schůzku s několika bohatšími lidmi z podhradí a také s mužem, který nás přes zimu zásobuje obilím. Musím do knihovny, kdybys něco potřebovala zaklepej.“ S těmi slovy se zvedl a dveřmi více vlevo odešel pryč.

Vstala jsem a dokulhala ke křeslu u krbu, do kterého jsem se s funěním svalila a sledovala jsem můj nový domov.

Myslela jsem si, že až sem přijedu zapomenu na Eastwood, ale všechno bylo úplně naopak. Při cestě jsem stále měla, co dělat, pořád byly na obzoru nějaké problémy a tak na sentimentální vzpomínky na mé rodiště nezbýval čas, jenže tady bylo času celá fůra. Richard měl nejrůznější jednání, přeci jen to byl vážený a tudíž vytížený člověk, a já se tu zatím nudila. A s nudou přicházely i ony nechtěné myšlenky, o kterých jsem doufala, že už se neukážou.

Přemýšlela jsem, jak se asi má William a také John. Uvažovala jsem co zrovna dělá Anita a uvědomovala si jak strašně moc mi má chůva a přítelkyně doslova už od plenek, chybí. Přála jsem si jí a všechny lidi, které jsem znala, mít zase u sebe, bavit se s nimi, smát se. Tady jsem byla sama, pořádně jsem neznala nikoho. Ani sama sebe. A jak má člověk spokojeně žít, když je osamocenější, než kůl v plotě? To nejde! A nebo ano?

To by jsi nežila, Noro. Upozornil mě chlácholivě hlásek. Jenom přežívala. A to ty nechceš nebo snad jo?

Ne! Tohle já nechtěla! Jenže jak jsem si měla najít přátele? Byla jsem manželkou zdejšího hraběte, nemohla jsem jen tak vyjít na dvůr a začít se obyčejně bavit se služebnými nebo pážaty. Přála jsem si být zase, alespoň na nějakou chvilku, tou malou holčičkou. Dívenkou, která se nestyděla, která byla tak bezprostřední a přímá. Když člověk stárne, jen si komplikuje život, musí se vdát, dodržovat jisté zásady a plnit své povinnosti. Chápala jsem touhu alchymistů vynalézt elixír mládí…

Jenže já tu moc zastavit čas neměla, stejně jako celý zbytek lidstva. A proto jsme teď nemohla sejít schody a najít si přátele v nižších vrstvách.

Dveře do knihovny se otevřely a do pokoje s povzdechem vešel zdejší hrabě. S trhnutím se zastavil, když si mě všiml, zavřel za sebou dveře a přešel až ke mně.

„Co tu děláš Eleanoro, už je čas oběda, myslel jsem, že si půjdeš prohlédnout podhradí nebo nádvoří,“ zněl trochu provinile. „Provedl bych tě, ale-“

„To je v pořádku Richarde,“ přerušila jsem ho, přiklekl si přede mne a chlácholivě mi sevřel ruku do vlastní dlaně. „Já to chápu, jen mi prozraď, má tady někde blízko své pozemky jiný šlechtic?“

Můj muž se zamyslel. „Ne, myslím že ne, Cornwall je veliký, manžel mé sestry Johany, skotský král Alexandr tu má lovecký zámeček, ale moc ho nevyužívá. Proč se ptáš?“

„Aha, to já jen tak.“

Na chvíli nastalo takové to napjaté ticho, kdy obě osoby, jež ztratily konverzaci, vědí, že jednoho z nich něco trápí. Jeden toužící cosi druhému sdělit, neví jak začít a druhý chtíc slyšet, co se děje, neví jak se zeptat. A tak jsme oba mlčeli, dokud se alespoň jeden z nás neodvážil…

„Co se děje, Eleanoro?“ zeptal se starostlivě Richard a upřel na mě oči plné nejistoty a pomněnek.

„Já, stýská se mi Richarde, nudím se tu.“

Pousmál se a pevněji sevřel moji ruku. „Uspořádáme hostinu, pozveme kejklíře.“ Cítila jsem, že začínám kroutit hlavou. „Koupím ti lvy!“ vykřikl vítězoslavně, ale jeho oči zase posmutněly, když jsem trhla hlavou ze strany na stranu. „Cokoli si jen budeš přát.“

Chvíli jsem přemítala, co by to mohlo být, ale napadala mě jen jediná věc. „Chtěla bych si zahrát šachy…“ špitla jsem tiše.

12. kapitola < Shrnutí > 14. kapitola

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život v šachu - 13. kapitola: