OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 4. kapitola



Mrtvá láska - 4. kapitolaJe Erin cvok? Kdo ví... Ale jak zvládne otravování ducha, který jenom chce pomoc se záhadou své vlastní smrti?

 EDIT: Článok neprešiel korekciou!


„Co seš, proboha, zač?!” zašeptala jsem, neschopná mluvit.


„Jsem mrtvý.”



Každý by hned začal ječet, panikařit a utíkat. Ale to já ne. Nejdříve jsem švihla rukou, jako bych ho chtěla rozpůlit, a ta jím projela. Žádný zádrhel. Doufala jsem, že se rozplyne nebo tak něco, protože to se s halucinacemi nejčastěji dělo. Ale on tam pořád stál a čekal, jak tu informaci zpracuju.

 

Pokus číslo dvě se taky nezdařil. Zavřela jsem oči, ruce si pevně přitiskla na spánky a pořád dokola si šeptala, že neexistuje a hned zmizí. Poté, když jsem otevřela oči, pořád tam stál. Dupla jsem si. To přece není možné! Měla bych si koupit příručku na odhánění halucinací, pomyslela jsem si. Existuje vůbec nějaká?!

 

Nevěděla jsem, co mám dělat dál, tak jsem si vrazila facku. A to pořádnou. Au! Pěkně to bolelo, až mi hlava poskočila. Dean se na mě zmateně koukal, a když se mě chtěl dotknout - a to zapomněl na to, že by jeho ruka mým tělem jen proplula - ucukla jsem.Vážně jsem nepotřebovala, aby se v mém těle hrabala halucinace. To by fakticky bylo moc. I na mě.

 

„Co to děláš?” zeptal se Dean, když už jsem si vlepila asi pátou facku. Au.

 

„Snažím se tě zbavit!” zakřičela jsem na něj. To mu to ještě nedošlo?

 

„Ach, tak. Ty si myslíš, že jsem halucinace. Výplod tvojí fantazie. Ale to se pleteš. Já jsem skutečně mrtvý a jsem skutečně tady. Ano, tady a teď,” vysvětlil mi s úsměvem pitomce. Mám mu to věřit?!

 

„Pryč, pryč, pryč, pryč!” křičela jsem a mávala před ním rukama, jako by strašně smrděl. Ale proč bych chtěla, aby odešel? Je pěkný a zdá se, že i milý. Hnědé vlasy, modré oči, rovný nos, krásné rysy, vysoká a svalnatá postava. No, proč ho nechtít?! Dost, takhle nesmím myslet, napomenula jsem sama sebe. Na konec jsem s tím přestala a sedla si zpátky na kámen.

 

„Proč tě vidím zrovna já a ke všemu jako jediná?” zakňučela jsem a vložila si hlavu do dlaní. Proč vždycky já?

 

„Nevím. Většinou nás lidi nevidí. Ale znal jsem jednoho ducha, který tvrdil, že to možné je. Že lidem po jistých zážitcích a událostech něco přeskočí v hlavě a oni nás můžou vidět. Do dnes jsem tomu nevěřil,” odpověděl zadumaně.

 

„To by lecos vysvětlovalo, ale... Počkat! Nás? Ducha? Já už vážně ničemu nerozumím. Tak co jsi?” zakňučela jsem znovu a podívala se mu do obličeje. Jeho oči vážně živě nejiskřily, jako oči ostatních lidí. Ale něco tam bylo. Zrcadlila se v nich lítost.

 

„Jak bych ti to vysvětlil... Vím, že je toho na tebe dneska hodně. Pokusím se ti to vysvětlil jednoduše, ale jasně. Já jsem mrtvý. Jsem duch. Ne, nejsem sám. Duchů je na světě snad více než lidí, ale já znám jen jednoho. Vlastně to, co vidíš, je moje duše. Tělo je pohřbené,” vysvětlil mi rychle. Zamrazilo mě při představě, že jeho tělo je pohřbené. Ale co očekávám?! Určitě nebude ležet na lehátku a plavat si po moři. To těžko.

 

„Dobře... Deane. Celé si to zrekapitulujeme. Usnula jsem ve škole, nemohla se dostat ven. Pak jsem potkala tebe. Ducha. Jsem jediná na celý planetě Zemi, která tě vidí. To si fakt myslíš, že ti na to skočím?!” odvětila jsem. Tady nešplouchá na maják jemu, ale mně.

 

„Cože? S tebou je to vážně těžké, ale jestli mi nevěříš... Dobrá. Já tě budu otravovat do konce tvého života, protože si nenechám ujít tak skvělou příležitost,” zamumlal nakysle a šel mi po boku, protože jsem se rozhodla, že půjdu domů. Vyspím se a on zmizí.

 

„Jakou příležitost?” zamumlala jsem si pod nos, protože cesta domů byla nějaká dlouhá a tichá. Hodně tichá.

 

„Ty mi můžeš pomoct pryč. Jsem pořád tady, protože se moje smrt nevyřešila. Jestli sis ještě nestačila všimnout, lidé většinou v devatenácti neumírají.”

 

„Promiň, Deane. Já halucinacím nepomáhám.”

 

Táta nebyl doma. Jako obvykle. Ale nechal puštěnou televizi, ke které jsem se hned posadila. Dean si vedle ní stoupl a pozoroval mě. Myslela jsem, že vybuchnu. Ne vztekem, i když to asi taky, ale kvůli tomu, že jsem byla celá nervní. Nikdy jsem nebyla moc společenská, také jsem nechápala, proč jsem se s ním dala vůbec do řeči. A je mi úplně šuma-fuk, že si ho vymyslela moje popletená hlava. Byl cizí. A co se říká malým dětem? Nikdy nemluv s cizími lidmi! Mně to asi nikdy neřekli. Velice děkuji, milí rodičové.

 

Po čtvrt hodině nepřetržitého zírání na sebe navzájem jsem to vzdala a šla do svého pokoje, kde jsem si lehla do postele. Bylo pozdě večer. Ani jsem se neobtěžovala převléknout, protože jsem nechtěla, aby mě viděl nahou. Nestyděla jsem se, ale rozhodně jsem nebyla nudystka. A to ani před halucinacemi. Navíc by to nebylo slušné. Šmajrá! Já se tu zabývám tím, co je slušné a co ne, a je mi ukradený, že jsem vadná, protože mám halucinaci nějakýho kluka. Skvělý. Jo, to jsem já, Erin Taylorová. Na záda bych si měla nalepit cedulku varning. Brandonovi taky, abych v tom nebyla sama.

 

Ležela jsem tam zachumlaná v peřině, že mi jenom oči vykukovaly, a civěla jsem do rohu místnosti, kde stál Dean a propaloval mě pohledem. Jak ráda bych teď viděla tátu. I kdyby na mě křičel. Bylo mi to jedno. Úplně. Tatí!

 

Nevím, jak se mi to podařilo, ale usnula jsem a po zbytek noci se ani jedenkrát neprobudila. To až ráno, když mi zazvonil budík. Probudila jsem se do krásného slunného rána a svěže se protáhla. Párkrát jsem zamrkala. Krásný začátek dne.

 

„Já jsem pořád tady,” oznámil mi Dean a já otráveně zavrčela. Ošklivý začátek dne!

 

Stál pořád na stejném místě a pořád mě pozoroval. Z okna na něj dopadal paprskem slunce a jeho kůže zlatavě jiskřila, jako kdyby odrážela sluneční paprsky. Ale tlumeně. Byl ještě hezčí, než-li předtím, ale to neměnilo nic na faktu, že jsem ho už nechtěla vidět.

 

Na jídelním stole jsem našla klíčky od Betty. Táta tvrdě spal, protože se před dvěma hodinami vrátil z práce, a navíc mi skončil zarach na Betty. Alespoň nějaká pozitiva pro dnešní den.

 

Naskočila jsem na Betty, hodila si na záda batoh a nasadila si helmu. Teď mu ujedu, usmyslela jsem si. Ani výplod mé fantazie nemohl být rychlý jako motocykl. To bych postoupila na stupínkách šílenství výš. Aspoň o tři. Určitě. Jednoznačně.

 

Celou cestu do školy jsem měla výraz zajíce, kterého oslnila světla auta. Ani nevím, jestli jsem měla takoví strach, že za mnou vážně běží. Nebo takovou radost, že jsem mu vychytrale ujela. Asi obojí. Netuším. Ani trošku. Tak, jo. Vůbec.

 

Bohužel jsem asi prokletá, protože Dean už dávno čekal před školou. Hrůza. Posměvačně se na mě úšklíbl, ale bylo na něm znát, že to dělá nerad. Nebyl to žádný posměváček. Ve škole jsem se snažila všem vyhnout. Hlavně Brandonovi, protože on by poznal, že něco není v pořádku. A právě to mi trhalo srdce. Přece je to můj nejlepší kamrád, proboha!

 

Den to byl vážně k politování. Byla jsem nepříjemná na učitele, a když jsem s někým seděla, dotyčný si myslel, že jsem cvok. A to měl nejspíš pravdu. Ale důvodem té domněnky bylo to, že jsem pořád mluvila na Deana. Přikazovala jsem mu, ať vypadne. Na poslední hodině jsem dokonce prosila, ba přímo škemrala. Nedal se odradit, ale neskákal dva metry do storpu radostí, že jsem byla zoufalá. A to já vážně byla. Jsem. Příšerně. Hrozně. Zoufalá!

 

„Ahoj, Erin! Co že se mi dneska celej den vyhýbáš? Stalo se něco? Zase na tebe křičel otec? Měla jsi zase vidinu?” vyptával se zmateně Brandon. Přesto natěšeně.

 

„Nech mě na pokoji, Brandone! Nemám na tebe čas ani náladu!” okřikla jsem ho. A je to tady. Trh, prásk a křup. Puklo mi srdce. Vážně mi vadilo, že jsem na Brandova taková, na kamaráda na život a na smrt. Když jsme se pohádali, tak prosím, ale takhle? Jenom kvůli tomu, že jsem cvok? To zabolí. Zvlášť, když jsem vyděla ten jeho výraz. Bože!

 

Když jsem se konečně dostala domů, rozzuřeně jsem hodila batoh na Deana, kterému to stejně neublížilo, a kopla jsem do křesla, čehož jsem později litovala. Hlavně můj palec toho litoval.

 

„Dobře. Dobře! Už ti věřím, ale nech mě na pokoji! Takhle hnusná jsem na Brandona ještě nebyla! Vždyť je to můj jediný a nejlepší kamarád,” propukla jsem v hysterický pláč. Měla jsem Deana plné zuby a bylo mi úplně jedno, jak se zdál milý - když pominu to otravování - a hezký. Tohle přehnal. Nebo já?

 

„Omlouvám se ti, Erin. Já takový nejsem. Nikdy bych nikoho nenutil, aby byl nepříjemný na ostatní. To ani nebyl záměr! Já jen potřebuju, abys mi uvěřila a pomohla. Prosím,” pípl a zněl mnohem zoufaleji, než-li já. A to bylo v dané chvíli vážně něco. Bylo mi ho líto a na předchozí zlobu jsem zapomněla. To on tady byl mrtvý.

 

Už jsem mu to uvěřila. Byl až moc skutečný na halucinaci. Tedy, pokud to bylo u ducha možné.

 

„Jak jsi zemřel?” zeptala jsem se šeptem, protože mi lítost nedovolovala mluvit nahlas. Deanovi oči jako by pohasly ještě víc, než-li tomu bylo dosud.

 

Co se mu asi stalo?


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 4. kapitola:

3. Simones
03.04.2013 [18:23]

to by mě taky zajímalo, jak umřel ;)

2. KacenQa přispěvatel
02.04.2013 [22:59]

KacenQaTeď jsem celou povídku přečetla, takže komentuju až tady Emoticon. Zaujala mě hned zezačátku a už teď se strašně těším na pokračování Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Leylon přispěvatel
02.04.2013 [19:49]

LeylonSuper,velmi sa tesim na pokracovanie ;-)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!