Impossible Little Things 12 • OurStories.cz ~ naše povídky

Probuzení... Nepamatovat si pět let... Kdo po tom touží... Já ne...

19.03.2013 (19:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 938×

12. kapitola

„Už jsem si myslel, že se nevrátíš!“ Objal mě. Cítím na rameni jeho slzy.

„Co... se to...“ položí mi prst na rty.

„Nemluv. Všechno je v pořádku,“ otočil hlavu. „Doktore! Je vzhůru!“ promluvil anglicky. (Hele, budeme to nějak odlišovat... takže řekněme, že to, co bude anglicky, ztučním.). Do pokoje přiběhl vysoký štíhlý muž středního věku v bílém plášti.

„Tak... sestro zkontrolujte funkce,“ kývnul k ženě v modrých nemocničních šatech.

„V pořádku, vše je v naprostém pořádku, trochu nestabilní tlak, ale to se brzo zlepší,“ prohodila, když zírala na pípací krám. Kdybych měla sílu, tak ho nakopnu.

„Takže... myslím, že brzo budete v pořádku, samozřejmě si vás tu ještě chvíli necháme na pozorování. Přece jenom jste byla dlouho v kómatu.“ Polkla jsem, i když nemám co. Zabolelo mě v krku. Sestra si toho zřejmě všimla, protože mi podala vodu. Ztěžka jsem si lokla a v krku jsem ucítila známou pachuť. Nemám zrovna v lásce obyčejnou vodu, ale vypadá to, že jsem dlouho nepila. Takže to bodlo. Doktor vyzval kamaráda, aby šel za ním. Snažila jsem se je pozorovat, ale ostré světlo, co vycházelo z chodby, mě oslepovalo. Pohlédla jsem do stropu. Bílé kachle, jak jinak. Chodbou se prohnala parta novinářů. Za nimi ochranka. Co to má, ksakru, znamenat? Rychle jsem uhnula očima. Jsou zatažené závěsy. Nebo spíš takový ty rolety. Bílý. Jak jinak. Pak se Lukáš vrátil. Když došel k mému lůžku, vztáhla jsem ruku. Pousmál se a vsunul mi tam svoji. Pevně ji stiskl. Chtěla jsem ho napomenout, ale nemám sílu.

„Jak se… řekni mi všechno,“ po hltu vody se mi mluvilo podstatně lépe.

„Jo, neboj,“ posadil se. „Takže… měla jsi dopravní nehodu. Dost těžkou. Do tvého auta narazil náklaďák. A pak ještě další řádka aut. Vypadla jsi ven z auta, takže nevěděli, kdo jsi. Našli tvůj kufr a pas. Zavolali tvé mámě, ale ta je nemocná, a nikdo jiný se sem trmácet nemohl. Teda až na nás. Nabídl jsem se, že sem pojedu. Před dvěma dny jsem přijel. Už jsi byla v kómatu.“ Znovu jsem ztěžka polkla, tentokrát to však nebylo kvůli problému s vodou. „Byla jsi v kómatu čtyři dny, Jani… už jsem si… myslel jsem si, že se neprobudíš.“ Pokusila jsem se mu stisknout ruku. Nic z té nehody jsem si nevybavovala.

„Ale… jakto? Včera jsem s váma na koleji jedla pizzu, byla tam Míša a Míša a Anička, ty a přijel Aleš. Byl tam i s Rexem. A pak se probudím tady… Co to má, ksakru, znamenat?“ špitla jsem. Skoro jsem se sama neslyšela.

„Byla jsi na táboře. Byla jsi na odjezdu a stala se ta nehoda. Už jsi byla skoro u letiště, ale ten debil… to je jedno,“ přisunul si židli blíž. „Máš silný otřes mozku.“ Je vidět, že mu je težké o tom hovořit. Otočila jsem na něj hlavu. On sám ji měl svěšenou. Koukal do země.

„To je blbost. Možná malý, ale silný určitě ne. Nepamatuju si tábor, ale to nic neznamená,“ stiskl mi ruku.

„Rexe jsem už dlouho neviděl,“ zakroutil hlavou.

„Ale to je blbost, vždyť včera… nedávno…“ Skočil mi do rázně do řeči. U toho zvedl zrak. Zadíval se mi hluboko do očí, až mi to nebylo příjemné.

„Jani, Rex je už pět let mrtvý.“ Tato věta mě odrovnala. Všimla jsem si, že se mu po tváři skoulela slza. Jestě jsem ho nikdy neviděla brečet…

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování