I hate you, my darling 2. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Druhá část IHYD :) Pomalu se nám to ještě více zamotává. Ema to má velice těžké. Přeji hezké čtení mé povídky, lir. ^^

17.12.2012 (16:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 887×

„Kde je Kačenka?“ zeptala jsem se s pohrdavým výrazem, jaký vždycky míval on, ale teď se tvářil jinak, mile, a vypadalo to, že je to strašně hodný člověk.
„To není tvoje ani moje starost,“ zašeptal mi do ucha, po zádech mi projel mráz, byl tak blízko.
„Tak to bylo rychlý,“ zaklonila jsem se a podívala se mu do jasně modrých očí, proč mi dnes večer přišel jako úplně jiný člověk?
„Ehm,“ odkašlal si, uvědomila jsem si, že pomalá písnička už skončila a my stojíme skoro uprostřed parketu a jen se na sebe koukáme.
„Díky za tanec,“ usmál se a zmizel v davu. Koukala jsem za ním a čekala, že se vrátí, vrátila se akorát Markéta.
„A tohle bylo jako co?!“ krčila obočí a z očí jí šlehaly blesky. Pokrčila jsem rameny a šla si sednout na bar, byla jsem totálně vykolejená.
„Emo!“ křičela za mnou Markéta.
„Co?“ usmála jsem se.
„Ty ses úplně zbláznila!“ Ona asi byla víc vykolejená jak já. To já jsem tančila s někým, koho z hlouby duše nesnáším! Někoho, koho nemůžu vystát…
„To si nemyslím,“ mávnula jsem na barmana a přede mnou přistála další kofola.
„Dneska jedeš nealko?“ zasmál se hlas u mého ucha.
„Kubo!“ zaradovala jsem se.
„Co tady děláš?!“ křičela jsem, hudba byla tak hlasitá!
„Potřebuju s tebou mluvit,“ řekl bez úsměvu. Vzal mě za ruku a šel k dámským záchodkům, které byly naštěstí prázdné. Opřela jsem se o studenou zeď a on tam tak stál a koukal, čekala jsem, co z něj vypadne.
„No tak povídej,“ pobídla jsem ho.
„Em,“ usmál se, „já mám takovej problém…“ lezlo to z něj jak z chlupaté deky.
„Em, já jsem se zamiloval,“ sklopil oči k zemi, jako by to bylo něco trestného.
„To je super!“ zaradovala jsem se, „a do koho? Jestli to teda smím vědět,“ zasmála jsem se.
„No, znáš ji,“ pak se na mě tak podíval…
„Markéta!“ vykřikla jsem.
„Cože?!“ zaječel jako hysterka.
„No, Markéta, přece… Nebo proč se na mě tak koukáš?“ Usmáli jsme se na sebe.
Najednou mě přirazil na zeď, celé jeho tělo mě obklopovalo, by to divné. Lehce otřel svoje rty o moje, nechápala jsem, proč to dělá, je snad opilý?
„Kubo!“ zavrčela jsem.
Ignoroval to, vzal moji hlavu do svých dlaní a políbil mě. Odtáhl se ode mě, podíval se mi do očí a rychle odešel ze záchodů. Stála jsem tam, opřená o studené dlaždičky, a nechápala. Proč? Chtěl říct, že se zamiloval do mě? To není možné, vždyť jsme jak bratr se sestrou. I když jeho chování v poslední době bylo víc než divné. Znamená to, že jsem přišla o nejlepšího kamaráda? Protože já mu jeho cit přece nebudu nikdy moct oplatit, protože se nemůžu zamilovat do někoho, kdo je pro mě jako bratr. Zklamu ho. Ale není to jeho ani moje chyba… Takové věci se holt někdy dějí, budeme se přes to muset přenést a nějak se s tím vyrovnat i přesto, že ten vztah mezi námi už nikdy nebude takový jako dříve. Neposlušná slza mi stekla po tváři, rychle jsem ji setřela a šla k zrcadlu, poupravila jsem si triko, usmála se na sebe a vyšla ze záchodů.
„Kde jsi byla?“ vyjela na mě Markéta, ta má dneska taky náladu.
„Na záchodech?“ Zase krčila obočí, to znamenalo nějaký průšvih.
„S Kubou?“ protočila jsem oči.
„A proč ne?“ usmála jsem se.
„Aha, takže ty tančíš s tím debilem,“ podívala se jeho směrem, seděl na baru, v ruce sklenku s alkoholem, naštěstí se nedíval naším směrem, ale k nějaké krásce, „a pak děláš kdo ví co na záchodech s Kubou!“ vykřikla, ale znělo to spíš jako šepot, hlasitá muzika neustále hrála ty nejlepší hity posledních padesátých let.
„Můžeš mi to všechno přestat vyčítat?“ zeptala jsem se a nečekala na odpověď, „Zatančila jsem si s Markem a pak jsem řešila důležité věci s mým nejlepším K-A-M-A-R-Á-D-E-M,“ na slovo kamarád jsem kladla velký důraz.
„Musíš se taky bavit,“ mrkla jsem na ni. Mračila se.
„Co se děje?“ zeptala jsem se celá nadšená.
„Kuba běžel z dámských záchodů,“ na slovo dámských klada důraz, „a šel pryč z klubu, tvářil se smutně, co jsi mu řekla?“ povzdychla jsem si.
„Řekl mi, že mě miluje,“ vypadlo ze mě. Markéta zalapala po vzduchu, je jí špatně?!
„Tak to je mazec,“ řekla a odešla k baru, sedla na stoličku vedle Marka a objednala si. Pomalu jsem k ní došla.
„Počkej, Markét, je ti něco?“ zakroutila hlavou.
„Markét,“ řekla jsem konejšivě. Obrátila do sebe obsah skleničky a utekla z klubu, stála jsem a koukala, jak mi mizí před očima, za pár vteřin mi přišla SMSka ‚Jsem v pohodě, v pondělí ve škole‘ přečetla jsem polohlasem.
„Prosím?“ zavolala jsem na obsluhu za barem, „dvojku červeného,“ barman na mě kývl a za chvilku jsem si pohrála se skleničkou vína na dlouhé stopce. Vedle mě si někdo odkašlal. Marek! Úplně jsem zapomněla, že vlastně vedle něj sedím, najednou jsem nevěděla, jak mám sedět, jak si mám dát ruce. Proč mě dokáže vždycky tak rozházet?!
„Ale, ale, co ty tady?“ zasmál se tím svým smíchem.
„A co ty tady?“ zopakovala jsem to stejně pohrdavým hlasem.
„Znáš to, koukám po pěknejch slečnách,“ zašklebil se na mě, teda spíš usmál, ale pro mě to byl škleb první třídy.
„Tak proč sedíš na baru? Tady nemáš moc dobrý výhled,“ koukala jsem na taneční parket, když jsem to říkala.
„Ale mám,“ zdálo se mi to nebo na mě vážně mrknul?! Srdce se mi rozbušilo, kašlala jsem na slušné vychování a obrátila jsem do sebe zbytek vína, které jsem prozatím slušně upíjela po malých doušcích.
„Tak se měj hezky,“ řekla jsem mu tiše do ucha a odcházela z baru.
Podívala jsem se na hodinky. Půl jedné ráno? Tak to je teda párty, pomyslela jsem si ironicky. Člověk po dlouhé době někam jde na všechno zapomenout, uvolnit se, zasmát se, a ono se to podělá.
„Hej!“ neotáčela jsem se a raději zrychlila chůzi.
„No tak, počkej!“ ozval se znovu ten hlas. Dělala jsem, že ho neslyším. Kdo by to mohl být? Najednou mě někdo chytl za rameno a jeho dech jsem cítila až na zátylku, neváhala jsem a s otočkou na patě jsem se rozmáchla, že mu dám facku a uteču, jenže byl rychlejší, držel moji ruku kousek od své tváře a potutelně se na mě usmíval.

„No ahoj, ty jsi ale…“ nechal větu zaznít do ticha ulice.
„Co potřebuješ, kámo?“ řekla jsem ironicky a nebyla jsem z něj vůbec nadšená.
„Ale no tak, já vím, že jsem neodolatelný a sexy,“ zasmál se, jeho smích se ozýval ulicí, kde jsme pořád stáli. Začala jsem se klepat zimou a on si toho vůbec nevšiml! Já se klepu jako ratlík a on vypráví o tom, jak je sexy, vážně? To je teda hodně hloupá komedie, tohle.
„Vždyť já vím,“ sladce jsme se na něj usmála.
„Vážně?“ divil se, nechápal, že jsem zase mluvila v ironii. Kývla jsem na něj. Pořád se klepu zimou, křičela jsem na něj v duchu.
„No, tak já raději už půjdu domů,“ řekla jsem, aniž bych se na něj podívala, znovu jsem se otočila na patě a pokračovala v cestě domů. Uslyšela jsem tlumený běh za mnou, že by mě šel doprovodit? Gentleman, on, dobrej vtip, v duchu jsem se zasmála.
„Em,“ oslovil mě jménem, moje jméno znělo tak krásně, když ho řekl.
„Ano?“ Nebyla jsem si jistá, co mám od něj očekávat. Udělal krok ke mně, neucouvla jsem, najednou mě ovanul jeho dech a já ucítila jeho rty na mých. Pevně mě držel, ale já neutíkala, nechtěla jsem? Ruce jsem měla spuštěné podél těla, byla jsem jako zmražená. Odtáhl se ode mě. Měl tak zvláštní výraz.
„Jej,“ zasmál se, zase tu byl zpátky ten náš Marek. Zakroutila jsem hlavou a odešla, za rohem jsem se na chvilku zastavila, třeba mě bude chtít doběhnout a vysvětlit mi to, ale nic se nestalo, tak jsem šla raději rychlým tempem domů, kde jsem se po rychlé sprše zavrtala do postele a než jsem napočítala do sta, spala jsem jako zabitá.
Pondělí, zase pondělí, po velice vydařeném víkendu jsem se tak těšila do školy. Co mám dělat, až potkám Kubu? Nedokážu se chovat normálně. Na to ho mám moc ráda. A co budu dělat, až potkám Marka? Ignorovat? Bála jsem se toho, až jednoho z nich potkám. A co teprve Markéta, snad si vše přes víkend srovnala v hlavě a bude schopná mi vysvětlit, co se tam stalo.
„Ahoj,“ otočila jsem se za hlasem a uviděla Kubu, nesměle se usmíval, mávla jsem na něj a pokračovala dál.
„Počkej na mě!“ zakřičel, zastavila jsem se a on ke mně doběhnul.
„Emo, já, moc se omlouvám, za moje chování, ale já potřeboval, abys to věděla, já, vím, že…“ nedokončil větu, nechal ji jen tak ve vzduchu, bylo to hodně divné.
„Prostě to, co se stalo…“ Zase nechal větu jen tak viset.
„Ano, zapomeneme na to…“ Ublíženě se na mě podíval. Promiň, ale já jinak nemůžu.
„Ano, zapomeneme,“ vzdychl, „já už musím jít, ahoj,“ pokusila jsem se o úsměv a šla dál svým směrem.
„Ahoj, Markét,“ usmála se na mě. Oddychla jsem si, nebude to zase tak horké.
„Ahoj,“ zašveholila jsem s úsměvem na rtech.
„Co se stalo…“ Nestihla jsem doříct větu a ona mi mávla rukou vpřed na znamení toho, abych to neřešila.
„Okej,“ usmála jsem se, ale přesto mi to vrtalo hlavou, ale nemá to cenu řešit, pokud bude chtít, tak mi to řekne.

Nabídla jsem jí rámě, do kterého se ihned zavěsila. Smály jsme se vtipu, který jsem četla o víkendu na internetu, a jako jeden z mála jsem si ho zapamatovala. Najednou mě drkla do žeber a já se musela přestat smát. Srdce mi poskočilo, vynechalo dva údery a pak začalo bít jako splašené. Díval se mi přímo do očí, já jemu také, nemohla jsem se od těch modrých perel odtrhnout. Dnes ráno mi jeho tvář přišla tak zajímavá, pěkná i přes to, že mu na ní trčelo třídenní strniště, které mu slušelo. Slušelo?! Vážně? Najednou stál přímo přede mnou a já zabrzdila až o jeho pevnou hruď.
„Emo,“ řekl a pořád se mi vpíjel do mých očí, Markéta opustila moje rámě a pokračovala dál v cestě k učebně, tak to si u mě podělala! Kývla jsem na Marka. Byl tak blízko…
„Povídej,“ povzbudila jsem ho. Nemohla jsem se zbavit knedlíku v krku.
„To, co jsem udělal tam před klubem…“ Další věta, která jen tak visela ve vzduchu. Odmlčel se, pokřivil rty do prapodivného úsměvu.
„To byla…“ pobídla jsem ho v pokračování. Hlavně ať neřekne ‚Zamiloval jsem se do tebe,‘ to už tu jednou bylo!
„To byla,“ zopakoval moje slova, najednou jsem se začala topit v jeho očích.
„Naprostá volovina, na kterou raději zapomeneme,“ řekla jsem tiše, nechtěla jsem, aby nás někdo z procházejících studentů naší školy slyšel. Naposledy jsem se podívala do jeho očí a odešla jsem svižným tempem do učebny přesně dvě vteřiny po učiteli. Jedním slovem jsem se omluvila. Zpražil mě přísným pohledem zpod brýlí, zaplula jsem do lavice k Markétě.
„Co jste řešili?“ šeptala, nespustila zrak z tabule, kde postupně přibývalo učivo do mého nejméně oblíbeného předmětu – dějepis.

„Ale, potřebovali jsme jen něco dořešit,“ otevřela jsem sešit. Nebyla jsem sto cokoliv si poznamenávat, zírala jsem na tabuli, v ruce tužku, a tím to končilo. Hlavu jsem měla jako obrovský balon. To, co se mi teď děje, je hodně špatná komedie. Kuba, jeho city ke mně nejsou pouze kamarádské, bohužel, a já nemůžu udělat nic pro to, abych mu ty city oplatila ve stejné míře. A Mára, to je kapitola sama o sobě. Nemůžu ho vystát, ale… Ale to jeho příšerný chování… To, jak něžně mě políbil… Je to rozpolcená osobnost, jenže převládá v něm ten špatný Marek, ten namyšlený, ten, kterého všichni kromě mě mají za Boha. Proč se nechová neustále jako ‚ten hodný Marek‘? Toho mám vcelku možná i ráda. Co z toho je přetvářka? Co z toho je pravda? Jaký je doopravdy? Co když je jeho přetvářka maska proti všemu, prostě nechce, aby ho někdo zranil, nebo si to všechno pouze nalhávám?
Zazvonilo na přestávku, posbírala jsem si všechny věci a hodila s nimi do kožené tašky přes rameno, počkala jsem na Markétu, vždycky je pomalejší než já, usmála jsem se, mám ji doopravdy ráda, moje jediná nejlepší kamarádka, kterou bych za nic nikdy nevyměnila, i když mi občas leze pěkně na nervy! Společně jsme vyšly ze třídy a zamířily o poschodí výš do učebny matematiky, jeden předmět lepší než druhý, dnes je vážně krásný den.