OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New music... New life... 6



New music... New life... 6Michael odešel... Lissa se utápí v smutku...
Najde novou lásku? Najde... Vychová si ji, bude ji milovat víc jak vlastní život...
Ale co Michael? vrátí se ještě?
Čtěte a dozvíte se...

V první řadě se chci omluvit, že to trvalo, tak nekonečně dlouho. Prosím, přijměte mou omluvu...

V té druhé. Děuji všem, kdo toto ještě čte a neodbytně čeká na další kapitoly.

A v té třetí, věnování Vám všem, moji stálí čtenáři!

Děkuji za kometny a těším se na Vaše reakce! Příjemné počtení! :)


Kapitola 6.:

„Nicku!“ Domem se ozval řev. Podle hlasu jsem poznal, že jde o Daniela. Seběhl jsem schody a málem upadl.

Daniel s Braienem drželi mámu v náručí a pokládali její bezvládné tělo na pohovku.

„Posloucháš mě? Dojdi pro Alex, dělej!“

Silou vůle jsem rozhýbal nohy a během chvíle stál u Alex.

Čapl jsem ji za ruku a bez vysvětlení ji táhl do Baráčku.

„Nicku, co se děje?“ ptala se zmateně. Teprve pak mě napadlo, že jí to mohu ukázat. Zaměřil jsem se na svou moc a promítl jí to.

Teď už jsem nás netáhl já, ale táhla nás Alex.

Dorazili jsme do obýváku. Poprvé v životě a doufám, že naposledy, jsem byl svědkem toho, jak Daniel vyndává kulky z těla mojí mámy. Jenže ještě pak vzal dýku a rozřízl jí kůži…

Musel jsem odvrátit pohled, jinak by to se mnou seklo. Stačilo mi, že jsem musel poslouchat ty zvuky.

„Můžeš, Alex.“ Otevřel jsem oči a přešel k pohovce.

Díval jsem se, jak Alex pokládá dlaň nad máminu hruď, jak jí dlaň začíná zářit a to oslňující světlo ozářilo celý pokoj.

Vše jsem však viděl zpomaleně.

Nemohl jsem od toho odtrhnout oči, prostě to nešlo. Díval jsem se, jak se prohýbá v křečích, Alex, jak se usilovně snaží držet ruku těsně nad její hrudí, i když se tak zmítá.

Už to trvalo několik minut, ale Alex nebyla stále hotova.

Přešel jsem k ní, chytl ji za ruku a položil ji na její hruď.

Světlo zesílilo, celý pokoj se ocitl v naprosté záři, až z toho slzely oči. Musel jsem si je zakrýt rukou, abych neoslepl.

Trvalo to ale jen pár sekund. Pak světlo sláblo, dokud úplně nevyhaslo.

Alex se svezla k zemi a zhluboka dýchala, zato máma nedýchala vůbec. Během vteřiny jsem byl u ní a snažil se rozchodit její srdce. Nic však nepomáhalo. Ležela stále bezvládně na pohovce, ruce podél těla, bez dechu, bijícího srdce.

Slzy se mi spustily z očí a já poklekl vedle jejího těla. Objal jsem ji a třásl se nepotlačovanými vzlyky.

Poslední lanko naděje, že by se probrala, se přetrhlo, když byla nehybná už osm minut.

Tvář se mi zkřivila do bolestné grimasy a já nebyl schopen rozumně uvažovat. Hladil jsem ji po vlasech a díval se do její tváře.

Vypadala, jako když spí. Uvolněně, bezstarostně, s lehkým úsměvem na rtech.

Popotáhl jsem nosem a otřel si mokré tváře rukávem trika. Přesně v tom okamžiku máma zalapala po dechu a její bělostné oči se otevřely.

 

Michael:

Nekonečná bolest se mi rozlévala po celém těle a já měl za pár chvil zakrvácené oblečení. Otevřené rány jsem měl po celém hrudníku a zádech. Liss…

Pokusil jsem se dostat do kuchyně k telefonu, ale ihned se mi podlomily nohy. Škubal jsem sebou v křečích a dusil bolestné sténání.

Lissa je v nebezpečí… A já tu ležim a nemůžu se hnout… Co když… Ježíši Kriste… Hluboce jsem se nadechl, ale to jsem neměl dělat. Tupá bolest mi vystřelila z hrudi do celého těla a já zasténal v agónii bolesti.

Pomalu jsem ztrácel vědomí a já uviděl Liss. Kolem ní byla Prázdnota… nic a přitom všechno. Přímo před očima se mi promítaly ty naše společně strávené okamžiky. Úplně první pohled na její tvář, první úsměv, který mi věnovala, naše první milovaní, noc, kdy jsme se stali jedním, ty nejkrásnější chvíle v životě. A pak ta, kdy jsem jí lhal. Kdy jsem se jí díval do očí a nutil se, aby nepoznala mé pocity. Abych vyzařoval jen ledovým klidem a odhodláním. Nikde nesměla být žádná láska, ani ta omračující bolest. Nesměl jsem to nechat ukázat, jinak by mé snažení o to, aby byla má láska konečně šťastná, bylo pryč.

Každá hodina, minuta i sekunda společně stráveného času, se mi promítala před očima. A teprve teď jsem to uviděl, jako nestranný divák.

Viděl jsem nás dva, jako bych byl ten třetí. Viděl, jak se oba dva smějeme, jak oba dva vyzařujeme lásku, jak jsme oba dva šťastní…

V hrudi mi zatrnulo a já už nepochyboval o tom, že mi nebije srdce. Ale to by znamenalo, že to samé se děje i mé lásce… Jenže ona nesmí zemřít!

Začal jsem bojovat, proti přicházející záři, snažil se, uniknout jí, ale byl jsem příliš slabý. S odevzdáním tak silným, že mě položilo na kolena, jsem se najednou ocitl tváří v tvář jí. Lisse…

Díval jsem se jí od tváře a sledoval to samé překvapení, které jsem musel mít ve tváři i já. Neurčitá změť pocitů se jí prohnala tváří, než se usadil ten poslední, který převyšoval všechny ostatní. Zrada…

Chtěl jsem se jí omluvit, prosit o odpuštění do konce života, plazit se před ní na kolenou a splnit každičké její přání. Chtěl jsem být znovu objat kolem pasu jejími štíhlými pažemi, které by mě se skrytou sílou pevně objaly. Chtěl sem být znovu políben těmi plnými rty, ochutnat chuť jara, zabalit se do její vůně, podlehnout jí…

A to bylo ono…

Chtěl jsem to, co jsem nemohl mít. To, co nebylo mé.

Celou dobu, kdy se mi myšlenky převalovaly v hlavě, se na mě dívala, jako by věděla, nad čím přemýšlím. Jako by slyšela všechno, co jsem si pomyslel. Jakoby viděla na dno mé duše.

Z očí zalitých bolestí se začaly kutálet slzy velikosti hrachu. Natáhl jsem dlaň a nechal jednu, její slzu dopadnou na pokožku mojí ruky. V ten moment se kolem nás vytvořila mlha, a pomalu zahalovala nás dva.

Naposledy jsem spatřil její obličej, mokré tváře a pomalu rudnoucí oči od slz, chvějící se rty, neslyšně křičící něco, co mi nebylo dopřáno slyšet.

Otevřel jsem oči, nadechl se a nechal se zahalit vlastní vinou, nenávistí a krutou bolestí, která mi připomínala realitu i to, že jsem sám. Připomínala to, jakou chybu jsem udělal, když jsem ji opustil. Alespoň to říkalo mé srdce.

Rozum si ale stál na svém a přesvědčoval mě o tom, že je to pro její dobro a že bude lepší, když ji přestanu milovat, když se od ní odpoutám a vyženu ji ze své hlavy… Pak, že bude vše, jak má být…

 

Liss:

Otevřela jsem oči a hlasitě lapala po dechu. Srdce mi sprintovalo, naráželo mi do hrudi prudce, až to bolelo.

Zhluboka jsem dýchala a způsobovala si tak větší fyzickou bolest, která nemohla přehlušit tu duševní. Nemohla, ale přesto jsem ji vyžadovala, jako by to bylo to jediné, na co bych se mohla upnout.

„Mami!“ ozvalo se vedle mě úlevné a překvapené vydechnutí. Vzápětí mě někdo objímal, tisknul mě k sobě a tlačil na raněnou hruď. Tu bolest jsem vítala s otevřenou náručí.

Hladil mě po vlasech a něco říkal, nerozuměla jsem mu.

Zamrkala jsem, ale dál civěla na strop. To, co jsem viděla, když jsem byla mimo. Michaela a všechno to okolo…

V místnosti se ozývaly hlasy; úlevné, nevěřícné, pohotové a láskyplné. Všechny mi splývaly dohromady, stejně jako obrazy…

 

„Musíme s tím něco udělat,“ ozvalo se šeptem. Zavrtala jsem se hlouběji do peřiny, tělem mi projel šíp bolesti ze střelných ran.

„Co když nebude chtít?“ Hluboký hlas naplnil místnost.

„Pššt!“

„No jo, no jo…“

„Ale co chcete dělat? Proti tomuhle jsme bezmocní!“ Nastražila jsem uši, sama jsem slyšela, jak mi srdce poskočilo.

„Myslíte, že je vzhůru?“ zašeptal mužský hlas tak, že jsem to skoro neslyšela. Po pěti vteřinách se vedle mě prohnula postel. Na čele jsem ucítila dlaň. Cukla jsem sebou, v agónii zasténala a otevřela oči.

Když jsem před sebou uviděla Daniela, v duchu jsem si oddechla. Díval se na mě s láskou a péčí, starostí a strachem. Malinko se usmál a pohladil mě po líci. Ten úsměv mi připomněl Nicka. Zhluboka jsem se nadechla, v plicích mě zaštípalo, dech mi uvízl v krku. Rozkašlala jsem se a zdálo se, že jen tak nepřestanu. Nahnula jsem se do sedu a ruku si dala na hruď. Na bedrech jako by sem měla tisíce malých ostrých jehliček.

Někdo mi do ruky vrazil sklenku s vodou a já ji hltavě celou vypila. Znovu jsem se nadechla, pak se rozhlédla po pokoji.

První co mě napadlo, že sem ve své ložnici. Zbraně jsou stále poházené po zemi a všude možně. Jako druhé bylo, že se ložnice nějak scvrkla. No, bylo to spíš tím, že tu stálo pět kolosálních chlapů. Teda stáli čtyři, Daniel seděl u mě.

Zsadist, Brien a dvojčata stáli u zdi - Brien se tvářil velice vážně, to mi k němu nesedlo - ostatně tak se tvářili všichni.

Nadechla jsem se k otázce. „Jak dlouho sem-“

„Vasilliso Darkniová! Co si o sobě sakra myslíš!?“ Nejdřív sem uslyšela pronikavý vysoký hlas a teprve po tom, uviděla jeho majitelku. Malá elfka si to rázovala ke mně do pokoje s naštvaným výrazem ve tváři. Jakmile mě uviděla, jako na povel se jí spustily slzy a ona se ke mně vrhla, jako bych byla jediným záchytným bodem světla v neproniknutelné temnotě.

„Tohle už mi nesmíš nikdy udělat! Nikdy, rozumíš! Nechci o svou sestřičku přijít a je mi momentálně jedno, že nesneseš cizí doteky, já tě už nepustím!“ Pištěla mi do ucha a já v tu chvíli myslela, že ohluchnu. Zároveň mi ale pažemi svírala záda a tiskla mě hrudí na hruď; potěšeně jsem se usmála reakci svého mozku - bolesti.


Tak co? Stálo to za to čekání? :)

...

Jinak, teraz nemám moc času na psaní. Honí mě škola, ta zaměstnává skoro veškerý můj čas, mimo klavíru a sboru. Takže se omlouvám, že přidávání dalších kapitol trvá tak dlouho. Snažím se psát co nejrychleji, abyste to měli konečně tu, ale stejnak je to pomalu.

Tak doufám, že Vám to nebude moc vadit  /i když vím, jak neskutečně náročný je zůstat v klidu při čekání na další kapču ;) /.

 

Kapitola 5. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 7.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek New music... New life... 6:

9. Eris přispěvatel
11.12.2011 [22:27]

Eriseasy, děkuju Emoticon

8. easy
11.12.2011 [20:05]

nááádherná kapitolka moc se těším na další Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

7. Eris přispěvatel
10.12.2011 [15:26]

ErisUau lidičky! Děkuju za komenty! Samozřejmě, že přidám další díly! Sama se na ně těším, na Vaše komentáře Emoticon Emoticon Děkuju moc, tolik pozotiv si sand ani nezasloužím Emoticon Emoticon

6. Lola
10.12.2011 [13:26]

Emoticon Emoticon O můj bože..skvělá kapitolka!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5.
Smazat | Upravit | 10.12.2011 [12:44]

Nádhera. Na novou kapitolku New music... New life... jsem čekala strašně dlouho a jsem upřímě potěšená. Doufám, že budeš přidávat další kapitoly. Nerea Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. niki
10.12.2011 [10:14]

jupííííí .krásna kapitolka , jak jinak by to mohlo byt ??? Užasné
!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. BJaneVolturi
09.12.2011 [23:34]

Jé! Hned je dnešek hezčí! Pátek a ještě k tomu další díl... Doufám, že i přes nabitý program si najdeš čas na své zoufalé čtenáře, kteří jsou na tvé povídce totálně závislí! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Eris přispěvatel
08.12.2011 [16:10]

Erisjak ajo :D :D opravim to ;) :D :D
jop jo, to by mě taky zajímalo Emoticon ne, uz mam kousek dalsi kapči napsany, ale neviem ,kedy ho pridám Emoticon Dík Emoticon Emoticon

1. SafiraDarkfire
08.12.2011 [9:10]

Zsadist, Brien a dvojčata stáli u zdi -Brien se tvářil velice, to mi k němu nesedlo- ostatně tak se tvářili všichni. Sluníčko nějak ti tu chybí, jak se tvářil:D A jinak kapitolka doopravdy stála za to. Zajímalo by mě jak to vyřešíš s Michaelem a jestli si to Liss bude pamatovat a to jak se snaží přes bolest udržet na živu je taky docela dost zajímavé...:D Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!