I hate you, my darling 1. část • OurStories.cz ~ naše povídky

Povídka o nenávisti, lásce, plná emocí a špatných i dobrých rozhodnutí. Přeji hezké počtení, lir

15.12.2012 (13:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 986×

Podívala jsem se do jeho očí se vší nenávisti, kterou jsem v sobě dokázala najít, a prošla jsem okolo něho, nemohla jsem ho vystát, ten jeho pohled, postoj, hlas, jakým mluvil, jeho rádoby vtípky… Myslel si, že když jsou z něj všechny holky na větvi, tak budu i já, ale jak moc se mýlil. Nikdy bych si z něj nesedla na zadek, ani kdyby klečel na kolenou. Blbec, projelo mi hlavou.

„Marku, proč na Tebe tak čuměla?" optal si Viky, pravá ruka Marka.
„Co já vim," vypadlo z něj.
Stála jsem opodál s Markétou a bavily jsme se o něčem důležitém, jako vždy, a "náš" machýrek z nás, ze mě? nespouštěl oči. Nikdy jsem neměla větší chuť na někoho vypláznout jazyk, ale musela jsem se držet, blbcem se rozházet nenechám.
„Co na něj tak civíš?" probrala mě Markéta.
„Já?!" zajíkla jsem se, chtěla jsem to nějak uhrát, ale nejsem moc dobrá herečka.
„No, kdo jinej," smála se a mávla Markovi na pozdrav.
„Přiznej barvu, že se Ti líbí?" usmívala se od ucha k uchu. Teď jsem se smála já, mrkla jsem po Markovi, který nás z bezpečné vzdálenosti sledoval. Obočí se málem dotýkalo jeho vlasů, které mu lehce spadaly do čela, nechápal nás. Naštěstí.
„Markétko, prober se, on? Frajer první třídy… To určitě," odfrkla jsem si.
„No, jak myslíš," culila se.
„Ale no tak!" okřikla jsem ji.
„Hele, koukej na tu bloncku!" snažila se zašeptat Markét.
„Ty jo, dyť to je Katka!" zvedla jsem čelist, která se chvilku válela po zemi.
„Nejobyčejnější holka z vedlejší třídy si začala s naším frajírkem, tak to je mazec, co?" smála se.
„Tak to bych nikdy neřekla, že si Kačena nebo spíš Marek začne s ní…“ pořád jsme na ně nenápadně zíraly.
„Čáu, holky," vtrhl mezi nás Jakub, můj nejlepší kamarád.
„No, nazdar, vidíš to?" ukázala jsem nenápadně na pár.
„Tak to je mazec, vážně Kačena?" Jakub řekl to samé co já.
„No nic, děcka, já jdu, toho učení máme dneska nějak moc, pa zítra," mávla na rozloučenou Markéta a už mizela z dohledu svojí typickou rychlou chůzí.
„Kubo," usmála jsem se na něj.
„Kdy už konečně budeš mít řidičák?!" rozčiloval se na oko.
„To ti nic neudělá, hodit mě domů… že ne?" pokusila jsem se o roztomilý úsměv. Naposledy jsem se ohlédla po Markovi a poté jsem otevřela dveře od auta a sedla do něj, než jsem se stihla připoutat, Kuba už startoval a pomalu jsme vyjížděli směr domů.

* * * * *

Stála jsem uprostřed pokoje… Vedle mě honosná postel, naproti mně velké francouzské okno do rozkvetlé zahrady osvětlené měsícem. V rohu stála černá vysoká silueta, otočená ke mně zády, její pohled směřoval k francouzskému oknu, odkašlala jsem si, ale stín se ani nepohnul. Stál tam jako mramorová socha. Po špičkách jsem došla nejdříve k posteli, prsty jsem přejela po saténovém povlečení, tak ráda bych do té postele skočila s rozběhem, ale ta osoba… Opřela jsem se o vysoký rám postele, nadechla jsem se, vykročila ke stínu, už jsem byla krok od něj, když se otočil ke mně a já v něm poznala Marka s úsměvem na tváři. Udělal krok ke mně…

„Och," najednou jsem seděla ve své posteli a rozdýchávala sen, co se mi před chvilkou zdál.
Než jsem to stačila pořádně rozdýchat, začal zvonit budík, padla jsem zpátky do postele, rukou jsem šáhla po budíku a vypnula ho, dlouho jsem se přemlouvala, ale nakonec se mi podařilo úspěšně vstát, po ranní hygieně jsem se prohrábla šatníkem a vytáhla jsem barevné legíny se zimním motivem, ty vločky jsou tak sladké, bílé tílko a delší svetr, podívala jsem se na sebe do zrcadla a usmála se, poupravila jsem si již učesané vlasy, hodila na sebe kabátek, skočila jsem do kozaček, z věšáčku vzala klíče a šla do školy, prostě klasické ráno.
Ve škole jsem ihned zamířila k informační tabuli v hlavní chodbě, kde byly napsané novinky nebo změny v rozvrhu, zkoumala jsem ty složité změny a různě přeházené hodiny, no, kdo by se v tom vyznal?! Otočila jsem se a udělala krok směrem k mé třídě, ale něčí tělo mě málem poslalo k zemi, naštěstí měl rychlejší reflexy než já a včas mě zachytil za ramena, abych náhodou nechtěla leštit podlahu novým svetrem.
„Pozor,“ zasmál se… Ach ne, zase ty? Srdce mi bušilo tak hlasitě.
„Ou, promiň,“ kvákla jsem tiše a rychle mizela z jeho dohledu.
„Tak ahoj!“ zavolal za mnou.
Do třídy jsem vletěla jako velká voda, posadila se na své místo, na lavici přistály učebnice a dva sešity, Markéta mě celou dobu mého počínání sledovala s pozdviženým obočím.
„Stalo se něco?“ pořád se na mě koukala tak divně, to se jí nelíbí ty legíny?
„Né! Nic se nestalo,“ vyhrkla jsem, neumíš lhát, okřikla jsem se v duchu a na Markétu jsem se usmála.
„Aha,“ měřila si mě nedůvěřivým pohledem, nesměle jsem se na ni podívala a zaculila se.
„A co je nového, o co jsem přišla?“ zeptala jsem se s úsměvem, moje chování bylo zapomenuto a ona rozjela takové vyprávění, které přerušil až hlasitý příchod učitele.
„Ježiši,“ zabručela Markéta. Jen jsem se potichu zasmála. Škola utekla, když jsme místo šesti hodin měli jen čtyři, tak se to tolik nevleklo.

„Bla, bla, bla,“ smála jsem se tomu, co se mi snažil Kuba nabulíkovat.
„No, tak si tomu nevěř, ale já si myslím, že se to stane,“ usmál se.
„Dobře, na oko ti to teda uvěřím,“ mile jsem se usmála.
„To jsem rád,“ zastavil a ukázal na lavičku, sedla jsem si a natočila se k němu, měla jsem strašně ráda ty chvilky, když jsme se šli projít, někde si sedli a všemu se smáli, Kuba byl mojí oporou a nejlepším kamarádem.
„Copak?“ usmál se na mě.
„Jsem ráda, že tě mám,“ přiznala jsem. Nic neřekl, pouze se usmál. Takovéhle kamarádství bych přála každému, je fajn věc, mít nejlepší kamarádku, kamaráda, v klukovi. Akorát Markét moc Kubu nemusela, ne že by ho nevystála, ale přišlo mi, že se k němu chová vcelku odtažitě, nikdy jsem se jí na to nezeptala, nechtěla jsem se kvůli tomu nějak dohadovat, myslím si, že si nikdy nic neudělali. Třeba to jednou pochopím.
„Tak co kluci, pochlub se,“ doloval ze mě po chvilce vzájemného přemýšlení. S Kubou jsme probírali úplně všechno. Zašklebila jsem se na něj.
„A co ten Marek?“ zeptal se opatrně, čekal na moji přehnanou reakci, která se okamžitě dostavila.
„Jsi normální?!“ řekla jsem o oktávu víš než normálně. Koukal se na mě tak zvláštně.
„Je mi to jasný,“ zabrumlal si pro sebe, ale já to slyšela.
„Co s ním všichni máte, vždyť je zadanej,“ ušklíbla jsem se.
„S tím se dá dycky něco dělat,“ usmál se.
„Kubo, víš, že Marka nemusím,“ řekla jsem tiše, najednou jsem měla knedlík v krku.
„No jasně,“ řekl ironicky. Vstal z lavičky, podal mi ruku, kterou jsem ihned přijala, a také vstala. V mlčení jsme pokračovali tak dlouho, než zastavil před mým domovem.
„Děkuju za doprovod,“ kývl hlavou. Pustil mojí ruku, otočil se po mně, zamával a zmizel za rohem.

Sakra, zaklela jsem v duchu, co se to teď děje… Všechno se mi sype pod rukama. Sama v sobě se nevyznám, moje chování, nálady. Nevím, co si o tom všem mám myslet, jsem z toho celá mimo. Jsem mimo z toho, jak nemůžu vystát Marka, z toho, jak je Kuba jiný než býval, a vztah Kuby a Markéty je ještě horší, nejsou to hrozné věci, ale já se v tom prostě nedokážu vyznat. Všechny ty emoce okolo mě, ve mně, jsou tak rozdílné, tak jiné, že si to prostě nedokážu srovnat ve své vlastní hlavě. Totálně jsem se zamotala do svých pocitů, citů, nevím, co chci… Povzdychla jsem si a upadla do říše snění.

Probudila jsem se s úsměvem na tváři, výskok z postele mi přivodil zatočení hlavy, že jsem málem skončila zpátky v posteli. Obyčejně se takhle neraduju z toho, že musím vstát, ale dnes je naštěstí sobota a s Maky máme naplánovanou diskotéku.
Když jsem zjistila, že je teprve půl sedmé, tak jsem zapadla zase do postele, ale moje myšlenky směřovaly nesprávným směrem, tak jsem znovu vstala a oblékla se sportovně, vzala mobil nabitý dobrými písničkami se sluchátky. Sčesala jsem si vlasy do culíku a šla jsem si do sklepa pro kolo a vyjela jsem ven, potřebovala jsem si pročistit myšlenky a dařilo se to.

Když jsem si říkala, že se půjdu projet na kole, netušila jsem, že ujedu skoro třicet kilometrů za hodinu, což byl můj rekord. Přijela jsem domů a ihned jsem zapadla do sprchy, kde jsem se opláchla, seběhla jsem schody a přišla akorát v čas na oběd.
Klasický sobotní oběd, celá rodina, tedy já a rodiče. Rodiče řešili zase něco velice důležitého a já tak mohla přemítat nad tím, co si dnes večer vezmu na sebe. Neposlouchala jsem rozhovor rodičů, ani mě to nějak nezajímalo, moje myšlenky byly pro mě důležitější.
„Emo, co myslíš?“ usmála se na mě máma. Pokrčila jsem rameny a znovu se koukala do bramborových knedlíků s omáčkou a vepřovým masem.
„Ty s námi nechceš jet k moři?“ zeptala se znovu a mně došlo, o čem se celou dobu dohadovali.
„Já nevím,“ další pokrčení ramen.
„Aha,“ zarazila se matka.
„Tak ji nech, ať se nají, viď?“ zastal se mě táta.
„Díky, tati,“ usmála jsem se na něj.
„Já už nebudu, jdu nahoru,“ řekla jsem a přesunula zbytek jídla k tátovi, jako za starých časů…

Vyběhla jsem schody do prvního patra a zapadla jsem do svého pokoje, kde jsem padla na postel a šáhla po notebooku, který odpočíval na nočním stolu, otevřela jsem ho, zapnula a čekala, než se načte. Chvilku to trvalo, ale pak jsem se spokojeně připojila na WiFi v našem domě a šla brouzdat po internetu.

To už je tolik hodin?! Lekla jsem se, vrátila jsem notebook na noční stolek a mazala do koupelny, umyla jsem se, vlasy zamotala do ručníku, hodila jsem přes sebe župan a šla jsem hledat nějaké dobré oblečení, otevřela jsem skříň a chvilku jsem do ní koukala, kousky, co se mi líbily nejvíc, jsem začala házet na postel, moc jich nebylo.
„Áchjo,“ povzdychla jsem si.

Navlékla jsem na sebe černé legíny, obula černé baleríny s barevnými tečkami a navrch bílé tílko a na to volnější triko s nápisem „I hate you, my darling“, naposledy jsem se na sebe podívala do zrcadla, usmála jsem se a seběhla schody, mávla jsem na rodiče, vzala kabelku a mazala ven.

„Maky?“ stála ke mně zády, ale jakmile uslyšela svoje jméno, rozešla se ke mně a s úsměvem na tváři.
„Ahoj,“ pozdravili jsme se naráz.
„Tak můžeme jít pařit,“ usmála se a já slyšela nad slovem pařit ty uvozovky.
„Ty si ale vtipálek,“ zasmála jsem se.
Chytila mě za ruku a vešli jsme do klubu, kde jsme zaplatily a dostaly na ruce duhové náramky, které ve tmě svítí.

„Pojď na bar,“ tentokrát jsem ji chytla za ruku já a táhla ji k výčepu.
„Kofolu,“ usmála jsem se na barmana a za chvilku přistála přede mnou. Vypily jsme ji s Markét společně a pak jsme se vydaly rozjet to na parketu…

Začala hrát rychlá písnička od mého oblíbeného interpreta, tak jsem se ihned začala vlnit do rytmu hudby spolu s Markét a další spousta lidí s námi, nebo my s nimi? Užívala jsem si to, jak hudba prostupovala celým mým tělem, ta volnost, kterou jsem cítila…
„Co děláš?!“ zaječela jsem, ale v tom hluku mě týpek, co do mě narazil, neslyšel, možná ani neviděl. „Debil,“ zakroutila jsem očima.
„To byl Marek,“ poznamenala Markéta. Moje srdce najednou bušilo rychlostí letu stíhačky.
„Aha,“ řekla jsem ledabyle, „furt řikám, že je to kretén.“ Ale v té barevné mikině vypadal fakt dobře. „To já taky,“ řekla takovým zvláštním hlasem.
Začaly jsme znovu tančit, všelijak se vlnit, abychom upoutaly pozornost, a docela se nám to dařilo, jenže mi přišlo, že na nás civí všichni, o které jsme my nechtěly opřít ani kolo. Asi zákon schválnosti.
„Ahoj,“ někdo mě zezadu chytil za ramena a otočil čelem k sobě. Otočil mě tak šikovně, že naše obličeje dělilo jen pár centimetrů.
„Čau?“ řekla jsem nejistě, moje srdce se zase hlasitě ozývalo.
„Nechceš si zatančit?“ usmál se frajírek. Jako na povel začala hrát pomalá skladba, která vede příčkám hitparád.
„Prosím?“ zeptala jsem se, ale on dělal, že mě neslyší, jeho ruce sklouzly na moje boky a já se nemohla bránit. Možná jsem totiž nechtěla, ale měla bych chtít.