OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 7. kapitola

07.04.2013 (16:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 847×

„...a pak jsem myslela, že z toho omdlím,” řekla jsem mu, co se včera stalo. Ještě teď mě z toho mrazilo.

„Říkala jsi, že se jmenuje Alex? Pokud ano, tak ji znám. Dřív pracovala u táty v krámě a to ti povím... Budeš mít peklo!” upozornil mě a zatvářil se smrtelně vážně.

„To jsi mě vážně uklidnil!” zamračila jsem se.

„Slibuju ti, Erin, že ti pomůžu s tou hrůzou. Přísahám,” přísahal a objal mě.

„Díky, Brandone.”

„Tak co, půjdeme si zaplavat?”

„Jasně,” přikývla jsem a oba jsme se začali svlékat. Pod letním oblečením se schovávaly plavky. Oba jsme se rozeběhli k vodě a tam jsme začali řádit. Chovali jsem se jako děti. Ale co? Bylo to fajn. 

***

„Viděla jsi zase něco podezřelého, Erin?” vyptával se Peter.

„Ne, nic,” zalhala jsem. Halo! Já vidím ducha!

„A spánek?” ptal se dál.

„Byla jsem na vyšetření, ale ještě nemám všechny výsledky. Ale prý to vypadá, že mi nic není,” odpověděla jsem tentokrát popravdě.

„Aha. A stalo se něco nového v soukromí? Například.”

„Táta se bude ženit s nějakou ženou, kterou jsem poprvé uviděla včera večer,” odpověděla jsem, ale nepodívala se mu do očí. Kaktus byl zajímavější.

„A tvoje reakce byla?” zeptal se ustaraně. Už mi ty otázky lezou na nervy!

„Utekla jsem do pokoje. Tam jsem se zavřela a brečela jsem,” řekla jsem potichu a po dlouhé době se mu podívala do očí. Moc dlouho jsem to nevydržela.

„A ulehčí ti to nějak otec?” Správná otázka!

„No, on říkal, že to nebude spěchat. Vezmou se jednoduše na radnici a mě z toho vynechají. Nebude mě do ničeho nutit,” řekla jsem jednoduše a vzpomněla si na dnešní ráno, kdy si se mnou otec chtěl promluvit.

„Dobře. To by bylo. Neboj se, já už tě pustím. Přijď zase příští týden,” usmál se a otevřel mi dveře. Volnost!

Neměla jsem to tam moc ráda, ale byl fakt, že jsem se potřebovala někomu svěřit. Někomu jinému než Brandonovi. Ještě jsem se na Petera usmála a doslova jsem vyběhla z ordinace ven. Uf! Na parkovišti na mě už čekal Dean a Betty.

Domluvili jsme se s Deanem, že se přemístí k nám. Chtěla jsem totiž, aby mi ukázal to s tou rukou. Ještě dneska jsem na sobě cítila jeho dotek. Docela mě to rozhodilo, takže jsem chvilku nemyslela na otcovu nastávající. Brr! To znělo hrozně. Hlavně divně. Musela jsem se oklepat. Pořádně.

Zase jsem jela bez helmy. Sice to bylo nebezpečné, ale v našem městě moc policisté nejezdili. Nikdy se tu nic nestávalo. Navíc ten pocit svobody byl úžasný. Vítr mi čechrá vlasy, profukuje uši. Směju se a připadám si, že jsem z jiného světa. Úplně volná! Takové to je. Možná ještě lepší. Nevím. Nedokážu to popsat.

Domů jsem dorazila o čtvrt hodiny později, než jsem měla. Musela jsem si udělat menší projížďku. Bylo to úžasné a hlavně to pomohlo. Cítila jsem se skvěle. Báječně. Adrenalin mi proudil žilami. A to jen díky obyčejné jízdě na motorce. Jak se to říká? Už vím! Tak málo stačí k dětské radosti. Já už dávno nebyla dítě, ale co? Dyť je to fuk...

„Už jsem se bál, že ses někde vybourala,” utahoval si ze mě Dean. Praštila bych ho do ramene, kdyby to šlo.

„Jak jsi to dokázal? Já myslela, že to nejde. Že jsi jenom duše bez těla. Udělej to ještě. Prosím,” vybalila jsem to na něj. Proč chodit okolo horké kaše?!

„Dalo by se říct, že jsem duše bez těla. Ale dokážu se i... zhmotnit. Nepoužil bych přímo tohle slovo, ale nevím jak jinak to mám říct. Ale i když to udělám, nikdo mě neuvidí. Kromě tebe,” usmál se.

„Tak proč jsi to neudělal už předtím? Víš jak by bylo všechno jednoduší?” zlobila jsem se.

„Ono to není jednoduché. Na začátku. Musím se pořádně soustředit a mně to zatím nejde na víc než jednu část těla. Když duch cvičí, tak se postupně zlepšuje. Pak už může zhmotnit celé tělo a je to jednoduché... jako facka,” zamračil se. Škoda.

Pak bylo nějakou dobu ticho a já se podívala na hodiny, které svítily na nočním stolku. Bylo něco málo po osmé. Uvědomila jsem si, že jsem neměla ve dne čas na zdřímnutí. To se musí dohnat. Nechci být zítra jako zombie. To by mi tak scházelo!

„Asi si lehnu. Jsem celkem unavená a nechci zítra vypadat jako zombie. Určitě toho zase moc nenaspím,” řekla jsem Deanovi. Ten přikývl a já se šla do koupelny převléct do noční košile. Naše koupelna byla malá místnost s bílými kachličkami. Byl tam záchod, pračka, umyvadlo a vana. Nic dalšího se tam nevešlo. Akorát nad umyvadlem viselo ušmudlané zrcadlo.

„Víš, Deane, chtěla bych, aby jsi mi tu vzpomínku ještě jednou přehrál. Chci se na to pořádně podívat,” poprosila jsem ho. Nejdříve vypadal zaraženě, ale po tom přikývl. Já jsem se pár minut nato vydala do říše snů. Nebo spíš říše vzpomínek...

Opět jsem se ocitla v té hezké místnosti, která působila staře a důstojně. Tentokrát už jsem nebyla překvapená. Věděla jsem, kde jsem. Aspoň to. Tentokrát jsem se rozhodla, že si dům prohlédnu. Prošmějdím. Nejdříve jsem si prohlédla pár pokojů v patře, kde jsem se nacházela. Největší část tvořily různé salonky. Malé i velké. Dámské i mužské. Společenské. Trošku jsem si přapadala jako v muzeu. Nebo jako kdybych cestovala v čase. Tak či tak to bylo něco neskutečného. Krásného. Asi budu chtít, aby mě sem vzal Dean vícekrát.

O patro níže se ukrývaly pokoje, kde jsem se moc nezdržovala. Nechtěla jsem se nikomu moc šťourat v soukromí. Mně samotné by se to nelíbilo. Ani trošku. Vůbec. Tak jsem se rozhodla, že půjdu do přízemí. Tam mě čekalo překvapení. Scéna začala úplně stejně jako posledně. A to jsem se dnes hodně zdržovala. Takže se to celé zpustí, až když sem dorazím. Zvláštní. Ale aspoň se mohu kochat jak dlouho chci. Začalo to stejně jako minule. Hádka, diváci, rvačka, Dean a dva výstřely. Zvláštní. Něco tak zamotaného jsem ještě neviděla. Teda ano. A to když jsem tu byla poprvé. Po celou dobu dění jsem se procházela po místnosti. Chtěla jsem to vidět ze všech úhlů. A když se stala ta osudná chvíle, stál ke mně Dean zády, takže jsem viděla jak se kácí směrem ke mně. Na nic jiného jsem se v tu chvíli nesoustředila. Vůbec na nic.

Ale už jsem nevykřikla, protože jsem věděla předem, co se stane. Ale i tak to bylo strašné. Vidět Deana, který se bezmocě kácí k zemi. Vidět jeho matku jak vykřikne a hned k němu přiběhne. Vidět jeho otce, jak se z toho šoku nemůže vzpamatovat. Jak mu nedochází, co se stalo. Vidět jeho tetu, jak na ni jdou mdloby. Vidět jeho strýce jak je ve stejném šoku jako jeho otec. Odepsaný. Vidět to všechno. Vidět to neštěstí. Tu katastrofu.

A pak se obraz začíná rozplývat a já nevím, co byla Deanova poslední slova. Ne! Chci tu zůstat, chci vědět, co se stane dál. Takhle to přece skončit nemůže. Nebo ano? Ano. Já se propadám do temnoty a už nic nevidím. Ale neprobouzím se s křikem jako posledně. Dnes ne. Dnes klidně spím dál a Dean se na mě určitě dívá...

A je tu sedmá kapitola. Ta šestá nebyla nic moc. Ani nevím, proč jsme ji napsala takovou... Ale už se stalo. Přesto mi přijde, že je vykolejená z děje. Tato vás ovšem vrací zpět. Doufám, že se vám tato kapitola líbila, i když nebyla nic moc. Mockrát děkuju za všechny komenty u všech kapitol. Moc potěšily. Lealel.

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 7. kapitola: