OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Tělem i duší - Prolog + 1. kapitola

07.08.2012 (20:00) • Myll • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1124×

Prolog

Seděl v křesle a civěl na mě. Byl to pohledný, vážný, ale, jak jsem moc dobře věděla, i laskavý mladý muž a ještě k tomu měl peníze. Nechtělo se mi ani věřit, že se pan Hanly, budoucí právník, zahazuje tady v zapadlém Polishtonu s námi, zchudlými šlechtici nižších vrstev, místo aby někde v Londýně rozebíral s muži vysokého postavení politiku.

„Mohl bych si se slečnou Taylorovou promluvit o samotě?“ optal se najednou sotva slyšitelně, ale v místnosti bylo i tak ticho, že by se dal postřehnout i dopad vyšívací jehly na zem.

„Ale jistě!“ zaradovala se matka a začala všechny vyhánět z místnosti. „Do kuchyně děvčata, do kuchyně!“ Všechny tři mé mladší sestry se zvedly a s chichotáním se vydaly pryč. Matka to trošku zadýchaně dirigovala a snažila se všechny natlačit, do vedlejší místnosti, ale mě bylo jasné, že ani jedna z mých příbuzných do kuchyně nepůjde, všechny určitě zůstanou stát za dveřmi a budou poslouchat.

Jakmile jsme zůstali s panem Hanlym sami, zvedl se a přešel blíž ke mně.

„Slečno Taylorová,“ chvíli mi zíral do očí. „Jane,“ usmál se a znovu se odmlčel. „Sestra se mi to snažila rozmluvit, ale já…“ povzdechl si a poklekl přede mě na jedno koleno. „Vezmete si mě?“

Zarazila jsem se, ano tohle se obvykle muži chystali ženám říci, když s nimi chtěli mluvit o samotě, ale i tak jsem to nečekala. Byl to přece boháč! Proč by se měl ucházet o někoho, jako jsem byla já?

Upíral na mě hnědé oči a čekal.

„Ano!“ vyhrkla jsem a usmála se. „Ano, vezmu.“

 1. kapitola – Zásnubní ples

Do místnosti vešel lokaj, kterého jsme ještě spolu s kuchařkou zvládali platit, a nabídl mi na podnose kus zapečetěného papíru. „Dopis pro slečnu Taylorovou,“ oznámil a čekal, než si psaní převezmu.

Rychle jsem rozlomila pečeť a přelétla slova psaná úhledným písmem. Když jsem od dopisu s úsměvem zvedla oči, zjistila jsem, že celá má rodina na mě zvědavě zírá, snad kromě otce, jenž si četl dnešní noviny a bratra, který nezaujatě snídal.

„Pan Hanly nás všechny zve na zásnubní ples,“ oznámila jsem napjatě čekajícím sestrám i matce.

„Kdy?“ ozvala se zamyšleně matka a přehlušila tak nadšené vískání a hulákání sester.

„Zítra, omlouvá se, že je to vše tak narychlo, ale v Londýně ho čekají neodkladné záležitosti.“

„To stihneme!“ ujistila mě matka a oči jí kmitaly po místnosti, když přemýšlela, co vše musí zařídit.

Ještě ten den, hned po snídani, jsme vyrazili nakupovat stuhy a v mém případě i nové šaty. Mé nejmladší sestry, dvojčata – Margareth a Mariana se mohly zbláznit, bylo jim teprve patnáct a nemyslely snad na nic jiného, než na to, jaké to je zamilovat se. Na mém zásnubním plese se chtěly hlavně seznamovat.

Ano, o lásku, o to tady přeci šlo, nebo ne? Jenže milovala jsem já Geroge, tedy pana Hanlyho? Jistě, byl ideálním partnerem a já ho měla neskutečně ráda, ale byla tohle láska? A co když on nebyl ten pravý? Co když jsem měla toho pravého potkat až později, a jak to vyřeším, když už budu vdaná? Jak se vlastně pozná láska?

Jak moc mě zajímaly ty odpovědi! Avšak já je slyšet neměla, má rodina byla zadlužená, zchudlá a o mé rodiče, Elizabeth i o dvojčata by se neměl kdo postarat, protože Frank se před rokem vzdal veškerých svých povinností ohledně naší rodiny a nechal se naverbovat k armádě. Když už nic jiného, George by se o nás alespoň postaral, když toho očividně nebyl schopen můj neoduševnělý bratr!

S prvorozeným Frankem jsem si moc nerozuměla, byl to snílek, měla jsem pocit, že nikdy nebral život takový, jaký byl, ale pouze takový, jaký si ho představoval. Chtěl bojovat za svou zem a nepřiznával si, jak umí bít válka krutá, věřil, že jednou bude třeba i admirál, nebo generál a raději se nechal naverbovat, než aby si hledal nevěstu, navíc, která by si vzala zadluženého?

Sledovala jsem, jak matka s Margareth a Marianou nadšeně vybírají stuhy a ani si tak nevšimla, že ke mně přišla Elizabeth, má první mladší sestra.

„Myslíš, že děláš dobře?“ zeptala se tiše.

Přikývla jsem, i když tak jistá jsem si nebyla. „Pan Hanly je dobrý člověk, postará se o mně i o vás, zaplatí dluhy, Lizie.“

„To ano,“ souhlasila setra, ale v jejích šedých očích jsem viděla, že ještě neskočila. „Ale miluješ ho?“

Musela jsem se nad tím pousmát, nechápala jsem onu posedlost láskou, která řádila po celé zemi a přenášela se z člověka na člověka, jako nezastavitelná nemoc. Ale i tak jsem jim jejich víru v lásku záviděla. Já odjakživa věděla, že se z lásky vdávat nebudu, to ovšem neznamenalo, že by ostatní nemohli.

Elizabeth na mě upírala oči a stále čekala na odpověď, ke které jsem se neměla.

„Mám ho ráda,“ přiznala jsem po chvilce.

„Na to jsem se ale neptala, Jane,“ spustila svéhlavě Lizie. „Miluješ ho?“

Než jsem stihla odpovědět, přihnala se ke mně Margareth, jen za ní tmavé vlasy vlály. „Myslíš, že tam bude hodně bohatých pánů?“ zeptala se nadšeně a zatočila se dokola, jakoby se spíše ptala, jestli se jim bude líbit.

„Určitě,“ ujistila jsem jí s úsměvem a Marge zase odběhla.

„Hm?“ ozvala se vedle mě má sestra stále čekajíc na odpověď.

„Pojď, Lizie, musím si vybrat šaty,“ změnila jsem s úsměvem téma a raději se spolu s ní vydala prohlížet to, co obchodník nabízel. Upřímně jsem nevěděla, jestli George Hanlyho miluji, neměla jsem vlastně ani zdání, co to láska je.

To odpoledne u nás probíhali plesové přípravy, víte, každá zadlužená matka, využije ples, aby zajistila svým dcerám výhodné manželství, tak to prostě chodí, a proto se naše mamá mohla přetrhnout, abychom měly šaty správně nařasené a vlasy dokonale vyčesané.

Frank i otec se mohli zbláznit už jen z toho, jak se o tom plese stále mluvilo a ze skutečnosti, že i oni tam museli jít, zrovna nadšeni nebyli. Otec tvrdil, že je na plesy už starý a Frank zase, že mu k ničemu nejsou.

Stála jsem před zrcadlem a pozorovala se v něm. Vždycky jsem se domnívala, že až se budu vdávat, budu neskonale šťastná, ale dnes jsem štěstí ve své tváři viděla jen pomálu, mnohem více se tam zračila nejistota, jako bych šla potmě a vlastně ani nevěděla kam. Na sobě jsem měla dlouhé, bílé a dokonale nařasené šaty, okolo hrudníku přepásané černou stužkou, která lemovala i okraje rukávů, suknice a výstřihu, který odhaloval poměrně dost, ale zase neukazoval příliš, což bylo dobře.  Dlouhé jako uhel černé a úplně rovné vlasy mi splývaly po zádech dolů a šedé oči byly poněkud pochybovačné

Za mými zády se objevila Elizabeth ve světle modrých šatech a usmála se na mě. „Jestli tě nebude pan Hanly považovat za krásnou, tak musí být úplně slepý!“ pronesla s vážnou tváří.

„Takhle o něm nemluv, Lizie,“ usmála jsem se na ni.

„Já vím, Jane, tak už pojď, nebo tam přijdeme pozdě!“ s tím se má sestra zatočila dokola, možná z radosti, možná právě pro radost a vyběhla z mého pokoje.

Vydala jsem se za ní, doprovázena jen tichým klapáním podpatků mých střevíců.

Cesta kočárem byla… zajímavá. Ostatně, jako vždy, když se do jednoho kočáru nacpe sedm lidí. Upřímně, bylo tam tak trošku těsno, koně funěly, aby nás vůbec utáhly a kočí se je snažil vést tou správnou cestou.

Trvalo to jen něco kolem půl hodiny, než jsme dojeli na rozlehlé pozemky pana Hanlyho, kousek za mým rodným Polishtonem.

Kočár zastavil před obrovským domem. Měl dvě křídla, podle oken očividně plná pokojů, avšak v těch panovala ponurá tma a svítilo se pouze v prostředku celého domu, odkud se také ozývala hudba, smích a veselí. Cesta k hlavním dvoukřídlým dveřím, u kterých stáli lokajové, byla osvícena pochodněmi a za domem se rozléhala veliká honosná zahrada s fontánkami, nejkrásnějšími květinami na světě a s bludištěm umně vystříhaným z keře zeleného po celý rok.

Zatočila se mi hlava, když jsem si uvědomila, že už za nedlouho bude vlastník tohohle všeho můj muž. Můj muž. Znělo to tak nezvykle, tak nově. Bála jsem se té nejistoty, která na mě z manželství přímo sálala, vždycky jsem se bála neznámého, ale říkala jsem si, že mě to jednou stejně čeká a že lepší nabídku, než je tahle, už nedostanu.

Přidržela jsem si šaty trošku nahoře, abych si neumazal jejich spodní lem, a pomalu jsem se vydala směrem ke dveřím, následována matkou a otcem, bratrem a nakonec i sestrami.

Lokajové poslušně otevřeli dveře a já mohla vstoupit. Další ze služebných mi ochotně vzal kabát, a jakmile jsem vstoupila do sálu, uvaděč se pokusil překřičet hudbu a uvedl mně.

Možná jsem čekala, že místnost ztichne, že se na mě upřou tisíce párů očí, že budu středem pozornosti, avšak opak byl pravdou, k mé osobě se otočilo jen pár pohledů a společnost se nepřestávala bavit a pokračovala v tanci, smíchu a veselení.

Ovšem přece byl člověk, který si mého příchodu všiml, mladý pohledný muž, pečlivě oholený, upravený a učesaný s jemně hnědými vlasy a přátelskýma milýma očima plnýma lásky.

George Hanly se prodíral skupinkami hostů spěchajíc ke mně. Zastavil se až pár kroků přede mnou a podle zásad slušnosti pokynul mé rodině na pozdrav, teprve až potom si přitáhl mou ručku k obličeji a naznačil letmý polibek na její hřbet. „Má drahá Jane,“ usmál se a nabídl mi rámě. Viděla jsem na něm, jak rád mě vidí, jak je vděčný za mou přítomnost, avšak nebyla jsem si jistá, jestli totéž platí i u mě.

Usmála jsem se na něj, a zatímco se má rodina pozvolna rozprchla, kdo ví kam, procházela jsem s mým nastávajícím různými pokoji a poslouchala, jak se přátelsky zdravil s nejrůznějšími lidmi a čas od času s některými prohodil i slovíčko o Londýně, o soudu nebo o jiných příbuzných. Většina ze zde přítomných lidí mi byla dokonce i představena, ale bylo nad mé síly, si všechna ta jména zapamatovat, natož přiřadit k tolika tvářím, které jsme ta ten večer viděla.

„Jane,“ oslovil mě po nějaké chvíli seznamování George. „Rád bych ti představil svoji sestru,“ začal poněkud ostýchavě a sklopil hnědé oči k zemi, jakoby se jednalo o nějakou nepříjemnost.

„Ráda se s ní setkám,“ ujistila jsem ho, co nejnadšeněji jsem to dokázala.

„A já se zase ráda setkávám s vámi, slečno Taylorová,“ ozval se za mnou autoritativní trochu ječivý hlas, který mnou projel jako blesk. Pomalu jsem se otočila a spatřila dívku, možná o něco starší, než jsem byla já sama, v meruňkových šatech. Byla nádherná, hnědé vlasy se jí lehce kroutily kolem hlavy a oči vypadaly poněkud nahněvaně.

„Toužila jsem poznat tu ženu,“ spustila poněkud nespokojeně. „Která zamotala hlavu mému bratrovi natolik, aby neuposlechl ani rady vlastní sestry!“

„Jane,“ zapojil se do toho Geroge, který jako budoucí právník okamžitě vycítil problém. „Tohle je má sestra Beatrice Hanlyová, Beo, to je Jane.“

„Těší mě,“ vážně moc jsem se snažila, aby můj hlas byl stejně neochvějný a jistý si sám sebou, jako ten její, ale místo toho to spíše znělo, jako jakési neurčité zachroptění.

Slečna Hanlyová se ušklíbla, jakoby chtěla dát najevo, že ona tohle říci nemůže, otočila se na podpatku a hrdě odkráčela zase jinam.

Zůstala jsem za ní jen překvapeně zírat. Probral mě až jemný utěšující dotek na zádech, kterých mi chtěl George zřejmě říct, že si to nemám brát moc k srdci, jako by mě přesvědčoval, že jeho sestra vychladne, že mě nakonec bude mít ráda, i když já si tím nebyla vůbec jistá.

Stáli jsme tam, společně, já mlčela, uvažovala jsem, jak tohle zvládnu a on taktéž mlčel, nejspíše proto, že přemýšlel, co se mi honí hlavou.

„Georgi!“ ozval se někde poblíž další upnutý a přísný hlas. „Nikdy jsem si nemyslel, že se oženíš dřív než já!“ pak se hlas rozesmál, bujarým smíchem od srdce, takovým, jakým se umí smát jen lidé, kteří si prožili peklo.

„Charlesi!“ usmál se George a vyrazil k osobě, která stála u stolku se skleničkou zlatavé whisky v ruce.

Byl to vysoký statný muž, na sobě neměl, tak jako většina zde přítomných, drahé a luxusní oblečení, ale pouhou bílou košili, vojenský kabátec a kalhoty. Na první pohled nevypadal moc přívětivě, jeho smích, který zněl tak krásně, byl na pohled děsivý, hlavně kvůli jizvě, která se mu táhla přes část obličeje, rysy jeho tváře, jakoby někdo vysekal ze skály, tak byly ostré a neochvějné, ale v jeho očích utkvělo cosi, co se k jeho výrazu tak docela nehodilo. Možná to byl záblesk lítosti sám nad sebou, anebo také ne, neuměla jsem to tak docela rozlišit. Nos měl podivně křivý, jakoby mu ho někdo párkrát zpřelámal a celkově do této společnosti nezapadal, avšak dobrodružství jako by z něj přímo sálalo, měla jsem pocit, že ač onoho muže poznám jakkoli dobře, nikdy nebudu moct určit, jak zareaguje na různé situace, což byla věc, kterou jsem u George postrádala, bála jsme se, že můj život s ním bude až moc jednotvárný, moc nudný…

„Jane,“ vytrhl mě z přemýšlení Georgův veselý hlas. „Tohle je můj bratranec, Charles Weston. Charlie, má snoubenka Jane Taylorová.“

Pan Weston na mě upřel tmavohnědé oči a jeho tvář zvážněla, sledovala jsem jeho obličej lemovaný téměř černými vlasy a nevěděla co říct.

„Těší mě!“ dostala jsem ze sebe nakonec. Charles Weston jen neurčitě pokýval hlavou, ale pohledem neuhnul. Začala jsem se kroutit, jak mi byl jeho upřený pohled nepříjemný, bylo to, jako čekat na rozsudek, aniž byste věděli, za co vás vlastně soudí.

Autor: Myll (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tělem i duší - Prolog + 1. kapitola: