OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Říkají, že nejsme lidi - 2. kapitola

19.08.2012 (11:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 935×

„Nemůžeš spát?“ Až teď si všímám, že Amanda taky sedí a pozoruje mě.

„Ne. Kolik je?“ Mandy bere budík a chvíli se rozkoukává.

„Bude šest třicet.“ Tolik? Asi jsem ještě usnula. Bohudík. „Jdeš první do koupelny?"

„Ne, klidně jdi.“ Máme nastavený budík na šest čtyřicet pět. I když je snídaně až v osm, kuchařky tam dávají jídlo už v šest, aby se ještě trochu prospaly. My dvě tam jsme obvykle tak o půl osmé. Samy, a to je bájo. Andy si nikdy nechtěl přivstat, ale Mandy a já míváme často zlé sny, třeba jak nás bičují, nebo že k nám mluví někdo, kdo si říká máma, táta, rodina.

Když je Mandy hotová, vyjde ven se svázaným copem, v černých dlouhých obtažených kalhotech a bílém topu.

„Sluší ti to, zlato,“ usmívám se na ni.

„Já vím,“ opětuje mi úsměv. „Co si vezmeš ty?“ Vylezu s postele a ani se neobtěžuji zmáčknout tlačítko na dotykovém panelu na nočním stolku k otevření skříně. Mandy skáče na mou postel a mačká ho sama. „Tohle mě nikdy nepřestane bavit.“

„Já vím, a proto ti ho vždycky nechám.“ Smějěme se spolu a já se prohrabuji skříní. Nakonec vytáhnu černé tílko a šedé tepláky.

„V tomhle vypadáš vždycky skvěle.“

„Díky, zlato.“

„Nemáš zač, olovo.“ Hodím po ní pohled a ta z toho nemůže a začne se smát.

„Bacha, ať někoho nevzbudíš,“ zacpávám jí pusu.

Už mám vyčesaný vysoký culík a i tak mi mé hnědo-bloňďaté vlasy dopadají na ramena. Tílko krásně obkresluje moji štíhlou postavu a šedá vytlačuje modré oči z důlků, alespoň mi to tak přijde. I Mandy obtažené tílko sluší a blond vlasy v copu na bok vypadají úchvatně. Myslím si, že je do ní Andy tak trochu zakoukaný. „Můžeme?“ Dávám si prst na pusu, abych jí naznačila, že má být potichu, a pomalu otvírám dveře na chodbu. Na bílých zdech jsou rozsvícená světla jen na minimum, ale i tak jde dobře vidět. Plížíme se podél zdi.

„Dívky.“ Ztuhneme na místě. Již narovnané se pomalu otočíme. Amber. Ach ne. „Děvčata, proč se plížíte? Myslíte si, že o vás už dávno nevím?“ Když nic neříkáme pokračuje: „Ale ano. A i vám to toleruji za to, že mi pomáháte s prťaty.“ Usměje se. „Hlavně nikoho neprobuďte a schovejte mi nějakou uzeninu,“ poplácá Mandy na rameni a odejde.

„Ano, madam,“ říkáme za ní tichým hlasem. Otočí se, usměje se a jde dál. Kolik jí tak může být? Dlouhá obtáhlá sukně téměř schovává její krásné štíhlé nohy, za které bych dala cokoliv. Tak čtyřicet jí může být? No, to je jedno. Všímám si, že je Mandy už dál, a tak se vydávám za ní.

U jídelny si označujeme náramky a vcházíme dovnitř. Míříme hned k velkému švédskému stolu u výdeje. Nabíráme si na talíře a na jiný talířek dáváme bokem šunku a salám pro Amber. Sedáme si ke stolu a začínáme jíst. Když už mám půlku talíře pryč, zablikají světla. Podíváme se na sebe.

„Asi žárovky. Náhlásíme to, až tu bude nějaká živá duše.“ Poslušně s ní souhlasím a dál se mlčky věnuji talíři. „Co na dnešek plánuješ?“

„Asi si zajdu pro knížku a půjdu si číst do parku. Možná zajdu na nějaký drink nebo zákusek.“

„To zní dobře. Já nemám nic a kdyby nebylo té knížky, mohlo by to být fajn.“

„Ale no tak. Půjdeš se mnou a já vynechám tu knížku.“

„Tak platí.“ Mezitím už přišly jiné děti. „Kolik je?“ Dívám se na velké hodiny nad dveřmi.

„Bude půl deváté.“

„Ksakru, kde je Andy?“ rozhlíží se kolem.

„No tak, Am, že bys mi něco tajila? Nebo někoho?“

„Ale prosím tě. Andy je jen kámoš.“

„Kdože je jen kámoš?“ Andy si sedá k nám a dává velkou pusu Mandy na tvář.

„Hele, hleď si svého, laskavě,“ odstrčí ho důrazně.

„Co plánujete, holky?“

„Na kdy?“ Nakloním se blíž.

„Na dnešek, kočičko.“

„No, povalování v parku, kocourku.“

„To je boží, tohle jsem dneska fakt potřeboval slyšet.“ Dělá, že se protahuje a dá Mandy ruku kolem krku. Ta ji hned shodí. „Můžu jít s váma? Potřebuji vám toho hodně říct.“

„Jasné,“ přikyvuji.

„Určitě,“ přidává se Mandy.

„Tak fajn.“ Aniž by dojedl, bere všem talíře a odnáší je ke kuchařkám. Zajímalo by mě, co nám chce říct. Určitě zase nějaká počítačová hra.

Sedíme s Mandy ve slunečných brýlích, stejných tílkách a minikraťáscích a opalujeme se. Teda zkoušíme to.

„Dnes moc slunce nesvítí, že?“ ptá se Am. Vrtím hlavou. Mandy si sundává pomalu brýle a pak se kouká na Andyho, jak jde k nám. Celý září. Alespoň se usmívá. Když dojde, kecne si mezi nás. Jako vždy vlepí pusu Am na tvář.

„Héj, a co já?“ Poklepu si na tvář na jeho straně. Nakloní se ke mně a dá mi pořádnou pusu.

„Stačí?“ zeptá se.

„No, možná.“ Dělám neviňátko. „Tak, jak to, že jsi tak štastný?“

„Jo, jaký je důvod, že zase vytahuješ úsměv: Ha, vím něco, co ty ne?“ ptá se Am, aniž by se na něj podívala.

„Amber si mě ráno zavolala k sobě.“

„A?“ Otáčím na něj hlavu.

„A řekla, ať si uklidím, že ke mně konečně dají sedmnácti letého kluka.“

„Fakt?“ Už si získal Amandinu pozornost.

„Jo.“

„A v čem je háček?“ ptám se, protože tady to bez háčku snad ani nejde.

„Že je tak trochu, no... jak to říct,“ škrábe se na hlavě. „Je tak trochu blázen.“

„Cože? Jak blázen?“ ptá se Amanda.

„No, Amber řekla, že se nemáme divit. Přišel prý o rodiče asi před týdnem a pořád si myslí, že jsou. A taky že prej utrpěl šok, který mu udělal cosi s mozkem a je teď paranoidní.“

„Ach, chudák.“ Asi to Mandy dojalo.

„Víš jméno?“ Mám pocit, že to nejzajímavější teprve přijde.

„Ne.“

„A kdy má přijít?“ Sakra, fakt toho vím hodně, no.

„Někdy do týdne.“

„Tak to stihneš,“ mávne rukou Am. „Si uklidit.“ Dodá po chvíli.

„Hej, ty jsi...“ nedořekne Andy větu kvůli Amber.

„Stacey, Amando, Andrewe, ke mně.“ Tázavé pohledy nás všech ji vynervují. „Hned!“ křičí po nás.

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Říkají, že nejsme lidi - 2. kapitola: