Jediný problém je to, že jsem jiná V. Zajetí • OurStories.cz ~ naše povídky

Sarkasmus, vztek a zajetí... Přeji hezké čtení :)

09.02.2014 (18:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 805×

Mračila jsem se. Hodně jsem se mračila. A on se mračil na mě. Takhle to šlo asi hodinu, pak mu došla trpělivost a začal se ptát. Na ty dívky, na toho lháře, na mě, proč tam jsem a tak. Kdybych mohla, čistila bych si nehty, bohužel jsem měla ruce přivázané k židli. Nakonec na mě zavrčel, kývl na své pobočníky a vyšel ze stanu.

Trošku jsem se probrala a bystře sledovala ty dvě nemehla. Pouze silou vůle jsem potlačila odfrknutí, když se ke mně blížili. Těsně před tím, než se mě dotkli, jsem přetrhla pouta a vrazila jim pěst do žaludku. Nestačili ani mrknout a už leželi na zemi, krapet nehybní. Pousmála jsem se. Tak, a teď zmizet hodně daleko a hodně rychle.

Půjčila jsem si meč jednoho z nich. A hnula se ke vchodu, když mě přepadla ukrutná bolest hlavy. Ten pocit jsem nezažila hodně, hodně dlouho. Bolest. Pocit. Vina. Proč mi tohle dělají? V křeči jsem se sesunula na všechny čtyři a rukama si objala hlavu. Dost. Panebože, dost. Nechte mě už být! Nechci cítit všechnu tu vinu. Nechci. Před očima se mi objevovaly tváře všech. Má matka, mí sourozenci, všichni ti mrtví.

„Dost!" zaječela jsem a schoulila se do klubíčka.

„Až když nám řekneš všechno, co víš," odporoval ten protivný hlas. Byl tu, celou tu dobu. Ušil na mě boudu a já mu na to všechno skočila. Hněv přebil všechno ostatní a mně se podařilo znovu nalézt ztracenou kontrolu nad city, bolestí a dojmy. Opatrně jsem se narovnala. Stoupla jsem si s malinkým zakolísáním, ale ustála jsem to. Zpod přimhouřených očí jsem se mračila na toho otrapu.

„A co bys jako chtěl vědět? Vždyť pravdu znáš. Víš moc dobře, že ti ten ufňukanec lhal, tak proč tu držíš mě?" vrčela jsem řádně nakrknutá.

„To nevysvětluje, proč jsi tam byla i ty. Poněkolikáté," zavrtěl hlavou.

Tak to mě překvapilo. Věděli o mně, celou tu dobu.

„Všechno jsi to jenom hrál, celou tu dobu," zašeptala jsem. Přikývl.

Otočila jsem se zády a bouchla vztekle do stolu. Všechno se kazí. Nic nevychází.

„Co po mně chceš?" zašeptala jsem unaveně. Asi jsem neměla své emoce tak úplně pod kontrolou, ale teď jsem na nějaké divadlo moc unavená.

Jeho pevné ruce si mě otočily čelem k němu. „Odpověď."

„Jakou odpověď?"

„Kdo jsi?"

Chtěla jsem se vyprostit z jeho sevření, nedovolil mi to. Byla jsem tak unavená.

„Záleží na tom?" vyprskla jsem, i když to tak moc neznělo.

Mlčel a jen mě probodával pohledem.

„Neřeknu ti, kdo jsem, není to důležité, ale co ti řeknu je to, že tu hledám jednoho člověka. Isaiase Darkliona. Mého otce," povolila jsem a pohled se mu snažila vrátit.

V očích mu blikl náznák poznání.„To nemůže být pravda," zašeptal pak a já mu ochabla v náručí. Byla jsem tak unavená.

Jeli jsme, to byla moje první myšlenka, když jsem se probrala. Po tom, co se mi podařilo pootevřít oči, jsem uviděla i hnědou hřívu koně, ucítila jsem pevné ruce, které mě držely, abych nespadla, a uslyšela jsem dopadání těžkých podkov.

„Čím jsi mě to omámil?" zašeptala jsem. Uslyšela jsem tichý smích.

„Ničím," opáčil onen muž za mnou.

„A kdo vůbec jsi?" šeptala jsem dál.

„Ten, kdo tě drží, abys nespadla z koně," odpověděl, a i když jsem ho neviděla, věděla jsem, že se směje.

„Haha, fakt vtipnej," odbyla jsem ho. „A kam vůbec jedeme?" zeptala jsem se znovu a narovnala se, alespoň trochu.

„Tam, kam máme. Za tvým otcem," z hlasu se mu vytratilo veselí.

„To je až tak známej?" zašeptala jsem ještě poněkud omámeně.

Ucítila jsem, jak za mnou kývnul.

„Jaký je?"

„Brzo uvidíš," pravil a já se konečně zmohla na otočení na něj. Byl to onen hrůzunahánějící pobočník vůdce. Pak jsem znovu usnula.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování