OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you, my darling 7. část

11.02.2013 (18:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1087×

„Marku,“ zavyla jsem žalostně.

„Zastav, prosím.“ Už jsem měla na krajíčku, protože mě to vážně mrzelo. Uviděla jsem Markétu, jak na mě čeká, konečně si všimla, že jí chybí kamarádka! A rychle jsem se k ní rozeběhla a s brekem ji objala. Pohladila mě po zádech a na nic se neptala. Utřela jsem si slzy, chytla mě za ruku, nic neříkala.

„Děkuju," řekla jsem jí tiše.

Pomalu jsme došli k hotelu a já se cestou uklidnila. Nechtěla jsem, aby ostatní viděli, jak se mě dotkla moje vlastní reakce. Já sama jsem nečekala, že moje reakce bude taková. Myslím tím tu facku i to jak… Povzdychla jsem si.

„Takže," začal zase učitel, „za půl hodiny sraz před jídelnou," usmál se, naše třída se rozprskla po celém hotelu. Markéta šla pomalu po mém boku, když jsme stoupaly do schodů. Otevřela jsem dveře od našeho pokoje a zapadla na postel a rukama jsem si zakryla obličej.

„Emo, co se stalo, povídej," pobídla mě. Moc se mi mluvit nechtělo, ale snad se mi tím uleví.

„Marek mě políbil…“ nestačila jsem to doříct a Markéta začala vřískat a běhat po pokoji.
„Uklidni se!" zakřičela jsem, zamrzla v pohybu.
„Já jsem mu dala facku." Otevřela pusu a málem jí vypadly oči.
„No, nekoukej tak, já za to nemůžu, to moje pravačka," provinile jsem se na mojí pravačku podívala.
„Ty si ze mě děláš prdel?!" vykřikla Markéta a začala dramaticky přecházet po místnosti.
„Ne, já nevím, jak je to možný, ale já mu dala facku a on odešel a já se pak rozbrečela…“ říkala jsem tiše a vzpomínala na moment, kdy se naše rty setkaly a poté když se moje ruka potkala s jeho tváří.
„Ty jsi koza," poznamenala a šla do koupelny, šla jsem za ní. Učesaly jsme se a trošku namalovaly, neodolaly jsme tomu, ale dvě vrstvy maskary jsem na řásách potřebovala. Z vlasů jsem si udělala ležérní drdol a plavky nahradilo suché spodní prádlo.
„No, tak asi můžeme jít," usmála jsem se, šáhla po klíči na komodě a odcházely jsme na večeři.

Vešly jsme do vestibulu před jídelnou, kde se shromažďovala naše třída. Uviděla jsem Marka, okatě mě ignoroval. Už už jsem se k němu rozcházela, ale zarazila mě ruka na mém rameni.
„Emo," usmála jsem se, když jsem uslyšela jeden z mých nejoblíbenějších hlasů.
„Kubo," oplatila jsem mu úsměv.
„Prej se tady někdo topil," zašeptal a já mu padla do náruče.
„Jo, to jsem taky slyšela," usmívala jsem se na něj.
„To je mi náhoda," zasmála jsem se.
„Sedni si k našemu stolu, prosím," řekla jsem a koukala se do jeho očí.
„No," zaváhal.
„Hele," zasmála jsem se, „nebudu tě prosit dvakrát."
„No, tak dobře," usmál se. Ohlídla jsem se po Markétě, přišla k nám a společně jsme vešli do jídelny, kde byl stůl pro čtyři osoby, tak jsme ho obsadili.
„Jo, jídlo," zaradovala se, typická Markéta. Seděla jsem naproti Kubovi, usmívali jsme se na sebe. To mi tak chybělo…

Do jídelny vešla další velká třída, nevěnovala jsem jim pozornost, sledovala jsem Marka, seděl přes celou jídelnu ode mne a vyhýbal se mi pohledem. Moje reakce byla přehnaná. Ani trochu jsem se mu nedivila. Povzdychla jsem si. Markéta mě z ničeho nic kopla do lýtka, vražedně jsem se po ní podívala a začala jsem tiše skučet. Podle ní nenápadně což bylo stejný, jako kdyby tu tajnost zakřičela, na celou jídelnu mi dala najevo, abych se podívala doleva a moje srdce se zastavilo. Na chvilku, zase, ale zastavilo.

Hodila jsem po Markétě vraždící pohled, jediný Kuba přešel to kopnutí a naše pohledy s Markétou bez povšimnutí. Aspoň, že tak. Mrkla jsem po té přicházející třídě a vyhledala pohledem Ondřeje, věděla jsem, že tam je, kvůli němu mě Makyša kopla do lýtka. Těkala jsem očima, ale nemohla jsem ho najít.

Potom, když jsem ho uviděla. Jeho úsměv. Zářící oči, když se bavil s kamarády. Šedé tričko s barevnými popiskami a khaki kraťasy. Nechtěla jsem na něj civět dlouho, ale pozdě. Zase pozdě. Neumím na nikoho nenápadně zírat a nějak se mi to poslední dobou vymyká. Moje snaha rychle uhnout pohledem se nepovedla do takové míry, že se na mě Ondra usmál. Oplatila jsem mu úsměv a on mi zamával a já jemu. Nevnímala jsem nic okolo sebe, pouze jeho a nic víc mě nezajímalo. Ať si všichni škubnou.

„Vážně?“ zapištěla jsem po dalším útoku Markéty. Protočila oči. Podívala jsem se tam kde před chvílí stál Ondra, už tam nebyl…

„Vysvětlete mi, holky, co se tady děje?“ zasmál se Kuba. Najednou jsem cítila další pár očí na mě, takový ten divný pocit, kdy jisto jistě víte, že na Vás někdo zírá, ale vy nemáte odvahu mu pohled opětovat. Ale já tu odvahu někde našla, celkem by mě zajímalo kde a srazila se s pohledem až z konce jídelny – Marek. Usmála jsem se na něj a on najednou dělal, že kouká úplně někam jinam.

„To je vůl,“ řekla jsem si tiše jen pro sebe.

„Já?“ ozval se Kuba.
„Né, Marek. Co jsem mu udělala?“ podívala jsem se na Markétu, jakoby snad ona mohla znát odpověď na mojí otázku.
„No, já nevím, kdo tady přes celou jídelnu mával na Ondru a kdo z něj nemohl zpustit oči.“ Dívala jsem se na ní se zvednutým obočím.
„Jasně, takže, žárlí, no, to určitě," zasmála jsem se.
„A proč by měl jako žárlit?" přidal se k našemu rozhovoru Kuba.
„Protože se mu líbí?" odpověděla otázkou Kubovi.
„A kdo jako?" Nějak jsem je nechápala. Oba pohled stočili ke mně a jejich pozvednuté obočí hovořilo za vše.
„Jako já?!" zasmála jsem.
„No, asi já," řekl ironicky Kuba.

Náš rozhovor přerušili dva kuchaři, kteří přijeli s pojízdným vozíčkem, ve kterém se ukrývala nádoba s polívkou. Přejela jsem pohledem kuchaře. Oba dva snědí španělové s velkýma hnědýma očima, vypracovaným tělem, které se rýsovalo pod bílou pracovní uniformou. Všimla jsem si, že moje reakce je totožná jako všech dívek v jídelně. Všechny otevřenou pusu, slina od koutku úst až na zem. Kuchaři se potulně usmívali, bylo mi jasné, že tato reakce je úplně normální.

„Ty vole," usmívala se Markéta.
„To jsou…“ řekla jsem a nedokončila, poslední dobou často nemám slov.
„Fešáci," culila se, Kuba se tiše smál.

Stůl od stolu si chodil pro polévky. Bavilo mne sledovat, jak se kuchaři usmívali na slečny a pak na kluky měli úplně normální výraz. Holkám dávali polévku mnohem raději, bylo to vidět, a když ji nalévali do talíře, bylo to dokonce i smyslné. To, jak vzali naběračku a pomalu její obsah přelévali do talíře a přitom nepřerušovali oční kontakt, dívky se většinou začaly červenat a uhýbat pohledem, to kuchařův udělalo úsměv na rtech.
Přišla řada na náš stůl. Markéta už od stolu měla na tváři krásný úsměv, být kluk, tak jí padnu ke kolenům.

Kuba šel první, kuchaři mu nalili polévku, ale celou dobu se věnovali tomu, aby koukali na nás. Jaké potěšení - nejsou to gayové!

„Ciao,“ usmáli se na nás. Markéta šla do kolen. To nám tu polévku musí nalévat tak dlouho, napadlo mne. Asi ano. Netrpělivě jsem si odkašlala. Kuchař vlevo, podle jmenovky na oděvu se pyšnil jménem - Enrique, se začal smát. Sledovala jsem ho, tak, že zmlkl. Konečně jsme dostaly polévku a mohly jsme si jít sednout. Konečně.

„Výborný jídlo," pochvaloval si Jakub a hladil si plný žaludek.
„A krásní kuchaři," doplnila Markéta a zvedla se od stolu.
„Kubí, tak asi ráno na snídani, pokud se už nepotkáme," usmála jsem se.
„Dobře, no, tak asi dobrou," usmál se, mávl na nás a my odešly.
„Ten Enrique..." Markéta se opřela o dveře a zavřela oči.
„A proč ne Sebastian?" zeptala jsem se smíchem.
„Protože…“ Nevěděla. A já taky ne. Kdybych si měla vybrat mezi...
„Nevypaříme se někam večer?" optala jsem se, stála jsem v koupelně před zrcadlem a zírala na svůj odraz. Vzala jsem hřeben a párkrát jsem si jím projela vlasy, které mi spadaly skoro do půl zad.
„Myslíš? A kam? A v kolik?" ptala se.
„Ptáš se na otázky, na který neznám odpověď," zasmála jsem se.
„Já bych šla spát," zamumlala a otočila klíčem v zámku na jeden západ.
„Tak dobře, uděláme si dámskou jízdu," usmála jsem se a zavřela za sebou dveře koupelny. Zapadla jsem do sprchy a nechala na sebe dopadat kapky teplé vody, jak uklidňující. Zavřela jsem oči a přehrávala jsem si celý dnešní den. Dnešní den byl dlouhý, zajímavý a určitě se nebude opakovat. Vždyť já se dnes mále utopila. A měla jsem ty dva nejkrásnější zachránce. Před očima jsem si vybavovala Ondrův úsměv, on byl tak... Z přemýšlení mě vytrhlo důrazné klepání na dveře.

Prosím, prosím o komentáře. :))

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you, my darling 7. část: