OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Nemrtví - 1. kapitola

15.03.2012 (13:00) • ElisR1 • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1134×

 Prolog

 Lidé si myslí, že čas temnoty už odešel, že se už nikdy nevrátí. Tuto jistotu získali díky nemalým skupinkám lidí, které se starají o blaho a klid obyčejných, nic netušících, lidí. Tyhle skupinky si nechávají říkat Lovci. Někteří lidé si myslí, že Lovci jsou něco víc, ale zdání klame, od obyčejných lidí se liší jen tím, že jsou zasvěceni. Vědí, že dříve svět nepatřil jen nám, lidem. Dříve jsme sdíleli životy s různými příšerami.

Ale ani Lovci nejsou neomylní nebo vševědoucí. Uniká jim totiž zásadní věc, a to život dvou pozůstalých klanů upírů: Mironů a Lapasů.

Mironové

Vysoká a velmi svalnatá postava. Skoro vždy oblečeni v černé barvě s kapucí přehozenou přes hlavu. Černá proto, že kontrastuje s téměř bílou kůží. Špičaté a trochu delší špičáky, které nejsou téměř nikdy skryty. A tmavé brýle, které skrývají temně černé oči.

To jsme my, Mironové. Vaše noční můry, vaše zkáza.

Demetrius

1. kapitola

 Všude je cítit omamující pach krve. V nepopsatelné euforii oblíznu své zkrvavené rty. Božská chuť se vlévá do každého kousku mého těla, mých buněk. Spokojeně přivřu oči a odhodím bezvládné tělo stranou.

„Dobrá práce,“ poklepal mi někdo uznale na rameno. Místo odpovědi jsem se pousmál na mnou vytvořenou hromadu mrtvol.

„Mám vyslat toho špeha, Deme?“ řekl Bred. „Mohlo by to znamenat prozrazení.“

„Hm,“ zabručel jsem a dělal, že přemýšlím. Hned vzápětí jsem se bleskurychle otočil a chytil Breda pod krkem.

„Nejsem zvyklý něco opakovat,“ zasyčel jsem mu do ucha a odhodil ho od sebe. Bred letěl asi dva metry vzduchem, když narazil do pouliční lampy, kterou ohnul, a přistál na zemi.

„Omlouvám se,“ pronesl trochu přidušeným hlasem, zatímco si ohmatával krk. Otočil jsem se zpět k mrtvolám a znovu mě přepadla ta neodolatelná chuť na ten rudý nektar.

Ano, sice jsem byl už sytý, uhasil jsem svoji žízeň, ale ta vábivá chuť tu byla stále.

„Ukliďte to tu!“ zavelel jsem a vydal se temnou uličkou pryč. Zamyšlen, nad naší situací, jsem nevnímal nic, kromě čvachtání mých dopadajících nohou na mokrou zem.

Jsme ti nejsilnější, co na tomhle světě žijí, jen tak nás nic neskolí a to nejlepší je, že jsme jediní tohoto druhu. Máme absolutní volnost. Kdybychom žili před zraky lidí, všichni by se nás báli.

To je přesně ono, žít před zraky lidí. Získat nadvládu nad světem, všechno by patřilo jen nám. Stačí zbavit svět těch otravných Lovců, kteří jsou pro nás jako obtížný hmyz. V tom případě máme ještě jednu výhodu, Lovci zatím netuší, že jsme přežili.

Znovu jsem začal vnímat okolí a po rozhlédnutí se, jsem zjistil, že jsem skoro doma. Neváhal jsem a rozběhl se k našemu úkrytu. Nemohl jsem se dočkat, až všem řeknu svůj plán. Země bude naše.

S úsměvem na tváři jsem doběhl k našemu úkrytu. Celý náš domov byl komplexem jeskyň, které byly vzájemně propojeny. Velmi praktické, kdybyste potřebovali například rychlý únikový východ, ale pro nás je zrovna tato výhoda úplně zbytečná. Radši zemřeme, než abychom utekli.

„Konečně jsi tu,“ spustil Bred jakmile jsem zastavil před vchodem do jeskyně. Rychle jsem na něho kývl a chtěl se procpat dovnitř, ale Bred mi zastoupil cestu.

Nasupeně jsem se na něho podíval a všiml si, jak se přikrčil.

„Odpusť, ale dříve než vstoupíš, měl bys něco vědět.“ Stále jsem si ho měřil stejným pohledem a přemýšlel, kvůli čemu riskuje svůj život, že se mi odvážil zatarasit cestu.

„Někdo nás navštívil,“ začal opatrně a zkoumal každý můj pohyb. Netrpělivě jsem stiskl rty do rovné linky a čekal, až bude pokračovat.

„Přišel k nám posel, ano, už tohle je samo o sobě divné, ale co je ještě divnější? Je jako my, tedy ne, jako my, vůbec se nám nepodobá, ale živí se stejně jako my. Zřejmě to bude nějaký náš příbuzný, ale je jasné, že je také upír.“

Chvíli jsem Breda pozoroval a snažil se zpracovat vše, co mi právě řekl.

„Nemožné,“ vydechl jsem. Přece nezbyl nikdo jiný. Ten masakr před pěti lety nemohl nikdo přežít. Ano, pomohli jsme zdecimovat vlastní rasu, ale osobně jsem se ujistil, že nikdo nezbyl. Sám jsem nechal pronásledovat každého, kdo odtamtud uprchl.

„Chci s ním mluvit,“ řekl jsem hned vzápětí a konečně se procpal kolem Breda dovnitř. Byl jsem na našeho návštěvníka opravdu zvědavý, a upřímně, stále jsem tomu nevěřil.

Když jsem ho spatřil, na okamžik jsem zapomněl dýchat. Vůbec nevypadal jako my. Jeho pleť, vůbec nebyla bledá, vypadal spíš, jako by byl opálený. Měl na sobě špinavé, otrhané rifle a větrovou bundu. Zmateně jsem se podíval do jeho očí, nebyla v nich žádná temnota. Kromě zornice, tam nebyla žádná černá. Jeho oči mi připomínaly zlato. Černé vlasy taky nevypadaly jinak než lidské. Nakonec jediný znak co jsem na něm našel, který z něho dělal upíra, byly trčící špičáky z jeho drzého úšklebku. Ale ani ty nebyly jako naše. Byly kratší, řekl bych, že je často schovávají, jako by se styděli za to, co jsou, jako by se to snažili potlačit.

Když jsem to tak zhodnotil, tak jsme proti němu vypadali jako nějaký motorkářský gang.

Napadlo mě, že bych měl řešit jiné věci, než jeho vzhled.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se, ale nedal jsem najevo žádnou překvapenost.

„Jmenuji se Paolo,“ řekl veselým hlasem návštěvník.

„Aha, takže Ital?“ zeptal jsem se, ale myslel jsem to spíš jako řečnickou otázku, ale Paolo mi odpověděl: „Ano, narodil jsem se v Itálii, ale už jsem tam dlouho nebyl. Po svém druhém narození cestuji se svou novou rodinou.“

„Novou rodinou? Vás je víc?“ Měl jsem tolik otázek, ale musel jsem se držet, abych vypadal stále nezaujatě.

„Ano.“ Paolo se na chvíli odmlčel, potom pokračoval: „Kvůli tomu tady vlastně jsem. Dlouho jsme si mysleli, že jsme jediní, a pak narazíme na vás. Mám za úkol nabídnout vám mír. Nestojíme o žádné komplikace a jsme rádi, že jsme narazili na někoho z našeho druhu, i když jste celkem odlišní,“ pronesl Paolo a obzvlášť při poslední větě si mě přeměřil pohledem.

„Aha,“ řekl jsem naoko zamyšleně, ale už jsem přesně věděl, co budu dělat.

„Byly bychom rádi, kdybyste se připojili k našemu kmeni, k naší rodině,“ pokračoval Paolo.

„Dobře, to si ale budu muset rozmyslet,“ dělal jsem, že nad tím uvažuju. „Mohli bychom vás někde kontaktovat?“

„Ano, v současné době se zdržujeme v České republice,“ usmál se Paolo.

„Děkuji, to je vše, co jsem potřeboval vědět.“ Tentokrát jsem se usmál i já. Jedním krokem jsem přiskočil k Paolovi, a chytil ho pod krkem. Nebylo to sice tak rychlé, jak jsem plánoval, ale nakonec se mi podařilo utrhnout mu hlavu.

„Pane, neměli jsme se ho zeptat ještě na něco? Třeba kolik jich je nebo tak?“ zeptal se opatrně Bred. Otočil jsem se na něho a můj výraz ho donutil zmlknout a sklonit hlavu.

„Tahle situace podstatně mění mé plány,“ pronesl jsem ke všem přítomným. Měl jsem jistotu, že nikomu nic neunikne, věděl jsem, že se ti, kdo tu nejsou, se všechno dozví. „Chtěl jsem zlikvidovat Lovce, ale teď, teď jsem se rozhodl, že zničíme tuto rasu.“ Při těch slovech jsem zvedl Paolovu hlavu do vzduchu. Chvíli jsem sledoval jak mi stéká jeho krev po ruce, a pak hned pokračoval: „Zničíme tu jejich takzvanou rodinu, potom zničíme Lovce a svět bude náš. Vyjdeme do ulic jako nový druh, jako páni lidstva. Všechna krev na Zemi bude naše.“ Upustil jsem Paolovu hlavu a sledoval, jak se kutálí do kouta.

Ráda bych tuto kapitolu věnovala Lili, díky jejímu komentáři jsem sem zase něco přidala.

Jinak bych Vás ráda poprosila o komentáře, jestli mám v téhle povídce pokračovat. 

2. kapitola

Autor: ElisR1 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemrtví - 1. kapitola: