Říkají, že nejsme lidi 6. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Dala jsem si s touto povídkou docela dost dlouhou pauzu, ale doufám, že ti, co četli předchozí díly, si ještě pamatují, o čem to tak nějak bylo :) Tohle je celkem důležitá kapitola a budu ráda za každý názor i těch, co ji neznají :)

23.02.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 922×

Usmála jsem se na něj. Teda pokusila jsem se. Co tím myslí? Něco společného. Musím něco říct.

„Asi chceš zjistit co, že?" Ani jsem nečekala na odpověď a položila mu další otázku. „Jakto že, jsi tady tak pozdě?" Nechápavě se na mě podíval.

„Už jsem ti to říkal, máme...." Skočit mu do řeči, abych si nemusela vyslechnout znovu všechno dokola, bylo asi nejlepší.

„Na škole," řekla sjem naprosto klidným hlasem. Docela mě to překvapilo, protože jsem se cítila dost nesvá. Na očích jsem mu viděla, že je z toho špatný.

„Skrýval jsem se. Já a sestra." Naklonila jsem hlavu na stranu, jako poslušné štěnátko. On si toho nevšímal a pokračoval. „Skrývali jsme se v lese. Daleko odsud, ale našli nás. Rodiče nás opustili, když se u mě a Lili objevil talent a nová schopnost. Lekli se. Asi. Nikdy jsem to nezjistil, i když jsem je hledal. Ale na lidech jde poznat, že ... " odmlčel se. Jako by to pro něj bylo těžké téma, „že jsme jiní. A tak nás našli. Jeden pobuda nás sledoval až do lesa, kde jsme nocovali v nějaké chatě, a nahlásil to Černému komandu, jak jim říkame my. Sestru vzali a odvezli ji jinam. Mě šoupli sem. A Amber asi usoudila, že to bude dobré, když nás teď hodí na očistu," věnovala jsem mu už výraznější pohled.

„Očistu?" Ukousla jsem si chleba a dál pořádně naslouchala.

„Viděl jsem to. Hledal jsem strýce. A taky ho našel. Byl v nemocnici. Udělali mu něco strašnýho. Měl... měl stejné nadání, jako já. Cítil jsem, že jsem jeho syn, a ne svého otce. Slyšel jsem, že o tom mluví jako o očistě,"

„Co to zahrnuje?" Nechtěla jsem se ptát, ale prostě jsem musela.

„Šoupnou tě do takový..." jeho hlas přerušilo tiché zvaknutí. „Hlídač se vrací!" zařval nebo zašeptal. To je fuk. Seskočil a já samozřejmě taky. Hned jsem ucítila, že mám ty obtažené legíny. Panebože, jak jsem si mohla něco takovýho koupit? Je to vůbec moje? Vyběhla jsem do další místnosti a už hladce se dostala ven.

Ráno. Nevím, co k tomu říct. Celou noc jsem nespala a myslím, že jsme ani nemohla. Pokud má Ben pravdu (o čemž stejně pochybuji, ale instinkt mi říká něco jiného), tak nás čeká něco hrozného. Minimálně z toho mám špatnej pocit. Vstala jsem a šla se umýt. Bylo to divné ráno. Vlhké a tmavé. Jako by mělo něco skončit. Oblékla jsem si rifle a tričko v černé barvě. Něměla jsem hlad (a měli jsme být v osm u Amber.) A myslím, že Mandy na tom je stejně. Od té doby, co vstala, se stala spíš chodící mrtvolou než normální Amandou. Vzala jsem si batoh s nějakým oblečením a notebookem a postavila se s mikinou v ruce ke dveřím. Amanda už taky byla. Z batohu jí vyčuhoval její oblíbený plyšák ,,Zajda". Je to hnědá náhražka pejska. Je už docela oškubaný, ale od té doby, co si pamatuju Amandu ve svých vzpomínkách, ho měla vždy sebou. Ví o něm jenom pár lidí (já, ona a Andy). Narvala si ho tam, aby jí nevypadl, a vykročila za mnou.

Šli jsme pozvolna chodbou. Nijak zvlášť uspořádaní. Šla jsem druhá a na Bena, který byl poslední, jsem se ani nepodívala. Celou dobu jsem si hrála se svým náramkem na ruce. Nebo-li s třemi kůžičkami. Ucítila jsme na něm malou trhlinku. Jako by se svět zpomalil. Šlehla jsem tam pohled. Nikdy mě nic nepřimělo k pohotovosti jako tohle. Koukla jsem na místo, kde jsem ji nahmatala, ale nikde jsme ji neviděla. V té chvíli se mi zatemnilo před očima a připadalo mi, jako že padám. Dlouze.

Pak jsem se ocitla v místnosti. Tmavé. Cizí a hlavně špinavé. Stála jsem tam a otáčela se dokola. „Kde to jsem?" Můj hlas se rozplýval v těžkém, prachem zatíženém prostředí. Tvořil se z něj chomáček, který hrál všemožnými barvami. „Kde to jsem?!" zařvala jsme do prázdna a neočekávala odpověď. Pak jsem však zahlédla pohyb. Něco se ke mně nadlidskou rychlostí přiřítilo. Neviděla jsem to. Jen mě čísi ruka chytla za krk a přimáčkla ke zdi. Ne však drsně. to jenom zprvu. Pak mě uchopil míň. Postava měla sice krátké vlasy a poznávala jsem v něm mužskou postavu. Vlasy měl však mastné a šíleně špinavé.

„Kdo jsi?" vyznělo to klidně, ale uvnitř moje duše řvala. Muž sebou rychle trhnul.

„Nikdo!" zařval, jako bych (nebo něco jiného) mu způsobovala strašnou bolest. Cítila jsem takový pocit, že se za chvíli probudím. Vrátím se zpátky. „Není čas! Někdo chce spojení přerušit!" Odstupoval. Místnost jako by se zatřásla a on klekl na koleno a řval, až to trhalo uši. Zvedl ke mně hlavu a já spatřila ty oči. Ty zelené oči, ale tyhle byly jiné, než které jsem vídávala ve snech před tím. Byly.. smutné.

„Musíš utéct. Jinak tě zabijí. Nikomu nevěř. Jenom třem lidem, kteří jsou ti blízcí!" Poslední větu už jsem měla rozmazanou, ale rozuměla jsem jí dobře.

Prudce jsem se nadechla, jak se mi zvednul hrudník. Jako bych celou tu dobu nedýchala. Rychle jsem se posadila a zjistila, že jsem sama na obyčejném lehátku v místnosti, která vypadá jako márnice. Otevřely se samoobslužné dveře a vběhla ke mně Amanda. Chytla mě za ruku.

„Prosím! Stacey!" křičela na mě. Přiběhli dva strážní a jeden ji chytl za pas. „Pomoc!" zakřičela a mrskala sebou jako ryba. Ten druhý mě silně praštil do hlavy a já znovu upadla do mdlob. Jediné, co jsem viděla, bylo, jak mojí kamarádce vytéká krev z pusy...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování