Mrtvá láska - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Erin se posledně pěkně naštvala, protože jí Brandon zavolal ve velmi nevhodnou chvíli. Podaří se tentokrát Deanovi Erin políbit, nebo je zase někdo vyruší?

01.05.2013 (13:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 820×

Probudilo mě něco studeného a měkkého na mém čele. Bylo to celkem příjemné, ale ta věc hned zmizela a já se nespokojeně zavrtěla. Nechtělo se mi vstávat, ale bohužel jsem musela. Musela jsem do té pitomé školy, kde je ta pitomá Melisa, kvůli které mě Brandon nejspíš zničil celý život, ale taky mě... Do pytle! Vždyť já mám sádru na noze. Když jsem si to uvědomila, ihned jsem otevřela oči.

„Dobré ráno, Erin. Jak ses vyspala?” zeptal se mě Dean, který seděl na mé posteli a zářivě se na mě usmíval. Aha. Ta věc na mém čele byly jeho rty. Hm, to bych si nechala líbit každý den. A nejen ráno.

„Dobře,” odpověděla jsem ledabyle. Neměla jsem tušení, jak s ním po včerejší události mluvit. Pro Krista! Vždyť mě chtěl políbit.

„Asi nejsi dvakrát odvázaná z toho, že jsem tě vzbudil, ale musíš do školy. Já vím, realita je krutá,” zakřenil se tak, jak to uměl jenom on. Jo, já ho vážně žeru.

„Ani nevíš, jak moc krutá. Vážně ti závidím... Počkej. Odvázaná? Ty to slovo znáš? A to jsem myslela, že jsi z devatenáctého století,” zakřenila jsem se pro změnu já.

„Jo, sice jsem z devatenáctého století, ale to automaticky neznamená, že jsem nějak omezenej,” zasmál se.

Vstala jsem z postele a Dean mi zatím šel připravit snídani, protože táta spal a Alex byla v práci. Jak jinak. Dřív mi strašně vadilo, že si mě táta nevšímá a chodí přes den a noc do práce, takže ho skoro nevidím. Teď jsem si na to zvykla a přišlo mi to perfektní. Jenže já mám prostě smůlu a táta slíbil Alex, že toho nechá a najde si normální práci. Ona samozřejmě bude chodit do práce tak, aby mohla být co nejvíc doma a otravovat mě.

„Máš raději rohlík, nebo chleba?” zakřičel na mě z kuchyně Dean a vytrhl mě tak z úvah. Nejdřív jsem se lekla, aby nevzbudil tátu, ale ten spí jako dudek.

„Rohlík, ale dej mi chleba,” odpověděla jsem a nemusela jsem ani tolik křičet, protože Dean měl jako duch lepší sluch, takže mě slyšel dokonale. Jako bych stála přímo vedle něj. To by se mi taky někdy hodilo.

Přešla jsem k velké šatní skříni a otevřela ji. Podívala jsem se na poličky a vyndala jsem ze skříně červené tričko, které mi bylo ke kolenům, a potom jsem ještě našla černé legíny. Samozřejmě jsem si vybrala příjemné spodní prádlo a modlila se, ať ty legíny přetáhnu přes sádru. Povedlo se. Hip! Hip! Hurá! To se jen tak někomu nepodaří.

Oblékla jsem si i ostatní oblečení a s pomocí těch otravných berlí jsem se došourala do koupelny. Dřív byl prostor kolem umyvadla prázdný. Někdy se tam povalovalo mýdlo nebo moje tužka na oči, ale teď tam byly hromady Alexina make-upu. Někdy mi přišlo, že nedělá prodavačku v drogerii, ale striptérku. Kéž by. To by ji táta pustil k vodě a mně by se vrátil život do normálu. Teda, do normálu na moje poměry.

Pořádně jsem si vyčistila zuby, na řasy nanesla černou řasenku a nakonec si černou tužkou udělala linky. Pročísla jsem si husté vlasy a byla jsem hotová. Nevěděla jsem, jak se dostat po schodech dolů, takže jsem prostě berle hodila ze schodů a sama jsem se dostala o patro níž po zadku. Nahoru to totiž bylo o hodně snažší než dolů.

„Pokud po škole nikdo nebude doma, budeš trénovat chůzi po schodech. A hlavně se neboj, já tě budu chytat,” ušklíbl se na mě Dean, když jsem se dostala do kuchyně.

„Proč?” zamumlala jsem a nepřítomně si nabrala na lžičku vajíčka a zakousla se do chleba.

„Protože tě z toho tvého prdel stylu začne brzo bolet pozadí... A přece nechceš, abys dostala od Alex nějakou vážně zajímavou přednášku,” zasmál se a pozoroval mě při jídle. Hm, to měl teda pravdu.

Snědla jsem všechno jídlo, které mi Dean přichystal, a musím říct, že kuchař z něj nikdy nebude. Teda... Spíš, že kuchař z něj určitě nikdy nebyl. Podívala jsem se na hodiny. Ha. Za půl hodiny začíná vyučování. To mi krásně vychází, nasednu na Betty a...

„Šmajrá, Deane!” vykřikla jsem. „Jak se dostanu do školy? Ty se tam možná přemístíš, nebo co to děláš... Ale já ne! A na Betty rozhodně jet nemůžu.” Jakmile jsem to dořekla, před naším domem zastavilo zelené auto a začalo troubit. Brandon!

„Vidíš to. Brandon je sice... úplně ztracenej případ, ale kamarád je to dobrej. Tak ve škole,” usmál se na mě Dean a rozplynul se mi přímo před očima. Páni...

„Brandone! Jsi fak super kámoš. Už jsem se bála, že se budu muset do školy dobelhat,” ocenila jsem ho, když jsem mu vpadla do náruče. To víte, ze schodů na verandě jsem až moc spěchala, takže mi podjela noha, ale Brandon mě zachytil. Uf!

„To jsem rád, že jsi mě konečně ocenila, ale dávej na sebe větší pozor, jo? Jeden den si zvrtneš kotník a druhej už padáš ze schodů. Tímhle tempem budeš za dva týdny ležet v márnici. Možná za týden. Věř mi,” upozornil mě a pomohl mi do auta. Všimla jsem si, že má na nose zase ty sluneční brýle. Rejpalka nebude nadšená...

***

„Taylorová, vzbuď se. To už by stačilo. Po hodině zavolám tvému otci,” dolehl ke mně známý nepříjemný hlas a já zamžourala. Asi jsem usnula a Rejpalka z toho není zrovna nažhavená. Očividně.

„Ne, to nedělejte, prosím! To nemůžete. On ani nemá čas, no, a taky...” začala jsem vyšilovat a vyvlékat se z toho, protože otec o mojí nespavosti absolutně nevěděl a určitě by mu to bylo jedno, ale Alex by si hrála na správnou mámu a poslala by mě na sto plus milion vyšetření, která jsou drahá jak něco, a když by se ukázalo, že mi nic není, tak - teda kromě toho, že vidím ducha - bych všechno musela zaplatit, a na to já fakticky nemám. Ani mému kapesnému se nedá říkat kapesné.

„Erin, Erin, Erin... Asi ti dám bzučák do kalhotek, a když usneš, zapnu ho na dálkový ovládání,” poškleboval se mi Brandon, když jsme se šnečili na parkoviště.

„Hele, neutahuj si ze mě, jo?! A navíc mám tři námitky. Za prvé, bzučák do kalhotek? Ses zbláznil, ne? Za druhé, to chci vidět, jak se ty dostaneš do mých kalhotek. A za třetí, ty úchyle!” namítla jsem. „Ahoj, Deane,” dodala jsem šeptem, protože se Dean objevil vedle mě.

No jo, no. Na první hodině se začal nudit, takže se odporoučel prozkoumat školu. Byla jsem ráda, že se mi konečně ukázal, ale taky jsem se styděla, protože můj a Brandonův rozhovor zněl vážně úchylně.

Když mě Brandon odvezl domů, dopajdala jsem se do kuchyně, sedla si ke stolu a udělala si domácí úkoly. Táta byl doma a telefonoval svému šéfovi. Nebo mám říct bývalému šéfovi? To je jedno. Prostě jsem ho vytrhla z rozhovoru a upozornila ho na Rejpalku. Samozřejmě jsem vynechala tuhle zajímavou přezdívku, která na ni dokonale seděla.

Potom jsem odešla do svého pokoje, kde jsem si sedla na postel. Dean si přisedl ke mně. Dlouho dobu jsem se dívala do těch jeho dokonalých modrých očí a myslím, že bych se v nich i utopila, kdyby nesklopil pohled. Zarazilo mě to, ale dál jsem se usmívala jako ididot.

„Takže... ty jsi s Brandonem jenom kamarádka, nebo i něco... víc?” zeptal se opatrně.

„Ne, my dva jsme opravdu jenom kamarádi, a tak to i zůstane,” ujistila jsem ho.

Brandon pro mě znamenal vážně moc. Byl jako můj bratr, nejlepší kamarád. Před dvěma lety jsme spolu zkusili chodit, protože jsme usoudili, že se máme raději než obyčejní kamarádi. To platí dodnes. Svým způsobem ho miluju, ale ne tak jako Deana. Brandona miluju jiným způsobem. Nejdřív to začalo tak, že jsme spolu chodili všude za ruce. Pak jsme se i často objímali a nakonec jsme se jednoho až moc krásného dne chtěli políbit. Nejdřív to bylo celkem dobrý, ale potom jsem si při tom polibku pšikla Brandonovi do pusy a on se automaticky ohnal, že mi dal pěknou ránu do obličeje. Nechtěl to udělat, ale komu by byl příjemný prskanec rovnou do pusy? Mně rozhodně ne. A tak náš vztah skončil a jsme zase jenom kamarádi. V podstatě jsme něco víc než kamarádi, ale o hodně míň něž pár.

„Proč?” zeptala jsem se.

„Prostě... no... Zkrátka a dobře se mi nelíbí, jak po tobě šmatlá,” zamumlal si pod nos.

Hned jsem si na všechno vzpomněla. Někdy se s Brandonem objímáme víc, než je zapotřebí, nebo si dáme pusu na tvář. Taky někdy zasune svoji ruku do zadní kapsy mých riflí, ale rozhodně není žádnej podělanej úchyl. To ne! On tam tu ruku prostě má a často se ji snaží odlepit od mého zadku. Navíc mi to nevadí a někdy to udělám taky. Jsme si s Brandonem blízcí.

A taky jsem si vzpomněla, jak mi dneska pomáhal nastupovat a vystupovat z auta a podobně. Sem tam se o mě otřel víc, než bylo nutné. A taky se mi za to potom omluvil, ale o tom Dean nevěděl. Jak už jsem řekla, Brandon nebyl, není a nikdy nebude podělanej úchylák.

„Deane, nejsem tvoje holka, takže nemáš žádné právo žárlit. Navíc nemáš na koho.”

„Ale moc bych si přál, Erin, abys byla.”

Jemně se o můj nos otřel svým a já mu prsty zajela do vlasů. Pak mě láskyplně políbil. Konečně...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování