OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Mrtvá láska - 3. kapitola



Mrtvá láska - 3. kapitolaErin navštíví psychiatra, který jí toho zatím moc neřekne. Ale co když Erin usne ve škole, odkud neví, jak ven? Setká se znovu s tajemným hochem z pláže? To hned zjistíte.

Seděla jsem v bílém křesle, které bylo postavené uprostřed žlutozelené místnosti. Přede mnou bylo druhé křeslo, ve kterém seděl Peter. Psychiatr. Když si moje vyprávění vyslechla i Brandonova máma, musela jsem sem určitě. Brandon mi to zaplatil už před tím, ale teď to byla tutovka. Podle paní Chickenové se se mnou něco děje. Respektivně se děje něco s mou myslí. Asi si myslí, že jsem cvok. Ale to já nejsem. V žádném případě!
 
Nejdřív jsem se bála, že Peter bude debil s kulatými brýlemi a bude po mně chtít, abych mu namalovala strom. Naštěstí to dopadlo úplně jinak. Mé nejhorší představy se rozplynuly. Uf. Nedopadlo to zas tak špatně. Ptal se mě, jak se mám, jaká byla moje matka, proč se mi otec vyhýbá, jestli jsem zažila halucinace a podobně. Odpovídala jsem popravdě, ale s odstupem. Přece jenom to pořád byl cizí člověk.
 
„Nemyslím si, že s tebou cloumá trauma. O své matce mluvíš úplně v pohodě. Nezakoktáváš se. Nebojíš se. Neslzejí ti oči. Zjevně nelžeš. S tím spánkem bude problém jinde. Měla by sis zajít ke své lékařce. Co nejdříve. Nejlépe. A ta tvoje vidina chlapce na pláži... No, nevím. Mohla to být halucinace,” odmlčel se a podíval do papírů. „Řěkla jsi, že jsi toho hocha viděla zřetelně, a kdybys ho uviděla znovu, poznala bys ho. Teď dokonce víš, že má hnědé vlasy. Myslím, že to halucinace byla, ale nejsem to schopen potvrdit po jednom sezení. Přijď zase za týden. A Erin, nebuď sama. Musí s tebou vždy někdo být, kdybys zase něco uviděla. Ať máme jistotu, že ta osoba vážně neexistuje,” dodal nakonec a poté se se mnou rozloučil. Odešla jsem.
 
Doktor to byl milý, ordinace příjemná, ale znovu se mi tam nechtělo. Byla jsem tam uvolněná, ale připadala jsem si jako magor. Dočista. Když jsem vyšla ven před budovu, Brandon na mě čekal. Usmíval se. Spokojený.
 
„Jaké to bylo?” zeptal se mě hned, co jsem přispěchala k jeho autu.
 
„Zmílil jste se, Sherlocku. Trauma v tom nejspíš nehraje žádnou roli.”
 
„Nejspíš.” 
 
„Určitě!” 
 
„A to říká jako kdo?”
 
„No, já přeci...”
 
Společně jsme se zasmáli a pak jsme vlezli do auta. Byla tam zima. Příšerná. Klimatizace tam jela na plné obrátky. Hrůza. Zapnula jsem si mikinu. Moc to nepomohlo. Bohužel. A on si tam seděl jenom v tílku. Blázen.
 
„Že ty ses narodil na Aljašce, viď?”
 
„Jak jsi na to, proboha, přišla?” zasmál se mé teorii.
 
„Copak ty necítíš, jaká je tu zima?” zamumlala jsem a protřela si ruce. Pak jsem otevřela okénko. Úleva. Hlavně teplo. Brandon se mi akorát smál, ale taky si okýnko otevřel. Ještě větší teplo. Rozepnula jsem si mikinu. 
 
Celých pět dní jsem nic zvláštního nebo nenormálního neviděla. Bohudík. Možná bohužel. Vážně mě zajímalo, co se to se mnou děje. Přece jsem nemohla zničehonic mít vidiny nějakého chlapce. To prostře nešlo. Celé to bylo nelogické. Nenormální. Ale na druhou stranu jsem měla radost z toho, že to možná skončilo. Ale pořád tam bylo to slovo možná.
 
Měla jsem přestávku, po které měla být moje poslední hodina. Za celý den jsem byla strašně, ale strašně unavená. Pořád se mi chtělo spát. Ale musela jsem se držet. Nestála jsem o žádné problémy, které by mi Rejpalka s radostí udělala. Někdy jsem měla pocit, že si užívala cizí neštěstí. Ale to se mi opravdu jen zdálo.
 
Už jsem chtěla pokoj od všeho a od všech, takže jsem šla na dívčí záchody a v jedné kabince se zamkla. Prkénko jsem dala dolů a posadila se na něj. Byla jsem strašně unavená, tak jsem si opřela hlavu o studenou zeď a zavřela oči. Chtělo se mi spát. Hodně spát...
 
Otevřela jsem unavené oči a podívala se na hodinky, které jsem měla na levé ruce. Bylo půl šesté. Proboha! Já usnula. Rychle jsem se postavila a snažila se otevřít dveře. Nešlo to. Na malou chvíli jsem zpanikařila, ale pak jsem se rozpomněla, že jsem se v kabince zamkla. Otočila jsem klíčem a dostala se k umyvadlům. O jedno jsem se opřela a podívala se do zrcadla. Kruhy, které ještě ráno zdobily můj obličej, byly pryč. Aspoň že tak. 
 
Vyšla jsem na chodbu. Škola byla prázdná. Každý by se hned rozeběhl ke vchodovým dveříma a snažil se je otevřít. Já ne. Moc dobře jsem věděla, že školník vždycky v pět zamkne všechny vchodové dveře a odejde. Jaká to smůla.
 
V několika chodbách a třídách se ukrývala poplašná zařízení, takže jsem nemohla zkusit všude otevřít okno. Tyto šikovné věcičky byly hlavně v přízemí, kde by se z okna skákalo nejlépe. Taky jsem měla o to větší „štěstí”, protože tam, kde poplašná zařízení nebyla, mi okna otevřít nešla. Skvělé. Copak jsem nějaký magnet na smůlu?
 
Bezmocně jsem se toulala jednou dlouhou chodbou a najednou jsem dostala nápad, že se ještě podívám do kinosálu, který naší škole patřil. Na plátnu se přehrávala nějaká školní videa. Učitel to zapomněl vypnout. Zase. A pak jsem si všimla hocha, který stál před sedačkami a hleděl na plátno. Co tu, sakra, dělal?
 
„Co tu děláš? zeptala jsem se.
 
Ticho.
 
„Hej! Já tě vidím, co tady děláš?” zeptala jsem se znova. Tentokrát se rozhlédl po místnosti, ale neodpověděl. To si ze mě dělal srandu, nebo co? Nasupeně jsem se před něj postavila a zadívala se mu do očí. Krásné modré. On si mě prohlížel.
 
„Nedívej se na mě jako na idiota,” zamumlala jsem uraženě. Už to přeháněl.
 
„Ty mě vidíš?” zeptal se vyjeveně a vykulil oči. Šplouchy, šplouchy na majáček?!
 
„Tak, jestli tohle má být neviditelný plášť Harryho Pottera, tak nefunguje,” řekla jsem mu lehce rozesmátě a ukázala jsem na jeho kabát.
 
„Kdo je... Harry Potter?” zeptal se zmateně.
 
„Neřeš. Vypadneme, nechci mít průšvih. Nevíš, kudy se dostaneme ven?” zeptala jsem se a rozhlédla se po místnosti. Ukázal na dveře vedle páté řady sedadel. Svitlo mi. Ty dveře vedly ven a nikdy se nezamykaly. Jen na víkend.
 
Otevřela jsem těžké zelené dveře a hned je pustila. Rychle se zase zavřely, ale ten kluk stačil projít. Vypadal, že je asi o rok starší než-li já, ale nikdy jsem ho neviděla. No... Zdál se mi povědomý.
 
„Já jsem Erin Taylorová,” řekla jsem už s úsměvem.
 
„Dean,” odpověděl a nervózně se rozhlédl. Něco ho rozhodilo. Byl strašně nervní. Bylo to vidět. 
 
„Nechceš se projít na pláž, Erin? Teď už tam nikdo nebude a já ti musím něco říct,” zamumlal vážně. Přikývla jsem.
 
Od školy to k pláži bylo celkem daleko, ale mně chůze nikdy nevadila. Měla jsem ji ráda, i když jízda na motorce byla lepší. Limit zákazu už skoro vypršel. Zbýval den a půl. Myslím.
 
Cesta byla tichá. Nikdo nemluvil. Dean se vyhýbal každému fyzickému kontatku. Co mu tak vadilo, že se mě nechtěl dotknout? Žloutenku jsem neměla. Ani jinou nemoc. Nic. Nechápala jsem, co měl za problém. Na pláži jsem si sedla na velký balvan a nastavila jsem svoji tvář zapadajícímu slunci. Příjemně hřálo. I když slabě.
 
„Neposadíš se?” zeptala jsem se a ukázala na místo vedle sebe. Chtěla jsem utnout to trapné ticho. Ani jsme se neznali, takže mi ta napjatá atmosféra vadila více, než-li obvykle.
 
„Já nemůžu. Teda můžu, ale neumím to,” zamumlal do země a přešlápnul si. Teprve teď jsem si všimla, že nedělal stopy do písku.
 
„Nechápu tě,” šeptla jsem a zadívala se na svoje nohy. Byl divný a ještě mi naháněl husí kůži. Je s ním všechno v pořádku?
 
„Víš, Erin, některé věci jsou... složité. Nejdřív mi nebudeš věřit, ale hned teď bych ti mohl dát spoustu důkazů, že... nejsi normální. Já totiž... No, dívej se,” zablábolil a šel blíž ke kameni, na kterém jsem seděla. Když už na něj byl natisknutý úplně, udělal ještě jeden krok. Vyvalila jsem oči. Stál s nohama v tom kameni! Normálně ním prošel. Co to má být?!
 
„Co seš, proboha, zač?!” zašeptala jsem, neschopná mluvit.
 
„Jsem mrtvý.”

« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá láska - 3. kapitola:

2. Eolis přispěvatel
01.04.2013 [11:37]

EolisAa! Paneboze to je bozi! Emoticon Emoticon Honem dalsi kapitolu. Jsem hrozne zvedava na jeji reakci. Emoticon A sikovny napinavy zaver :D skoro jako reklamy :D Emoticon

1. Simones
29.03.2013 [12:40]

no tak seznámení máme za sebou a zjištění, kdo je taky.. teď to bude určitě víc napínavější :) jsem celkem zvědavá :))

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!