I hate you, my darling 9. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Pláž. Rukávky. Setkání na schodech. Rande. A rande.

03.03.2013 (12:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1132×

Navenek jsem byla tvrdá, pevná jako kámen, dokonce jsem se trošku usmívala. Ale uvnitř jsem se rozpadla na malé kousíčky, prošla jsem okolo Markéty a naší party a pokračovala dál. Po třech krocích jsem se otočila a uvědomila si, že to bude lepší si tam sednout a hezky se usmívat.

Nikdo nevěnoval pozornost tomu, že jsem si na chvilku odskočila. Usadila jsem se na osušku a na tělo jsem si začala patlat opalovací krém s vysokým faktorem. Hned se k mé tubě krému hlásilo několik rukou.

„To nemáš svůj krém?“ zasmála jsem se a podala ho Patrikovi. Zakroutil hlavou. „To jsem si mohla myslet, máš přeci nás,“ zakřenila jsem se.

„No tak,“ Markéta se usmívala od ucha k uchu, „pojďte do vody, prosím,“ kňourala.

„Jooo,“ ozvala jsem se.

„Hele, Emo," Patrik začal okolo sebe hrabat, něco hledal.

„Copak, Páťo? Hledáš rozum?“ řekla jsem s vážnou tváří, ale koutky mi pocukávaly.

„Ne, hledám tohle," zpoza zad vytáhl dětské nafukovací rukávky.

„Emo, netvař se tak překvapeně, nikdo nechce, aby ses topila, to nejde," řekl a začal nafukovat rukávky.

„To je milé," zasmála jsem se. „Tak mi je dej, až je nafoukáš…“ usmála jsem se. Podal mi jeden rukávek a já si ho natáhla na ruce, co nejvýš to šlo.

„Dobrý?" zeptala jsem se s hranými obavami v hlase.

„Jo, moc ti sluší," přidala se Eva. Usmála jsem se na ni. Nikdy jsem se s ní moc nebavila, ale je to fajn holka, která není jako… jako ta blonďatá zmije, co se furt točí okolo Marka.

„Tady máš druhej," natáhla jsem si ho na druhou ruku.

„Tak pojď, maličká," Páťa ke mně natáhl ruku.

„Díky tati," zasmála jsem se.

Vešli jsme do teplé vody, rukávky mě lehce nadnášely, bylo hezké pozorovat pohledy okolních lidí. Sledovali mě, jako kdybych byla postižená. Bylo to vtipné.

Cákali jsme po sobě vodu, házeli si s frisbee a velkým míčem, který nám málem uplaval až do Atlantiku. Bylo to super. My jsme super. Tak skvělá parta. Neustále jsem měla úsměv na rtech.

„Tak co, netopíš se?" objevil se vedle mě Lukáš. Spolužák. Na tváří mu pohrával velký oslnivý úsměv.

„Ne, mám rukávky!" oznámila jsem mu pyšně.

„No jasně, to nejde přehlídnout, fakt ti moc sluší," koutky nám pocukávaly.

„Hele, a ty se netopíš?" skočila jsem po něm a snažila se ho stáhnout pod hladinu, a skoro se mi to povedlo.

„Ne, a ty?" smál se na celé kolo a já chytala dech. On mě stáhl pod vodu! A já se zase nalokala. Stála jsem vedle něj s rukama založenýma na prsou.

„Tak tohle, to ti vrátím, zmetku," řekla jsem mu naštvaně.

„Ale no tak, Emičko," cukroval.

„Škubni si, Lukášku," zavolala jsem na něj. A doběhla jsem Markétu a vyšla s ní z vody.

„Hele," šeptla a zkontrolovala, zda nás nikdo neslyší.

„Ten Lukáš," začala.

„Je docela kus?" dořekla jsem.

„Přesně," usmála se a ohlédla se po něm. Když jsem se teď na něj podívala, uznala jsem, že má Makyška pravdu. Vysoký, krásný kluk s hustými vlasy po bokách vyholenými. Vypracované tělo. Zářivě modré oči. Bílé zuby v krásném úsměvu.

„Holka, on je fakt krásnej," sedla jsem si na osušku a menším ručníkem jsem si začala sušit vlasy.

„Em, bude poledne, nepůjde na pokoj, najíst se a odpočinout si… Můžeme se jít projít a tak. Co myslíš?" usmála se.

„Tak to je super nápad, k moři půjdeme zase odpoledne, ne?" usmála jsem se na ni a sbalila si věci. Mávly jsme na ostatní a odcházely na hotel.

„Nevíš, co je k večeři?" zeptala se mě cestou k pokoji. Tentokrát po schodech.

„Ne, spíš mě zajímá, co budeme mít k obědu, neskočíme si nějak do města? Tady za rohem…“ mluvila bych dál, ale do mého zorného pole se dostala jedna osoba. Ondřej. Pokračovaly jsme tiše do schodů. On po nich pomalu scházel. Co tady hledá? Nemá pokoj jinde? No?

„Ahoj holky," pozdravil s úsměvem.

„A… ahoj," odpověděla jsem koktavě. Markéta byla schopná odpověď na pozdrav normálně. Aspoň někdo.

„Emo," řekl a otočil se ke mně.

„No?" podívala jsem se na něj. Na tváři mu pohrával úsměv. Srdce mi bušilo do žeber.

„Copak potřebuješ?" ptala jsem se dál, když mlčel.

„No, Emo, co děláš večer?" zeptal se nejistě a skenoval svoje tenisky.

„Já? Večer? Proč?" vypadlo ze mě.

„No, že bychom někam zašli, víš, třeba jen na pláž, ale pokud nemáš čas… zájem," ten jeho úsměv, nepodlamují se mi kolena

„Jo aha," oplatila jsem mu úsměv. „Ráda půjdu, tak v sedm ve vestibulu?" pokýval hlavou na souhlas a pomalu odcházel a já skenovala jeho za... Záda.

„No, tak to je mazec…“ řekla tiše Markéta. Já neměla slov. Tahle jsem si to nepředstavovala ani v těch nejtajnějších snech. Wau. Hustý. Mazec, jak řekla Makyša.

Usmívala jsem se jako retard. Mlčky jsme došly na pokoj. Chtěla jsem si svoje emoce vybít až na pokoji.

Jen co jsem za námi zavřela dveře pokoje, začala jsem poskakovat, ječet a máchat rukama. Zničehonic jsem se uklidnila, ruce mi klesly k bokům a já se jen usmála na Markétu, která stála s rukama v bok s obočím až ve vlasech.

„Pardon," zasmála jsem se. A tvář se mi furt snažil roztrhnout můj velký úsměv. Zase jsem začala poskakovat, ale tak, aby to nerušilo Markétu ani naše sousedy.

„No, ty si jdeš na rande... A co já? To budu sedět taky na pokoji?" řekla tiše a koukala se do země. Ne, tohle jí nemůžu udělat.

„O to se postarám," mrkla jsem na ni a vyběhla z pokoje. Neotáčela jsem se, zda za mnou jde, tušila jsem, že mě následovat nebude. Vyběhla jsem jedno poschodí a odpočítávala dveře po pravé straně. U šestých jsem se zastavila a zaklepala.

„Noo? Dááále!" ozvalo se tlumeně zevnitř. Tak jsem vešla.

„Pane bože, vyvětrejte si!" Lukáš s Kubou se na mě otočili s úsměvem na rtech, oba ještě v plavkách, tak jsem si teda nenápadně prohlédla Lukášovo vypracované tělo. Hlavně nenápadně, Emo.

„Hele, moje kamarádka Emička přišla," zahlahonil Lukáš a skočil mi do náruče.

„No jo, ty můj kamaráde," smála jsem se.

Chvilku jsem ještě rychle přemýšlela, zda požádat Jakuba nebo Lukáše. Nebo měla bych říct, ať si střihnou, nebo ať se dohodnou? Jo, to bude zajímavý. Snad tam jeden z nich přijde.

„Kluci," usmála jsem se a každému se podívala do očí.

„Ále, tady někdo něco potřebuje!" Z očí se mu staly malé štěrbinky, jak na mě koukal.

„Potřebuju trošku helpnout... S Markétou," dodala jsem.

„Co se jí stalo?!" vykřikli oba naráz. Aha, tak to bude složité.

„Né, nestrašte! Jen večer jdu ven a potřebuju, aby si vzal na starost... Prostě jí potřebuju sehnat kluka na tenhle večer a vy dva jste nejlepší možnost, přece ji nenechám trčet samotnou na pokoji. A taky ji nechci předat do společnosti našich třídních slečen, ještě by se z ní stalo něco podobného zmalovaného, no nic, takže, pánové, prosím, jeden z vás, kdyby s ní šel, já nevím, třeba si stříhněte, ale hlavně tam doražte. Jo? V sedm ve vestibulu, bude tam jeden z vás?" ukončila jsem svůj dlouhý monolog a střídavě se na ty dva dívala.

„Ty jdeš na rande s Markem?" ozval se můj nejlepší kamarád.

„S Markem?! Co?!" řekl na to Lukáš. Protočila jsem očima.

„Ne, nejdu, neboj," zase jsem se štěstím usmívala od ucha k uchu. Kubovi to došlo a tak zakroutil hlavou nad mým chováním.

„Tak. Jakube," usmál se na něj a nenápadně mrknul. Bylo mi to jasné.

„Dobře, díky," usmál se na mě i na Lukáše.

„Já taky, tak čáo, kluci, a díky moc," mávla jsem na ně a vyklusala z pokoje, zavřela jsem za sebou dveře a utíkala ke schodišti, kde jsem narazila do něčeho, že jsem zavrávorala tak, že jsem si málem sedla na prdel.

„Co tady blbneš?" Nade mnou se tyčila vysoká postava. Marek. Achjo.

„Sbírám houby?" odsekla jsem. Neměla jsem na něj náladu. Člověk udělá chybu, chce ji napravit a nemá ani možnost. Ani ke mně nenatáhl ruku, aby mi pomohl. Ooo. Náš starý Mareček se vrátil, no

super.

„Promiň, musím jít hledat ty muchomůrky, abych ti je pak přidala do jídla," sladce jsem se usmála a raději pomalu jsem se rozešla ze schodů, nic neřekl. Jo. Dobře. Já jsem mu dala facku, ale on se taky nechová nijak excelentně! Takže. Mám na to právo! Sakra. On mě vždycky dokáže tak vytočit.

Omlouvám se týmu Marek. :))

Myslela jsem si, že do této kapitoly už rovnou narvu rande, ale bohužel bude až v další. A ta bude doopravdy plná Ondřeje a šťastné Markéty. A Ema? Kdo ví. :))

A slibuju, že se budu snažit psát tak, aby byl jeden díl na týden, ale nějak nestíhám psát. Ale vynasnažím se.

Díky za přečtení a za možný komentář (?) :))

Znovu se ptám - team Marek × team Ondřej? :)

« Předchozí díl

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you, my darling 9. část:

1. Simones

03.03.2013 [14:59]

rukávky mě fakt pobavily :D ale Ema mě štve :D já prostě fandím Markovi ! :)) měl by se zase k něčemu mít, fakt :D chudák, takhle v pozadí :/ :D těším se na to rande, doufám, že bude nějak zajímavý :) :D

Přidat komentář: