OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New music... New life... 5

24.09.2011 (14:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1118×

Kapitola 5:

Michael:

Ty její oči mi trhaly srdce. Slyšet, jak prosí, abych nechodil… Slzy, které neskrytě stékaly po tvářích…

Otevřel jsem ty své a rozhlédl se kolem. Stál jsem před Doupětem. Vzpomínky se vynořily tak nečekaně, až mě to málem srazilo na kolena.

Silou vůle jsem se přiměl je zahnat a vstoupil do domu. Zhluboka jsem se nadechl všech vůní. Mé podvědomí ihned rozeznalo tu její…

Klesl jsem na kolena a utápěl se ve vzpomínkách… kvůli mně tak bolestivých.

Liss:

(o osm let později)

„Tu ruku dej výš!“ křikla jsem na něj. „Zpevni postoj. Narovnej se, musíš stát rovně!“

„Mami!“ Nick postoj úplně povolil a nahrbil se. Hodil hlavou a jeho patka mu padla zpět přes pravé oko.

„Chtěl si se to naučit, tak neremcej… Znova! Nakroč si, narovnej se v zádech, rovný záda! Jo… ruce, zpevni je. Jo, tak to je ono. Můžeš.“ Pustil tětivu a šíp se se svištěním zabodl do dalekého terče, přímo do středu.

„Skvěle!“ Daniel kráčel přes trávník a k nám a poté se postavil vedle mě.

„Liss?“ Tiše mě oslovil. „Potřebovali bychom tvou pomoc.“ Nechápavě jsem pozvedla pravé obočí, ale pohledem byla stále u Nicka, který zkoušel střelbu znovu.

„Vyrážíme na jednu-“

„Zpevni ramena!“

„-akci, ale Zsadist, jak král ne-“

„Ty ramena!“

„-nemůže, tak jestli by jsi ho mohla-“

„Znovu!“

„-zastoupit?“

„Záda! Zpevni si záda!“ Během našeho, mnou přerušovaného dialogu, jsem cítila Danielův pohled na sobě.

„Kdo všechno by šel?“ otázala jsem se a poprvé se na Daniela podívala.

„Já, dvojčata, Braien a ty.“

„Co ostatní?“

„Ti mají práci jinde,“ řekl to, jako by to byla samozřejmost.

„Ok. Kdy?“

„Zítra hned po západu slunce…Teď mě tak napadlo, že-“

„Nicku! Ještě pořád si hlídej ty ramena, ale jinak skvělý!“

„-bychom mohli jet jen s Braienem. Ty vydáš za tři bojovníky, takže by to nebyl problém. Dvojčata by mohla jet pak…“ Své, nahlas vyslovené, myšlenky si začal mumlat, takže jsem mu nerozuměla ani slovo.

„Jo, jo,  jo! Tak jim to běž říct. Za pár minut svítá, tak ať nám neshoříš na popel…“ posílala jsem jej se smíchem a šla k Nickovi.

***

„Scote?“ Zavřela jsem dveře a odložila šípy s lukem na gauč.

„Jo?“ Scotova hlava vykoukla zpoza zábradlí u schodů, vlasy rozcuchané, jakoby právě vstal.

„Odvezl by jsi, prosím, Nicka do školy?“

„Hej! Já tu jsem taky!“ ozval se Nick a zamával mi rukou před očima.

„Ano?“

„Docela rád bych se proběhl…“ navrhl směle.

„No tak dělej! Máš tam být za…“ podívala jsem se na hodiny, „dvacet minut!“ Hraně se zděsil a upaloval do pokoje.

S úsměvem jsem došla do kuchyně a hodila jablko po Nickovi, který by určitě odešel bez snídaně.

„Dík!“ zařval a už byl pryč. Sama jsem si jedno vzala a vyšla zkontrolovat zbraně.

Vytáhla jsem je z šatny do ložnice a rozložila na zem. Postupně jsem je všechny rozložila a naolejovala.

„Liss? Tak já jdu-“ Scotova hlava se zarazila ve dveřích a s pusou mírně pootevřenou si prohlížela pokoj.

„Ano?“

„Eh…“

„Scote?“ Pomalu jsem se začínala bát o jeho zdraví.

„No… Že jdu… ven… Ehm, Liss?“

„Co?“ Znovu jsem se na něj podívala a vyčkávala, co z něho vypadne.

„Radši nic,“ komicky se zašklebil na zbraně, rozházené po pokoji, a vypadl z mé ložnice.

Přeleštila jsem ještě meče a dýky s noži a pár jich hodila na postel. Zbytek jsem uložila zpět do šatny a vybrala si pár pistol.

Na postel jsem ještě hodila pár zásobníků a popruhy na zbraně.

Jelikož se mi pak už nechtělo nic dělat, napustila jsem si vanu a dopřála si relax.

***

Po pár hodinách jsem vylezla z koupelny. Hodila jsem na sebe spodní prádlo a tílko a sešla do kuchyně.

Do věže jsem pustila Metallicu a volume stočila doprava. Z beden, které mi sem nedávno dali dvojčata, se začaly linout první tóny a basová linka o sobě dala vědět. Skleničky do sebe začaly narážet, až jsem musela volume trochu ubrat. Zpívala jsem si s Jamesem, blbla a u toho vařila. Dvakrát jsem to připálila, takže jsem musela otevřít okna a začít vařit znovu.

Kroutila jsem se u sporáku, zpívala a nevěděla o realitě.

Když to bylo hotové, nandala jsem si na talíř a položila to na stůl. Otočila jsem se zpět k lince a vytáhla příbory.

Právě přišla na řadu sólo kytara a hned po ní zpěv. Spolu se zpěvákem jsem vyzpívala výšky a teprve pak se otočila zpět ke stolu.

Jaké překvapení bylo, když jsem zjistila, že nejsem v místnosti sama.

U dveří stáli čtyři kluci a Scot, kteří na mě čučeli s pusou dokořán. Zasekla jsem se v pohybu a pak se se Scotem rozesmála na celé kolo.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se, když jsem se dosmála.

„No, jelikož jsem byl venku dvě hodiny, mám hlad, tak jsem si řekl, že bych mohl jít domů.“

„A oni?“ Hlavou jsem kývla na ty čtyři kluky, kteří stáli jako zmražení.

„Kámoši- jen mě doprovodili… Kluci, tohle je moje sestra. Liss, tohle je Mike, Carl, Jared a Lee.“ Představil jak mě, tak je.

„Ahoj.“ Usmála jsem se na ně a oni mi chabě úsměv oplatili.

„No, tak čau zítra,“ loučil se Scot a strkal je ze dveří. Jakmile je však zavřel, otevřely se a dovnitř vpadl Nick.

„Tak ségra, jo?“

***

„Mami?“

„Jo?“ Zvedla jsem hlavu od notebooku a zaměřila pohled na Nicka.

„Alex vás přihlásila na střední…“

„Cože?!“

„Eh…no…jo…“ Nevině pokrčil rameny a vycouval z pokoje. Já ještě pár minut seděla šokovaně na posteli, než jsem se zvedla.

Teď však nebyl čas to řešit, protože se za pár minut stmívalo. Převlékla jsem se do bojového a ozbrojila. Jako poslední na sebe hodila kabát a meče na záda.

Sešla jsem do obýváku, kde před televizí seděli Nick a Scot s popcornem, Podle toho, co jsem zahlédla, se jednalo o Godzilu. Teprve pak jsem si všimla obalů od DVD všech jejích dílů.

„Kluci? Jdu s Danielem ven a nevím, kdy se vrátím, takže tu, prosím, neblbněte. Byla bych vám moc vděčná.“ Zacvakla jsem zásobník, který jsem při svém monologu kontrolovala. „Jasné?“ Pohledem jsem sjela na ně a všimla si, jak si mě prohlíží. Teprve pak mi došlo, že mě ještě neviděli v plné zbroji.

„Nechcete si mě i vyfotit?“ zeptala jsem se se smíchem. Ihned se mi podívali do tváře.

„Tak jasné?“

„Jo…“ Oba přikývli a stopli si film, aby jim něco neuteklo.

„Liss, jedem!“ Daniel se objevil spolu s Braienem ve dveřích a netrpělivě mě vyhlíželi.

***

Vystoupili jsme z Tayova GTO, které nám tak milostivě půjčil a podezřívavě se dívali na opuštěně vypadající dům, jak z 18. století.

Okna byla vysklená, dveře zatlučené dřevem…

Trávník, který už vůbec nevypadal, že by na něm mohlo něco živého být.  Keře a stromy tak zanedbané, že jsem pochybovala, jestli jsou vůbec živé!

„Co že tu máme vlastně dělat?“ zeptala jsem se, pohledem provrtávajíc okolí.

„Já ti to neřekl?“ Ah… „Civilisté nedávno nahlásili velkou skupinu zdivočelých upírů, kteří zabíjejí vlastní druh. Máme je zneškodnit.“ Vítr k nám zanesl sladkou vůni kojeneckého zásypu, které nehorázně štípala v nose, že jsem si několikrát kýchla.

„Co to k sakru je?“

„- Doprdele…Ugh…“ Braien spolu s Danielem vytáhli pistole.

„Víš, jak si se kdysi ptala, proti komu bojujeme?“ optal se Daniel.

„Ne…?“

„No, tak to jsou oni – Bezduší, slouží Omegovi, to je protiklad Stvořitelky-“

„Kdo nebo co je Omega a Stvořitelka?“ Braien na mě otočil hlavu se zdviženým obočím a vykulenýma očima.

„Ty nevíš kdo je-“

„Dají se zabít jen probodnutím místa, kde měli srdce, černou dýkou, kterou máš i ty, jak vidím,“ přerušil jej Daniel a podíval se zpět ke dveřím, za kterými byly slyšet kroky.

Vyndala jsem si zbraně a vyšla vstříc dveřím, ze kterých se právě sypali Bezduší.

„Tak to bude krušná noc,“ poznamenal Braien a vzduchem zazněl první výstřel.

***

„Zsadiste?“ nakoukla jsem do jeho pracovny.

„Co?“

„Právě mi volal Daniel, že se na ně vysypali Bezduší.“

„A co s tim mám dělat, Alex?“ Zvedl ke mně pohled od štosů papírů, které mu ležely na stole, mezi tím si však nandal tmavě černé brýle.

„Zbytek Bratrstva má taky svou práci a než by jim dojeli na pomoc, byly by to hodiny. Já, jakožto král, nesmím, podle Stvořitelky, bojovat, jak jistě víš. Takže, co přesně po mně chceš?“

Koukala jsem na něj a nebyla schopná slova. On však ani žádná nečekal a vrátil se zpět k papírování .

Vycouvala jsem z pracovny a pomalu zavírala dveře.

„Arogantní parchant…“

***

„Tak mi… volala… Alex…“

„A?“ Dorazila jsem jednoho Bezduchého a shodila ze sebe dalšího.

První půl hodinu jsme stáli v kroužku a bránili se navzájem, ovšem když začali střílet z povzdálí, museli jsme se rozdělit.

„Ostatní mají práci a Zsadist nemůže!“

Postřílela jsem devět dalších a postupně je probodla dýkou. Jakmile jsem to udělala, proměnili se v prach.

Vyměnila jsem si zásobník a vykryla se pěstí, ovšem dvěma kulkám, které se mi zavrtaly do zad, jsem neuhnula.

Zalapala jsem po dechu. Šok, který mě v tu chvíli lapil do svých sítí, mě opustil stejně rychle, jako se dostavil.

Otočila jsem se a spatřila deset metrů ode mě asi třicetiletého muže, kterému se v dlaních třásla devítka.
Na bitevním poli bylo už jen sedm Bezduchých a ty vyřídili kluci. Mě zajímal už jen ten jeden.

Rozešla jsem se k němu. Šla jsem pomalým, rozvážným krokem šelmy, která si vyhlídla svou oběť. Mou obětí byl on.

Střílel po mně. Kulky se mi zavrtávaly do těla. Bolelo to, ano, ale za těch pět let, co mě Patrik držel v zajetí, jsem se naučila bolest ignorovat.

Došla jsem před něj. Kulky jsem nepočítala, takže jsem nemohla říct, jestli už má prázdný zásobník.

Pomalu jsem vytáhla černou dýku a špičku přitiskla na jeho hruď, k místu, kde měl kdysi srdce.

Zatlačila jsem na dýku a on se přede mnou rozpadl v prach.

Teprve pak jsem upadla do bezvědomí a mou mysl zahalila temnota.

Tak co? Dobré?? :)

Kapitola 4. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 6.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New music... New life... 5: