OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkají, že nejsme lidi - 3. kapitola

20.08.2012 (16:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 920×

Poslušně se zvedáme. Pořád po sobě vrháme pohledy. Jdeme za Amber do hlavní budovy, tam zamíříme do třetího patra.

„Co od nás potřebuješ," ptá se zvědavě Amanda.

„Neptej se a jdi." Najednou v Ambřině tóně cítím odpor. Takové opovržení. Jako by v jejím těle byl někdo jiný, někdo horší.

Ve třetím patře míříme hned ke kovovým dveřím. Otáčím hlavu k Andymu. Ten jen krčí rameny a ústy naznačuje slovo “nevím“.

„Co to je?" Dožene nás Amanda a strčí hlavu mezi nás.

„Ticho!" okřikne nás Amber. Jsem šokovaná, nemám slov. Ach můj bože. Vždyť celou tu dobu, celých osm nebo kolik let, je jako mou matkou, ale teď? Cítím, že už ji nechci znát, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tady nebyla. Kdybych já tady nebyla. Když procházíme kovovými dveřmi, po složitém procesu, jak otevřít dveře, jsem překvapená. Tolik světel a moderního nábytku v obyčejné chodbě. Když jí procházíme, prohlížím si několik obrázků na zdi kolem nás. Jsou na ní lidi. Typuji tak sedmnáct.

„Kdo je to?" ptám se, když se zastavím u jednoho z portrétů.

„Thomas." Přijde ke mě Amber a přívětivým tónem na mě promluví.

„Thomas? Kdo to byl?" ptám se dál.

„Bývalý obyvatel sirotčince Michael's."

„Bývalý? Jak to? My jsme tady byli jako první děti ne?" Není to možné, proč by nám přezdívali zakladatelé, když nejsme.

„Nejste první. Ani já nejsem první ředitelka sirotčince Michael's. Vlastně jsem pátá." Hltám každé její slovo.

„Ale to bychom je přece viděli."

„Než jste přišli vy, sirotčinec vyhořel, proto vám to tu přišlo jako nové. Byl to nový začátek. Pro mě, pro nás všechny. To je to proč jsem si vás zavolala. Pojďte za mnou." Poslušně odcházíme. Její pracovna je obyčejná a spíš postarší. Kromě velkých skříní s různými věci, je tu stůl. Za ním je židle, zřejmě pohodlná. Před ním jsou čtyři kožená křesla do půlkruhu. Tři prázdné a na jednom zprava je vidět hlava s hnědými vlasy. Je to kluk. Zřejmě ten nový. Jsem zvědavá. Co když to bude nějaký hezounek a já s ním zažiji vysněný románek jako ze seriálu Glee, který sleduji každé úterý. Wau, jsem čím dál tím horší. Když jsem přišla byla jsem ta ustrašená holčička, co když na ni někdo vybafl, lekla se, že málem dostala infarkt. A teď? Sním o klukovi, nevím o kterém, a proto, když k nám přišel dvanáctiletý kluk, byla jsem u vytržení. Byli tu kluci mě vždycky mladší. Fakt to nechápu. Vlastně je to docela zvláštní. Ne všichni tady byly odmala ve čtveřici. Jak jsem říkala, ten dvanáctiletý sem přišel ve dvanácti, což asi není, úplně v pořádku. Co asi musel chudáček dělat celé ty dny na ulici? Nechápu. Fakt může být rád, že ho našli. Co když mu umřeli opatrovníci? Ještě větší chudák.

„Posaďte se." Ukáže Amber na zbylá tři křesla. Sama si pak sedá za stůl. Vcházím jako poslední dveřmi, a proto se taky musím posadit vedle neznámého chlapce. Když ho uvidím málem se mi zastaví srdce. Jak si lehce protřel ruce, vlasy upravené bez jakékoliv chemikálie, sexy vůně a ty oči. Pronikavě zelené. To jsou oči, co mě chtějí zabít.

Otupěle si sedám na vedlejší křeslo. Při pohledu na jeho skleslou postavu v křesle, na to jak má ruce strčené v kapsách a na to jak se dívá před sebe, se musím kousnout do rtu. Je tak, tak, hezký, sexy, pěkný a já nevím co ještě. Klidně bych si dala říct. Ohh, slyšíte mě? Zase, už zase začínám bájit.

„Takže," složí Amber ruce na stůl. „Asi nevíte proč jsem si vás zavolala, že." Když všichni, až na nováčka zakroutíme hlavou, mluví dál. „Co bych chtěla říct jako první je, že toto je Ben." Jakoby udeřil blesk, když ukáže na kluka sedícího vedle mě.

„Ben?" ptám se tázavě.

„Jo," vrhne na mě hnusný pohled. „Máš s tím snad nějaký problém, drahoušku?"

„Drahoušku? Co si to dovoluješ?" Mé naštvání mě až děsí, a proto poskočím v křesle, když naproti spadne kniha.

„Ach ne, ach ne," zakleje něco Amber. Nevšímám si už Bena a obracím pohled zpět na ředitelku. „Chtěla jsem to nechat na potom, na později, ale když vidím v jakém jste stádiu, tak radši přestoupíme hned k věci. Užívejte si poslední dny, jelikož za dva už tady nebudete." Rychle se zdá a odchází. Potom se ještě naklání přes okraj dveří. „A vypadněte odtud." Stádiu?

Když odchází opakuji svoji myšlenku nahlas. „Stádiu?"

„Jo, řekla to." Začíná hned Andy.

„Jakoby jsme byli zvířata nebo nějaké mikroorganismy," přidává se Amanda.

„Vy to nechápete?" ozývá se osoba za mnou. Přidává sexy tón a pokračuje. „Vám to doopravdy neřekli." Jeho hlas zní jako by se nám vysmíval. „Chudáčci." Zvedá se a odchází ke dveřím. Pak se, ale svižně vrací a dodává. „Buďte večer připravení a vezměte si něco černého na sebe o půlnoci jsem u vás."Jeden divný škleb, a pak už ho nevidím. Proto se pomalu a všichni omámeně vracíme do našich pokojů. Po cestě si všimnu, že už tam není portrét Thomase. Chybí. Neřeším to a jdu dál.

Ležím v posteli, v normálním pyžamu a přemýšlím. Co když opravdu je něco co my nevíme. Co nám neřekli. Co nám od začátku tají.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkají, že nejsme lidi - 3. kapitola: