OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I hate you, my darling 4. část



Španělsko. Cesta letadlem. Marek? Kuba? Hotel. Pokoj 48.

Španělsko!!! Díky, díky za to! Naše milovaná třídní učitelka naplánovala výlet do Španělska, je to celkem na naší škole obroční tradice, jenže vždycky se jezdilo autobusem… Dvacet pět hodin v autobuse bych asi vážně nedala. Jenže naše třídní sehnala L-E-T-E-N-K-Y! Takže žádných dvacet pět hodin v autobuse, ale pouze nějaké dvě hodiny autobusem do Prahy na Ruzyni a poté čtyři hodiny letadlem do slunné španělské Valencie, odtud ještě hodinku nebo dvě autobusem do našeho městečka Castelló de la Plana, kde budeme ubytováni.

Zapadla jsem do měkkého sedadla letadla v prostřední řadě, v části pro druhou třídu. Marek po pravém boku a Markétka po levém. Zbylo vedle nás místo, takže… Zavřela jsem oči a zhluboka dýchala. Za chvilku budeme startovat. Ještě nikdy jsem neletěla. Z reproduktorů se ozval milý hlas letušky, který nás poprosil, abychom se připoutali, otevřela jsem oči a sáhla po pásu, který jsem zacvakla na druhé straně sedadla. Znovu jsem raději zavřela oči. Motory byly spuštěny, letadlo sebou trošku škublo. Teď tady všichni umřeme, projelo mi hlavou. Sevřela jsem čelist a víčka pevně k sobě. Zhluboka dýchat, zhluboka dýchat – motto dne.

Moji pravou ruku někdo stiskl. Cukla jsem sebou. Věděla jsem, že je to Marek, snažila jsem se být klidná, i když držel moji ruku. Otevřela jsem oči a když jsem uviděla jeho usmívající se tvář, hned ze mě aspoň částečně opadlo napětí. Pokusila jsem se mu úsměv oplatit, ale byl z toho jen křečový škleb. Podívala jsem se na Markétu na levé straně, byla úplně v pohodě! V uších sluchátka, nebyla nadšená, že vedle mě sedí Marek, snažila se to ignorovat, v rukou knížku od Dicka Francise. Zírala jsem na ni s úžasem. Otočila jsem se zpátky k Markovi, už na mě nekoukal, ale furt jsme se – furt mi držel ruku – ucítil, že se na něj koukám, a chtěl moji ruku pustit, protože letadlo už letělo, nějak jsem si toho nevšimla, byla jsem tak zaneprázdněná! Marek pomalu vysouval svojí dlaň z mé a já mu v tom zabránila, stiskla jsem jeho ruku pevněji. Podíval se na mě s úžasem.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Zase byl tak blízko…

Pustila jsem jeho ruku, už to začínalo být divné. Vyndala jsem svojí oblíbenou knížku, jejíž rohy už jsou dosti ochmatané. Nalistovala jsem svojí oblíbenou pasáž. Nějak jsem se nemohla soustředit, periferním viděním jsem kontrolovala, co Marek dělá, kam kouká, co sleduje… Hlavně nenápadně, Emo. Nechtěla jsem, aby si všiml, že na něj zírám, nechci další trapas.

Ani nevím jak, ale najednou letadlo začalo pozvolna klesat, zpomalovat a my jsme jistě přistáli! Bez újmy na životě. Létání není nebezpečné, pokud se nic nestane. Jak logické, došlo mi.

První pocit, který mě zaplavil, když jsme v terminálu vyřídili vše potřebné a vzali si svoje zavazadla a vyšli ven, bylo to neskutečné vedro, v České republice, když jsme odjížděli, bylo ani ne dvacet stupňů Celsia, a tady je skoro třicet a úplně jiné klima… Na to si budu chvilku zvykat. Markéta a její oblíbené drcnutí mi do žeber, zase a znovu i tady ve Španělsku! Povídala jsem se na ni, byla úplně nadšená. Oči jí zářily, úsměv od ucha k uchu a v ruce fotoaparát. Zasmála jsem se tomu, jak se tvářila. Poprvé za dnešek jsem uviděla Kubu, taky letěl, jak jinak. Od té poslední události jsme se spolu prostě přestali bavit. Nebo spíš on se mnou ignoroval mě! Neodpovídal na pozdrav. Vyhýbal se mi. Dělal, že mě nevidí. Nemohla jsem s tím nic dělat. Sám si bude muset urovnat v hlavě, jak to teda chce, já vím, je to těžké, ale, sakra, mohl by mě aspoň pozdravit!

Uviděla jsem nejspíš místního snědého muže ve středních letech, držel v rukou kus kartonu, na kterém bylo napsáno ‚ČEK REPABLIC‘, jak originální. Naši učitelé se k němu rozešli, byl to řidič našeho autobusu, který pamatoval hodně. Přežili jsme let letadlem, tak přežijeme i autobus, který je starší jak já. Nastoupili jsme do autobusu, když nastartoval a ujeli jsme prvních dvě stě či tři sta metrů, velice jsem se divila, že ještě sedíme v celém autobusu, snažila jsem se přestat to řešit, ale to, jak jsme se drkocali po silnici, se nedalo neřešit.

Koukala jsem po krásném okolí. Kamenité suché louky střídaly malé vesničky s domky jako z pohádky. Vážně kouzelná místa. Jiná kultura. Na tvářích všech v autobuse se usadil spokojený úsměv. Najeli jsme na tříproudou silnici první třídy a neustále jsme se blížili k našemu městu. Pomalu jsme kromě jasně modré oblohy a hladiny moře uviděli i velké hotely, budovy, luxusní vily. To všechno byla krásná pastva pro oko. Vypadalo to všechno tak moc dokonale. Autobus zajížděl na odbočku k hotelu, našemu hotelu jménem Astoria.

Autobus zastavil před honosným vchodem do hotelu. Na internetových fotkách tahle hezky nevypadal. Řidič autobusu začal necitlivě házet naše kufry na zem vedle autobusu. No tak to teda ne! Nikdo nebude házet s mými zavazadly!

„Hej!“ zakřičela jsem na něj, moje obočí se stáhlo k sobě.

„BE – CAREFULL!“ dávala jsem si pozor na výslovnost. Něco si pro sebe zamumlal a já ho nepřestávala sledovat.

Tvář mi ovál teplý vzduch od moře, nadechla jsem se a zavřela oči. Bylo to uklidňující. Stáhla jsem si sluneční brýle na čelo a užívala si toho. Celý týden pohody, válení se u moře a pití nealko drinků. To bude paráda. Markéta do mě dloubla prstem, mávla jsem rukou, ať mě nechá, ať můžu rozjímat…

„Tak, najděte si své zavazadla, jdeme se nahlásit na recepci a ubytovat, v klidu, pánové!“ zazněl hlas naší třídní, která byla stejně natěšená jako my. Oči jí zářily a těkaly po té kráse okolo. Ještě jednou jsem se pořádně nadechla mořského vzduchu a vešla do hotelu.

Vstoupili jsme postupně do velkého nablýskaného vestibulu. Třídní rovnou zamířila k vysoké slečně za pultem. Nevnímala jsem jejich dlouhý rozhovor, bylo mi ale jasné, že zařizuje naše apartmány s polopenzí. Jupí. Všímala jsem si naleštěné podlahy, pultu z mahagonového dřeva a asi sta klíčů od pokojů ve vitríně za pultem. Začala jsem pohledem rentgenovat naši velice početnou skupinu. Skoro všichni se tvářili znuděně. Zastavila jsem se pohledem nejdříve na Kubovi. Bílé tričko s tmavou rozepnutou košilí a tříčtvrteční kalhoty na něm vypadaly velice dobře, on měl vždycky oko na dobré a slušivé oblečení, ale nikdy se z něj nestal metrosexuál, pouze má styl. Ale moc se sem nehodil… Možná za to mohla jeho světlá pleť nebo plavé vlasy. Když ucítil můj pohled, tvoje chyba, Emo! vyčetla jsem si, zírala jsem na něj příliš dlouho. Usmál se… On se vážně usmál?! Otočila jsem se nejdříve na levou stranu a poté na pravou, abych zjistila, že ten jeho úsměv byl vážně směřovaný mně. Zpátky jsem se na Kubu podívala a úsměv jsem mu opětovala. Byla jsem tak ráda! Nejraději bych se rozeběhla a skočila mu okolo krku, ale to jsem vážně nemohla udělat, ale stačilo mi to vědomí, že se na mě usmál a časy ignorace jsou snad nadobro pryč! Snad. Doufám v to.

Sklopila jsem svůj zrak na svoje sandále. V tuto chvíli byly tak zajímavé. Ta modrá při tomto umělém osvětlení vypadá vážně zajímavě… Po chvilce jsem hlavu zase zvedla a pokračovala dál ve zkoumání spolužáků. Další, na kom jsem svůj zkoumavý pohled zastavila, byl objekt jménem Marek, povzdychla jsem si, když se po jeho boku zjevila Barbie od nás ze třídy. Jak já tu nánu nemůžu vystát. Co to má sakra znamenat? Ještě v letadle… On je asi člověk mnoha tváří. Nebo že by se v něm probral ten starý Marek? Kdo ví, do hlavy mu bohužel nevidím. Mrzelo mě to. Myslela jsem si… Příště už fakt nemysli, okřikla jsem se.

„Už máme klíč od našeho pokoje!“ zavýskala mi radostně Markéta do ucha. Usmála jsem se tak, že z toho vzešel křečovitý škleb, Markéta byla tak zabraná tím velice zajímavým klíčem, že už se můžeme nastěhovat a ubytovat. Pokusila jsem se o druhý pokus s úsměvem, tentokrát to dopadlo lépe. Ale pořád to bylo křečovité. Já jsem ale herečka. 

 

Komentáře, prosím ! :-)


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek I hate you, my darling 4. část:

1. Simones
11.01.2013 [16:34]

to bude zajímavé Španělsko :) těším se na další díl :)

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile22.gif./] [.smile25.gif./] [.smile10.gif./] [.smile17.gif./] [.smile19.gif./] [.smile08.gif./] [.smile06.gif./] [.smile01.gif./] [.smile34.gif./] [.smile33.gif./] [.smile41.gif./] [.smile18.gif./] [.smile16.gif./] [.smile11.gif./] [.smile24.gif./] [.smile23.gif./] [.smile40.gif./] [.smile32.gif./] [.smile35.gif./] [.smile07.gif./] [.smile09.gif./] [.smile38.gif./] [.smile36.gif./] [.smile31.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile12.gif./] [.smile15.gif./] [.smile20.gif./] [.smile27.gif./] [.smile29.gif./] [.smile02.gif./] [.smile05.gif./] [.smile30.gif./] [.smile37.gif./] [.smile39.gif./] [.smile42.gif./] [.smile28.gif./] [.smile26.gif./] [.smile21.gif./] [.smile14.gif./] [.smile13.gif./]



Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?


Stmívání.eu



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Jak přidám povídku? poslední články
poslední komentáře


Kdo je tu z členů? Klikni!