Mrtvá láska - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Věřili byste někomu, kdo tvrdí, že viděl ducha? Brandon je dost chytrý, takže takovým žvástům nevěří. Ale co když Erin uvidí další podivnou věc? Uvěří jí, své nejlepší kamarádce?

26.03.2013 (13:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 891×

Další den brzo ráno mě propustili domů. Hlava mě sice trochu bolela, ale jinak mi nic nebylo. Maximálně nějaká modřina. Táta se nejdřív vyptával, co mám co závodit v písku a ještě nedávat pozor. No, on se neptal, on řval. Pak křičel kvůli tomu, že v noci chodím ven, a Betty mi na týden zakázal.

Neměla jsem radost, ale Brandon mi slíbil, že mě bude do školy vozit. Aspoň mi to splatí. Já ho totiž také vozila do školy, když měl rozbité auto.

Ale ze všeho nejvíc jsem musela nad tím večerem přemýšlet. Vzpomínky jsem měla rozmazané kvůli strachu, který jsem měla. Bála jsem se, že do toho hocha narazím. Že ho zabiju. Nejpodivnější na tom bylo to, že ho Brandon neviděl. Měl přece zapnutá světla a já také, což znamenalo vidění do dálky. Jenže on ho neviděl a já ho viděla natolik, že to nemohl být žádný přelud. Celé to bylo zvláštní. Tajemné.

Doma na mě táta ještě hodinu vyřvával, pak mě propustil a já si šla lehnout do postele. Byla jsem utahaná. Ani jsem se neobtěžovala převléct do pyžama nebo si sundat mikinu. Jen boty jsem si zula. Chtěla jsem spát, vytratit se do říše snů, kde na ten divný incident zapomenu... Bohužel se mi nedařilo usnout. Za jiných okolností bych ve dne spala jako zabitá, ale dneska ne. A pokud se nevyspím aspoň přes den, v noci to bude s nespavostí ještě horší. To jsem měla ověřené.

Nakonec jsem se rozhodla, že si tu zvlášnost zapíšu. Měla jsem po mamince takový oranžový sešit, do kterého si zapisovala ty nejzvláštnější a nejkrásnější zážitky. Ona tam psala vážně to nejzajímavější, takže popsala jen jedenáct stránek. Já jednu.

Oranžový sešit jsem dostala k desátým narozeninám od maminky, která k tomu řekla: „Erin, právě ti dávám třetí nejdůležitejší věc v mém životě. Oranžový zápisník. Má hodně stránek a ty na ně můžeš napsat ty nejkrásnější a nejzvláštnější věci. Ale piš do něj s rozvahou. Oranžový zápisník není nějaký deníček na čmárání, a já věřím, že si ho budeš vážit. Já ho dostala od tvé babičky, když jsem měla desáté narozeniny, a ty ho dáš svým dětem, až ony budou mít desáté narozeniny. Opatruj ho.”

Nad tou vzpomínkou jsem si musela pobrečet. Byly to jen tři roky před maminčinou smrtí, kterou jsem do sešitu zapsala. Od té doby jsem ho neotevřela, jen jsem si prohlížela jeho oranžové desky. Byl vážně moc pěkný a já na něj často narážela, protože jsem ho měla v šuplíku v nočním stolku, kde jsem měla ty nejdůležitější věci.

Spolu se sešitem tam byl zlatý řetízek s přívěskem, který měl tvar srdce. V srdci se schovávaly malinké hodiny s mým jménem uvnitř. Řetízek jsem dostala od Brandona k šestnáctým narozeninám. Byl moc hezký. Také se v šuplíku nacházel obrázek, který jsem namalovala s tátou v den mých třináctých narozenin. Naše poslední společná věc.

Když jsem se nad tím tak zamyslela, byly to věci od mých nejbližších. Táta se k nim také počítal i přes to jeho chování. Sedla jsem si na zem, zády se opřela o postel a dodávala jsem si odvahu. Přemlouvala jsem se, abych otevřela sešit, který jsem svírala v rukou.

Pak moje zvědavé já vyhrálo a já ho otevřela. Na první stránce byl popis máminy první dovolené u moře. Na dalších byly popisy a fotky jejích kamarádek a tajných lásek, a na poslední byla moje fotografie, když jsem se narodila. Byla jsem neskutečně roztomilá. Teda, na skoro poslední. Na poslední byl můj zápis. Rychle jsem sešit zavřela a uklidila ho zpátky do šuplíku. Nemohla jsem se na to dívat.

Zvedla jsem se ze země a podívala se na hodiny. Něco málo po desáté. Táta byl doma, protože měl volný víkend. Pomalu a potichu jsem sešla po schodech a odplížila se ke vchodovým dveřím. Pomalu a zlehka jsem stiskla kliku a dveře se otevřely. Rychle jsem vyběhla ven a dveře za sebou zase zavřela.

Rozhlédla jsem se po ulici. Přestože bylo zimní období, u nás svítilo slunce a bylo teplo. Kdyby někdo přijel do našeho města, tak by si myslel, že je tu po celý rok léto. Nesněžilo. Nikdy. Ani na Vánoce. Škoda, já milovala sníh.

Nakonec jsem se rozhodla, že zajdu za Brandonem. Rád mě uvidí. Tak jsem si utáhla tkaničky na botaskách a rozeběhla se ulicí. Po každých dvouch minutách jsem si dávala pauzu, protože jsem byla astmatik. Taky jsem si musela vlasy dát do sponky, protože se mi pletly do očí.

Po čtvrt hodině běhu jsem se konečně dostavila k Brandonovu domu. Tam jsem sebou plácla na houpačku, která byla na verandě, a snažila jsem se popadnout dech. Dařilo se mi. Trošku.

„Čau, Erin. Proč neodpočíváš?” zamumlal Brandon, kterého jsem se příšerně lekla. Před domem měl auto, ležel na skateboardu a něco pod autem montoval. Předtím jsem si ho nevšimla, ale teď mě vyděsily nohy, které zpod auta čouhaly.

„Nemůžu spát a ležet se mi jen tak nechce. Ale pokud nemůžu usnout ve dne, určitě budu spát v noci,” ujistila jsem ho, protože jsem se nechtěla zase hádat. Jen na mě souhlasně broukl. „Co tam vyvádíš?” dodala jsem bleskově, protože jsem chtěla předejít trapnému tichu. Zabralo to.

„Jen jsem něco upravoval, ale už to mám. Pomůžeš mi ho umejt?” zeptal se mě a vyjel zpod auta. Ruce měl celé černé. Přikývla jsem se slovy: „Jasně, pomůžu.”

Brandon si nejdříve vydrbal svoje ruce, i když mu to moc nešlo, a poté přinesl dva kbelíky s vodou a dvě houby. Vyhrnula jsem si rukávy a vzala si jednu houbu, kterou jsem pak ponořila do teplé vody. Z houby hned začala téct pěna a já od ní měla celé ruce až k loktům.

Já jsem myla pravou stranu auta a Brandon levou. Dost jsme si popovídali a nasmáli se. S Brandonem bylo všechno snazší. Úplně všechno. Když jsme auto domyli, Brandon ho postříkal hadicí a nechal schnout na sluníčku. Bohužel nás nicnedělání nebavilo, tak jsme na sebe začali pěnu stříkat. Když jsem měla celé oblečení zmáchané a z pěny plnovous, vzala jsem ten plnější kýbl a vylila ho Brandonovi na hlavu.

„Jen mu dej!” zasmála se paní Chickenová, Brandonova máma. Byla to čtyřicátnice malého vzrůstu s blonďatými vlasy a milým úsměvem. Všichni Chickenovi byli blonďáci.

„Dobrý den, paní Chickenová,” pozdravila jsem ji mile, ale pohled jsem stočila na Brandona, který se až příliš usmíval. Nechápala jsem, proč se tak tlemil. Pak mi to došlo. Jednu nohu jsem měla v druhém kbelíku.

„Hele, Brandone, tys ho vážně neviděl?” zeptala jsem se, když jsme byli konečně sami.

„Koho?” zeptal se přitrouble a zakousl se do bagety, kterou mu jeho máma dala. Já na tu svou akorát koukala.

„Přece toho kluka včera,” odpověděla jsem a podívala se mu do obličeje. Ztuhl uprostřed pohybu.

„Fakt? A já myslel, že sis to vymyslela, aby bylo vzrůšo,” povzdychl si a znovu se do bagety zakousl. Zrudla jsem.

„Proč bych si o něčem takovém dělala srandu?” vyjela jsem uraženě.

„Udělalas chybu a nezvládla jsi to. Na něco ses musela vymluvit. Já nejsem blbej,” zamumlal nezaujatě a znovu si kousl.

„Já ho vážně viděla! Nedělám si srandu,” obořila jsem se na něj, ale on se jenom zasmál. „Jsi vážně idiot,” dodala jsem, vstala a uraženě odběhla pryč.

Ještě jsem se ohlédla a uviděla Brandona, jak nad tím akorát zakroutil hlavou. Zrádce. Mohlo být něco okolo čtvrté odpoledne a já neměla co dělat. Domů se mi nechtělo. Přemýšlela jsem, kam bych mohla jít, když jsem si najednou vzpomněla na včerejší večer, rozhodla jsem se zajít na pláž. Moje oblíbené místo. Nejoblíbenější.

Když jsem na pláž přišla, všichni odešli. Ne, že bych všechny odpudila, ono jen začalo pršet. Nevadilo mi to. Stejně jsem už byla celá mokrá. Podívala jsem se na moře. Bylo celé rozbouřené. Podívala jsem se na oblohu a zjistila, že slunce bylo schované v černých mracích. A to to vypadalo na slunečné počasí. Ráno.

Uvědomila jsem si, že v ruce stále svírám bagetu. Pokrčila jsem svěšenými rameny a zakousla se do ní. Byla vynikající. Jak jinak. Paní Chickenová byla výborná kuchařka, zamlada vařila v Itálii. Ve slunném Toskánsku. Jak ráda bych se tam podívala.

Procházela jsem se za deště na vylidněné pláži s kouskem bagety, který jsem hnedka zhltla. Dobrůtka. Taky mi došlo, že jsem si svoje botasky nechala u Brandona. Dala jsem si je tam sušit. Stejně budou nacucané vodou. Zase.

Když jsem se blížila k útesům, zahédla jsem nějakou osobu. Nejspíš cizince. To jsem usoudila podle toho, že šel pomalu a tak nějak smutně. Nejspíš zabloudil a nevěděl, kde se má schovat před deštěm. Byl to nějaký muž. Víc jsem nevěděla, protože byl strašně daleko.

„Hej! Počkej!” zakřičela jsem na něj, ale on se neotočil, přestože mě musel slyšet.

Když jsem na něj zavolala po několikáté a on se neotočil, ruply mi nervy a já vzala do ruky kámen, který se náhodou povaloval u mé levé nohy. Pořádně jsem ho sevřela v ruce, zadívala se na něj, rozeběhla se a vší silou jsem ho mrštila po osobě. Netrefila jsem se mu do hlavy. Uf! Trefila jsem se mu do zad a doufala jsem, že jsem mu nevyrazila dech.

Pak jsem vyvalila oči a zatajila dech. Zamrzla jsem uprostřed kroku, jako by se zastavil čas. Kámen onomu muži zády proletěl. Úplně, jako by tam ani nebyl. Na nic jsem se nezmohla.

Když už mi muž zmizel z dohledu, vzala jsem nohy na ramena a kašlala na svoje astma. To, co jsem viděla, nebylo normální. Přesto jsem to viděla a měla jsem jistotu, že to žádná halucinace nebyla. Byl to fakt.

Rovnou jsem zmatenému Brandonovi spadla do náruče a namáhavě jsem dýchala. No, dýchala. Spíš sípala. Brandon mě ve své velké naruči schoval a počkal, až popadnu dech. Potom mě posadil na houpačku.

„Co se stalo?” zeptal se ustaraně, když jsem byla schopná normálně dýchat. Aspoň to.

„Viděla jsem na pláži nějakého muže. Asi to byl cizinec. Netuším. Ale jeho chůze byla pomalá a smutná... jako by se ztratil. Volala jsem na něj... ale neotáčel se. A... když... když se pořád neotášel, hodila jsem po něm kámen. Ule... ulevilo se mi, když jsem se mu netrefila do hlavy, ale do zad. A... a... a pak se stalo něco divnýho,” mlela jsem rychle a dávala si pauzy na nádechy.

„A dál?” zeptal se Brandon, který sotva stačil pobrat, co jsem mu právě řekla. Nedivila jsem se.

„Ten mizernej šutr mu jen tak proletěl zády. Jako kdyby tam vůbec nebyl,” dopověděla jsem mu to a zahleděla se mu do obličeje. Nevěřícně na mě koukal, ale ne jako na blázna. On mi to věřil.

Až pak, když jsem odvrátila pohled od zmateného Brandona, jsem si všimla jeho mámy, která stála ve dveřích, a celé to slyšela. Ajaj.

Tak, je tu druhá kapitola. Moc vám chci poděkovat za předchozí komentáře. Vážně mě moc potěšily a zahřály u srdce. Vy, kteří píšete, to určitě znáte. Hoch z pláže se nám zase ukázal jen lehce. Doufám, že vás to neodradilo. Předem děkuji za jakékoliv komentáře. Lealel.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování