Mrtvá láska - 5. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Sen. Prohlídka a záhadný telefonát.

05.04.2013 (17:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 797×

„Neboj se, Erin. Dozvíš se to včas,” usmál se a palcem mi setřel slzy z tváře. Usmála jsem se.

„No... Omlouvám se, že jsem na tebe křičela,” pípla jsem, protože jsem nevěděla, co jiného bych mu řekla.

„Neomlouvej se. Stejně si za to můžu sám.”

„Hm... Hele, jak ses dostal ke škole?” zeptala jsem se zmateně, protože jsem si na to najednou vzpomněla.

„Je toho ještě hodně, co o mně nevíš,” zasmál se a já se k němu přidala.

Zničehonic jsem si uvědomila, že na mě padla únava, a jako na povel jsem zívla. Omluvila jsem se Deanovi, který počkal v obýváku. Chtěla jsem se převléknout do pyžama. Sice bylo teprve něco kolem sedmé, ale chtělo se mi spát a spát...

Objevila jsem se v třetím patře nějakého rodinného domu. Nábytek tam byl starý a já si připadala jako ve starožitnictví. Nikdy jsem moc nefandila starým věcem, ale bylo to tam tak nádhérné, až mi přecházel zrak. Úplně dokonalé. Staré skříně, na kterých byly vyleštěné porcelánové vázy s květinovými vzory. V místnosti bylo i jedno velké zrcadlo ve zlatém rámu, který se taky leskl čistotou. Tady někdo uklízí dvakrát denně, pomyslela jsem si.

Rozhodla jsem se, že půjdu do přízemí. Něco mě tam lákalo. Bylo to jako nějaká nadpřirozená síla, která mi našeptávala, kam mám jít. Poslechla jsem ji. Co jiného mi zbývalo? Druhé i první patro bylo také okouzlující, ale moc jsem si to tam neprohlížela. Přece jenom jsem byla v cizím domě. Když jsem došla do přízení, zamrzla jsem uprostřed kroku.

V místnosti - nejspíš to byl obývací pokoj - bylo pět lidí. Dvě velmi hezké ženy středního věku, které měly vlasy upravené do drdolu a nádherné šaty. Hádala jsem to na devatenácté století. Nevím. Uprostřed místnosti na sebe štěkali dva muži. Oba byli vysocí a vypadali velmi důležitě. Z obou dvou sršel respekt. Úplně jsem ho cítila. Pak jsem si ho všimla. Deana. Stál na opačné straně místnosti a sledoval hádku mezi muži. Nikdo si mě nevšiml. Nikdo mě neviděl.

Pak se hádka zdrsnila. Muži do sebe začali strkat a za pár minut se už i bili. Bylo to strašné. Nikdy jsem neviděla dva dospělé se prát. Bylo to jiné, než když se díváte na rvačku puberťáků. Úplně. Protože dospělí lidé mají větší ránu a vypadají mnohem nebezpečněji. Docela jsem se bála, a to i přesto, že mě nikdo neviděl. No, kdo by se nebál?! Jedině blázen. Jeden z mužů vytáhl pistoli. Nedokázala jsem určit, o jakou zbraň se jedná. A to rovnou ze dvou důvodů. Ten první byl, že jsem ji nikdy neviděla - maximálně ve filmu. A ten durhý byl takový, že jsem se o zbraně nikdy nezajímala.

Jedna žena vykřikla a chtěla muže odtrhnout od sebe, ale ta druhá jí v tom zabránila. Udělala dobře. Nechtěla jsem ani pomyslet na to, jak by ta druhá dopadla. Určitě ne dvakrát dobře. Muži se mezitím pořád prali, ale zároveň na sebe mířili pistolemi. Přejel mi mráz po zádech. Měla jsem neblahé tušení, že se stane něco, co se mi líbit nebude. A měla jsem pravdu. Když to vypadalo, že se muži navzájem zastřelí, Dean vběhl mezi ně. Oba dávali pozor, aby mu neublížili, ale pak už oba vystřelili. Nemohla jsem uvěřit svým očím.

Jedna kulka se odrazila od brnění, které nejvíce zdobilo místnost, a trefila Deana. Ten se okamžitě zhroutil k zemi. Valila se z něj krev a já myslela, že omdlím. Pohled na krev mi nebyl příjemný. Jedna z žen zaječela a hned k Deanovi poklekla. Ten na ni upřel skelné oči a vzal ji za ruku. K ženě se ihned přidal i jeden z mužů a hned na to i ostatní dva v místnosti. Dean něco zašeptal, ale já mu nerozuměla. Obraz se začal vytrácet...

„Ne! Néé!” zakřičela jsem a prudce se posadila. Dýchala jsem, jako bych právě uběhla maraton, a srdce mi tlouklo jako splašené. Dean stál v rohu místnosti.

„Deane,” zašeptala jsem.

„To nic, Erin. Chtěla jsi vědět, jak jsem umřel. Dal jsem ti odpověď. Myslel jsem, že bude lepší ti to ukázat pomocí snu,” objasnil mi to a já to pochopila. To nebyl ledajaký sen. To byla Deanova poslední vzpomínka.

„Kdo byli ti lidé?”

„Otec a strýc. Teta a matka.”

„O co tam šlo?”

„Otec a strýc se hádali každý den. Byli to bratři. Jejich hádky byly pro nás ostatní denní chleba, ale ten den to zašlo až moc daleko. Vždycky se hádali a párkrát do sebe bouchli, ale nikdy se nervali. A už vůbec nikdy na sebe nevytáhli zbraně. Tentokrát se to stalo. Chtěl jsem je zarazit, protože jsem tušil, že se stane neštěstí. Oba vystřelili ve stejnou chvíli a v té pranici se nedalo poznat, čí byla ta kulka. Navíc jsem měl to neštěstí, že oba vlastnili stejné zbraně se stenými náboji. Smůla,” vysvětlil mi to a já zalapala po dechu. Sice už mi to před tím objasněním došlo, ale stejně to byl šok.

Sice jsem byla z Deanova příběhu značně otřesená, ale podařilo se mi usnout. Naštěstí jsem měla zbytek noci bezesný, takže jsem se ráno probudila svěží a v pohodě. Teda pokud nepočítám lítost, kterou jsem k Deanovi cítila. Hrůza. Sice jsem ho znala teprve dva dny, ale přesto mi bylo jasné, že si něco takového nezasloužil. A to zvlášť, když chtěl jenom pomoct. Prostě hrůza. Děs.

Naštěstí byla sobota, takže jsem do školy nemusela. Ale už jsem měla na celý den plán. Nejdříve jsem si chtěla zajít k doktorce na vyšetření, jak mi to poradil psychiatr. Pak jsem chtěla udělat oběd a nakonec zajít za Brandonem. Omluvit se mu. Deanovi jsem řekla, že klidně může jít se mnou. Ale jestli nechce, nemusí. Samozřejmě souhlasil, že půjde. Milé.

Myslela jsem, že mě doktorka prohlédne a pak mi řekne dobrou zprávu, že se mnou nic není a nespavost je způsobená nějakou prkotinou. Nestalo se tak. Nejdříve mě prohlédla ona sama, potom mě poslala na spoustu vyšetření a já jsem v nemocnici strávila celé dopoledne. Bože! Řekla mi, že výsledky nejsou ještě všechny, ale že to vypadá, že nemocná nejsem. Žádná nemoc, žádnej nádor a ani žádnej parazit. Nic. Ale radost jsem z toho neměla, protože tohle všechno mohly vyvrátit ty ostatní výsledky, na které si budu muset počkat. Ach, jo.

Z nemocnice jsem hned zamířila k Brandonovi. Deanovi stačilo říct, kde Brandon bydlí. Přesmístil se, nebo jak bych to měla nazvat. Slíbil mi, že bude co nejtišší, abych na něj nemusela mluvit. Byl strašně milý, když neotravoval. U Brandona doma jsem byla vždycky vítaná, takže jsem nemusela zvonit nebo klepat. Ani se ohlašovat, nic. Stejně jsem měla klíče. A Brandon měl naopak klíče od našeho domu.

Otevřela jsem dřevěné dveře a ocitla se v malé hale. Zula jsem si boty a dala je do botníku na místo, které bylo vždycky prázdné. Slabounkou mikinu jsem pověsila na věšák a otevřela další dřevěné dveře. Tam byl obývací pokoj, ve kterém byly ještě troje dveře. Jedny vedly do kuchyně, druhé do koupelny a třetí do ložnice Brandonových rodičů. Pak tam byly ještě schody, které vedly do patra. Tam byl už jen Brandonův pokoj a malý pokojíček jeho brášky.

Nikoho jsem nikde neslyšela. Vydala jsem se po schodech nahoru. Byly to kamenné schody a já někdy myslela, že jsou starší než dům. Ale to jsem si opravdu jenom myslela. Otevřela jsem dveře, na kterých byl plakát Michaela Jacksona. Brandonovi se jeho písničky nikdy nelíbily, ale miloval jeho styl. Netušila jsem, co na něm viděl, ale byl fakt, že měsíční chůze byla luxusní. Vždycky.

V červeném křesle, které se mohlo otáčet, seděl Brandon a na klíně si přidržoval brášku. Mika. Mike nepřítomně pohledem prozkoumával místnost a cucal si prsty. Byl mu sice rok, tudíž byl batole, ale já mu pořád říkala miminko. Byl tak rozkošný. Nevěděla jsem, od kolika děti mluví a kolik toho zvládnou, ale Mike mi přišel velmi nadaný. Jeho první slovo bylo jídlo - což bylo i Brandonovo první slovo - a já byla u toho, když ho poprvé řekl. Pak obyčejně říkal máma a táta, ale někdy si to i pletl. Brandon bylo pro tak malé dítě moc složité slovo, takže místo toho říkal Blan. A já byla Elil. Vážně jsem netušila, kolik toho děti na jednom roce namluví, ale přišlo mi, že těch pět slov je hodně.

„Ahoj,” řekla jsme zvesela a zavřela za sebou dveře. Dean nimi proplul. Brandon se mě lekl, ale brášku neupustil.

„Ahoj, myslel jsem, že na mě nemáš čas, takže tě nemám otravovat,” zamumlal a přitáhl si Mika blíž k tělu, ten se mu ovšem začal vrtět v rukou a natahoval se ke mně. Byl úžasný.

„Omlouvám se ti, Brandone. Předevčírem jsem usnula na záchodcích a probudila se někdy o půl šestý. Škola byla samozřejmě zamknutá a poplašný systém zapnutý. A pak jsem měla ten další den své dny, takže jsem z toho všeho příjemná nebyla a chtěla jsem se dostat co nejrychleji domů. Promiň,” omluvila jsem se a vlastně všechno, co jsem řekla, byla pravda. Jen jsem vynechala pár maličkostí. Jako třeba to, že vidím ducha.

„Aha, mělo mě napadnout, že jsi neměla dobrý den. Odpuštěno,” zasmál se a já s ním, ale hned nás přerušil Mike, který začal hlasitě plakat.

„Pojď sem, ty drobečku, a neplakej,” zamumlala jsem a vzala si na klín Mika, který hned přestal plakat.

„Já nechápu, co na tobě vidí. Teda... Ty jsi hezká a sexy. Taky chytrá, ale on je ještě batole. Doufám, že se nám nezamiloval, chlapec,” posmíval se nám Brandon. Dean zrovna stál po mé pravici a s radostí si Mika prohlížel. Pousmála jsem se nad tím.

„Starší bráška si s tebe dělá legraci, viď? Ale neboj se, šmudlo, jednou na tebe holky budou lítat,” zaculila jsem se na Mika, který se taky usmál a tím mi ukázal dva zoubky. Brandon se mi zasmál.

Takhle jsme si povídali ještě hodně dlouhou dobu a Dean si určitě nepřipadal odstrčený - i když jsem byla jediná v místnosti, která ho viděla - protože se naší konverzaci celou dobu smál. Po nějaké té půlhodince mi Mike usnul v náruči, takže jsem ho šla dát do vedlejšího pokoje. Do postýlky. Najednou mi zabrněl v kapse mobil.

„Kdo volá?” zeptal se otráveně Brandon, protože múj mobil po většinu mého života mlčel. Pokud tedy nevolal Brandon, ale to se taky stávalo jednou za čas. Ukázala jsem na displej, kde bylo napsáno - TÁTA.

„Ano?”

„Erin, ať jsi za půl hodiny doma! Je to důležité. Čau,” řekl mi rychle a hned to zavěsil. Bylo znát, že mi volá nerad. Taky to bylo snad poprvé za milion let. Co se asi děje?

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování