OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemrtví - 2. kapitola



Nemrtví - 2. kapitolaTéma: Upíři
Na světě zbyly poslední dva klany upírů, o nichž zatím nikdo neví. Ale co se stane, pokud se o sobě navzájem dozví? A co teprve až se o nich dozví Lovci, kterým se podařilo ostatní vyhubit?

2. kapitola

 

Ještě chvíli jsem poslouchal nadšený řev ostatních a sledoval krvavou stopu, kterou za sebou udělala Paolova hlava. Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem mu ji utrhl. Dalo mi to víc práce, než jsem odhadoval. Navíc mi dělalo starost to, že velitel, tedy pokud nějakého mají, by určitě neposlal svého nejsilnějšího „vojáka“, aby doručil vzkaz. Určitě poslal jednoho z nejslabších, takového, kterého nebude postrádat.

Očima jsem přeletěl dav šťastných upírů a přemýšlel, jak silní můžou být naši nynější protivníci.

„Brede, pojď se mnou,“ přikázal jsem, protože jsem si vzpomněl na další nedořešenou věc. Vydal jsem se do své jeskyně s Bredem v patách.

„Poslal jsi toho špeha k Lovcům?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ přikývl Bred a jemně se při tom chvěl. Těšilo mě, že ze mě má strach, je to skvělý pocit nadřazenosti.

„Dobře.“ Na chvilku jsem se odmlčel.

„Poslední dobou se mi zdáš takový... ehm, jak je to správné slovo? Starostlivý?“ Použil jsem klidný, ale přesto autoritativní hlas. Líbí se mi, co to s ostatními dělá. Sledoval jsem jak se Bredovi div nepodlomila kolena.

„Odpusť, Deme, jen si myslím, že na některé věci moc spěcháme,“ odpověděl tichým hlasem.

Přeměřil jsem si ho naštvaným pohledem. Vůbec se mi nelíbilo, co právě řekl. Nejradši bych ho na místě zabil, co si to ke mně vůbec dovoluje?

Když jsem se chystal k tomu, mu jednu vrazit, napadlo mě, jak bych ho mohl využít lépe.

„Víš, za tu drzost, co sis právě ke mně dovolil, bych tě měl zabít, ale jelikož patříš mezi ty více oblíbené, odpustím ti to. Místo toho tě pošlu na cestu. Vypravíš se do České republiky, kde vyřídíš můj vzkaz.“

„Ano.“ Souhlasil okamžitě Bred, i když jsem na něm viděl, že ho to moc netěší. „Jaký vzkaz?“

„No přece vyhlášení války,“ usmál jsem se. „Asi bude stačit, když na jejich území pohodíš Paolovu hlavu.“ Nepřestával jsem se usmívat.

„Ale to přece nemůžeš...,“

„Co nemůžu?“ Nenechal jsem ho domluvit. „Já jsem Demetrius, já můžu všechno.“ Mezi námi se rozhostilo ticho. Já se nevraživě díval na Breda a on se díval do země.

„Měl by sis vzpomenout na to, kdo jsem a co dělám těm, kteří se mi přestanou hodit nebo těm, kteří mě naštvou,“ zasyčel jsem, abych prolomil to nesnesitelné ticho.

Cítil jsem, jak mnou zuřivost cloumá a já se jen tak tak držím, abych ho nezabil.

„Odpusť mi, vydám se na cestu hned zítra ráno,“ řekl po chvilce Bred.

„Ne, vydáš se na cestu teď hned,“ rozhodl jsem a tím ukončil náš rozhovor. Bred vycouval pryč a já se ocitl sám. Stále jsem v sobě tlumil tu zuřivost, cítil jsem, že potřebuji zabíjet.

Vyběhl jsem ven z jeskyně s jediným cílem, a tím byla nedaleká vesnice. Vím, že zabíjet blízko jeskyně je celkem riskantní, že bych na nás mohl upozornit Lovce, ale v tuhle chvíli mi to bylo upřímně jedno. Jen, ať si přijdou, zbavím se jich stejně tak jednoduše, jako našeho druhu.

Než jsem doběhl k vesnici, dokázal jsem se uklidnit natolik, abych si promyslel, co se chystám udělat. Stojí mi to teď za to, abych na nás přivolal Lovce? Měl bych kvůli Bredovi riskovat jednu z našich výhod?

Zastavil jsem se na kraji lesa a pozoroval život ve vesnici.

Posadil jsem se k nejbližšímu stromu, abych se mohl opřít. Nabral jsem si do ruky hlínu a začal ji přesýpat do druhé ruky. Se zájmem jsem pozoroval, jak mi hlína propadává skrz mezery mezi prsty a přitom přemýšlel nad nejlepším řešením naší situace. Byl čas srovnat si priority. Chci ovládnout svět, což znamená, že se budeme muset ukázat lidem, ale když to uděláme, tak po nás půjdou Lovci. Ne, že by to pro nás byl nějaký problém, ale jak už jsem říkal, jsou děsně otravní. Ale tady nám vyvstává otázka, co je pro mě větší nebezpečí, Lovci nebo jiní upíři?

Potěšující je, že jsme asi jediný našeho druhu, takže si asi nemusím dělat moc starostí s tím, zda nepřežil ještě někdo. Najednou mi došlo, že bylo dobré rozhodnutí poslat k nim Breda, rozhodně ho nebudu postrádat, a navíc on vždycky dělá svoji práci výborně. No, možná, že mi kvůli tomu bude trochu chybět, ale kdykoliv si přeci můžu vytvořit jiného upíra.

Docela by mě zajímalo, jak jsou na tom ti druzí upíři. Mohou sami měnit lidi v upíry? Nebo to mají jako my, kdy člověka může přeměnit jen vládce. No, snad se to brzy dozvím.

Vzhlédl jsem k obloze a všiml si, že se začíná pomalu stmívat. Vzpomněl jsem si, že dnešní večer bude v duchu zábavy. Ostatní na mě už určitě čekají.

Rychle jsem se zvedl a rozběhl se na místo, kde na mě měli čekat moji druhové. Bylo to celkem daleko, ale vydal jsem rozkaz, že beze mě nesmí začít.

Doběhl jsem na jeden z útesů a rozhlédl se dolů. Stála tam celá armáda mých věrných. Jako na povel ke mně vzhlédli. Vzduch se naplnil netrpělivostí a očekáváním. Nikdo se nemohl dočkat, až začneme.

Na tváři se mi objevil úsměv. Upravil jsem si své brýle, protože přímo přede mnou se začal rýsovat západ slunce.

Přišlo mi celkem ironické, že ve vesnici, která je asi tři kilometry vzdálená od místa, kde právě stojím, je určitě nějaký zamilovaný pár, který právě pozoruje tento západ slunce a určitě si neuvědomuje, že je to jejich čas zkázy.

Znovu jsem pohlédl na zapadající slunce a poznal, že je pomalu načase vyrazit.

Ladným skokem jsem přeskočil okraj skály a začal padat. Užíval jsem si to svištění větru kolem mě. Kapuce mi sklouzla z hlavy a kabát kolem mě vlál. Už zbývalo jen pár metrů do dopadu. Loučil jsem se s dokonalým pocitem volnosti a připravoval se k přistání.

Dopadl jsem na nohy, jen jsem se mírně přikrčil, abych vyrovnal ten náraz. Hned jak jsem se narovnal, koukala na mě asi stovka nedočkavých očí, která čekala jen na můj příkaz.

Natáhl jsem si kapuci a vykročil do čela.

„Můžeme?“ pronesl jsem veselým hlasem do ticha a špičkou jazyka si přejel špičáky. Tak přece jen ze sebe dnes tu zuřivost dostanu. 

 


 

3. kapitola

 


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nemrtví - 2. kapitola:

5. Lili
19.03.2012 [16:16]

V pořádku...
A na tu další kapitolu se moc těším. Emoticon

4. ElisR1 přispěvatel
19.03.2012 [8:09]

ElisR1Lili, moc děkuju za koment =D. No, mě právě vždycky štvalo, že se všechno odehrává jen v USA, tak jsem si řekla, že by se něco mohlo stát u nás =D.
A navíc, na místě tolik nezáleží =D. Jinak další kapitola by měla přibýt dnes =D

3. Lili
18.03.2012 [16:46]

Myslím si, že by stálo za to pokračovat. Ale, jak už řekla Arminka v první kapitole, ta Česká republika to trochu kazí.
Lidé už si zvykli, že se příběhy odehrávají v USA, Velké Británii, Francii, Itálii, nebo v nějakých podobných zemích. A tak, když je někde zmínka o ČR, je to zvláštní. Svým způsobem bych ale řekla, že nechceme, aby se něco odehrávalo tak blízko nás, i když jen ve fantastickém příběhu.

2. ElisR1 přispěvatel
17.03.2012 [19:04]

ElisR1Hejly, děkuju moc =D

1. Hejly
17.03.2012 [18:02]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!