Mrtvá láska - 12. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Deanův dům. Nehoda...

22.04.2013 (15:00) • Lealel • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1128×

Dean mě vedl různými ulicemi a chvíli jsme šli dokonce i přes pláž. Teď se před námi tyčil polorozpadlý dům. Za svých časů musel být vážně krásný. Dokonalý. Teď byl opravdu v hrozném stavu. Jak jsem zjistila, skoro celý byl ze dřeva. Ve střeše byly tři díry. Dean mě upozornil, že se kdykoliv může propadnout podlaha. Skoro jediná kamenná věc byl krb, kterému se pomalu, ale jistě bortil komín. Tohle přece nemohl být dům, který jsem navštívila ve snu. Nebo ano?

Ještě chvíli jsem na tu dřevěnou polorozpadlinu civěla, ale nakonec jsem se odhodlala vstoupit dovnitř. Dean se držel těsně vedle mě a já bych si to bývala užívala, kdybych nebyla tak rozrušená z domu, ve kterém Dean umřel.

Nejdřív jsme vyšli po čtyřech schodech od verandy, které vrzaly stokrát hůř než podlaha na půdě. Hrůza. Ke dveřím jsem si musela doskákat. Zahrát si na antilopu nebo kamzíka. Úžasné. Veranda byla poměrně velká, ale také posetá děrami. Jedna vedle druhé. Dean měl dlouhé nohy, takže to pro něj byla hračka, ale já se málem přerazila. No prostě hrůza. Když už jsem se konečně dostala ke dveřím, které visely na jednom pantu, vítězně jsem se usmála. Hurá!

„Drž se u mě, mohla by ses lehko ztratit. Ten dům je mnohem větší, než vypadá. Věř mi,” upozornil mě Dean. Byl ještě vážnější než obvykle. U něj to bylo skoro nemožné.

„Přijde mi to jako nesmysl, ale budu ti to věřit. Já tu byla jenom ve snu,” ušklíbla jsem se a poplácala ho po rameni.

„Bylo to víc než obyčejný sen.”

Nejdříve jsem se bála vůbec se těch dveří dotknout. Neměla jsem v úmyslu to tam demolovat ještě víc. Přestože jsem nic nechtěla zničit, zvědavost zvítězila a já se pokusila protáhnout mezerou. Úspěšně. Dean není tak drobný jako já, takže se odhmotnil a dveřmi prošel jako obyčejný duch. Měl velmi ladný krok. Takový jemný. Pokud může být krok jemný. Pak se zase zhmotnil.

Vevnitř bylo světlo, přestože byla okna špinavá a zaprášená. Dean zase odrážel sluneční paprsky, i když ne tak silně jako na lepším světle. Moc se mi to líbilo.

Usoudila jsem, že se nacházíme v hale. Podlaha už tu byla pevnější a tolik nevrzala jako schody. U pravé zdi byl přiražený botník a dva páry bot tam ještě ležely. Jeden pár byly obyčejné papuče, které neměly daleko k rozpadnutí. Druhý pár byly překrásné zaprášené lodičky. Co se asi stalo s ostatní obuví?

Dalšími dveřmi, které už byly v obouch pantech a ani nevrzaly, jsme prošli do obývacího pokoje. Ten už byl vážně velký a schovával hodně nábytku. Snažila jsem si vybavit vzpomínky ze snu a všimla jsem si, že tu bylo úplně všechno stejné. Jen vybledlé nebo zažloutlé barvy, zaprášené a špinavé věci, a nábytek se taky trochu rozkládal. Dřevo už nebylo takové jako ve snu. Bylo zchátralé.

Nejdřív jsem přistoupila ke krbu a prohlédla si malé věcičky, které byly položené na krbové římse. Všechno bylo zaprášené, takže jsem každou věc vzala do rukou a otřela ji do tílka, kde se brzo udělal šedý flek od prachu. Na krbové římse byl položený nějaký malý odznáček, pět kamínků, kovová růžička a zlatý řetízek s přívěškem. Vzala jsem řetízek ještě jednou do ruku a tentokrát se zaměřila hlavně na přívěšek.

Přívěšek byl taktéž ze zlata a měl oválný tvar. Byl ozdobený drobnými černými kamínky a působil kouzelně. Moc se mi líbil. Po pár vteřinách jsem objevila, že se dá otevřít. Zmáčkla jsem zlaté tlačítko - nebo jak to mám nazvat - a přívěšek se otevřel. Vevnitř bylo na jedné straně malinkaté zrcádko a na druhé zlatý nápis - Pomoz ostatním a ostatní pomůžou tobě.

Velmi mě to zaujalo. Co to asi mělo být? Nemohla jsem si nevšimnout, že se Dean postavil vedle mě. Myslela jsem si, že si také prohlíží přívěšek, ale když jsem se na něj podívala, zjistila jsem, že se kouká na mě. Tak nějak zvláštně. Neobvykle.

„Co to je?” zeptala jsem se a potěžkala v ruce řetízek.

„Rodinné heslo. Tohle měli všichni členové mojí rodiny,” odpověděl, ale ani jednou se na to nepodíval.

„A čí je tenhle?”

„Můj.”

Tentokrát jsem se místo na nápis podívala na zrcátko, pod kterým byly vyrity iniciály D. P. - Dean Parker. Najednou mi přišlo Deana líto více než obvykle. Chudák. Umřel a ještě tu musel zůstat. Dívat se, jak po něm rodina truchlí. Jak ostatní stárnou. Umírají. Nacházejí klid. Ale on ne. On tu musel zůstat.

Řetízek jsem položila zpátky na římsu a Dean mě zatahal za ruku. Šli jsme ke schodům. Tyhle schody byly ještě zchátralejší a vrzaly hůř než ty na verandu. Musela jsem si zacpat uši. Byl to příšerný zvuk. Dean schody vyšel zase tou svou ladnou chůzí. Takhle chci taky umět chodit!

Ocitli jsme se v prvním patře, kde se nacházely salonky, které byly odděleny jen kouskem zdi. Myslím, že tu nikdy žádné dveře nebyly, ale těžko se to poznalo, když většina ze zdí byla rozpadlá. Pamatovala jsem si, jak jsem ve snu zašla nad tak krásnými salonky. Každý byl sladěn do jedné barvy. Růžová. Žlutá. Blankytně modrá a možná i zelinkavá. Prostě nádhera nad všechny nádhery. Úžasné. A teď... Barvy byly zažloutlé, takže nebylo poznat, jaký salonek je jaký. Možná podle křešílek a zbytků ze závěsů, které už také byly akorát k vyhození. Ale když tu to všechno je více než sto let, nesmím se ničemu divit.

Moc jsme se tam nezdržovali a hned se vydali po dalších schodech do druhého patra. Tam bylo mnoho pokojů. Některé byly úplně prázdné, jiné plné. Buď nezmizelo vůbec nic, nebo úplně všechno. A když říkám, že to tam bylo samý pokoj, myslím tím, že to byla jedna dlouhá chodba a jedny dveře vedle druhých.

Úplně na konci chodby byly jedny bílé dveře, které byly nejvíce udržované. Automaticky jsem se k nim rozešla. Možná i rozeběhla. Nevím. Rozhodně jsem se k nim dostala nějak brzo na to, jak byly daleko. Ani jsem je neotevřela. Jen jsem položila ruku na kliku a zůstala stát.

„Tam je můj pokoj,” ozval se Dean, stojící za mými zády. Lekla jsem se, ale nedala jsem na sobě nic znát.

Když můj mozek vstřebal tuto novou informaci, bez váhání jsem zabrala za kliku a zatlačila do dveří. Dveře se tiše otevřely a já se po jednom kroku objevila ve velkém bleděmodrém pokoji. Naproti dveřím bylo jedno obrovské okno. Po mé pravici stála velká knihovna, která byla plná nejen knížek, ale i jiných věcí. Například kamínky, složenými papírky a pokladničkami. Vážně hezkými pokladničkami. Po mé levici stála velká postel s nebesy a bílými prostěradly. Za postelí byla v rohu opřená lyra. Kdy byla vlastně vynalezena kytara?

„Tvůj pokoj je vážně... překrásný... úžasný... Prostě perfektní! Ale jak je možné, že není v tak hrozném stavu jako zbytek domu?” zeptala jsem se a postavila se čelem ke knihovně. Sáhla jsem si snad na každý kamínek.

„Moji rodiče po mé smrti s ničím vůbec nepohnuli. Akorát chodili uklízet a udržovat věci v dobrém stavu. Když umřeli, starala se o můj pokoj teta. Té to však vydrželo pouhé dva měsíce, protože dostala zápal plic a zemřela krátce po mých rodičích. Její manžel, můj strýc, pro ni velice truchlil a s nikým nemluvil, přesto stejně jako můj otec cítil zodpovědnost za moji smrt. Proto pokračoval v udržování mého pokoje. Tak to bylo po několik let. Velmi mne těšilo, že si na mě vzpomněl a šel se o můj pokoj postarat. Když umřel i on, šlo to tu z kopce. Moji dva sourozenci se odstěhovali, protože dům zdědila moje sestřenka... Ona pokračovala v udržování mého pokoje do své smrti. Překvapivě,” povyprávěl mi Dean.

Vážně mi ho bylo strašně líto, ale měla jsem i za něj radost, že si na něj každičký den někdo vzpomněl a šel se mu postarat o věci. Každý má své věci rád, takže potěší, když se o ně někdo stará. Když jsem byla malá, dala jsem mamce puclák s nějakou květinou, která mi už rostla dost dlouhou dobu. Máma se o ní nepostarala, takže brzy uvadla. Bylo mi velmi líto, že se o mou bývalou věc nestarala. Takže s tím mám vlastní zkušenosti.

„Proč překvapivě?”

„Nikdy jsme se neměli rádi. Už jako malé děti jsme si k sobě prostě nenašli cestu.”

„Aha.”

Ještě jsem se prošla po pokoji, dotkla se záclony a pohladila lyru. Vycítila jsem, že se tu Dean necítí dobře, tak jsem ho vyvedla zpět na chodbu a potichu za námi zavřela dveře. Ani nevrzly.

„Nahoře už je jenom půda a galerie,” upozoril mě Dean.

„Chtěla bych se podívat do té galerie, jestli smím,” pípla jsem.

„Ty můžeš všechno,” usmál se a ukázal mi dvě řady bílých zubů. Wau!

Poslední schody do posledního, třetího patra byly nejhorší, protože už chátraly, když byl Dean naživu. To už jsem si uši nezacpávala, protože to nemělo cenu. Schody jsem rychle vyběhla, ale nahoře jsem se rozplácla, protože jsem zakopla o okraj menší díry, která byla kousek od schodů. Skvělé.

„Není ti nic?”

„Ne. Jen jsem si nevšimla té díry. O nic nejde.”

Dean se vyhnul díře a pomohl mi zpátky na nohy. Skvělý pocit stát opět pevně nohama na zemi. Musela jsem se pro sebe usmát. Ani nevím proč. Třetí patro bylo už ve vážně hrozném stavu. Okolo schodů bylo místo tak jen pro tři lidi. V podstatě jsem měla dveře před nosem. Byly tam jenom dvoje.

Dean mě navedl na ty správné a já je otevřela. Ocitla jsem se ve velmi zchátralé místnosti, která mi připadala stará tisíc let. Podlaha byla samá díra¨, stejně jako veranda. Ze zdí se oloupala barva. Prostě strašné.

Ale na zdech bylo několik obrazů. Asi sedm nebo osm. Na prvním byl Deanovův otec a hned na druhém jeho matka. Vedle ní visel obraz Deanova strýce a poté obraz jeho tety. Pod Deanovým otcem byl obraz tří dětí, a jedno z nich byl Dean. Pod Deanovým strýcem byl obraz velmi krásné dívky a pod ní malý chlapeček. Obrazy byly uspořádány jako rodokmen. Úchvatné.

„Jako člověk jsi vypadal tak... živě.”

„Sice jsem jen jedna část těla, ale pořád jsem v podstatě člověk. Nemyslíš?” ušklíbl se. Se smíchem jsem přikývla.

Prohlížela jsem si obraz po obrazu, každý velmi pečlivě. Dvě děti a tu dívku, která byla nejspíš stejně stará jako Dean, a chlapečka jsem neznala. Ostatní ano. Vypadali úplně stejně jako ve snu, ale mnohem šťastnější. Neustaraní.

„No... Prohlédla sis všechno, takže můžeme jít?” ozval se Dean. Nejspíš mu nedělalo dobře, když se díval na obrazy svých blízkých. Nedivila jsem se mu. Chudák.

„Jasně,” přikývla jsem.

Otočila jsem se k odchodu, ale špatně jsem šlápla. Ztratila jsem pevnou půdu pod nohama a propadla se podlahou na místě, kde jsem vytvořila novou díru. Pak už jsem ucítila jenom rychlou bolest...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Lealel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování