OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tělem i duší - 2. kapitola

10.08.2012 (19:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1049×

 2. kapitola - Vír osudu

Napříč tomu, jak mě bratranec mého snoubence sledoval, zjistila jsem, že ti dva spolu mají vřelé a velice přátelské vztahy. Povídali si o minulosti, současnosti a dokonce i budoucnosti, která se týkala nejen jich ale bezesporu i mně, smáli se, rozuměli si, koneckonců znali se přeci celý život.

„Georgi! “ ozval se někde poblíž ječivý hlas a můj snoubenec si povzdechl.

„Omluvíte mě na chvilku?“ zeptal se George nesměle a pak se usmál na svého bratrance „Charlie, postaráš se mi tu o ni?“ řekl a pokynul hlavou k mé osobě. Pan Weston pouze přikývl, pak se George otočil na mě.

„Jane, až to s Beatricí vyřeším, představím tě rodičům, ano?“ promluvil shovívavě a já měla pocit, jakoby mluvil na malé dítě, přesto jsem se ale nezmohla na nic, než na vyjevené zřejmě ustrašeně působící přikývnutí. Bylo tu tolik neznámých lidí, až jsem se z toho cítila hrozně nesvá.

George se povzbudivě usmál a pohladil mě po tváři, jako by říkal, že to spolu zvládneme, pak se otočil a začal se s nuceným úsměvem prodírat skupinkami hostů až ke své sestře.

Upřela jsem pohled na pana Westona a po chvilce zkoumání jeho zjizvené tváře zjistila, že se na mě usmívá.

Notnou chvíli jsme oba mlčeli a čekali, až alespoň jednoho z nás napadne téma ke konverzaci. Nakonec ticho prolomil ostrý mužský hlas.

„Nepůjdeme se projít, slečno Taylorová? George nás potom jistě najde,“ promluvil pan Weston a jako správný gentleman mi nabídl rámě.

Nemusela jsem se rozhodovat dlouho, zavěsila jsem se do nastavené paže a pomalu se spolu s panem Westonem vydala do rozsáhlých zahrad za domem, v nichž se nacházela osvětlená fontánka plná zurčící vody, ale i ta nejtemnější zákoutí, kde byla tma jen těžko rozkoukatelná.

Procházeli jsme cestičkami vedoucími mezi zelení a tiše si povídali.

„Odkud pocházíte, smím-li se ptát, slečno?“

„Jsem z Polishtonu, to je ta vesnička, kterou jste cestou sem určitě musel projet, na tohle panství jiná cesta, než přes Polishton nevede, pane,“ usmála jsem se na muže, jež byl momentálně mým jediným doprovodem. „A co vy? Kde jste se narodil?“

„Jsem z Londýna, slečno, krásné město, byla jste tam už někdy?“

„Párkrát za příbuznými,“ usmála jsem se. „Avšak myslím si, že Londýn i se svým přepychem nemůže konkurovat kráse okolní přírody.“

„Ale slečno Taylorová,“ ušklíbl se pan Weston. „Pár stromů a tráva se přeci nemůže vůbec rovnat modernosti a dokonalosti města.“

„Máte pravdu, pane Westone, rovnat se to nemůže, i jeden strom je totiž mnohem více,“ odporovala jsem zarputile.

Muž, který kráčel po mém boku, jen neurčitě pokrčil rameny, jako by říkal, že nesouhlasí, ale že se nechce hádat.

„Smím se zeptat, pane Westone, co se vám stalo s obličejem?“ odvážila jsem se znovu prolomit ticho.

„Jistá nehoda s dělem, slečno, v bitvě u Trafalgaru.“

Nezmohla jsem se na odpověď, věděla jsem, že válka je zlá, ale že umí udělat až tak špatné věci, to jsem netušila.

„Je to prokletí, slečno,“ zašeptal vedle mě pan Weston.

„Proč tak usuzujete?“

„Vždyť se na mě podívejte! I George se žení dříve než já! Kdo by také chtěl zohyzděného vojáka bez majetku?“

„Někdo takový se určitě najde, pane,“ ujistila jsem ho se shovívavým úsměvem.

„Opravdu si to myslíte?“ zněl poněkud naštvaně a provrtal mě pohledem. „Já vím, že jste zasnoubená s mým bratrancem, ale vy byste mě chtěla, kdybyste měla tu možnost?“

Mlčela jsem, nechtěla jsem mu lhát a zároveň jsem nechtěla říct pravdu, neboť lež by vyvolala jen problémy – zasnoubená dívka přeci nemůže říci o jiném, že by ho chtěla – a pravda zase smutek.

Pan Weston si posměvačně odfrkl. „Tak to vidíte! Ani vy sama byste…“ větu nedokončil, místo toho si jen povzdechl, otočil se a bez rozloučení se vydal pryč.

Sledovala jsem jeho mohutná poraženě shrbená záda, která pomalu mizela ve tmě a přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem, jestli jsem právě před chvilkou neprovedla hroznou věc, jestli jsem neporanila jeho city, o tom, že jsem ublížila jeho egu, jsem byla přesvědčená už předem.

Když v tom, z ničeho nic, se mužská záda zastavila a pan Weston se otočil, pomalu, jako by rozvažoval, jestli má něco udělat. Vrátil se ke mně, pomalým, ostýchavým krokem a pokynul hlavou k neosvětlené části zahrady.

„Mohl bych vám něco-“ sjel mě pohledem a polkl. „Něco říct, slečno?“

Rozmýšlela jsem se, jestli s ním mám jít, když jsem ho skoro neznala, ve tmě se dá dělat až moc věcí a většina z nich je nebezpečná, ale George mu věřil, a když on, pak já také.

Rychlým krokem jsem se vydala do potemnělé zahrady, byla plná vysokých keřů a nižších stromů, které byli vidět pouze jako tmavší stíny ve tmě.

Pan Weston se mnou brzy srovnal krok a začal mluvit teprve, když jsem trošku zpomalila.

„Víte, když jsem odcházel bojovat za naši vlast, bylo mi devatenáct, byl jsem posedlý válkou, chtěl jsem být hrdinou, hrdinou pro svou zemi, svůj lid, měl jsem dědit vcelku slušný majetek, ale kvůli válce jsem se ho vzdal ve prospěch mých mladších bratrů,“ zhluboka se nadechl a sklopil hlavu, hlas se mu začínal třást. „Než jsem odjel, zasnoubil jsem se.“

Zastavila jsem se a pohlédla na něj, i přes všechny jizvy v jeho tváři jsem v ní našla smutek, který ho očividně bolel více, než jakékoli zranění. „Eleanor, tak se jmenovala,“ promluvil tiše a při vzpomínce se usmál, jeho hlas byl náhle plný lásky, něhy a důvěry, kterou bezpochyby do své snoubenky vložil. „Byla jedinou dcerou zámožných rodičů a to, že jsem se vzdal majetku, jí vůbec nevadilo, myslel jsem tenkrát, že krom všeho zlata, co nosila na sobě, měla i zlaté srdce, ale i zlaté srdce neunese příliš těžké závaží,“ Charles Weston ke mně zvedl oči, jakoby se chtěl ujistit, že tu stále jsem a že ho poslouchám.

„Odjel jsem do války,“ pokračoval po chvilce poněkud chraplavým hlasem. „A tak mi udělali,“ zasekl se a přejel si dlaní po zjizveném obličeji. „Tohle…“ dodal po chvilce smutně.

„Když mě v rámci možností vyléčili, vrátil jsem se domů a chtěl si Eleanor vzít za ženu, tak, jak jsem slíbil, ale když mě má snoubenka spatřila, zhrozila se. Neměla už dál žádný důvod si mě brát, ztratil jsem dědictví, které si už mí bratři rozdělili, a válka mi moc peněz nedala. Nebyl jsem boháč ani hrdina a Eleanořina láska nebyla tak silná, aby dokázala jen tak překročit všechny jizvy, která na mě i ve mně válka zanechala.“

Charles mlčel a mě to nedalo, nikdy jsem nebyla trpělivá. „Zrušila vaše zasnoubení?“ vyhrkla jsem dychtivěji, než jsem měla v plánu. Zdálo se však, že Charles si přes svůj smutek mé neslušnosti nevšiml.

„To ne,“ odpověděl smutně. „Zabila se, vypila jed, možná chtěla, abych se zabil s ní, abych se probodl dýkou, až to zjistím, jenže já jsem nebyl její Romeo,“ zašeptal tiše muž přede mnou a sklopil hlavu.

Ruka mi vystřelila vzhůru, aniž bych jí dala povel a pozvedla Charlesovu nedbale neoholenou bradu výš, pohlédl na mě, ne s překvapením, nýbrž se smutkem v očích a po tváři mu stékala jediná slza.

Při pohledu na onu kapičku slané vody jsem si vzpomněla na slova mé babičky, která zemřela ještě, když jsem byla docela malá. Říkávala, že největší mužskou ctností není bohatství ani rozhodnost, ale upřímná slza, ať už prolitá kvůli štěstí nebo smutku, citu, nebo dojetí…

Přiblížil se ke mně a zíral mi tmavohnědýma očima do těch mých šedých. „Já neuměl zemřít pro svou Julii, slečno, chápete?“

„Bál jste se smrti, pane?“ vydechla jsem tiše a sledovala jeho tvář, tak blízko té mé.

„Ne, slečno, bál jsem se toho, že by ji můj obličej děsil i v nebi.“

Zvedla jsem oči od jeho jizvy k očím, tak temným, že se zdály nemít žádné zorničky a plným slz.

„A to si nezaslouží nikdo, slečno Taylorová, nemyslíte?“ zašeptal.

Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev a horko, prsty mě svrběly, jak moc se ho chtěla dotknout, a rty se mi třásly nedočkavostí. Srdce plesalo nad jeho osudem, a zatímco zdraví rozum mi tvrdil, že to nesmím udělat, že jsem zasnoubená, mé tělo si to nedalo rozmluvit.

Naklonila jsem se k němu ještě o trošičku víc, už chyběl jen kousek, tak malý kousek… Zavřela jsem oči a překonala i ten zbytek nočního chladného vzduchu mezi námi, nervózně a přesto tolik nadšeně jsem k němu přitiskla rty a čekala. Nevěděla jsem, jak zareaguje, co udělá, co si o tom bude myslet, jen jsem cítila, že ač to udělat nesmím, tak zároveň musím. Taky mi to nedávalo smysl…

Cítila jsem, jak překvapením ztuhl, raději jsem dál k sobě pevně tiskla víčka, abych neviděla, jak se tváří, avšak neuhnul, neodstoupil, místo toho se vzápětí zase uvolnil a polibek mi oplatil.

Bylo to… krásné. A já najednou věděla, jak se pozná, že člověk miluje, chápala jsem lásku, ale zároveň ji nemohla mít, protože jsem byla zasnoubená s mužem, kterého jsem měla ‚pouze‘ ráda. Najednou jsem milovala druhého tělem i duší, ale nemohla mu svou lásku dát, nebo snad ano?

Čemu má dát člověk přednost - rodině, nebo sobě? Koho má člověk vlastně radši, na kom mu víc záleží a dokáže žít jako šťastný, když bude vědět, že jeho bližní trpí anebo jako nešťastný, pokud bude vědět, že se má jeho rodina dobře? Jak jsem měla zjistit, co udělat dál?

S jedním jediným polibkem mě zaplavilo tolik štěstí a zároveň tolik starostí, až se mi pod tou tíhou podlomila kolena a já s tím vůbec nic nemohla udělat, jako by mě někdo vhodil do zmateného víru osudu a ten si se mnou začal s úsměvem na tváři pohrávat jako s hadrovou panenkou. Pomalu jsem se sunula k zemi a bývala bych na ní určitě i skončila, kdyby mě dvě silné paže nezachytily a nepřidržely na nohou.

Charles se ode mě odtáhl a starostlivě se na mě podíval. „Je vám něco, slečno?“

Upřela jsem na něj pohled a pousmála jsem se. „Říkejte mi, prosím, J-“

„Jane!“

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tělem i duší - 2. kapitola: