OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemrtví - 4. kapitola



Nemrtví - 4. kapitolaTéma: Upíři
Na světě zbyly poslední dva klany upírů, o nichž zatím nikdo neví. Ale co se stane, pokud se o sobě navzájem dozví? A co teprve až se o nich dozví Lovci, kterým se podařilo ostatní vyhubit?

4. kapitola

Hleděl jsem na krvácejícího Breda a nevěděl, jak mu pomoci. Abych pravdu řekl, nezáleželo mi ani tak moc na tom, aby tohle přežil. Mně by stačilo jen to, aby žil po dobu toho, co mi bude vyprávět, co se mu vlastně stalo a kdo mu tohle udělal. I když jsem nikdy neviděl nic, co by mohlo takhle zrychtovat upíra. Ale ze všeho nejvíc mě zajímalo, proč se Bred neléčí.

Počkal jsem, než ho přešel další krvavý záchvat kašle, a pak jsem se zeptal: „Co se stalo?“

„Poslal jsi mě s Paolem k Lapasům, abych vyřídil vzkaz,“ sýpal Bred. „Řekl jsem si, že bude efektivnější, když vezmu i zbytek těla a poházím jeho kusy po jejich území.“

„To byl skvělý nápad, hlavu by třeba nemuseli najít,“ pochválil jsem ho s úsměvem na tváři.

„Ještě než jsem odešel, roztrhal jsem Polovo tělo na kousky, abych to nemusel dělat na místě,“ pokračoval Bred ve vyprávění. „Všechny jeho kusy jsem naházel do pytle a vyrazil na cestu.“

Stále jsem zamyšleně přikyvoval a čekal, než se dostane k jádru věci.

„Nikde jsem se nezdržoval, opravdu.“ Následoval další záchvat kašle. „Chtěl jsem běžet celou noc, ale když se blížila půlnoc, tak se to stalo. Zastavil jsem se, abych uhasil svoji žízeň. Nedaleko mě byla hájovna a v ní byla má oběť, spící myslivec.“ Bred se na chvíli odmlčel, aby potlačil kašlání.

„Dobře, co bylo dál?“ zeptal jsem se ho, když přerušil své vyprávění v tom nejlepším.

„Jako normálně jsem se začal krmit, detaily asi přeskočím, co?“ Bredovy zkrvavené rty se zkroutily do podivného úsměvu. Jen jsem mlčky přikývl a čekal na pokračování.

„Nevím, jak se to stalo, ale pytel s Paolem jsem odhodil, aby mi nepřekážel. Nechal jsem ho ležet u dveří hájovny a šel si pro myslivce.“ Všiml jsem si, že se Bred změnil. Jeho temné oči byly úplně prázdné, zíral někam za mě na stěnu a byl plně ponořen do svých vzpomínek.

„Ani jsem nestihl vypít všechnu krev, a něco mě odhodilo pryč. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval, než jsem přišel na to, že to něco byl vlastně Paolo.“

„Cože?“ vyjekl jsem. „Paolo?“

„Ano,“ usmál se Bred a znovu se rozkašlal.

„Snažil jsem se s ním bojovat, ale byl strašně silný, a o jeho rychlosti ani nemluvě. Snažil jsem se, ale už od začátku bylo jasné, že proti němu nemám žádnou šanci. Ani jsem nemrkl a zpřerážel mi obě ruce.“ Zakroutil hlavou Bred, jako by tomu stále nemohl uvěřit.

„Zkoušel jsem dělat různé kličky a úhyby, ale on, jako by přesně věděl, co udělám. Byl pořád o krok napřed,“ řekl po kratší odmlce. „Skoro jsem to ani nepostřehl, a ležel jsem na zádech a on tam jenom tak stál a arogantně se na mě usmíval.“ Bred sklonil hlavu.

„Věděl jsem, že teď přijde smrt a věř mi, uvítal bych ji. Chtěl jsem ji víc než cokoliv. Ani na krev jsem neměl chuť, mé myšlenky byly pouze o brzké smrti.“ Bred opět zvedl hlavu a usmíval se. „Ale ten parchant věděl na co myslím, nezabil mě. Asi nechtěl, abych to měl tak jednoduché.“

„Ublížil jsi mu nějak?“ zeptal jsem se na jednu z hlavních věcí.

„Nevím, nejspíš ne. Pokaždé, když jsem se ho pokusil chytit, vyklouzl mi a zaútočil. Jediné, co vím, že mám opravdu v pořádku jsou nohy,“ usmál se Bred.

„Ehm, Brede,“ přemýšlel jsem, jak mu to mám říct, ale nakonec jsem nemusel říkat nic, protože, jak se Bred pokoušel podívat se na své nohy, upadl a svalil se na bok. Okamžitě jsem ho šel narovnat.

„Brede, potřebuji informace, co bylo dál?“ Mírně jsem s ním zatřásl.

„Co? Jo, informace,“ vydechl vyčerpaně.

„Sice to trvalo jen chvilku, ale mně to připadalo jak celý můj život. Mlátil do mě, neměl žádné slitování. Jeho tvář se změnila. S vyceněnými špičáky vypadal celkem strašidelně. A pamatuješ na jeho zlaté duhovky?“ zeptal se. Jen jsem přikývl a vstřebával všechny informace.

„Změnily se, už  nebyly zlaté, ale krvavě rudé,“ zašeptal. Chvíli jsem na něho zíral, jestli náhodou neblázní, jestli to opravdu myslí vážně. Měnění barvy duhovek, kdo to kdy slyšel?

„Ale nebyly to jen duhovky,“ pokračoval, čímž zase upoutal moji pozornost. „Ta zlatá barva z duhovek se přelila do jeho bělma.“

„Takže měl zlaté bělmo a rudé duhovky?“ zopakoval jsem nevěřícně a snažil si to představit. Ať jsem se pokoušel, jak jsem chtěl, stejně mi moje představivost neukázala nic hrozivého. Postřehl jsem, jak Bred přikývl a hned zase začal kašlat. Uvědomil jsem si, že se jeho stav zhoršuje. Musím z něho dostat veškeré informace dřív, než zemře.

„Co bylo dál?“ vybídl jsem ho k pokračování.

„Když už si konečně usmyslel, že mám dost, začali jsme si povídat. Tedy spíš on povídal a já poslouchal, kladl docela velký důraz na to, abych poslouchal, každé své slovo potvrdil ránou do břicha, nejspíš mám zlámaná žebra,“ odpověděl.

Ani mě moc nepřekvapilo, že dokonce i v tomhle stavu si dělá srandu a je ochoten vyprávět to, co se mu stalo. Náš druh je specializován na takové situace, v lidském světě bychom byli něco jako speciální jednotky.

„Řekl mi, že mě nezabije, zemřu sám, nechal mě žít jen tak dlouho, abych ti mohl vyřídit vzkaz,“ povzdechl si Bred.

„Jaký vzkaz?“ zeptal jsem se.

„Řeknu ti přesně jeho slova,“ oznámil mi Bred a zase se zahleděl někam za mě na stěnu. „Měli jste souhlasit. Mír je vždy lepší než válka. Nevíte, proti čemu jdete. Každopádně, Achil to určitě nepotěší, ale pokud přijdete prosit o odpuštění, Achil se nad vámi možná slituje, ale pokud ne, bude to vaše zkáza.“ Bylo celkem nepříjemné vidět Breda, jak se snaží napodobit Paola. A kdo je vlastně ten Achil? Proud mých myšlenek přerušilo až Bredovo neustálé kašlání.

„Kdo je Achil?“ zeptal jsem se ještě rychle, ale Bred, i když se snažil, nemohl mi odpovědět. Záchvaty kašle ho dusily. Věděl jsem, že je konec.

Vzal jsem Bredovu hlavu do rukou a rychle s ní trhl. Bez jediného slova, jsem ho zabil.

Teprve teď jsem si všiml nezvyklého ruchu, podíval jsem se ke vchodu do jeskyně a všiml si, jak první upír strčil hlavu dovnitř.

„Jste v pořádku?“ zeptal se mě jeden z nich. Mlčky jsem přikývl a vstal. Vchod do mé jeskyně obsadili zvědaví upíři. Zvednutím ukazováčku jsem utišil jejich šepot.

Podíval jsem se na ně vážným pohledem, který byl plný nenávisti a zloby.

„Tohle,“ ukázal jsem na mrtvé tělo. „Tohle je začátek války.“


5. kapitola


« Předchozí díl


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nemrtví - 4. kapitola:

4. ElisR1 přispěvatel
09.04.2012 [8:01]

ElisR1Hejly, děkuji =D

3. Hejly přispěvatel
08.04.2012 [21:40]

Hejly Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. ElisR1 přispěvatel
08.04.2012 [8:15]

ElisR1Lili, moc děkuji za komentář, jsem ráda, že se tahle povídka někomu líbí =D

1. Lili
06.04.2012 [16:45]

Fantastické!!! Máš dobré nápady. Nemůžu se dočkat až si přečtu pokračování. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!