OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Impossible Little Things 13



Impossible Little Things 13Celý průběh v nemocnici (teda s mezerama) a velké překvapení při dorazu domů...

13. kapitola

„Ale to je blbost, vždyť včera... nedávno...“ Skočil mi do rázně do řeči. U toho zvedl zrak. Zadíval se mi hluboko do očí, až mi to nebylo příjemné.

„Jani, Rex je už pět let mrtvý.“ Tato věta mě odrovnala. Všimla jsem si, že se mu po tváři skoulela slza. Jestě jsem ho nikdy neviděla brečet...

Taky se mi začaly kutálet po tváři. Zakroutila jsem hlavou. „To... to není možné,“ snažila jsem se promluvit mezi vzlyky. „Nemůžu si nepamatovat pět let.“ Rázně si protřel oči. Když vzhlédl, už zase to byl ten starý známý Lukáš. Pevný a optimistický pohled.

 

„Prožila sis strašné věci. Měla bys odpočívat,“ nahnul se a odhrnul mi vlasy z čela. Pak se mi pokusil otřít slzy. Jeho dotyk mě hřál takovým tím domovem. „Nech na chvíli všechno za hlavou,“ předklonil se ještě víc a políbil mě na tvář. Pak se posadil zpátky a znovu ulehl do polohy, jak jsem ho poprvé viděla, když jsem se vzbudila. Zavřela jsem oči a poddala se vzlykům, které mě nakonec ukolébaly k spánku.

 

Třetí den po mém probuzení mě konečně stěhují na normální pokoj. Lukáše jsem včera ráno poslala do hotelu, ale slíbil, že se prospí a pak se vrátí. Tudíž dneska. Jak ho znám. A samozřejmě jsem se nespletla. Doktor si mě ráno zavolal k sobě a převázal rány. Už nejsem připojená na žádné přístroje. Jen mám nohu v sádře a zalepenou hlavu. Teda tu jizvu, co mám po řezu. Prý jsem si tu nohu zlomila natřikrát. Si říkám, že jsem dobrá. Vždycky jsem byla. Jak jinak. Pletu se, nebo to je ironie v mém vnitřním hlase. Super. Začínám být normální. Jo... Už se stmívalo a já byla v pokoji pořád sama. Když už jsem byla na pokraji spánku, vrazil dovnitř Lukáš.

 

„Promiň, že jdu pozdě.“ Leknutím jsem si sedla. Zastavil se a pozatáhl za koženou bundu. Prohlédl si mě. Mám na sobě tepláky a triko, co mi s sebou přivezl. Samozřejmě moje. „Vypadáš... dost dobře.“ Usmála jsem se. Znovu jsem mluvila normálně.

 

„Díky. Ty když se vyspíš, taky za něco stojíš,“ poškádlila jsem ho. Vrhl pohled na židli. Povzdychl si a vydal se na ni. „Už tu nemusíš spát. Ta židle... musí to být hrozný,“ podívala jsem se na velkou postel. „A nebo pokud máš velkou potřebu tu se mnou zůstat, tak můžeš spát vedle mě.“ Popošel.

 

„Hm... holka mě zve do postele. Mám to přijmout, nebo ne?“ Vyhoupl se vedle mě. S úsměvem jsem se posunula a uvolnila mu místo. Lehl si a pak natáhl paži za moji hlavu. Lehla jsem si na jeho hruď. Hele, lidi. Lukáš: černý vlasy, většinou vyčesaný při pomoci spousty gelu, ale to já nevím. Brýle, které mu sluší. Jako nemám ráda kluky s brýlema. Ty šprty. Ale jemu to fakt sluší. Vypadá, no, mužsky. Pak postava. Mohl by trochu přibrat, ale to, co mu chybí, nahrazují svaly. Posiluje. A furt. Furt. Furt. Jako štve mě tím? Trochu. Málo. Vysoká postava. O hlavu vyšší jako já. Je pěknej, ale můj typ je trochu jinej. Řekla bych, že si prostě rozumíme. Kamarádi. Sourozenci (chápete to?). Hladí mě po zádech.

 

„Už se strašně těším domů,“ zašeptala jsem. Ozvalo se zabručení.

 

„Já taky,“ myslím, že jsem slyšela. Pak jsem usnula.

 

Návrat domů. Ahh... to mělo vyznít jako ječení, jo. Šťastný ječení. Noha v ortéze, hlava zalepená. Lukáš mi pomohl sbalit poslední věci a teď šel vyzvednout moje osobní věci, co našli při bouračce. Konečně jsem se mohla naposledy otočit. Pokoj, který jsem obývala po dobu dvou týdnů, vypadá stejně pořád opuštěně. Rychle se otáčím a začínám kulhat s pomocí berlí k sesterně. Minu jedny dveře hlemýždí rychlostí, druhé ještě pomaleji, a pak mě něco upoutalo. Třetí dveře svítily. Jo, fakt svítily. Teda blikaly, ale je to tak časté, že to vypadá, jako by to silně zářilo. Dobelhám se k nim a kouknu se. Vidím asi deset, možná dvacet osob namačkaných na sobě. Novináři?

 

„Máme všechno. Můžeme vyrazit,“ ozvalo se vedle mě.

 

„Kdo tam leží?“ kývla jsem k němu hlavou a ani se na něj nepodívala.

 

„Jedna slav...“ zarazil se. Otočila jsem se na něj a předstrčila hlavu, aby pokračoval. „Asi někdo slavnej, co já vím,“ pokrčil rameny. V jeho očích bylo znát rozrušení. Něco mě strašně táhlo do těch dveří.

 

„Musí být hrozný, být na pokoji s někým slavným, pořád zmatek a žádnej klid,“ otočila jsem se. Pokrčila rameny a rozešla se k východu. Přes rameno tašku, co mi dovezl, a o berlích. Červené, už jsem to zmiňovala? Moje oblíbená barva. Teda hlavně zelená, ale červená je taky dobrá... (co to zase melu?!)

 

Na letišti nás odbavili a my v klidu nasedli. Sedla jsem si k oknu a položila před sebe berle. Z tašky vytáhla tablet a spustila Subway surf. Lukáš si objednal pití a koukal mi přes rameno. Ještě, že se ten nerozbil. Když jsem se vybourala o jeden vlak (totiž v té hře), podala jsem mu to a hrál si on. Vytáhl MP4 a pustil hudbu. Dala jsem si jedno sluchátko do ucha a opřela hlavu o malé okýnko. Hrálo mu tam cosi od AC/DC a on zběsile třepal nohou a házel hlavou. Já se koukala, jak zapadá slunce. Když to jeho skončilo, našla jsem tam Impossible od Jamese Arthura a pustila ji. Otráveně po mně mrsknul druhé sluchátko a já si ho s pobaveným pohledem nasadila. Když jsem se konečně zaposlouchala, před očima jsem viděla kreace. Dělala jsem je já. V nějakém tanečním sále. Zavřela jsem oči. Nechci myslet. Nechci nic. Pomalu jsem se poddala spánku...

 

Prosklený sál vrhá měsíční světlo doprostřed místnosti. Pokojem zní Impossible a já vidím svůj odraz v zrcadle. Obraty se mi vybavují naprosto samy a já cítím, že mě hudba volá. Poddám se a tančím. Kreace, které jako bych si sama vymyslela, ale nevím kdy. Přesné takty hudby a špičkové taneční kroky. Bouchnou dveře. Cuknu sebou. „Co to děláš?“

 

Naučím vás to,“ vypouštím z úst. Vidím pět rozmazaných postav. Co to, ksakru... Snažím se zaostřit, ale nejde to. Všímám si výšky a pak vidím jasné pronikavé oči. Modré... Najednou sedím v autě. Velkém. Limuzína? Ne, to ne. Mluví ke mně rozmazaná postava. Dotýkáme se rukama. Bum... ostrá bolest, když se převrátíme na střechu... pak už jenom tma.

 

Nadechnu se moc rychle. Skoro vyletím ze sedadla. Noha v ortéze zabolí. Syknu bolestí. Pak si uvědomím, že v mém cuku ze mě spadla hlava. Lukáš si vedle mě nasazuje brýle. „Co je?“ ptá se a zvedá deku, která z nás spadla.

 

„Sen, místnost. Tančila jsem na Impossible a-a byl tam někdo se mnou a pak ty oči a limuzína. Jasná ruka, z které sálalo teplo, a pak bum a tma...“ plácala jsem páté přes deváté. Lukáš se na mě s úděsem díval. „Víš něco, co já ne?“ Je vidět, že touto otázkou jsem ho dost vylekala, protože se mu celé tělo napjalo.

 

„N-ne,“ vykoktal.

 

Přistáváme! Prosím, připoutejte se!“ ozvalo se, než jsem stačila zareagovat. Lukáš se na mě provinile podíval, ale zřejmě byl rád, že ho něco přerušilo. Vzala jsem pás a zapnula se.

 

Když jsme dojeli na kolej, byla poloprázdná. Sobota ráno. Kdo by se divil. Všichni jsou pryč. Asi až na naši partu. Lukáš mě doprovodil na můj pokoj. Společný s Míšou. S tou, co Lukáše odkopla (buďme milí, že). Vedle nás byl pokoj Aničky a druhé Míši. Tak mě napadlo, že jsem se nezeptala, jak to s nimi je. Když mi kamarád podržel dveře do pokoje, zjistila jsem, že je prázdný. „Asi spí u holek,“ položil mi kufr na zem. „Potřebuješ ještě něco?“ usmál se.

 

„Vyspat se. Pořádně a ve své posteli,“ zívla jsem. Jako důkaz to asi postačilo. Znovu se rozzářil a popošel ke dveřím. V ruce svoji tašku. Pak se prudce zastavil. „Málem bych zapomněl,“ sáhl si do kapsy a vytáhl můj mobil. „Furt tam chodily smsky, ale nekoukal jsem ti tam.“ Děkovně jsem se po něm natáhla. Pak už se zase jenom usmál a vyšel ze dveří. Skácela jsem se do postele. Položila si mobil na hruď. Koukla jsem na hodiny. Tři ráno. Tak proto tu je liduprázdno. Zapnula jsem si zvuk a položila si ho na hruď. Tiše zavrněl a pak se ozvalo píp píp. S leknutím jsem ho popadla. Otevřela jsem sms.

 

Stacey! Dojela jsi, sakra, v pořádku?!

 

četla jsem v angličtině. Otevřela jsem zprávy celkově a klikla na doručené. Objevilo se patnáct nepřečtených zpráv:

 


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Impossible Little Things 13:

3. Darkness přispěvatel
29.03.2015 [22:23]

Darkness Emoticon

2. JanieHutcherson přispěvatel
20.03.2013 [16:34]

JanieHutchersonPřidávám, přidávám Emoticon teď čekájí na zveřejnění kapitoly do sedmnáctky Emoticon Emoticon

1. Killy přispěvatel
19.03.2013 [14:39]

KillyOOOOOO Emoticon akože ja 1D rada veľmi nemám, ale toto... mega úžasné romantické a emotívne!!!!! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon teším sa na ďalšiu kapču, len, prosím, nezabudni pridávať... neprežijem to!! Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!