Jediný problém je to, že jsem jiná Kapitola VI. Otec • OurStories.cz ~ naše povídky

Seznámení s Diandřiným otcem... Po delší době opět kapitolka, tak snad se bude líbit... Přeji pěkné čtení:)

28.04.2014 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 840×

„Vzali jste moje dýky?" zeptala jsem se zvědavě a v očekávání pohlédla na toho mladého vůdce.

Ohlédl se, ale neodpovídal. Dál pokračoval ve výstupu po dlouhatánských schodech, které vedly až k hradu na vrcholu útesu.

„Hej, na něco jsem se tě ptala," řekla jsem o něco hlasitěji a trochu více se zamračila. Stačilo, že jsem měla svázané ruce za zády, takže se mi špatně šlo, mé plány přišly před několika málo hodinami vniveč a teď mě ještě ignoruje tenhle ten... tenhle ten.

„Já vím, ale odpovídat ti nemusím," promluvil nenuceně.

Frustrovaně jsem zavyla. „To je moc práce mi říct jo nebo ne? Nebo to je nějaká speciální mučící technika, protože mě to už opravdu přestává bavi..." uklouzla mi noha. Dech se mi zadrhl v hrdle, nestačila jsem ani zaječet.

S rychlostí blesku byl u mě. Pevné paže se mi omotaly kolem pasu a udržely mě tak na místě. Pomalu jsem otevřela oči a snažila se vzchopit. Jeho tvář byla až těsně u mé.

„Jsou to zabijácké zbraně, nepatří do ruky dívce. Takže i kdybych je odtamtud vzal, nevrátil bych ti je. A být tebou, nechám pusu zavřenou, nebo se támhle Garik neudrží a dá ti roubík," zašeptal. Opatrně jsem se otočila na toho hrozivého pobočníka, který mě předtím vezl na koni.

Ušklíbl se. Ušklíbla jsem se nazpátek.

Vůdce mě pustil a bez dalších slov pokračoval ve výstupu.

Otřásla jsem se a vydala se za ním.

„Jaký je můj otec?" zeptala jsem se vůdce, když jsem s ním srovnala krok. Povzdychl si.

A mlčel. Přísahám, že jsem ho v tu chvíli chtěla fakt praštit. Urazila jsem se a mlčela jsem taky.

Přemýšlela jsem. Už jsem zase... zmatená. Po tom, co jsem se dozvěděla o zradě své matky a odešla jsem, přehodnotila jsem svoje priority. Pravda, čest a spravedlnost. Byla jsem ochotná udělat cokoliv pro svůj cíl, ale čestně. Moje pocity, moje samota a moje nenávist se posunuly do pozadí, jenže teď... jako bych byla zase znovu na začátku. Cítila jsem. Vinu, protože jsem nesplnila to, co jsem slíbila. Samotu, protože jsem od sebe všechny odehnala. Zmatek, bylo toho tolik. A taky zradu. Nezapomněla jsem, jak mi matka ublížila. A nikdy nezapomenu, ale snad porozumím.

Onen vůdce byl ve velkém sále a mluvil s mým otcem. Teprve v tuhle chvíli jsem si uvědomovala otcovo postavení. Má hrad - možná je šlechtic, ale něco mi říkalo, že jenom šlechtic nebude.

Otevřely se dveře a do místnosti přišel vůdce. Podíval se na mě. „Tvůj otec tě očekává."

Polkla jsem a moje nohy se pohnuly vpřed.

Vešla jsem do velkého sálu, a že teda byl pořádně velký. Dlouhý karmínový koberec vedl až... k mému otci. Stál před velkým křeslem. Došla jsem až těsně před něj a zvědavě se na něj zadívala. On se zase zvědavě díval na mě.

Bylo ticho. Byl mi podobný. Měl černé vlasy (jak jinak v tomto kraji) a mé matně zelené oči. Byl vysoký a svalnatý. Válečník. A vzbuzoval hrůzu. Co mě však zarazilo nejvíc, bylo to, že byl mladý. Nebo tak alespoň vypadal. Vždycky jsem si ho představovala... jinak.

„Jsi můj otec," vydechla jsem za chvíli, ale vyznělo to spíše jako otázka.

„Ano, jsem," odpověděl. Měl zvučný hlas, který se odrážel od stěn. Nutil mě se krčit.

Nastalo ticho. Opět.

„Kde jsi celou tu dobu byl? Proč jsi odešel?" zeptala jsem se nakonec velmi tiše.

Povzdechl si. „Musel jsem odejít, Diandro. Tahle země mě potřebovala, pořád mě potřebuje."

Upřímně, překvapilo mě, že věděl mé jméno.

„Ale proč?" ptala jsem se dál.

Projel si rukou vlasy (trochu zoufale, řekla bych). „Protože jsem jejím vládcem, Diandro."

Tak to byl... šok. Můj otec je... vládcem?

Nastalo ticho.

„To není možné," zašeptala jsem. „To není možné."

Můj otec je...

„Diandro!" pokusil se mě uklidnit.

Odvrátila jsem se od něj a snažila se popadnout dech. To není možné! Matka to musela vědět, proč mi to neřekla? Cítila jsem, jak pode mnou povolují nohy a já se sunu na zem. To je moc. To nedokážu snést. Nemůžu, nemůžu...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování