OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ernst - 1. kapitola

19.08.2012 (10:00) • Vogel • Povídky » Na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1287×

Ráda bych řekla, že jsem z naší třídy na výletě ta, co má nejdelší vlasy a nejkratší sukni - znělo by to pak dojmem správné odvázané holky. Ale vzhledem k tomu, že minulý měsíc prošly moje vlasy menší úpravou, souhlasila jenom ta druhá část - přesto pocit, že se chovám jako úplná děvka, neklesal.

Lépe řečeno, s každým mým slovem narůstal.

„Dmitrij Kuznetsov,” odpověděl na mou otázku a místo podání ruky přes stůl si nalil minerálku.

Pokrčila jsem rameny, jako by to byla ta největší hotovka na světě. Z celé situace bylo přeci zcela zjevné, že tento mladý muž s ostrými rysy a talentem pro oční kontakt pocházel z Ruska. Jsem přece holka, co randila i s eskymákem.

„Takže Rusko?” zeptala jsem se nedbale, ale jen potud, kde končila hranice dívčího projevu vzrušení. Světe, div se, neboť většího divu se ti asi nějaký čas nedostane - já, které se chlapci a celkově i muži asi vyhýbali, snad poprvé mluvila s člověkem opačného pohlaví na úrovni toho „jiskřivého rozhovoru”, kterého účinky jsem zatím znala jen z knih a filmů.

Místnost, která fungovala jako velká jídelna hostelu, působila mdlým až šedivým dojmem. Unavení turisté se zapojovali do hovoru bez známky života a většinou jen mlčky hleděli, jen já jsem měla pocit, že mnou proudila nějaká tekutina zbystřující mysl a smysly. Svěžejší jsem se za poslední měsíc necítila, ačkoli jsem za sebou měla již čtvrtý den unavujícího - rozhodně však vzrušujícího a působivého - poznávání italské Florencie.

Nepřítomnost mých spolužáků mne přímo dráždila k převrhnutí sama sebe, vyletět sama ze sebe, vytrysknout jako láva a obsáhnout co nejvíc. Něco zažít. Prahnutí po žití mi teklo po vnitřních stěnách hrudníku. Ach, to mládí.

Pokýval hlavou - takovým zvláštním způsobem na stranu - a obrátil znovu veškerou pozornost na mne.

„A ty?”

Sklopila jsem oči pod jeho pohledem. Přeci jen na mě té mužnosti bylo až příliš, z tohoto okatého flirtu jsem byla celá pod jakýmsi vnitřním zrněním. Dmitrij. Proč ne. Polkla jsem, když jsem si uvědomila, jak odvážné jsou mé šestnáctileté myšlenky, a po celou dobu se svým způsobem styděla. Momentálně mi to nevadilo.

„Řekněme, že osmnáct set dvanáct by asi nebyl nejšťastnější rok pro naše sympatie.” Necítila jsem se nejlíp, když jsem to dořekla, ale ten Rus mi dával pocit, že jsem výjimečná. Tak zvláštně křivě se na mě pousmál, z jeho chování nebylo cítit žádné pohoršení.

„Takže Francie?”

„Oui,” vrátila jsem mu úsměv.

„Non, rien de rien, non, je ne regrette rien,” zanotoval. Edith Piaf.

„Kde ses naučil tak dobře francouzsky?”

„Očekával jsem pochvalu zpěvu, mademoiselle.”

Upravil si arogantně límec košile. Může mužský v černé košili vypadat tak... Jeho další pohled, pod kterým roztaje i frigidní baba, mi prostě rozsekal myšlenky vejpůl. Přestože jsem byla spokojená, že navenek asi vypadám přijatelně hezká - takový model si přeci mohl přímo ukazovat prstem, koho si přeje -, uvnitř se honil jeden velký zmatek.

Jako bych chtěla demonstrovat svůj klid, sáhla jsem si rukou do vlasů.

„Sylvio?” zavolal někdo.

Otočila jsem se. Ve dveřích stály tři spolužačky, se kterými jsem měla naplánovanou noční obchůzku městem. Nikdy jsem se s nimi nestýkala v jiném vztahu, než jako s kamarádkami ve škole, ale díky učitelově vynálezu - totiž, že nesmíme ven chodit méně než ve čtyřech - jsme si navzájem pomáhaly. Ty tři chtěly být spolu a já jednoduše k sobě nikoho neměla - což asi zní, že jsem úplný outsider -, takže čtyřka byla vytvořená.

Obrátila jsem se zpátky k Rusovi v černé košili a hodila po něm omluvný pohled. Nebe, může být někdo tak sexy?

„Gotta go” bylo jediné, co jsem v angličtině uměla v tom rozjiskřeném vzrušení říci, než jsem se vytratila z místnosti s kamarádkami v čele. Stačila jsem ještě kývnout se setrvačným úsměvem na nějakého Čecha, co si v kuchyňce krájel salám, a dva Italy u recepce.

Jen co se za námi zabouchly široké dveře, obrátily se ty tři na mě. Poznala jsem, že je udivil obraz mé osoby vybavující se s cizím mladíkem, o kterém se zároveň nedalo říct, že je málo hezký.

Stály jsme jen tak na tmavé ulici a já si připadala jako škubající se hmyz pod lupou.

„A kdo to byl?” zeptala se první.

„Jo, kdo byl ten sexouš?”

„Toho už má Sylv, tak se nesnaž, Raquel,” napomenula ji třetí.

„Já jí ho neberu, já jsem jen zvědavá.”

Přejela jsem pohledem po těch třech, se kterými jsem se zběžně znala jen ze školy, a v duchu si hodně hlasitě oddechla. To jejich věčné žvanění mi přišlo veselé, až jsem se z toho musela tiše usmívat taky.

Otevřela jsem pusu, jako bych chtěla něco říct, a dramatizovala situaci. Stály kolem mě s očima hltajícíma každý můj pohyb a nejspíš čekaly, že jim podám přesný záznam naší konverzace.

„Nikdo.”

Bez dalšího slova jsem vykročila vstříc vůni nočních ulic.

Po cestě jsem se od nich odpoutala a chodila pozadu. Nevadilo jim to a já tak měla čas vnímat okolí naplno.

Ten večer jsem si uvědomovala, jak moc, jak moc mě to město okouzlovalo. Pocit omráčení mi těžkl v hlavě - přesto jsem si to všechno uvědomovala snad příliš hluboce. Omráčenost se mi stáhla i do srdce a pak unaveně prosakovala celé tělo a v mé mysli hořela vzpomínka na Rusa v černé košili, když jsem v poločistých sprchách na sebe pustila studenou vodu.

Napoprvé nemůže být člověk nikdy okouzlen tak, jako zvládne opojení důkladně prošetřené časem. Olej, který pomalu stéká, v tom je čas - ne navoněná vodička. Ta pravá hloubka se vrývá do našeho nitra, nenaráží do něj. Proto první dny ve Florencii to na mě působilo, ale snášela jsem to v klidu. Teprve dnes večer jsem si všimla, jak ji dýchám i srdcem. Jako by mi tohle kouzelné město nalévalo po kapkách do srdce silný cit, silné pouto. Mezi mnou a Florencií probíhal tichý milostný akt a já si neuměla představit, že bych se měla vrátit zpátky domů, do Lyonu. Chvíle, jsi tolik krásná! Prodli jen...

Mám pocit, že ne všechno se vešlo do perexu. Krátce bych chtěla poděkovat všem, kteří mi u prologu zanechali komentář. Potom - vážně budu nadšená, když napíšete váš upřímný názor, všechny výtky sem. 

Ohledně Dmitrije a dívky Sylvii, obě tváře najdete ve shrnutí. Zatím ale radši neoficiálně .).

Chvíle, jsi tolik krásná! Prodli jen... - známá věta z Fausta: Faust uzavírá smlouvu s ďáblem, přesněji: pokud si toto Faust byť jen pomyslí, bude utracen. 

Autor: Vogel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ernst - 1. kapitola: