Jediný problém je to, že jsem jiná Kapitola IV. Samota • OurStories.cz ~ naše povídky

Dia je zničená, ale odhodlaná zjistit pravdu... Přeji hezké čtení. :)

02.02.2014 (14:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 547×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

Šla jsem. Nevěděla jsem, kam. Musela jsem však pryč. Začni uvažovat, Dio. Odkud přišel tvůj otec? Z Východu. Tak půjdu na Východ. Automaticky jsem poopravila směr. Alespoň jsem si myslela, že jdu správně. Bydleli jsme na samé hranicí s další zemí. S tou na Východě.

O 6 měsíců později

„Víme zcela jistě, že jste pašoval mladé ženy dovnitř a ven z naší země. Kam jste je vezl? Kde jsou teď?" zasyčel zřejmě vůdce skupiny. Hezký mladík. Kdyby mě to zajímalo. Nechtěla jsem nikoho a nic. Kromě pravdy. Během půl roku jsem se dokázala změnit z hodňoučké a hloupoučké maminčiny holčičky na zabijáka, chladně myslící bytost bez emocí, proto mě ten hezoučký mladík nezajímal, i když uměl nahánět strach. Normálním lidem.

„Nikoho jsem nepašoval,pane," fňukl ten malý, ubrečený lhář. Věděla jsem moc dobře, že ty dívky pašoval. Věděla jsem kam, věděla jsem jak. A taky jsem věděla, že ty dívky šly dobrovolně. Potřebovaly se dostat z téhle prokleté země, jakkoliv.

„Lžeš! A mě nebaví poslouchat ty tvé ohavné lži! Kde jsou ty dívky?!" Zřejmě mu docházely nervy.

Nějaký, celkem strašidelný, pobočník něco zašeptal vůdci a ten se okamžitě podíval mým směrem. Musím se přiznat, trošku mě to vyděsilo. Ne, že bych se ho bála, spíše toho, že o mě vědět prostě nemůže. Mohl by zkazit všechny mé plány.

Ani jsem se nehnula, i když projížděl les bystře očima. Když se odvrátil, lehce jsem si povzdychla, ale to byla chyba. Jeho hlava se okamžitě otočila zpátky a stráž nechala toho lháře na pokoji a hrnula se k lesu. A ke mně.

Bleskovou rychlostí jsem se zvedla jsem se a rozběhla se. Skákala jsem přes ulomené větve a pařezy. Nevěděla jsem, jak daleko jsou za mnou. Ani jsem to vědět nechtěla, prostě jsem utíkala tak, aby mě nechytli.

Necítila jsem únavu ani bolest. To by byla emoce. A ty pro mě neexistují. Když mě tedy někdo strhl na zem, nebyla jsem překvapená, vyděšená neboli cokoliv jiného. Prostě jsem se vytrhla a utíkala dál.

Nakonec jsem se zastavila kousek od opuštěného stavení hluboko v lese. Zalezla jsem za polozřícenou stodolu a opatrně koukla, jestli mě pořád sledují. Nikde nikdo nebyl. Malinko jsem si oddechla a uvolněně se opřela. Když se přede mnou objevil onen vůdce, neudělalo to se mnou téměř nic. Témeř. Jedna moje malá část, kterou jsem za to nenáviděla, sebou cukla. Hodlala jsem bojovat, vytasila jsem dvě dýky, zabijácké. Vůdce zřejmě poznal, co jsou zač, když se mu oči překvapeně rozšířily a obočí vyletělo až pod černé vlasy. Černé vlasy? Ano, v tomhle kraji jsou velice běžné.

Když jsem však uviděla všude okolo mě pohyb, zalitovala jsem, že jsem si sebou nevzala meč. Přišlo mi zbytečné, tahat se s ním, když jsem nečekala potíže. Ts, takovou chybu už neudělám. Nejdřív odtud ovšem musím zmizet. Zamračila jsem se.

Vůdce nic nevytasil, ale viděla jsem, jak má ruku položenou na hrušce meče, měl by ho vytažený velice rychle, v případě potřeby.

Měla jsem okolo sebe velice málo prostoru, ale tohle stavení znám nazpaměť. Když jsem tedy dýky rychlostí blesku zasunula do rukávů, chytla se rukama za kámen nad hlavou a sílou švihu se vymrštila na polorozpadlou střechu, značně jsem je překvapila. Rozběhla jsem se.

Nevím, jestli to bylo tím, že jsem včera měla vydatnou večeři, nebo náhodou, ale střecha, která se pode mnou nikdy ani nehnula, se teď propadla a já sletěla přímo do kupek sena, které tam zůstaly po svém majiteli. Okamžitě jsem se zvedla na nohy, ale bylo pozdě. Všichni bojovníci a mnoho navíc se narvalo do stodoli a stáli všude okolo mě. Byla jsem v kruhu. Dolů jsem nemohla. Nahoru už taky ne. Mračila jsem se. Hodně jsem se mračila. Opět jsem tedy vytasila dýky z rukávů a vrhla se dopředu. Ostří dýk svištěly vzduchem, jak jsem útočila a bránila se. Levá dýka mi v jednu chvíli vylítla z ruky a zastavila se až o staré odložené dubové dvěře, dostat jsem se k ní nemohla. Vytasila jsem tedy alespoň malý kapasní nožík, aby se neřeklo. I ten letěl brzo do kopru. Stejně tak druhá dýka. Nezbývalo než se bránit holýma rukama. Což není žádná sranda. Blížili se. Až moc rychle. Vyskočila jsem tedy na kámen poblíž mě, který byl asi čtyřicet čísel vysoký. Ani nevím, co mě to napadlo. Možná už jsem vážně šílená. Prostě jsem skočila, odrazila se od něčí hlavy a přeskočila deset stop vysokou zeď. Ani jsem se neohlídla s skočila dolů a utíkala. Bych. Kdyby mě někdo nestačil uhodit kamenem do hlavy. Tehdy se mi setmělo před očima.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování