Jediný problém je to, že jsem jiná Kapitola III. Hádka • OurStories.cz ~ naše povídky

Dia potká někoho, kdo ji byl vždy blízký. Je ráda, že ho vidí do doby, kdy zjistí, proč přišel...

24.12.2013 (12:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 697×

„Strejdo!" vykřikla jsem nadšeně. Vždy jsem ho obdivovala a ráda si s ním povídala. „Co tady děláš?"

„Přišel jsem na pohřeb," řekl smutným hlasem. Smutek se mu odrážel i v jeho azurových očích.

„Aha," vypadlo ze mě o něco méně hlasitě a nadšeně. Napřáhl ruce k objetí a mé nohy mě přenesly přímo do jeho náruče.

„Je mi to líto," zašeptal do mých vlasů.

„Mně také," odpověděla jsem tiše. „Mně také."

I když byla matka obviněna ze zrady, směli jsme ji pohřbít podle rodinných tradic. Tak, abychom neporušili rodinné tradice stovky let staré.

„Pojď," zatahala jsem strejdu za rukáv a táhla ho za sebou zpátky do domu. Byl to malý domek ve čtvrti těch, kteří nejsou ani ti nejbohatší, ale ani ti nejchudší. Ti průměrní. S obyčejnou prací, obyčejnými požadavky.

Vědro jsem položila u dveří ke koupelně a šla pohostit strýce.

„Chceš vodu? A něco k jídlu?" zeptala jsem se ho.

Odmítavě zavrtěl hlavou. „Potřebuju s tebou mluvit, Dio."

„Tak mluv," vyzvala jsem ho a dál pobíhala po kuchyňce a hledala nádobí. Musím začít dělat večeři.

„Nemohla by sis, prosím, sednout? Na chvíli?" poprosil mě.

Trošku jsem se zklidnila a posadila se naproti strýčkovi Lainemu.

„Víš, pohřeb tvojí matky není to jediné, proč jsem přijel," začal opatrně a mně přeběhl mráz po zádech.

Čekala jsem, ale když mlčel, pobídla jsem ho: „Tak proč tedy?"

„Tvoje sestra má teď svoji vlastní rodinu a tvůj bratr umřel. A tobě není osmnáct, aby ses o své sourozence mohla postarat sama. Takže jsem byl určen poručníkem," vysvětlil.

„A na tom je něco špatného? Slíbila jsem, že se jim nic nestane. Ty jim neublížíš," zamračila jsem se.

„Ne, jen jsem se bál, že ti to bude vadit."

„A co můj otec? Proč ten nepřijde na matčin pohřeb?" zasyčela jsem až moc ostře.

Jeho výraz nezapomenu do konce života.

„Řekla ti o něm?" zašeptal.

„Ano. Bylo to to poslední, co řekla."

„Nepřijde. Nemůže přijít."

Odfrkla jsem si. „Nemůže přijít? Kdyby matku tak moc miloval, přišel by. To kvůli němu zemřela," zavrčela jsem.

„Tohle neříkej," snažil se mě uklidnit, jenže já byla posedlá pomyslnou pomstou a zničená ze smrti své matky.

„Ale ano, budu to říkat. Najdu ho, představím se a pak ho zabiju."

„Dio..."

„Nikdo mě nezastaví, ani smrt. Zabiju ho," mlela jsem pořád svý, ztracená naprosto ve svých úvahách.

„Tak dost, Dio!" zakřičel na mně Laine.

Prudce jsem vstala. Židle odletěla o kus dál.

„Posloucháš se vůbec? Copak si neuvědomuješ, jak sobecky se v tuhle chvíli chováš? Slíbila jsi svým sourozencům, že se o ně postaráš, a teď tady básníš o smrti svého otce. Takhle to chceš?" zasyčel na mě.

„Nejsou to mí sourozenci, nemám vůči nim žádnou povinnost."

„Tak tomuhle uvěřit nechceš. To, že nemáte stejného otce, nic nemění. Vyrůstali jste spolu, starali se o sebe. Pravda nic nemění."

„Ale ano, mění. Můj jediný bratr je mrtvý kvůli původu našeho otce, kvůli kterému zemřela má matka. Tady už mě nic nedrží," prohlásila jsem ledovým hlasem. Nechápu, kde se tahle zlost a nenávist ve mně vzala. Ale byla tam. Bylo jí tam plno.

„Potom vypadni!" zakřičel na mě ostrým hlasem.

Dveře se otevřely a dovnitř vešla Mikaela.

„Bydlím tu," ohradila jsem se.

Laine zavrtěla hlavou a vytáhl z kapsy malý kus pergamenu. Rozložil ho a podal mi ho.

Jakmile jsem přečetla první slova, něco se ve mně zlomilo.

„Tvoje matka odkázala svůj dům i všechen svůj majetek mně a tvým sourozencům. Ne tobě," ozývalo se z velké dálky. Hučelo mi v uších a dělaly se mžiky před očima. Tohle jsem nečekala. Takovou zradu. Od vlastní matky. Zničila mě. Omámeně jsem zírala na cár papíru, který dokazoval zradu osoby, které jsem do této chcíle věřila nejvíce ze všech. Má matka. Slzy mi bez vyzvání začaly téct po tvářích a nohy se snažily se všech sil, abych se uráčela k zemi. To se však nestalo.

Prkenně jsem mu podala list pergamenu zpátky a jako opilá jsem došla k věšáku, vzala můj jediný plášť s kapucou. Bez ohlédnutí, bez řečí, bez emocí jsem otevřela dveře - a vyšla ven do sněhu, tmy a svitu pouličních lamp. Nechtějí mě tu, tak tu nebudu. Nohy mě omámeně nesly daleko odtud. Od toho prokletého domu, od mých nevlastních sourozenců, od dvou náhrobků, které značily Joshuu a matku. Matku, která mě odvrhla, zradila a zklamala. Půjdu za otcem a budu chtít znát pravdu. O něm, o všem. Jak jsem slíbila strýčkovi. Nic mě nezastaví.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování