I hate you, my darling 8. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Málá dámská jízda. Poučení o bezpečnosti. Válení u moře. Rozhovor s Markem?

18.02.2013 (17:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1057×

Dnešní den byl dlouhý, zajímavý a určitě se nebude opakovat. Vždyť já se dnes mále utopila. A měla jsem ty dva nejkrásnější zachránce. Před očima jsem si vybavovala Ondrův úsměv, on byl tak... Z přemýšlení mě vytrhlo důrazné klepání na dveře.

„Co se, sakra, děje?!" zakřičela jsem nasraně, mě nikdo nesmí rušit při sprchování!

„Nic, jen jestli ses neutopila," dusila smích.

„A kdyby jo, zavolala bys Ondřeje?" smála jsem se a vylezla ze sprchy.

Vlasy jsem si vysušila ručníkem, abych cestou po pokoji nekapala. Na sebe jsem si oblékla to samé, co odpoledne, nepotřebuju zde střídat outfity jak naše milovaná třídní barbie.

„Párty může začít!" zakřičela jsem a skočila do naší postele. Markéta vytáhla svůj notebook s malými repráčky, zapnula notebook, zapnula reproduktory a pustila hity z devadesátých let až po letošní písničky, které kralovaly všem hitparádám.

„Tudle tu mám ráda," řekla Makyša a pobrukovala si text písničky od Foster The People.

„Chtělo by to něco dobrého," seděla jsem na posteli a koukala jsem, co bych snědla, kromě dřeva a plastu tu nic k jídlu nebylo. A já zrovna plast nerada.

„Já bych něco měla..." Markéta vstala z postele a šla k jednomu ze svých lodních kufrů. Rozepnula zip a já uviděla velké zásoby jídla.

„Divím se, že tě na letišti pustili dál, ale tak přihraj sem ty brambůrky," natáhla jsem ruce, ve kterých mi ihned přistál pytlík z brambůrky, roztrhla jsem ho a přičichla si k té nebeské maně. Hned jsem se tím božským jídlem začala ládovat. Kamarádka mě se smíchem sledovala.

„Ty furt žereš, ale furt jsi hubená," kroutila hlavou.

„Mňam, mňam," šmakovala jsem si.

„Nemlaskej a radši sem ten pytlík naval," zamračila se na oko.

Lehla jsem si do postele a koukala do stropu. Markéta si lehla vedle mě a jen tak jsme tiše ležely, každá zahloubaná ve vlastních myšlenkách. Vstala jsem z postele a šla se podívat z okna. Slunce se pomalu blížilo k obzoru. Vypadalo to tak krásně. Otevřela jsem okno a rukama se opřela o parapet a hlavu složila do rukou. Vedle mě se objevila Markéta. Naše tváře ovíval příjemně teplý vzduch a krásně mi sušil mokré vlasy.

„Holky!" bez zaklepání do našeho pokoje vpadl Kuba.

„Vážně, bez zaklepání, co kdybych tady byla nahá?" zapištěla Markéta, zasmála jsem se.

„No, tak bych se podíval," na jeho tváři se objevil velký úsměv.

„Co jsi chtěl, zlatíčko?" přesladce jsem se na něj usmála a pak jsem se začala dusit smíchy.

„Ty už to nehul ani ředěný," zasmál se, „máme sraz v klubovně ohledne nějakejch co, kdy, jak a

proč," řekl a my jsme spolu s ním vyšli z našeho pokoje a zamířili jsme do klubovny, nebýt Kuby, tak tam dnes netrefíme. Vešli jsme do klubovny jako poslední, všechny pohledy byly na nás stočené, kromě toho Markova, zase ta jeho ignorace, zakroutila jsem nad tím hlavou a tiše si povzdychla. Až teď jsem si všimla té blondýnky, která se po něm plazila i za přítomnosti našich učitelů. Je to ta, co se po něm plazila i po příjezdu?!

„Co je to zač?" prohodila jsem směrem k blondýnce. Markéta pokrčila rameny, ale od vidění jsem ji zařadila do vedlejší třídy stejného ročníku, ale do školy asi moc nechodila, a možná i jednou opakovala ročník. No jo, co bych po Markovi chtěla.

Přednášku našich učitelů o bezpečnosti, o tom, kdy máme být na snídani či věčeři (no, holt polopenze) a do kolika máme být nazpátek na hotelu a že nikam po večerce nesmíme. Učitelé si to nepřiznali, ale věděli, že po večerce se budeme pravidelně vypařovat, s tím se nedá nic udělat. Po půlhodinové přednášce jsme se ještě vydali ven. Já a Markéta. Ihned jsme zamířily k moři, zuly si sandálky a po kotníky stály v teplé vodě.

„Tobě se ten Ondra asi hodně líbí, co?" usmála se na mě Markéta, vždycky mi přála, abych si našla nějakého krásného, milého prince i bez bílého koně.

„Hmm," přitakala jsem s přiblblým úsměvem.

„Ách jo,“ vzdychla jsem si nahlas, pohledem jsem sklouzla na moje nohy, které omývaly malé mořské vlnky.

* * * * *

„Vstávej… No tak, Emooo!“ Přikrývkou jsem si zakryla obličej. Nikam nejdu!

„Dělej, za čtvrt hodiny máme být na snídani!“ strhla ze mě lehkou deku. Slova ‚za čtvrt hodiny‘ mě dokonale probudila. Vyskočila jsem z postele, až se mi zatočila hlava. Chytla jsem se komody a až se se mnou svět přestal točit, pokračovala jsem v cestě ke skříni, kde jsem si našla bílé tričko a tyrkysové látkové kraťasy, zapadla jsem do koupelny, kde jsem rychle ze sebe udělala člověka. Vyčistila jsem si zuby, oblékla se, učesala si vlasy do drdolu, aby nepřekážely.

„Ty jsi rychlík,“ řekla Markéta a pomalu se ploužila apartmánem. Byla už připravená a jen si dávala

do tašky věci na pláž. Měly jsme ještě pět minut času, a tak jsme si řekly, že už půjdeme. Vešly jsme do ozářené jídelny ranním sluncem. Chvilku trvalo, než si moje oči přivykly. U našeho stolu už seděl Kuba, jen co mě uviděl, začal mávat.

„Tak, jak jste se vyspaly, slečny?“ usmál se a napil se ze skleničky, která stála před ním.

„No, zdály se mi úplně psycho sny,“ zakroutila hlavou Markéta, „nechápu smysl těch snů.“

„Já jsem se vyspala krásně, až na to probuzení,“ hodila jsem pohled po Makyše. Kuba pozvedl obočí, nechápal.

„Strhla ze mě peřinu a ječela, že musím vstávat!" stěžovala jsem si.

„Ty jsi mi ale chudinka," smál se. Do jídelny se pomalu začala hrnout naše skupina. Vyhlížela jsem, zda tu nebude zase Ondřej.

„Ten tvůj," tvůj dal do uvozovek, „už tady byl, měli snídani půl hodinky před náma."

„Sakra," zaklela jsem.

Na velký stůl na kraji jídelny pomalu kuchaři - tentokrát tu Enrique s parťákem Sebastianem nebyli - nosili vše, co se dá ke snídani jíst. Rohlíky, housky, misky s džemem, talíře se sýrem, šunkou a vším možným. Vypadalo to krásně. Mě přitahovala miska plná kousky ovoce, kde byl ananas, pomeranč, meloun, jahody. Začala jsem polykat sliny. Byli jsme pobídnuti k tomu, abychom si šli pro jídlo, nikdo se k ničemu neměl, tak jsem se zvedla a šla ke švédskému stolu. Vzala jsem si misku a celou jsem ji naplnila mixem ovoce, do skleničky jsem si dala pomerančový džus, to mi bude zatím stačit.
Sedla jsem si ke stolu a zabrala se do jídla. Vychutnávala jsem si jednotlivé kousky ovoce.

Po tom, co jsme se najedli, jsme měli chvilku čas a pak byl sraz ve vestibulu. Jelikož už jsme byly připravené už před snídaní, tak jsme si na pokoji vzaly jen tašku a hned jsme šly do vestibulu. Tam ještě kromě učitelky Holankové nikdo nebyl.

„Tak co, Emo?" neurčitá otázka, ale mně bylo jasné, jak to myslí.

„Jo, v pohodě, už se do vody těším," usmála jsem se na ni.

„Tak hlavně opatrně." Kývala jsem hlavou na znamení souhlasu, všimla jsem si, že ona vždy začíná větu slovem tak, bylo to celkem vtipné.

„A jak se vám tu líbí?" vyzvídala dál.

„Je to tu super, a viděla jste ty kuchaře?" Ema se zahleděla do dáli, asi si v duchu představovala vypracované tělo Enriqueho.

„Tak, minulý rok tu byli hezčí, takoví…“ teď se do dáli zahleděla učitelka. Začala jsem se smát a hned jsem zmlkla, když do vestibulu sešel po schodech Marek. Z tváře se mi vytratil úsměv, odvrátila jsem od něj pohled, jako to on dělal včera. Měla bych si s ním promluvit, ale nemám na to dost odvahy. Abych mu zase jednu nevlepila, tentokrát za jeho chování. Pár vteřin po tom, co sešel schody, se vedle něj objevila zase ta bloncka. No jo, my hnědovlásky se jim asi nemůžeme rovnat. Otočila jsem se k němu zády, asi se mu začnu vyhýbat obloukem. Bude to lepší. Protože jestli mě naštve, tak bych možná byla schopná mu dát facku ještě jednu - za jeho chování.

„Jsme všichni?" zeptala se třídní a začala nás počítat. Na potřetí se jí to povedlo a my mohli vyrazit na pláž. Vyšli jsme ven, hned jsem si na oči stáhla sluneční brýle, které byly moje nejoblíbenější. Usadili jsme se na stejné místo jako včera, akorát dnes se k nám ještě přidala většina kluků a pár holek z naší třídy, díky nim nastala výborná atmosféra. Seděla jsem na sluníčku zapřená o ruce a sledovala dění okolo mě. Do rozhovoru jsem se moc nezapojovala, ale to, co řešili, jsem poslouchala. Ale stylem - jedním uchem tam - druhým ven. V hlavě se mi neustále zobrazovaly dvě tváře. Obě krásné, ale jedna zachmuřená, druhá stále usměvavá. Povzdychla jsem si. A jako proč tohle to?

Do mého zorného pole se dostal Marek, už jsem jeho postoje ke mně měla plné zuby. Netušila jsem, že ho ta facka rozhodí víc jak mě. To on začal s tím polibkem a to moje pravačka. Zvedla jsem se z osušky a rozešla se jeho směrem. Srdce mi bušilo, jako kdybych právě doběhla maraton. Klid, Emo. Hlavně žádný facky a líbačky. Marek stál po lýtka ve vodě, ruce v kapsách šortek. Musela jsem jednat rychle. Než mi zmizí pod hladinou. Otočila jsem hlavu k naší skupince, nikoho nezaujalo, že jsem odešla, jen Markéta tak pokukovala, kam jsem zmizela, ale když viděla, ke komu se blížím, nejspíš jí došlo, co chci udělat.

Zhluboka jsem se nadechla. Levou rukou si pročísla vlasy. Najednou jsem byla tak nervózní.

Věděla jsem, že už nemám možnost couvnout.

„Ahoj," stoupla jsem si vedle něj a koukala do moře, tak veliké a modré. Zajímavé.

„Promiň," řekla jsem a dál koukala do moře. „Já nevím, co jsem to udělala, ale sám víš, že na vině jsme oba," usmála jsem se a podívala se do jeho obličeje.

„Jo, ranila jsem tvoji tvář i ego, ale už jsem se ti omluvila," další úsměv, ale jen z mé strany. „No, tak já už půjdu," vyšel ze mě tichý hlásek, na patě jsem se otočila a sebejistě jsem odešla.

Navenek jsem byla tvrdá, pevná jako kámen, dokonce jsem se trošku usmívala. Ale uvnitř jsem se rozpadla na malé kousíčky, prošla jsem okolo Markéty a naší party a pokračovala dál. Po třech krocích jsem se otočila a uvědomila si, že to bude lepší si tam sednou a hezky se usmívat.

Tak to tak vypadá, že po Španělsku povídka končí. Ale dopadne to dobře. Musí. V příštím díle si užijeme rozhovor Emy s Markem. A poté se povídka bude celý díl zaobírat jen Ondřejem. Vidím to ještě tak na pět kapitol - a konec. :) Nedá se na tom co prodlužovat, prostě máme jednoho špatnýho kluka a jednoho hodnýho, a Ema se musí spálit, aby nakonec zjistila, kterej je ten správný. :)) Snad jsem toho moc neprozradila.

Díky za přečtení článku. :) O komentáře už nebudu prosit, nemá to cenu. :)

Po této povídce přijdu s novou, která je speciálně pro mojí kamarádku, ale musím se s ní s vámi podělit.

Vaše lir. ^^

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování