OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you, my darling 3. část

05.01.2013 (19:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 832×

„Jak to sakra myslíš, že nejedeš?!“ křičela jsem do telefonu na ochraptělou Markét. 

„No, prostě jsem nachlazená, mám horečku a je mi fakt blbě, nemůžu nikam jet,“ jen to dořekla, začala smrkat a ještě zakašlala! Tohle dělá vážně schválně. Asi do té Vídně pojedu sama, ne? No jo, jede tam celá třída, ale s těmi lidmi a s dalšími ze stejného ročníku. No to bude.
„Já se moc omlouvám, víš, jak jsem se tam těšila,“ zamračila jsem se.
„No, vždyť já vím, jen je mi to líto, ale slibuju, že ti tam něco koupím,“ zasmála se.
„Brzo se uzdrav, ve středu ti donesu nějaké pomeranče,“ zasmály jsme se společně. Rozloučily jsme se a odložila jsem mobil na postel a šla spát, vstávat v pět ráno je doopravdy něco pro mě!

„Ááá!“ křičela jsem na budík. Pět hodin ráno, mám asi třicet minut na to, abych se vypravila. Zuby, namalovat se, učesat, obléct, navonět. Hodit mobil se sluchátky, fotoaparát, svačinu, pití do tašky a můžu jít. Oblékla jsem si kabátek, přes rameno jsem přehodila tašku a vyrazila jsem svižným tempem ke škole.

Stoupla jsem si ke skupince naší třídy a na půl ucha poslouchala jejich rozhovor. Učitelé si nás spočítali, zapsali a za chvilku přijel autobus. Bála jsem se, co přijede za rachotinu, ale naštěstí přijel velký autobus, který bude snad taky pohodlný. Nastoupila jsem jako jedna z prvních, vybrala jsem si krásné místo u okénka na pravé straně, usadila jsem se a hledala sluchátka v tašce, po úspěšném rozmotání – dávala jsem je do tašky složené! – jsem je zapojila do mobilu a ihned mi začala hrát moje oblíbená skladba od Fun. Koukala jsem z okénka a moje hlava byla plná myšlenek.

Sedadlo vedle mě se zhouplo. Ucítila jsem lehký pánský parfém, hlavu jsem pomalu otočila k někomu, kdo si ke mně bez dovolení přisedl. Seděl vedle mě, zíral dopředu, ani nepozdravil, ani se nezeptal, zda si může přisednout! Má vůbec nějaké slušné chování?! Sledovala jsem ho se zvednutým obočím.
„Jinde nebylo místo,“ odsekl.
„Nazdar,“ aspoň jeden z nás má totiž slušné vychování! Zašklebil se, ale ani se po mně neotočil.

Cesta ubíhala, nedívala jsem se na něj, stačilo, že jsem pořád cítila ten parfém. Ten si určitě sám nevybíral. Bála jsem se usnout, aby mi neklimbala hlava, abych náhodou nezačala chrápat nebo abych nezačala slintat, nechtěla jsem se před ním ztrapnit. Nevím, proč mi na tom vůbec záleží. Vzdychla jsem si. Otočil se po mně a hned zase sledoval cestu nebo cokoliv jiného, mě si ani nevšímal. Zavřela jsem oči, když jsem je otevřela, naskytl se mi výhled na Vídeň. Na velká auta bohatých lidí, velké továrny, dobře oblečené lidi, bezdomovce, zahalené muslimky… Sledovala jsem to s úsměvem. Prahu nemám ráda, ale tohle město je něčím jiné, a smog to nebude.

„Tak, připravte se, za chvilku budeme vystupovat, tak jestli byste mohli uspíšit výstup z autobusu!“ ozval se hlas průvodce z mikrofonu. Ještě, že je červen a je teplo, na šedivé tílko jsem si oblékla vínový svetřík a do tašky jsem hodila mobil se sluchátky. Tašku jsem si přehodila přes rameno. Pomalu jsme vystoupili, při vystupování do mě někdo drknul a já narazila přímo do Markovy náruče. Super.
„Koukej, kam šlapeš,“ zamručel a šel pryč ode mě. Chtěla jsem říct ‚To nebyl moje vina,‘ ale věděla jsem, že by to bylo zbytečné.

„Takže, teď se projdeme po hlavní části Vídně, půjdeme…“ začal průvodce, neposlouchala jsem ho a držela se v zadní části naší skupiny a vše jsem si v klidu fotila. Historická část města je vážně krásná, staré zrenovované budovy, mezi nimi nové luxusní skleněné nebo barevné. Průvodce skoro ke každému domu měl nějakou zajímavost. Sice jsem byla až na konci skupinky, ale skoro všude jsme zastavovali, a tak jsem ho i vcelku slyšela, co říká. Prošli jsme snad polovinu historického centra a poté jsme zamířili do nejdražší části v centru, kde jsou samé obchody s oblečením, módními doplňky či hodinkami.

„Zde si dáme hodinový rozchod, takže v jednu hodinu tady!“ zakřičel průvodce, abychom ho všichni slyšeli.

Všichni se rozdělili do skupinek a já s Markem jsme tam zůstali sami. Nepodívala jsem se na něj a šla jsem se projít po té ulici, nakouknout do výkladních skříní, sem tam něco vyfotit. Ušla jsem pár kroků a uslyšela jsem tiché „Počkej,“, dělala jsem, že ho neslyším. Nechtěla jsem ho slyšet. Chce mě zase políbit? Jen jsem na to pomyslela, srdce se mi rozbušilo. Zaklepala jsem hlavou, abych ty špatné myšlenky zahnala.

„No tak, zastav.“ Najednou stál přede mnou a já zase málem skončila v jeho náruči.
„Potřebuješ něco?“ měřila jsem si ho pohledem ‚Co si o sobě myslíš?!‘.
„Přece tady nebudeš chodit sama,“ usmál se, „ještě by ses tady ztratila, to přece nechceš.“
„A ty si myslíš, že mám zájem, jo?“ cynicky jsem se zasmála.
„Já si myslím, že máš, přiznej si to,“ tvářil se vážně.
„Ale prosím tě," obešla jsem ho, ale zase byl rychlejší, chytl mě za ruku a tím mě zastavil.
„Tak kam půjdeme?“ usmál se. Ten úsměv od ucha k uchu mu vážně seděl. Ne ten jeho ‚Čau, já jsem Marek, chceš mě, kotě?‘, ten mě nebral, ale tento se mi moc líbil. Emo! okřikla jsem se v duchu.

„Co támhle?“ ukázala jsem na obyčejný obchod s oblečením.
„Nééé!“ chytl se za hlavu, „žádné obchody, pojď raději.“ Na nic nečekal, chytl mě za ruku a táhl k podchodu do metra.
„Vážně?!“ vyjekla jsem. Snažila jsem se nevnímat jeho ruku v mojí. Seběhli jsme schody k metru, které bylo slyšet, za chvilku přijede do stanice.
„To nejde,“ zasekla jsem se vteřinu předtím, než se před námi otevřely dveře od jednoho vagonu metra.
„Neboj,“ na krátký okamžik mi pevněji stiskl ruku. Jen co se dveře otevřely, nastoupil do metra a mě vtáhl sebou. Udělal to tak, že si mě (znovu) namáčkl na svoje tělo.
„Ty jsi!“ zasmála jsem se.
„Tak kam pojedeme?“ smál se se mnou a přitom koukal na tabulku drah metra, já jsem se v tom teda nevyznala.
„Hlavně, abychom se vrátili tam, kde jsme nastoupili,“ podíval se na mě a furt se smál. Oplatila jsem mu úsměv, tohle byl ten můj Marek, ne ten namachrovaný týpek.

Smála jsem se tak, že se po mně lidé začali otáčet, zmlkla jsem a rychle jsem si pusu zakryla rukou. Metro začalo brzdit a tak jsme se připravili k výstupu. Jen co jsme vystoupili a metro nám za zády odjelo do další stanice, už bylo slyšet, že z druhé strany přijíždí to naše, to, které nás odveze zpátky tam, kde jsme nastoupili. Zase mě chytl za ruku, přišlo mi to tak nějak normální. Usmál se na mě. Z pohledu nestranného člověka, co nás nezná, jsme možná vypadali jako čerstvě zamilovaný pár, přitom… Sama jsem nevěděla, co jsme… Ani jsem nevěděla, co k němu vlastně cítím. Dostrkal mě k metru, které právě zastavovalo, aby mohli někteří vystoupit a někteří nastoupit. Sedl si na polstrovanou sedačku a mě si stáhl k sobě na klín. Bylo to tak normální, ale i tak divné. Líbilo se mi to, i když jsem věděla, že je to chyba.
„Pojď, už jsme tady,“ zvedla jsem se z jeho klína a natáhla k němu ruku, ale pak jsem si uvědomila, že bych to neměla dělat. Tak jsem zase ruku nedbale spustila k tělu a vyhnula jsem se očnímu kontaktu s ním. Ale neušel mi ten jeho (zklamaný?) pohled, když moje ruka klesla zpátky k tělu. Vystoupili jsme z metra.
„Tak to byla jízda,“ zasmála jsem se. On se na mě jen tak podíval a usmál se.
„Marku,“ povzdychla jsem si sama pro sebe.
„Já… já, prostě nemůžu tě chytit za ruku…“ Nenechal mě samozřejmě domluvit.
„Protože mě nemáš ráda,“ řekl tiše.
„Ne, protože nevím, co k tobě cítím, jsem sama ze sebe nešťastná, že nevím proč… jak…“ Nabídl mi rámě.
„Nezlob se prosím,“ dodala jsem. Mávl rukou, ale tušila jsem, že ho to trápí.

Ani nevím jak, ale najednou bylo šest hodin večer a my nastupovali do autobusu, unavení, o pár eur lehčí a plní zážitků. Sedla jsem na sedadlo k okénku, Marek vedle mě. Nic neříkal. Jsem z toho tak zmatená! Dala jsem si sluchátka do uší a propadla jsem do lehkého spánku…
„Em,“ někdo se mnou lehce zatřásl.
„Emo,“ znova.
„Nech mě na pokoji, já chci spát.“ Ten někdo se tiše zasmál.
„Ah,“ uvědomila jsem si, že ten někdo je Marek a že jsem měla svojí hlavu na jeho rameni.
„Jejej,“ pokus o úsměv, „promiň?“ Vážně to znělo jako otázka. Emo, prober se, mluvila jsem k sobě v duchu. Tak to se vážně povedlo, měla jsem sto chutí se propadnou někam hodně hluboko. 

Prosím o komentáře, zda má cenu pokračovat. Děkuju! :)

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I hate you, my darling 3. část: