OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tělem i duší - 4. kapitola

28.08.2012 (15:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1057×

 4. kapitola - Hlas srdce

Víte, popravdě jsem si nikdy neměla na co stěžovat, dcera šlechticů, i když nižších a zadlužených, má přeci jen hezký život a pokud si najde vyhovujícího muže, dokonce ani nemusí pracovat a věřte, že příležitostí k nalezení takového partnera je díky všem plesům a slavnostem, na které jsou šlechtici zváni, dostatek. Jistě, příležitostí dostatek, to ano, ale notným nedostatkem trpěli právě oni vyhovující manželé. Já měla štěstí, jeden z oněch vyhovujících mužů si mne našel sám a já si toho nevážila, ba přímo jsem jeho laskavost a blahosklonnost zneuctívala!

George Hanly, můj snoubenec, se postavil vlastní sestře, byl připraven obětovat svůj majetek a možná i svou pověst, jen aby mě mohl milovat a na oplátku žádal jediné, abych já milovala jeho.

Někteří museli pracovat, museli celý život těžce dřít, aby vůbec žili a já, na rozdíl od nich, měla jen jedinou povinnost, vzít si za manžela milého, pohledného a bohatého muže.

A to byl důvod, proč jsem se tak urputně a bezúspěšně snažila setřít si všechny slzy z tváří, než jsem došla domů. Věděla jsem totiž, že by se matka začala ptát a já o tom nechtěla mluvit, nechtěla jsem si stěžovat, přestože mé sebestředné a pyšné já někde hluboko uvnitř mě samotné po tom volalo, jako po smilování.

Toužila jsem proklínat osud, toužila jsem plakat, nadávat, toužila jsem vykřičet do nebes, jak moc je život a svět sám o sobě nespravedlivý a krutý, ale zároveň mé aristokratické já vědělo, že na tohle všechno existují mnohem příhodnější lidé s mnohem těžším a složitějším životem.

Pomalu jsem otevřela vstupní dveře a neubránila se dalším slzám, naproti mi přišla Lizie a jakmile spatřila první odlesk mých uplakaných tváří, zamračila se.

„Stalo se něco, Jane?“ optala se starostlivě a pevně sevřela mé předloktí, když se ohlížela směrem do kuchyně a táhla mě po schodech nahoru do mého pokoje, který však brzy měla zdědit ona sama.

Teprve když jsme se posadili a když mě Lizie vyzvala, abych jí řekla, co se stalo, pustila jsem se do vyprávění přerušovaného občasným vzlykáním.

Řekla jsem jí i o příhodě v zahradě, i o dnešním setkání s Charlesem Westonem v lese a taky jsem jí řekla, jak mě ten muž přitahuje, i když vlastně není vůbec hezký ani bohatý. S každým mým slovem se mračila víc a víc, ale já to moc nevnímala, jednou, když jsem se odmlčela, jsem si všimla výrazného nesouhlasu v její tváři, ale potřebovala jsem se ze všeho vypovídat a Lizie jsem věřila, měla jsem ji ráda a doufala jsem, že mi bude oporou.

„Víš, Lizie, já nevím. Nevím, jak se mám rozhodnout, co mám udělat, nevím, jak se zachovat, ale vím, že zatímco George mám ráda, pana Westona miluju,“ zakončila jsem tiše své vyprávění a poprvé si uvědomila, že nesouhlasný výraz není jen pouhé chvilkové vzplanutí Liziiných pocitů.

Zamračila se ještě víc a pevně mě chytila za ramena. „Jsi nevděčná, Jane, jak si to představuješ?“ věděla jsem, že se jen bojí, aby všechny ty dluhy nemusela jednou splácet ona, ale i tak mě její chování zaskočilo, vždy jsem byla připravená stát jí věrně po boku, ať by se dělo, co by se dělo, ale ona jakoby po mém boku teď stát odmítala.

„Mohl mít kteroukoli ženu, na kterou by si prstem ukázal a on si vybral tebe, měla bys být poctěna! Ne mu za zády nasazovat parohy s jeho vlastním bratrancem!“ rozčilovala se má sestra.

„Ale já mu přeci nenasazuji parohy,“ odporovala jsem tiše třesoucím se hlasem.

Lizie semkla rty do pevné čárky a vstala. „Říkej si tomu, jak chceš, Jane, ale tvoje činy budou pořád stejné!“ a s tím se vydala ke dveřím plna nesouhlasu, rozčílení a jak jsem tušila i strachu o vlastní budoucnost.

Rozrazila dveře, na chvilku se zastavila, zády ke mně a já si všimla, že před ní ve stínu stojí vysoká hubená postava, Lizie si odfrkla, jakoby tomu, co ji určitě přišlo na mysl a co napadlo i mě, nemohla uvěřit, ale zřejmě zároveň neviděla jiné vysvětlení oné situace.

Má sestra odešla pryč a dveřmi, které nechala otevřené, do místnosti vstoupil Frank, který stál za dveřmi možná jen chvíli, ale možná i celou dobu, co jsem se Lizie nadarmo svěřovala. Nechtělo se mi věřit, že by poslouchal, můj bratr, ten tichý člověk, který je už jen ze zásady proti porušování ať už určených, psaných nebo jen morálních pravidel a který si zároveň občas žije ve vlastním světě.

Přisedl si ke mně a udělal něco, co bych do něho v životě neřekla. Objal mě, trochu strojeně, pevně, ochranitelsky, ale hlavně – a to ze všeho nejvíce - povzbudivě, jakoby mi říkal, ať se nevzdávám a že záleží jen na mně, jak se rozhodnu.

Když mě pustil a narovnal se, nevzmohla jsem se na víc, než na něj překvapeně zírat.

„Udělal jsem hroznou věc, Jane, když jsem se rozhodl odejít do vojska a vlastně tak předal všechny dluhy naší rodiny tobě, ale já k tomu mám důvod,“ odmlčel se a upřel na mě pohled. „A ty ho máš taky, Jane, můžeš udělat to, co já, pokud ty dluhy nesplatíš ty, bude je muset splatit Elizabeth, nebo Mariana a nebo Margarath, věřím, že alespoň jedna z nich bude mít dostatečně bohatého muže.“

Mlčela jsem, měl pravdu, mohla jsem to udělat, bylo to na mě, ale já nebyla on, neuměla jsem bez mrknutí oka nechat svoji rodinu na holičkách.

„Proč jsi to vlastně udělal? Proč ses nechal naverbovat?“

Frank si povzdechl. „Pamatuješ si na Annie?“ optal se tiše, byl div, že jsem ho vůbec slyšela.

Jistěže jsem si na veselou, usměvavou, baculatou blondýnku pamatovala, byla asi o rok mladší než Frank, pocházela z Polistonu, vídala jsem ji poměrně často, jenže téměř před rokem se provdala a odstěhovala. Nejistě jsem přikývla a čekala, co bude dál.

„Požádal jsem ji o ruku.“

Zaskočeně jsem zalapala po dechu. Byla bych bývala přísahala, že si ze mě dělá srandu, kdyby se netvářil tak nezvykle vážně.

Chvilku se odmlčel a pak pokračoval. „Miloval jsem ji, jenže kdo by chtěl zadluženého muže?“ nevesele se ušklíbl a vzápětí si povzdechl.

„Odmítla…“ zašeptala jsem. Nebyla to otázka, ale Frank i tak smutně přikývl.

„Řekla, že si to musí rozmyslet, ale vzápětí ji o ruku požádal ten zbohatlík. Vybrala si to, co pro ni bylo výhodné, tak to prostě chodí.“

Zarytě jsem mlčela a čekala, co mi k tomu ještě poví.

„Pár týdnu na to sem z Londýna přijel za svými příbuznými generál  Monret,“ pokračoval po malé odmlce můj bratr. „Zeptal jsem se ho na podrobnosti ohledně verbování a armády a vzápětí jsem s ním odjel do Londýna a nechal se přijmout do vojska. Bylo mi devatenáct, celý život jsem měl před sebou, nic mi nestálo v cestě. A tak jsem všechny dluhy naší rodiny hodil na tvoje bedra a odjel. Jestli to byla chyba, to nevím, ale jsem s tímhle životem spokojený, Jane, a je to lepší, než kdybych se teď dřel a splácel dluhy, chápeš mě?“ upřel na mě upřímné oči a pevně dlaněmi sevřel má ramena. „Nerozhoduj se myslí, ale srdcem!“

Povzbudivě se na mě usmál, vstal a odešel. Zůstala jsem úplně sama, jen se svými myšlenkami, pocity a nekonečným rozhodováním.

Chtěla jsem jen jedinou věc, chtěla jsem celým svým tělem i duší být s Charlesem, ale rozum mi říkal, že to nemůžu Lizie udělat, co když si ani ona nenajde bohaté ženicha? Bude celý život dřít, aby splatila dluhy, na které já nebudu mít? Nebo to předá dál? A co když si ani jedna z dvojčat nebude nakonec moc zámožná? Co když jim jedno moje rozhodnutí zničí úplně celý život?

Zhroutila jsme se na postel a zabořila hlavu do polštáře. Bylo to těžké! Vybrat si mezi rodinou a láskou.

Frank řekl, ať poslouchám své srdce, jenže mé srdce volalo po zajištění rodině a zároveň po Charlesovi. Věděla jsem, že teď už to není na srdci, bylo jenom na mě určit, který z dvou hlasů srdce je silnější, který musím poslechnout…

Zůstala jsem v pokoji až do oběda, vlastně jsem čekala, že se ještě někdo přižene po schodech nahoru a začne zuřivě klepat na mé dveře. Minimálně matka by to udělala, kdyby se dozvěděla všechno, co jsme řekla Lizie a nechtěně vlastně i Frankovi, ale zdálo se, že ani jeden z nich mé tajemství nevyzradil. Z jakých důvodů to neudělal Frank, jsem chápala, chtěl mě podporovat, ale proč mlčela Lizie, to jsem se mohla jenom domnívat.

Těsně před polednem jsem si osušila slzy a pokusila se trošku zamaskovat jejich stopy, pak jsem se vydala po schodech dolů, abych spolu se svou rodinou zasedla k obědu.

Jen, co jsem vešla do jídelny, matka, která zrovna na stůl nesla polévku, se na mě obořila.

„Kde jsi celý den, Jane, copak nevíš, kolik je tu práce?“ kárala mě, zatímco sestry nosily na stůl příbory a talíře.

„Omlouvám se,“ špitla jsem a pomohla Marianě se sklenicemi, které jí div nepopadaly.

Matka mě ustaraně sledovala, a když všechny sestry zmizely v kuchyni, aby přinesly jídlo, zastavila mě, než jsme se stihla vydat za nimi.

„Co máš s očima, Jane?“ zeptala se podezřívavě.

„Co bych s nimi měla mít?“ zeptala jsem se vyhýbavě.

„Proč jsou tak zarudlé?“ upřesnila svou otázku matka.

„No,“ rychle jsem v hlavě hledala výmluvu. „Něco mi do nich spadlo v lese.“

„Do obou naráz?“

„Jo!“ věděla jsem, že mi nevěří, ale než stihla odhalit pravdu, sestry se vrátili i s jídlem a zdálo se, že matka na to zapomněla. Alespoň na chvíli určitě…

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tělem i duší - 4. kapitola: