OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 16. kapitola

16.04.2013 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 588×

16. kapitola

„Smrt je jen začátek, ale až té druhé kapitoly."

- William Shakespeare

Po celé dva dny se nic nedělo. Vrah neměl žádnou oběť, nikdo nenahlásil zmizení jakékoliv ženy, což bylo docela dobré. Akorát se Rick začal obávat, že by vrah mohl přesídlit do jiného státu. To by nebylo moc dobrý.

V USA je to vždy tak, že policisté spolu nechtějí moc spolupracovat, což by pěkně narušilo vyšetřování.

Dneska měl ten nejtěžší úkol. Dohodli se s Abi, že by měli jít s pravdou ven a říct kapitánovi Forbesovi, kdo je vlastně Abi zač. Lepší je mu to říct teď, než aby se to dozvěděl z druhé ruky. Kdykoliv na to mohl někdo přijít. Tím by vážně ohrozili vyšetřování. Naštěstí už Abi na případu nepracovala. Moc se jí to nelíbí, pořád si stěžuje, ale tak to prostě musí být.

Tentokrát zaklepal, než vešel do Forbesovy kanceláře. Forbes opět seděl na své židli a prohraboval se dokumenty. „Ricku, koukám, že ses naučil klepat,“ pokynul mu, aby si sedl. „Tak co se děje?“ Znal svého kolegu dost dobře, aby věděl, že když zaklepe, vyskytl se nějaký problém.

„Máme menší problém.“

Jako by si to nemyslel. „No, asi to nebude malý problém, když se nedokážeš vymáčknout.“

„Abigail Colmenová je dcerou Curtise Warena,“ vybalil to na něj hned. Nepotřeboval jít oklikou. Čekal na kapitánovu reakci. Ten se zvedl, jeho tvář se zpřísnila.

„Děláš si ze mě prdel? Jak dlouho to víš?“

„Pár dní.“

„A to mi říkáš až teď? To je ale malér. Stáhni ji z případu!“ poručil.

„Už se stalo,“ oznámil.

„Co teď s tím budeme dělat?“

„Pokusím se to nějak vyřešit. Řekneme, že s námi spolupracovala jako svědek. Viděla přece smrt svojí mámy.“

Rick přikývl. „Jasně. A ty myslíš, že to vyjde?“

„Co já vím, zkusíme to.“ Spokojený se svým plánem se posadil na židli. „A co je nového k případu?“

„Skoro nic. Šli jsme s Abigail za Reagan Dylenovou, která ji pomohla vzpomenout si.“

„Vážně?“ zatvářil se překvapeně. „A vzpomněla si na něco, co by nám pomohlo odhalit vraha?“

Rick zakroutil hlavou. „Ani ne.“ Pak mu řekl všechno, co věděl.

„Takže mi tu tvrdíš, že by vraha mohla poznat?“ Loktem se opřel o opěradlo židle a podepřel si dlaní bradu.

„Jo.“

„Máme někoho podezřelého?“

„Ne. Akorát jsme zjistili, že si vybírá oběti podle databáze týraných žen, co máme na oddělení. Několikrát za sebou tam byl zapsaný Henry Tod.“ Byl to starší chlápek s udržovanou postavou. Samotář, se kterým se nikdo moc nebavil, jelikož byl velmi nepřátelský.

„Už jste ho vyslýchali?“

„Ještě ne, ale vrhneme se na to s Maxem hned.“

Někdo zaklepal na dveře. Do dveří vstoupila mladá blonďatá policistka. „Kapitáne, je tu nějaká žena, která tvrdí, že ji unesl nějaký chlápek. Tvrdí, že by to mohl být náš vrah.“

Rick se hned zvedl. Že by se konečně pohnuli z místa? „Já ji vyslechnu.“

Rose Dukeinová byla padesátiletá baculatá žena, která pracuje jako servírka v kavárně Black Star. Když za ní Rick přišel do vyslýchací místnosti, seděla sklíčeně na židli a v ruce mumlala kapesník.

„Dobrý den, paní Dukeinová,“ podal jí ruku. „Jsem detektiv Grey. Vyšetřuju případ Spasitele.“

Nabízenou ruku přijala. „Říkejte mi jen Rose.“

„Dobře, Rose.“ Otevřel si notýsek, aby si mohl všechny informace od ní poznamenat. „Proč myslíte, že někdo unesl Annii Taylorovou?“ Jméno si zjistil od policistky, která vtrhla do Forbesovy kanceláře.

„Už dva dny se neukázala.“ Zahleděla se na ruce, ve kterých držela kapesník, a pak si utřela slzy. „Dva dny jsem ji neviděla. Nastoupila do auta nějakého boháče.“

„Viděla jste toho muže?“

„Moc ne. Přišel k nám do kavárny. Objednal si kávu. Chvíli s ní klábosil,“ začervenala se. „Víte, většinou nešmíruju zaměstnance nebo zákazníky, ale na tomhle mi něco nesedělo.“

„Stalo se něco divného?“

Přikývla. „Ano. Řekla mi, že jí říkal, že by mohla chodit po molu. Netvrdím, že byla nějak ošklivá.“ Mluvila o ní v minulém čase, jako by měla být už mrtvá. „Na svůj věk měla výstavní postavu, ale proč by ji chtěl na molo nějaký modelingový chlápek, když si většinou takoví chlapi hledají na molo dvacítky? Nedává to smysl.“

Proč ji teda nezastavila? Mohla jí to přece rozmluvit. „Proč jste jí to nerozmluvila?“

„Je to dospělá ženská. Může si dělat, co chce. Neměla jsem právo jí do toho mluvit.“ A teď ji to mrzelo. Co by se stalo, kdyby jí to rozmluvila? „Helejte, jsem tu hlavně proto, že se po New Orleans potlouká sériový vrah. Ve zprávách říkali, že zabíjí ženy s dítětem.“

„Jo, ale nemusí to tak být. Je to teorie našeho psychologa,“ opřel se o židli. „Nevíte, jestli byla Annie někdy týraná?“

Rose si začala okusovat nehet. „Nebyly jsme dobré kamarádky, tak se mi moc nesvěřovala. Ona byla hodně zakřiknutá. Pamatuju si ale, že ji jednou navštívil muž. Hádali se a pak ji uhodil. Naši chlapi toho chlapa vyhodili, chtěli jsme to oznámit, ale Annie tvrdila, že je to dobré.“

„Nevíte náhodou, kdo to byl?“ Zapisoval si informace do notýsku.

„Tak to vážně nevím. Ona nebyla vdaná, takže to manžel být nemohl. Možná bývalý přítel.“

Ještě se vrátil k muži, ke kterému Annie nastoupila. Jak je možné, že nastoupila k cizímu muži? „Nevíte náhodou, do jakého auta nastoupila?“

Přemýšlela. „Bylo to takové pěkné fáro. Myslím, že Boby, náš kuchař, tvrdil, že je to BMW.“

„Takže tvrdíte, že od té doby, co nastoupila do auta, ji nikdo neviděl?“

„Přesně tak. Už je to dva dny. Hned druhý den měla přijít do práce, ale neukázala se. Šla jsem k ní domů, ale nikdo tam nebyl.“

Nikdo tam nebyl? Vždyť měla dítě. „A co její dítě?“

Teď začala baculatá Rous opravdu brečet. „Pane bože. Její chlapeček Don ztratil mámu. Jak tohle zvládne?“

„Mě by teď spíš zajímalo, kde je. Měla nějaké hlídání? Taky je možné, že vzala dítě a prostě odešla.“

„Ne, to by neudělala. Neměla skoro žádný peníze. Hlídání měla, protože někdy pracovala celé dva dny v kuse, aby to malé chuďátko uživila. Myslím, že ta paní se jmenuje Sandra Bukaterová.“

„Dobře. Podíváme se na to. Díky, že jste se stavila. Kdybyste ještě na něco přišla, klidně se stavte. Někdo se vás už ujme.“

Přikývla. „Najděte ji, určitě si nezaslouží umřít. Byla tak hodná.“

O pár hodin později seděl ve své kanceláři. Sehnal si číslo na Sandru Bukaterovou. Syn Annie Taylorové byl u ní. Tvrdila, že se o něj starala i dva dny za sebou, a tak jí nepřišlo divné, že se pro něj Annie nestavila.

Byly dobré kamarádky a ona jí vždy ráda vypomáhala. Začala mu brečet do telefonu. Poprosil ji, jestli by se o Dona mohla postarat, než Annii najdou. Souhlasila.

Teď nečinně seděl a hleděl na telefon. Přemýšlel, zda má zavolat Abi, která zůstala u něho doma. Myslel, že ji bude hlídat sám, ale díky své práci nemohl. Pověřil teda dva kolegy. Ti teď seděli v policejním autě a sledovali jeho dům. Je v bezpečí, uklidňoval se.

Stejně zvedl telefon, aby měl jistotu, že je v pohodě. Musel ji slyšet. Když zvedla telefon, byla mírně ospalá. Asi ji právě zbudil. „Děje se něco, Ricku?“

„Chtěl jsem tě jenom slyšet, abych se ujistil, že jsi v pořádku.“

„Jo, jsem v pohodě. Co případ, máte něco? Nebaví mě tu nečinně sedět a čekat.“

Povzdechl si. „Pohřešuje se další žena. Annie Taylorová. Její kolegyně má podezření, že ji unesl náš vrah.“

„Cože? Viděla ho?“

„Tvrdila, že moc ne. Poslali jsme ji ke kreslířovi, tak čekáme. Annie se úplně hodí k obětem. Max ji dokonce našel i v databázi. Asi před pěti lety se rozešla se svým násilnickým manželem. Podala na něj trestné oznámení, ale pak ho následně stáhla. Důvod neuvedla.“

Řekl jí všechno, co mu řekla Rose.

„Zvláštní. Nějak zvlášť se nebojí odhalení. Má strašnou chuť vraždit. Možná proto si vybral svou oběť ve dne. Pak se ozvi, až bude hotová ta kresba. Možná v ní poznám vraha.“

„Ok.“ Chvíli bylo ticho. „Abi, dávej na sebe pozor.“

Skoro viděl, jak zakroutila očima. „Budu v pohodě. V domě máš alarm a hlídají mě dva poldové. Jasný? Nikdo se ke mně nemůže dostat.“ To ho moc neuklidnilo. Je polda, ví, co se děje, jak by se vrah mohl dostat dovnitř, aniž by se rozezvonil alarm.

S Maxem zašli za Henrym Todem, aby ho vyslechli. Rozhodně neměl co dělat u databáze. Tohle rozhodně nepatřilo do jeho práce. Seděl u svého stolu a pojídal hamburger.

„Henry, cos hledal v databázi?“

„Já? Nikdy jsem tam nic nehledal.“

„Tak proč je tam napsané tvoje jméno?“ zeptal se Max.

„Musel jsi dobře vědět, že se všechno zapisuje.“

„Říkám vám, že jsem tam nic nehledal. Nikdy jsem tam nebyl.“ Rick se neustále mračil. Nevěřil mu ani slovo.

„Proč tam teda bylo tvoje jméno?“

„Ježiši, já nevím. Možná někdo použil moje, aby se na něj nepřišlo.“ Zakousl ze znova do své svačiny

„Blbost, Henry! Každý tě tu zná. Musel by vědět, že to nejsi ty. Kdo by vůbec chtěl použít tvoje jméno?“

Pokývl rameny. „Nevím, Maxi. Možná ten, kdo to chce na mě hodit? Já nejsem sériovej vrah a vůbec nemám žádný důvod lézt do databáze, kde je to sama týraná ženská. Na to fakt žaludek nemám.“

„Znáš někoho, kdo by to na tebe chtěl hodit?“ Rick se opřel o stůl.

„Je spousta lidí, co by to na mě chtěli hodit. Sami víte, že se tu s nikým moc nebavím.“ Dojedl svůj hamburger. „Pokud mě nepodezíráte, tak už půjdu. Najděte si jiného podezřelého. Já nic neudělal.“ Zvedl se a odešel.

„Nevim, ale docela mu věřím,“ prohodil Max. „Nepřijde mi jako sériovej vrah.“

„Mně taky ne.“

Tak jo. Skoro mě už mají. Přišli na to, že jsem využil Henryho jméno. No co, musím s tím něco udělat. Určitě mě chytnou. Jsem s tím docela smířený. Nejdřív ale potrestám ještě poslední hříšnice.

Na světě jich ještě běhá dost, ale všechny nedokážu potrestat. Bůh mi jistě odpustí. Annie jsem si schoval do mé chatky. Je svázaná na židli. Ještě jsem se nepokusil ji nějak mučit. Mám totiž moc práce.

Přemýšlel jsem, jak se dostanu za Abigail. Byla zavřená v Rickově domě a hlídali ji k tomu ještě dva policajti. Na něco přece jen přijdu. Jako vždycky.

Už dneska. Dneska ji unesu!

A pak? Pak se pořádně vyřádím, jak na zrzce, tak na Abigail.

Abi seděla na pohovce, když zazvonil zvonek. Kdo to může být? Rick by nezvonil, ale klidně si mohl zapomenout klíče. Otevřela dveře a za nimi byla postava, kterou by vážně nečekala. „Kapitáne, Forbesi, co vy tady?“

„Jedu místo Ricka, říkal, že se zdrží. Nebyl tu nikdo, kdo by pro vás mohl dojet, protože jsou naše hlídky všude. Chce, abyste za ním odjela na oddělení. Kreslíř nakreslil fotku pachatele, tak jestli ho poznáte.“

Zamračila se. „Rick vám dneska řekl, kdo jsem?“

„Jo. Byl u mě.“

„Já… omlouvám se.“

„To je v pohodě. Nějak se to už vyřeší.“

Hlavou pokynula. „Nechcete jít dovnitř, než vyrazíme? Musím se ještě převléknout. Taky bychom si mohli dát kafe a vyřešit tu zapeklitou situaci.“

Forbes se zazubil. „Jo, to by bylo fajn.“

Překročil práh domu. Abi zašla do kuchyně, kde začala připravovat kávu. „Ani nevíte, jaká je tu nuda. Jsem tu zavřená a s nikým nemluvím, protože se o mě Rick až příliš bojí.“ Rozevřela dózu na kafe. Forbes ji pozoroval. „Dáte si černou kávu s mlíkem?“

„Jo, rád.“ Chvíli hledala hrníčky, než se zorientovala. Jenže hrníčky byly až moc nahoře. Kam ona nedosáhla.

Forbes se hned nabídl, že jí pomůže. „Dost nepraktický.“

„Přesně tak. Asi to není kuchyně pro ženy.“ Abi pozorovala Forbese, jak se natahuje po hrníčcích. Omylem zavadila pohledem o jeho předloktí. Měl tam něco jako spáleninu.

Do prdele! Vypadalo to jako kříž. Kříž! To samé měl vrah na ruce. Že by se chtěl tetováním zbavit?

Proboha! Má v domě vraha. Srdce jí začalo divoce bušit. Co bude dělat? Panika jí úplně zatemnila mozek. Nakonec se na Forbese usmála. „Co kdybyste dodělal tu kávu? Já se mezitím půjdu převléknout.“

„Dobře.“ Celou dobu, než zašla do ložnice, cítila jeho pohled zabodnutý do jejích zad. V ložnici se začala uklidňovat. Z kabelky vytáhla mobil a vymačkala číslo z rychlé volby. Mobil začal vyzvánět.

Kruci, zvedni to! Ricku! Ale mobil pořád jenom vyzváněl.

„Věděl jsem, že ti to nakonec dojde, Emmo, nebo raději Abigail?“

Mobil jí vypadl z ruky, když uslyšela hlas kapitána Forbese. Ne! On nemůže být tím vrahem. Nechtěla tomu uvěřit, ale bylo to tak. Stála tváří v tvář vrahovi.

Rick procházel chodbou, když si všiml, že mu vibruje mobil v kapce, než ho našel, mobil přestal vyzvánět.

Pohlédl na číslo volajícího. Hm… volala mu Abi, asi chtěla vědět, kdy za ní přijede. Začal vyťukávat její číslo, když přišel jeden z techniků. „Detektive, tady máte tu kresbu. Před chvíli ji dokreslili. Myslím, že byste ji chtěl vidět jako první.“

Vzal si zavřený skicák od technika, který hned odcupital pryč. Otevřel skicák, a když spatřil tvář, nemohl se nadechnout. Byla tolik podobná kapitánovi Forbesovi. Ale to není možný! Zná ho pět let. On nemůže být vrahem! Kreslíř se mohl splést. Věděl však, že se to děje málokdy. Zezadu uslyšel nějaký hluk. Podíval se, co se děje, a spatřil dva policisty, kteří se smáli. To je přece Bobby a Barny, mají hlídat Abigail. Začal se o ni vážně bát!

„Co tu děláte?“ vykřikl na ně zuřivě. „Máte hlídat, Abi.“

Podívali se na něj překvapeně. Promluvil Barny. „Přijel tam kapitán Forbes a tvrdil, že jsi ho požádal, aby odvezl slečnu Colemanovou sem na stanici.“

„Do prdele!“ Ukázal skicu oboum policistům. „Právě jste nechali oběť s vrahem!“

„A do háje!“

Přiběhl za nimi Max „Co se děje?“ řekl celý udýchaný.

„Forbes je vrah a je u Abigail.“ Všichni se rozběhli k policejním autům. Rick byl u svého auta jako první. K němu nastoupil Max. „Jestli jí ublíží, Maxi, tak si to nikdy neodpustím. Slíbil jsem jí, že nedovolím, aby jí ublížil.“ Šlápl na plyn a rozjel se ke svému domu.

V duchu se modlil, aby nebylo pozdě.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 16. kapitola: