OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemrtví - 3. kapitola

20.03.2012 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1004×

3. kapitola

Stál jsem tam uprostřed silnice a sledoval své věrné, jak likvidují poslední zbytky vesnice. Začínalo poprchávat a já uchváceně hleděl do kaluže krve, která se pomalu míchala s kapkami deště a tvořila jemné vlnky, jenž odrážely plameny hořících domů. Vznikaly z toho tak nádherné obrazy, že ve mně navodily klidnou atmosféru a absolutní spokojenost. Vzpomněl jsem si na to, jak miluji tyhle rekvizity starých vesnic. Všechno je ze dřeva a tak krásně to hoří.

Jak jsem se tak kochal plápolajícím ohněm, všiml jsem si mladé dívky, která se snažila uprchnout. Nikdo z mých upírů si jí nevšímal, proto jsem se ji rozhodl vyřídit sám. Na tváři se mi objevil násilnický úsměv a hned na to jsem se za ní rozběhl. Netrvalo to vůbec dlouho a stál jsem před tou dívčinou. Ona jen tak tak stačila zastavit.

Všiml jsem si strachu, který se jí zračil v očích, líbilo se mi to. Napadlo mě, jak na ní asi působím, černě oděný týpek, který má tmavé brýle na očích, když je úplná tma, ale to nejhorší pro ni asi bylo, že mi z vyceněných špičáků ukapávala krev, která dopadala na mé ruce.

„Prosím, nechte mě!“ prosila, přičemž spadla na kolena a vztáhla ke mně sepjaté ruce v prosebném gestu. Přeměřil jsem si ji pohledem a měl co dělat, aby mi nezačaly téct sliny.

„Nechte mě, udělám cokoliv.“ Tahle věta mě opravdu zaujala.

„Vážně?“ zeptal jsem se, aniž by mi zmizel úsměv z tváře. Dívka nejistě přikývla.

„Tak pojď sem,“ vybídl jsem ji a sledoval, jak se odhodlává k tomu, aby vstala. Když se jí to po chvilce podařilo, nesmírně mě pobavily její klepající se nohy.

Dívka se odvážila udělat krok vpřed a já si jí stále prohlížel.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se a všiml si, jak se při tónu mého hlasu přikrčila.

„Nela,“ pípla, že jsem měl co dělat, abych jí vůbec rozuměl.

„Dobře, Nelo,“ pochválil jsem jí, když došla až ke mně. „Teď chci, abys stála klidně.“ Nela opatrně přikývla a já chytil její ruce.

Pomalu, a hlavně opatrně jsem se k ní přiblížil. Zaslechl jsem, jak vydechla. Znovu se mi objevil na tváři úsměv a já se jí vší silou zakousl do krku.

Pocítil jsem na jazyku tu horkou tekutinu a slastně přivřel oči. Nevadilo mi, že Nela řve bolestí, a přímo do mého ucha, spíš mě to nutilo pokračovat. Nechával jsem se unášet těmi vlnami blaha, nechtěl jsem ani pomyslet na to, že ta slast za chvilku skončí a znovu se dostaví ta neukojitelná chuť. Cítil jsem, jak mi krev v puse pomalu hořkne a já pochopil, že se blíží konec. Odtrhl jsem se od mrtvého těla a odhodil ho stranou. S mírně zakloněnou hlavou jsem si užíval poslední kapky nektaru. Jakmile euforie odezněla, ohlédl jsem se zpět na dívčino tělo. Musel jsem se znovu pousmát: „Jak jsou ti lidé naivní.“ Vesele jsem zakroutil hlavou a vrátil se zpět do hořící vesnice.

Znovu jsem začal pozorovat dění, a ponořil se do pocitu absolutní bezstarostnosti. Zapomněl jsem na všechny problémy, neřešil jsem, jak se postarat o druhý klan upírů, nebo o to, jestli se o téhle malé párty dozvědí Lovci. Vlastně jsem věděl, že když to tu všechno spálíme, nikdo si nebude myslet, že jsme za to zodpovědní.

Ještě chvilku jsem se kochal všudypřítomnou krví a řádění mých věrných, než jsem si všiml, že brzy vyjde slunce. Ne, že by nám něco udělalo, rozhodně nás nespálí na prach, jak si někteří lidé naivně myslí, jen je trochu nepříjemné. My milujeme temnotu a chlad, když se nás něco snaží zahřát je to celkem nepříjemné a taky nepřirozené.

„Je čas!“ Můj hlas se rozezněl v nepříjemné ozvěně, ale všichni se zastavili a jejich zrak spočinul na mě.  „Všechno to spalte, a pak se vraťte do jeskyní.“ Všichni se dali do pohybu a já si uvědomil, jak miluju tyhle společné večeře.

Netrvalo to dlouho a oheň už plápol na každé střeše. Neznám lepší výhled, než je tento. Se spokojeným úsměvem jsem se vydal k jeskyním.

Jakmile mi hořící scenerie zmizela z očí, vrátily se zpět dotěrné myšlenky. Jak silný může být ten druhý klan? Neměl jsem spíš přijmout nabízený mír? Hned jak mi hlavou proběhla myšlenka na mír, začal jsem se neuvěřitelně smát, já a mír? Už opravdu začínám blbnout.

Ale smích mi vydržel jen do té doby, než jsem došel k jeskyním. Něco nebylo v pořádku. Zaostřil jsem na vchod do jeskyně a všiml si krvavých stop do vchodu jeskyně. Za normálních okolností bych měl radost z nové vizáže našeho úkrytu, ale teď, teď jsem si nebyl jistý, co to znamená.

Opatrně jsem vešel dovnitř a pozorně sledoval každý kout. Krvavé stopy vedly až do mé jeskyně. Na chvilku jsem zalitoval, že jsem nepočkal a nevrátil se s ostatními, ale strach hned vystřídalo napětí z očekávaného boje.

Vzpomněl jsem si, že už jsem se s žádným upírem dlouho nepral. Paola jsem nepočítal, to nebyl souboj. Zaslechl jsem bolestné zasyčení, které mě okamžitě vrátilo do reality. S nově nabitou sebejistotou jsem vešel do své jeskyně.

Už jsem viděl ledasco, ale tohle jsem opravdu nečekal. Údivem jsem otevřel pusu. Přede mnou stál, tedy stál, spíš poloseděl Bred. To by nebylo tak hrozný, jen mě překvapilo, že mu chybí pravá noha a kus ruky.

Došlo mi, že mám otevřenou pusu, tak jsem ji okamžitě zavřel.

„Co se ti stalo?“ zeptal jsem se ho. Bred ke mně vzhlédl. Teď se mi naskytl neuvěřitelný výhled na podlitiny v jeho obličeji. Dokonce mě to donutilo přemýšlet, jestli vůbec vidí.

„Já, já...,“ zasípal a hned na to se rozkašlal. Trocha krve skončila u něho na ruce. To mě trochu vyděsilo, ještě nikdy jsem neviděl, aby upír byl v takovém stavu. Co mu to, sakra, mohlo udělat?

„Já... omlouvám se,“ spustil a já na něho nepřestával nevěřícně zírat. Tak teď jsem opravdu nechápal, za co se mi omlouvá.

„Já, nedošel jsem k Lapasům,“ vydechl a znovu se rozkašlal.

„Lapasům?“ zopakoval jsem.

„Upíři.“ Bred se na chvíli odmlčel. „Říkají si tak.“

„Aha,“ pochopil jsem.

„Co se ti vlastně stalo?“ zeptal jsem se, nevěděl jsem, kolik času Bredovi zbývá, ale odhadoval jsem, že už ho asi nemůžu zachránit, jeho upírská podstata ho měla začít léčit, ale mně se spíš zdálo, že se jeho stav zhoršuje a já nevěděl, jak mu pomoct.

„Asi...“ Znovu se rozkašlal. „Myslím..., že máme problém.“  

4. kapitola

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemrtví - 3. kapitola: