Říkají, že nejsme lidi 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Kratší kapitolka, ale tak :) Doufám, že se vám bude líbit a těšte se na další :) Budu moc ráda za každý komentář. Amber jim...nám lže? Celý můj život byla jedna velká lež. Ale s tím se teď zabývat nesmím. Nemám na to čas. Už kvůli Amandě...

24.02.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 736×

Druhé probuzení bylo mnohem bolestivější než to první. protože jakmile jsme si sedla a snažila jsem se vstát, spadla jsem a narazila na studené kachličky. Vydechla jsem. Snažila jsem se vstát, ale moc mi to nešlo. Možná bych si měla ještě zdřímnout. Už jsem této variantě začala podléhat, když se z chodby znovu ozvalo strašné zaječení. V té chvíli jsem byla na nohou a ani nevím jak, jsem dokonce bežela. Slyšela jsem křik. Křik mojí kamarádky. Nic mi nestálo v cestě. Zaběhla jsme za roh a po své levici uviděla průhledné sklo a za ním spoutanou Amandu. Sevřel se mi žaludek při pohledu na její tělo. Dostala asi velkou nakládačku, protože se jí začaly na obličeji vybarvovat dva obrovské monokly. Měla zavřené oko a z jejího hrdla se ozýval příšerný křik, který se měnil v něco úplně jiného.

Podlomila se mi kolena. Dveře byly pootevřené a nikoho jsme nikde neviděla. Vběhla jsem dovnitř. Když jsem uviděla Amandu z tohoto úhlu, udělalo se mi ještě víc špatně. Z pohledu na surově zapíchnutou hadici v jejím kotníku se mi zvedal kýbl. Vrhla jsem se k ní. Co mám dělat, co mám dělat? Pořád se necítím ve své kůži. Hlavu mám v jednom ohni.

Úplně samovolně jsem zvedla ruku a vytrhla jí hadici z nohy. Z rány začala kapat krev a jakmile jsem ji ucítíla, měla jsem sto chutí sebou švihnout na zem. Jakmile jsem ji „odpojila", její křik utichl.

„Amando?!" vrhla jsem se k ní a zatřepala jí s rameny. Nic. Teď už jsem byla úplně v koncích. Nemám zase takovou sílu, ale pořád nejsem vyžle, a tak jsme jí vsunula ruku pod záda a pod nohy a zvedla ji jako nějakou princeznu nebo co. Hned jsem trochu klesla. Holka, ty bys měla shodit.

Rychle jsem prošla dveřmi. Naposledy jsem se podívala do prosklené místnosti. Na malém stolku, kterého jsem si předtím nevšimla, ležel nůž nebo skalpel, každopádně se to lesklo a vypadalo to ostře. Otočila jsem se a znovu tam vešla, položila Mandy zpátky a zastrčila si nůž do boty. Kozačky, mimochodem. K mé smůle na (sice malém) podpadku. Rychle jsme ji zvedla a uviděla za stolem, jak z hadice vytéká nějaká zelená hmota, silně připomínající sliz. Radši jsem od tam okamžitě vypadla.

Ani nevím jak, ale našla jsem místnost, vlastně dvě (zase otevřené dveře) a v nich seděli mlčky oba kluci. Podívala jsme se na Bena. Měl hlavu vraženou do rukou, takže jsme mu neviděla do obličeje, ale zřetelně se třepal. Andy se koukal na stůl a viděla jsem, jak brečí. Vpadla jsem k němu a padla na kolena. Otočila jsem se a podívala se do místa, kde jsem na něj viděla, ale bylo tam tmavé zrcadlo. Vstal a vrhl se ke mně. Objal mě a znovu se rozplakal.

„Amber... Amber říkala, že jsi mr... mrtvá!" pokusil se zformulovat větu mezi vzlyky. Došlo mi, co řekl. Že o mně Amber vypustila lež...

„Tak nejsem. To vidíš. Andy musíme vypadnout, ale já už ji neunesu," skoro jsem šeptala.

„Jak to, že jsi naživu?" Pořád se nehnul. Mně však bylo jasné, že pokud hned nevypadneme, tak bude zle.

„Vysvětlím ti to později," zvedla jsem se a nechala tam kamarádku ležet. Vyběhla jsem ze dveří a prudce zabočila doprava. Ben si toho nevšímal. Mě si nevšímal.

„Bene!" vykřikla jsem a on prudce zvednul hlavu. „Musíme vypadnout! Okamžitě!" Znovu jsem se otočila a vběhla do náruče Andymu, který se snažil mě dohnat s Mandy v rukách. Bylo vidět, že mu to tvoří velkou námahu. Ben se objevil vedle něj. Chytl Amandu a jedním ladným pohybem ji chytl, jako jsem ji před chvíli držela já. Otočila jsem se a začala utíkat prázdnou chodbou. Ostrá bolest v hlavě mě přiměla zpomalit. Naznačila jsem, ať jdou dál, a na chvíli jsem si dala klidné tempo. Mám hlavu v jednom ohni, ale praskavý zvuk mi neunikl.

Otočila jsem se a uviděla za sebou muže v černých uniformách. Přes helmy jsem jim neviděla do obličeje, ale vypadalo to, že to nebudou nějaké párátka.

„Stůj!" zařval na mě ten zepředu. Všimla jsem si, že Ben a Andy někam uhnuli. Neviděla jsem je. Celým tělem mi projel strach. Uviděla jsme další dva a namáhavým počítáním jsem je spočítala. Pět. Tak to je čistě v prdeli.

« Předchozí díl

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování