OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » New music... New life... 7

30.01.2012 (17:00) • Eris • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1157×

Kapitola 7:

(hudba)

Uběhlo už několik měsíců od těch osmi minut, co jsem byla mrtvá. Od doby, kdy jsem viděla Michaela v Prázdnotě.  Od doby, kdy mě každý sledoval na každém kroku, jestli si nechci něco udělat, či ne rovnou zabít. Jako bych toho byla schopná. Zavázala sem se Zsadistovi slibem, že se nezabiju a nebudu vyhledávat smrt, takže mi zakázal jít ven a bojovat proti bezduchým. Šmejd jeden…

Taky mě přinutili se nastěhovat do hlavní budovy a opustit Baráček. Nick se Scotem chtěli jít se mnou, ale přesvědčila jsem je, aby zůstali doma. Přeci jen, trocha volnosti jim neublíží, navíc budu hned vedle, že.

Takže teď sem tady, přinucena psát si deník – další blbost, kterou si Zsadist vymyslel – a po každém západu slunce, chodit se Zet ven, na procházky k řece a zpátky. Většinu času nemluvíme, jen tiše jdeme vedle sebe. U zurčící vody se zastavíme a sledujeme její tok; pak jdeme zase zpět. A když nedržíme bobříka mlčení, mluví Zsadist. Většinou o tom, jaké starosti má s kralováním a tak. Já potřebu mluvit nemám. Vše, co bych – kdybych chtěla – říct, si zapisuju. A světe div se, píšu pravidelně, vždy než jdeme ze Zsadistem ven.

Samozřejmě, že udržují kontakt i s ostatními. Hlavně s Danielem a holkama; Nick se Scotem, ti sou samozřejmostí.

Vždy u Prvního jídla – které nevymyslel nikdo jiný, než Zsadist – se všichni narveme do jídelny a necháváme se obletovat Fritzem. Ten muž je obdivuhodný, obletuje celé Bratrstvo s holkama, plus mě s kluky. A když se mu nabídne pomoc, zdvořile odmítne. Navrhnu Zsadistovi, aby přijal dalšího doggena, aby na to Fritz nebyl sám. Jo…

No, za chvíli se vytáhnou rolety, které zabraňují vniknutí slunečních paprsků do pokojů. Takže to znamená, že se jde za chvilku na procházku a pak šupky-dupky na První jídlo…

Zaklapla jsem kožené desky deníku a převázala ho šňůrkou. Došla jsem do šatny a knížečku zahrabala až na dno skříně, mezi zbraně. Teda většina se jich válela na zemi v pokoji, společně s oblečením a dalšími věcmi. Naštěstí ty mi Zsadist nesebral. Dokonce mi dovolil trénovat spolu s bratry. Jak šlechetné…

Překročila jsem zbraně a vyšla dveřmi na chodbu. Pokoj jsem měla vedle Zsadista a Daniela, aby byli takzvaně hned po ruce, kdyby se něco dělo. Jo.

Sešla jsem schody a prošla dvojitými dveřmi ven. Opřela jsem se o fasádu sídla hned vedle dveří a sledovala západ slunce. Jak zachází za vršky stromů, jen aby mohlo za několik hodin znovu stanout na obloze… Jakmile padla noc, Zsadist vyšel z hlavních dveří a pomalu kráčel vpřed. Odtrhla jsem se od zdi a následovala ho. Dnes zamířil na opačnou stranu, než normálně chodíváme.

Srovnala jsem s ním krok a zastrčila ruce hluboko do kapes. Ramena schoulila; taky mě mohlo napadnout, že nebude v listopadu zrovna teplo a já si mohla vzít víc, než jen slabou mikinu. Dívala jsem se na nohy, jak se míjejí po listnaté zemi a, najednou, sama od sebe, aniž by mě někdo nutil, promluvila:

„Přemýšlela jsem, že bych zašla k tatérovi.“ Pokud Zsadista udivilo, že jsem promluvila, dost dobře to skryl

„Vážně? Už máš nějaký návrhy?“ Jeho hluboký hlas naplnil tichost lesíka, vítr se opřel do holých korun stromu, jakoby mi chtěl naznačit, že mi neublíží, když si s ním promluvím. A Zsadist si očividně chtěl povídat.

„No… V pokoji jich pár mám… Můžu… můžu ti je pak... ukázat… jestli budeš chtít…“ řekla jsem a dál pokračovala v cestě s pohledem upřeným na svoje boty. Když ale tiché našlapování Zsadistových bagančat ustalo, byla jsem nucena se otočit a pohlédnout mu do tváře. Což jsem udělala naposledy před několika měsíci. Své sluneční brýle, jež vždycky nosil, měl zavěšené v přední kapse kožené bundy. Myslím, že to dělal vždycky, když jsme byli sami venku. Před ostatními je měl vždy na očích. Bohužel pro mě, já se na něj poslední dobou nedívala, proto jsem zalapala po dechu. Po tolika měsících, mého přežívání, jsem byla něčím uchvácena. Podivně zářivé azurové oči svítily jako dva světlomety a házely stíny do širého okolí. Prozrazovaly tolik citu, že snad ani nepatřily k tomu obličeji a tělu válečníka. Dívali se na mě s překvapením, jež bylo znát v celém jeho obličeji i držení těla, a radostí a vděčnosti. Překonal tu vzdálenost mezi námi a chytil mě za napřaženou dlaň; ani jsem nevěděla, že ji již nemám v kapse. Mou pravou vzal do té své veliké dlaně a přiblížil k ní rty. Zlehka se jí dotkl a pak ji přitiskl k čelu. Setrval tak několik krátkých okamžiků, než se narovnal. Na místě, kde se jeho rty, jako mávnutí motýlích křídel, dotkly hřbetu mé ruky, mě kůže příjemně brněla. Už dlouhou dobu jsem nikomu nedovolila, aby se mne dotkl a tenhle drobný dotyk, byl více než příjemný. Stále jsem měla dlaň schovanou v té jeho, teplé a měkké, když z jeho úst vyšlo tiché děkuji. Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

Jak pomalu pouštěl mou ruku ze svého sevření, hrdlo se mi stáhlo znovu tím pocitem prázdnosti, že jsem kašlala na to, že ani jeden z nás nemá rád cizí doteky a vrhla se mu kolem krku. Pevně jsem ho objala kolem ramen a přivřela úlevou oči, když se jeho paže omotaly kolem mého pasu. Zhluboka jsem se nadechla, abych ovládla slzy, které jsem měla na krajíčku a ještě víc zpevnila své sevření.

„Strašně mě to mrzí… Promiň… Já… Omlouvám se… a děkuju… Bože… Zet…“ Trhavě jsem dýchala a mumlala mu do kožené bundy omluvy, ani jsem nevěděla za co… A on mě jen dál pevně svíral, jakoby věděl, jak mi teď je. Jakoby mě chápal… A možná, že tě chápe…, zašeptalo cosi uvnitř mě.

Cítila jsem, že mě k němu něco poutá. Ne stejné spojení, jako s Michaelem… Ale pouto podobné tomu, co jsem měla s Nickolasem, s bratrem. A věděla jsem, že Zsadist cítí to samé. A tenhle okamžik, tahle chvíle, kdy jsem jemu jedinému, po těch měsících samoty a přežívání, kdy jsem byla na kilometry daleko od všech, kteří přitom byli hned přede mnou, dovolila, aby si mě přečetl, to zpečetil.

A přitom to byly jen návrhy na tetování…

Vykašlali jsme se na První jídlo a šli rovnou do mého pokoje. Zsadist, stejně jako já, ignoroval zbraně poházené na zemi a následoval mě k posteli. Sedla jsem si na ni a ihned hmátla po nákresech. Zet si sedl vedle mě a hleděl mi se zaujetím přes rameno. Prohlížela jsem si vlastní návrhy a v hlavě si dělala drobné poznámky, jak je ještě vylepšit.

„Kam si chceš dát tohle?“ zeptal se a ukázal na jeden z nákresů. Spleť jemných tahů vystínovaných tužkou, malých teček a třech lístků jsem kreslila tak, aby vedlo od koutku levého oka přes tvář k bradě. V duchu jsem si představovala, jak by to vypadalo-

„Na tvář.“ Vysvětlila jsem mu, jak to myslím a když jsem spatřila jeho mírný úsměv, nepochopitelně mě to zahřálo u srdce. A najednou mě napadla jedna bláznivá sobecká věc, že když je Zsadist král, nesmí jít do boje, takže bych mohla trávit každou noc s ním, v jeho přítomnosti.

„Jestli bys nebyla proti, chtěl bych jít s tebou… A požádat tě, jestli bys mi taky něco nenavrhla…“ začal opatrně a když jsem - jak já, tak on - zjistili, že horlivě přikyvuji, na tváři se mu vytvořil úsměv.

Ještě několik minut jsme strávili nad domluvou, jak by si to představoval, než jsme společně došli do jídelny, kde byl už jen Fritz, který uklízel po Prvním jídle. Jakmile nás spatřil, rozkázal nám posadit se ke stolu a přinesl snídani. Sklidil poslední talíř ze stolu a tiše se vytratil.

Bratři nepochybně znovu vyrazili do boje, Alex s Alicí možná jely na nákupy, nebo snad byly v pokoji a povídaly si a listovaly módními časopisy, a Scot s Nickem… Těžko říct.

S tichou omluvou jsem se zvedla a zamířila do Baráčku.

Michael:
Poslouchal jsem tiché bzučení jehly, soustředěný dech muže za mnou, jeho klidně tlukoucí srdce a téměř nevnímal vpichy jehly s inkoustem. Už asi hodinu jsem seděl v křesle, ale mě to připadalo jako pár minut. Na mých zádech vznikalo umělecké dílo. Zdobeným písmem, se mi její jméno klenulo v oblouku přes lopatky. Vasilissa…

A tak to mělo být hned ten následující den, po tom, co jsme se spojili. Měli jsme mít řádnou svatbu, kdy mi Bratři měli vyřezat její jméno do míst, kde je teď inkoust. Vyřezat, a pak posypat solí, aby vydrželo na věky. Aby každý věděl, komu patřím. Protože prsten se dá ztratit, ale kůži nosíte všude s sebou, dokud jste živ. Jenže mi ji neměli…

Bolestně jsem zavřel oči.

Unesli mi ji přímo z náručí a já je nechal. Byl jsem tak slabý, že jsem nedokázal ochránit svou družku. A trvalo mi zatracených pět let, než jsem ji našel. Pět let… Pro Boha, jak jsem mohl?

Zvuk jehly ustal, něco měkkého mi přejelo po kůži a odstranilo přebytečný inkoust.

„A je to, chlape!“ Drsný hlas tatéra mi zazněl v uších a já procitl. Kůže mi příjemně brněla, a když muž přinesl zrcadlo a nastavil ho tak, abych viděl na nápis na svých zádech, zastavil se mi dech. Bylo to… dokonalé…

„Vynikající práce,“ zachraptěl jsem, když jsem znovu našel ztracený hlas. Cítil jsem spokojenost muže za mnou. Jeho spokojenost se změnila v nevěřícnost, když syčivě vtáhl dech do plic.

„To není možné…“ Věděl jsem, nebo spíš jsem to cítil, že se mi kůže stahuje, uzdravuje a zarudnutí po vpichách jehly je beze stop. Natáhl jsem si tričko na uzdravenou kůži a stoupl si. Muži za sebou jsem podal tučný svazek bankovek a s bundou a zbraněmi opustil tetovací salon. Venku jsem si znovu připnul pásy se zbraněmi na tělo a koženou bundu oblékl. Rozhlédl jsem se po tiché ulici a pak vyrazil znovu do míst, kde stálo bývalé sídlo Bratrstva.

Zpět do domu vzpomínek a bolesti…

Liss:
„Tak jdeš?“

„Jo, jo… Jen musím najít… Tady to je!“

Rychle jsem se vyřítila z pokoje a málem zapomněla zavřít dveře. Návrhy tetování pro mě a Zsadista jsem pečlivě přeložila a schovala do vnitřní kapsy kabátu. Seběhla jsem schody do haly a odtud tunely spolu se Zet prošla do podzemní garáže, kde už čekal Daniel. Všichni tři jsme nasedli do Escalade a jeli směr město.

Přesně patnáct dní jsem se piplala s návrhem pro Zet. Chtěla jsem, aby to bylo dokonalé. Jenže pak mě napadlo, že o tom, co je dokonalé, máme každý své představy jiné, a proto jsem to chtěla, jako předchozí návrhy, zmačkat a odhodit ke kupící se hromadě. Ale přesně v okamžiku, kdy jsem se to chystala udělat, vstoupil Zsadist a skicu mi vytrhl z ruky. S nevěřícným pohledem upíral zrak na můj návrh a pak mi poděkoval, jako tehdy v lese. Jemně mě políbil na hřbet ruky a potom si jej přiložil k čelu…

Zastavili jsme v prázdné ulici, ve které už svítila výloha jen jediného obchodu. Vešli jsme dovnitř a přešli k pultu. Za ani ne minutu, se objevila mladá dívka kolem dvaceti let s kérkama na pažích a krku a jistě i pod tričkem a kalhoty. Pohledem nás přejela a zastavila se na Danielovi, který jí zjevně upoutal svým vzhledem. Bohužel pro ni, byl již zadaný. A to šťastně.

„Hej, Briggsi! Máš tu zákazníky!“ zakřičela dívka a dál pohledem sledovala Daniela, který stál po pravém boku Zsadista, jako správný bodyguard.

Pohledem jsem střelila k tmavě zelenému závěsu, který se rozevřel a vyšel z něj chlapík kolem čtyřiceti, potetovaný od hlavy k patě. Přes černé triko měl vestu s nášivkami, které se až překrývaly. Vyšisované tmavé rifle měl rozdrbané a vlasy mu z čela držel poskládaný šátek. Založil si paže na hrudi a jednou rukou si pohladil rašící strniště.

„Kdo s vás chce kérku?“

„My dva,“ hlavou jsem kývla k Zsadistovi.

„Za půl hodiny zavíráme,“ začal, ale kdy jsem mu na pult hodila tučný svazek, přestal a hlavou nám pokynul, abychom přešli do vedlejší místnosti. Vyndala jsem návrhy a proto, že můj byl lehčí, jsem šla první. Odložila jsem si kabát a popruhy se zbraněmi do něj pečlivě schovala tak, aby nebyly vidět a sedla do křesla. Ukázala jsem mu návrh a detailně mu popsala, jak to chci.

Když se chopil jehly, zavřela jsem oči a s radostí ve svém nitru přijímala to malinké bodání. Slib neslib, takhle lehká bolest se mi líbila.

Kapitola 6. < <> > Shrnutí < <> > Kapitola 8.

Autor: Eris (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New music... New life... 7: