OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tělem i duší - 3. kapitola

13.08.2012 (14:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1101×

 3. kapitola –  Setkání 

Zvučný mužský hlas plný štěstí se rozléhal zahradami a mě u srdce píchl osten provinění. Charles zvedl hlavu a nervózně se rozhlédl, pak se ujistil, že se na nohou udržím sama, a pustil mě snad přesně ve chvíli, kdy se mezi keři objevila mužská postava.

„Jane!“ usmál se potěšeně George. „Charlie, dovolíš?“ usmál se můj snoubenec na svého bratrance, jako by se snad musel ptát. Vrhla jsem na Charlese rychlý pohled, sepjal ruce za zády a přikývl, avšak když jsem s Georgem odcházela z temného zákoutí zahrady, vrhl na mě upřený pohled.

Rychle jsem se otočila zpět a nejistě se usmála na muže, jenž mě doprovázel.

Polkla jsem a snažila se potlačit knedlík, který se mi udělal v krku. George si však mé nejistoty zřejmě všiml. Před vchodem do místnosti se zastavil, chytil mě za ruce, sevřel mé dlaně v těch svých a zadíval se na mne.

„Nebuď nervózní, Jane, mí rodiče jsou příjemnější než Beatrice, myslím, že se ti budou líbit,“ povzbuzoval mě a všechno tím ještě zhoršoval.

George byl přece úžasný, ideální budoucí manžel, majetný, hodný, milý a hezký, tak proč? Proč jsem k němu nepociťovala to, co k Charlesovi Westonovi? V čem byli jiní? George byl přece také shovívavý, také měl v sobě smutek, dojetí a tu zvláštní jiskru, nebo ne?

George se na mě usmál a pak mi mírně pokynul, abych vešla do místnosti, jako první, byl dokonalý gentleman.

Zhluboka jsem se nadechla a vkročila do večera plného falešných úsměvů, dalšího seznamování a pokyvování hlavou, aby to vypadalo, že se zapojuji do konverzace, zatímco jsem přemýšlela, nad nejrůznějšími věcmi - nad Charlesovýma tmavýma očima, nad příběhem, který si musel prožít, nad tím, jak asi vypadala Elizabeth a jestli je pro něj tolik těžké dál žít, jak už jsem řekla, nad těmi nejrůznějšími věcmi.

Když jsem téměř o půlnoci odjížděla v přeplněném kočáru domů, poslouchala nadšené štěbetání Mariany a Margarethy a nespokojené bručení Franka, měla jsem pocit, že víc informací se do mě už nevejde. Znala jsem tolik nových lidí a tváří, tolik jmen, avšak v mysli mi nenávratně uvízla pouze jedna, značně zjizvená tvář.

Když jsem se ukládala ke spánku, převlečená do bílé noční košile s rozčesanými vlasy, přemítala jsem o tom, že za nedlouho už budu spát jinde a napadlo mě, kolikrát po svatbě ještě uvidím Charlese, vždyť on vlastně bude téměř mojí rodinou.

To, že jsem usnula, mi došlo teprve, když mě časně ráno probudil hluk nesoucí se, tak jako obvykle v tuto dobu, celým naším domem.

Rychle jsem vstala a převlékla se do vcelku obyčejných šatů, abych mohla sejít dolů do jídelny na snídani.

Když jsem však stála v jídelně plné hluku a zmatku, připomnělo mi to, jaký nepořádek panuje v mé hlavě a v mém srdci a hned mě na veškeré jídlo přešla chuť.

Obešla jsem stůl, okolo kterého byla rozsedaná má rodina a ať už se smíchem – v případě dvojčat – nebo se zarputilostí ve tváři – v případě otce – snídala.

„Neposnídáš s námi, Jane?“ zeptala se matka, když si všimla, že místo k židli směřuji ke dveřím.

„Pokud by vám to nevadilo,“ přejela jsem pohledem po všech přítomných. „Chtěla jsem si nejdříve trošku provětrat hlavu.“

Viděla jsem matku, jak se užuž nadechuje, aby mi sdělila svůj verdikt nad mým počínáním, ale já na něj nečekala, vzala jsem za kliku a během chvilku stála venku obklopená jen chladným ranním vzduchem a mlhou stoupající po dešti z okolních lesů.

Zhluboka jsem se nadechla a v plicích ucítila chladivý dotek vzduchu, který jako by mě probral z mého bláznovství, jakoby zahnal všechny mé pochyby a výmysly ať už srdce nebo mysli. Stanu se ženou George Hanlyho tak, jak bylo původně zamýšleno a hotovo!

Rozhodným krokem jsem vyrazila za náš dvoupatrový dům a odtamtud po vyšlapané cestičce přímo lesem, vůbec mi nevadilo, že si spodní lem suknice stejně tak jako boty, zamazávám od bláta, že mě větvičky stromů šlehají do obličeje, ani že chvěju zimou, prostě jsem jen šla.

Kolem mě se zešeřilo, jak jsem přes všechnu tu mlhu a větve proniklo jen poskrovnu slunečních paprsků. Stála jsem v jedné z nejhustších částí lesa, prakticky strom na stromu. Bylo tu těsně u sebe tolik kmenů, až z toho přecházel zrak.

Stála jsem tam a poslouchala ticho lesa rušené jen občasným zašveholením ptáčků, když tu se najednou ozvalo praskání, znělo to jako přibližující se kroky, které pošlapali všechno, co jim stálo v cestě. Brzy se mezi kmeny mihla mohutná postava a já jen tak tak stihla skočit za nejbližší strom.

Tělo se mi třáslo, protentokrát nejen zimou, ale i strachy. Do těchto míst lesa moc lidí nezavítalo, kdyby se mi tu, nedej bože, něco stalo, bylo by velice pravděpodobné, že by mě našli přespříliš pozdě.

Uvědomila jsem si, že kroky ustaly a tak jsem se odvážila vykouknout zpoza kmene.

Zaječela jsem a přitiskla se více ke kmeni, než jsem si uvědomila, že nehezkou zjizvenou tvář, jež ke mně vzhlížela, znám.

„Jane?“ otázal se překvapeně hrubý mužský hlas.

„Charlesi,“ vydechla jsem plná úlevy a hned, jakmile jsem si uvědomila, co jsem vypustila z úst, jsem si na ně přitiskla dlaň. „Chtěla jsem říct,“ opravila jsem se nejistě. „Pane Westone? Co tu děláte?“

Jeho jizva se zkroutila do podivného tvaru, když se usmál a v tmavých očích mu jen jiskřilo. „Jenom se tu procházím.“

„Já myslela, že naše lesy se nemohou rovnat městu,“ řekla jsem možná více jízlivě, než jsem chtěla a dýchala si na prokřehlé prsty, sice byl teprve podzim, ale zima byla i tak poměrně velká.

„Za tím si stojím, Jane, ale zjistil jsem, že je tu poměrně příjemný klid.  Musí vám být zima!“ pronesl pozorně a stáhl ze sebe vojenský kabátec, aby mi ho ohleduplně přehodil přes ramena nedbajíc na to, že sám má jen pouhou košili.

„Děkuji,“ špitla jsem tiše a urputně se snažila nevnímat vůni jeho kabátce i mohutná ramena a svaly, která se pod košilí rýsovaly. Já už se přeci rozhodla! Už jsem to nemohla změnit, už jsem nemohla pochybovat!

„Víte,“ promluvil Charl- pan Weston a prolomil tak ticho. „To, co jste udělala včera,“ na chvilku se odmlčel, ale když viděl, že své činy nijak nepopírám, nebo je nepřisuzuji alkoholu, pokračoval. „Bylo to od vás milé a bylo hezké zase… tedy chci říct, že po vás nic nechci, chápu, že jste zasnoubená a…“ muž bezradně svěsil ramena a povzdechl si. „Co to plácám?“ zeptal se spíše sám sebe než mě. „Nechci vás do ničeho nutit, Jane, ale Bůh ví, že bez vás nepřežiju,“ zašeptal a najednou stál tak hrozně blízko, že se mi chtělo plakat, jednak štěstím, že cítí totéž, co já a jednak bezmocností, neboť jsem si za pár dní měla vzít jeho bratrance.

Tentokrát nečekal na mě, přiblížil se sám, spojil naše rty a zády mě přitiskl ke stromu tak prudce, div mi nevyrazil dech. Sálalo z něj teplo, jeho osobitá vůně a všechna vášeň a láska, kterou po celá ta léta neměl komu věnovat, a já jsem s těžkým srdcem věděla, že to, co udělám, ho bude bolet a v tu chvíli to bolelo i mě.

Odtrhla jsem se od něj a zrychleně dýchala, upřeně se na mě podíval a pousmál se. „Miluji vás, Jane,“ zašeptal tiše.

„Charlesi,“ hlesla jsem tiše. „Já,“ do očí se mi draly slzy, až jsem se zalykala. „Já nemůžu, chápete? Otec už je přespříliš starý, než, aby mohl zajistit naši rodinu, a Frank odešel do armády, moje rodina nutně potřebuje peníze, ale nemá je kde sehnat!“

„Najdu si práci,“ ujistil mě a přitáhl si mě blíž. „Zvládneme to!“

„Máme dluhy, Charlesi, veliké dluhy,“ s velikým sebezapřením jsem se odtáhla z jeho obětí a slzy se už ani nesnažila potlačovat, stékali po mých tvářích, jedna za druhou a kropili lesní zem.

„Vypracuju se!“ ujišťoval mě s tichou prosbou v hlase. „Zajistím nás!“

Zakroutila jsem hlavou. „Naše budoucnost není společná.“

Neměla jsem ani odvahu ani sílu, abych mu kdy ještě pohlédla do tváře, milovala jsem ho, vším co jsem vlastnila, každá má buňka toužila po jeho přítomnosti, tělo i duše, ale láska k mé rodině byla silnější.

Shodila jsem z ramenou jeho kabátec, který s tlumeným žuchnutím dopadl na vlhkou lesní zem, a rychlým krokem se vydala po pěšině zpět k domu mé rodiny. Svou největší lásku, kterou jsme znala sotva den, jsem nechala stát samotnou a zhrzenou uprostřed lesa.

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tělem i duší - 3. kapitola: