OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tělem i duší - 5. kapitola + Epilog

30.08.2012 (17:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1141×

 5. kapitola - Poslední šance

Zbytek dne jsem pomáhala matce, práce byla opravdu hora – jenom pořádně uklidit celý náš dům by asi zabralo pár dní.

Když jsme skončili už se stmívalo a mně se neskutečně ulevilo, když jsem vyšla na zahradu, sledovala mlhy zvedající se z okolních lesů a posadila se na starou houpačku zavěšenou na větvi ještě starší jabloně.

Celý den jsem měla srdce až v krku a při sebemenší narážce jakéhokoli člena rodiny na moji svatbu jsem střelila pohled po Lizie nebo po Frankovi, nemohla jsem se ovládnout, ale k mé veliké radosti, jakoby matka na moje oči opravdu zapomněla a nehledala pravý důvod jejich zarudnutí. Možná vycítila, že o tom nechci mluvit.

Od oběda jsem už neplakala, jednak jsem už neměla co plakat a jedna jsem stále byla v něčí společnosti a ronit slzy, aniž bych musela říct proč, bylo nemožné, musela jsem se ovládat.

Teprve až teď se mi znovu začaly slzy hromadit v očích, a tak jsem je pevně zavřela, aby ani jediná slaná kapka neutekla.

Byla bych bývala na zahradě asi zůstala dlouho do noci, kdyby se poblíž neozval tolik známý a přesto ještě před pár dny úplně cizí mužský hlas.

„Krásný večer, co myslíš, Jane?“ zeptal se mě muž. Otevřela jsem oči a na okraji lesa poblíž našeho domu spatřila zjizvenou mužskou tvář. Upřímně jsem doufala, že tu nesedí moc dlouho, nechtěla jsem, aby věděl, že stále váhám, před ním už jsem se přece rozhodla, i když v sobě zatím ne.

Když jsem neodpověděla, muž odvrátil zrak od obzoru a upřel oči na mě. „Zítra odjíždím, Jane,“ sdělil mi tiše. Dál jsem mlčela.

„Vracím se s Georgem do Londýna, však víš, neodkladné záležitosti,“ ušklíbl se. „Až se vrátí, tak si tě vezme za ženu, ale já už tu nebudu,“ významně se odmlčel a já se na chvilku odvážila pohlédnout mu do hlubokých očí, které mě okamžitě začaly vtahovat, jako by měly svoji vlastní zvláštní gravitaci.

Charles přistoupil až ke mně a jemně vzal moji tvář do svých dlaní, otřela jsem se o jeho palec a přivřela oči, věděla jsem, že teplo jeho dlaní už víckrát zřejmě neucítím.

„Tohle je poslední šance, Jane,“ šeptal a s každým slovem se přibližoval. „Poslední šance se mnou odejít.“

Pevně jsem znovu k sobě stiskla víčka, ale nezabíralo to, slzy se mi teď řinuly zpod nich. Musela jsem se rozhodnout a to teď hned.

Chtěla jsem jít s Charlesem, ale co když bych pak jednoho dne svého rozhodnutí litovala? Je přece všeobecná pravda, že když člověk dostane, to co chtěl, přestává ho to pomalu, ale jistě zajímat, staré a známé, je pro nás nezajímavé, je snad taková i láska?

Slyšela jsem, jak mi srdce splašeně buší, div mi nevyskočí z hrudi, cítila jsem, jak mi ve spáncích pulzuje krev a z pod víček se řinou slzy. Ruce se mi klepaly, když jsem pomalu stáhla Charlesovy dlaně z vlastního obličeje.

Rozhodla jsem se.

Pomalu a s těžkým srdcem jsem zavrtěla hlavou. „Nemůžu, Charlesi, nemůžu,“ šeptala jsem a stále držela jeho zápěstí, mé prsty jakoby odmítali povolit sevření, jakoby si tělo samo říkalo, co chce, ale já musela být rozumná!

„Promiň mi to, promiň!“ šeptala jsem dál a cítila, že se začínám neovladatelně třást.

Dvě svalnaté ruce mně pomohly zvednout se z houpačky, sevřely mě v obětí a přitiskly na mužskou hruď. Naposledy.

Zvedla jsem hlavu, abych se podívala do té zjizvené tváře a políbila muže, kterého jsem milovala a kterého jsem se vzdávala pro dobro své rodiny.

„To je v pořádku, Jane,“ říkal mi Charles posmutněle, když mě vzápětí od sebe odtahoval. „Chápu tě,“ a s těmi slovy zmizel, odešel pár dlouhými kroky do lesa a ztratil se v přízračné mlze, jako by tu ani nikdy nebyl.

Roztřeseně jsem se vrátila do domu, umyla se a ulehla jsem do postele s jasný cílem: všechny mé problémy zaspat.

Jenže to nebylo tak snadné, jak se zdálo. V hlavě se mi pořád míhaly myšlenky, vzpomínky, pořád jsem uvažovala, jestli jsem neudělala chybu a vždy, když jsem se u toho přistihla, pokárala jsem se, že takhle přemýšlím a na malou chvilku přesvědčila samu sebe, že to chyba nebyla.

Věděla jsem, že jsem Charlese milovala víc než George, ale Charles by mě nebyl schopen zajistit, nebyl by schopen vyrovnat mé dluhy a živit mé děti, jen bych mu přidělávala starosti.

Přála jsem si, abych George milovala stejně, jako bratrance, jenže copak rozum může poroučet lásce, jak se mu zlíbí? Copak můžu jen tak milovat někoho, koho milovat potřebuji? Kéž by! Jenže tak to nefunguje a proto nás láska tak fascinuje, proto toužíme milovat a být milováni, protože to je jedna z mála věcí, které si nevolíme sami.

Z přemýšlení o věcech, o kterých jsem přemýšlet vlastně ani nechtěla, mě vyrušilo tiché zaklepání. Pak, aniž bych nevítaného hosta pozvala dál, se dveře otevřely a dovnitř tiše vklouzl Frank. Potichu za sebou zavřel dveře a smutně se na mě podíval.

„Odmítla jsi ho, že?“ zeptal se tiše.

Posadila jsme se na posteli a po chvilce váhání přikývla. „Jak to víš?“

Jen neurčitě pokrčil rameny. „Viděl jsem tě na zahradě, ale to je jedno. Jane, jsi si jistá, že jsi udělala správně?“ zeptal se šeptem s úpěnlivou otázkou v očích. Věděla jsem, že si vyčítá, že na mě hodil tohle břímě, věděla jsem, že se bojí, že si kvůli němu zkazím život stejně, jako jsem se bála já, že ho zkazím mým mladším sestrám, kdybych s Charlesem odešla. Poprvé za celý svůj život jsem Franka viděla zodpovědného, už to nebyl ten mladý kluk se zasněným výrazem na tváři a bez nejmenších starostí, jako bych ho najednou viděla úplně jinýma očima.

Nechtěla jsem mu přidělávat starosti a tak jsem krátce přikývla. „Je to tak lepší, Franku, nechci, aby se moje děti jednou potýkaly s tím, s čím se potýkáme my dnes,“ šeptla jsem a nevesele se usmála. „George je hodný člověk.“

Frank pokýval hlavou. Neřekl nic, ale já v jeho očích četla vděk a ještě něco, jakoby mi přál hodně štěstí do života.

Usmála jsem se, a když můj bratr znovu tiše odešel pryč, lehla jsem si. S tichým povzdechem jsem se přetočila na bok. Zavřela jsem oči a pokusila se usnout i s tím vědomím, že si za pár dní, možná týdnů vezmu za muže George a už s tím nikdy nic nezmůžu.

Epilog

Sledovala jsem ho, jak velkými kroky kráčí přes dvůr. Tak dlouho jsem ho neviděla! Vyvolával ve mně vzpomínky, těžko říct jestli jsem je brala spíš za šťastné nebo nešťastné, neuměla jsem to určit…

Nepřišel na svatbu, na první, druhé ani třetí křtiny, až teď. Musela jsem, bylo to nutné, věděla jsem, že jinak by nepřišel. Koneckonců ty vzpomínky nebyly jenom moje.

Dveře se otevřely a vstoupil můj muž se svým zjizveným bratrancem.

„Chlapci pozdravte strýčka,“ usmál se George a nejstaršímu synovi pocuchal vlasy. Když všichni tři moji synové sborově pozdravili, s úsměvem jsem se postavila.

„Moji manželku, Jane, si jistě pamatuješ Charlesi,“ usmál se můj choť a já pokývala hlavou „Pane Westone.“

„Jak bych mohl zapomenout,“ usmál se nevesele a přišel blíž, aby mi políbil ručku.

Oba jsme se posadili a můj choť ještě na chvilku odešel vyřídit nějaké neodkladné záležitosti s místním kupcem. V místnosti nastalo ticho narušované jen smíchem a pošťuchováním dětí.

„Takže,“ promluvil konečně pan Weston „Našla jsi tu své štěstí, Jane?“ zeptal se tiše s bolestí tak jasně vepsanou v očích.

„Našla jsem hned čtyři štěstí,“ usmála jsem se v odpověď a ukázala na nejstaršího ze svých chlapců. „To je George,“ informovala jsem muže, jehož jsem kdysi nedosažitelně milovala. „Tohle Frank,“ další přišel na řadu pětiletý chlapec, prostřední ze tří. „A tohle,“ ukázala jsem na nejmladšího, „to je Charles.“

Pan Weston po mně střelil překvapeným pohledem, ale já osobně bych řekla, že byl překvapen mile. Usmála jsem se a pokývala hlavou, chtěla jsem, aby věděl, že jsem na něj nikdy nezapomněla.

„A co to čtvrté štěstí?“ optal se tiše.

„To nosím pod srdcem,“ usmála jsme se a pohladila se po mírně vypouklém bříšku.

Víte, nakonec jsem našla lásku, takovou, do které jsem mohla vložit všechno, takovou, po níž jsem nic nežádala, ač ona po mně žádala vše. Milovala jsem své děti celým svým tělem i duší…

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tělem i duší - 5. kapitola + Epilog: