OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 14. kapitola

06.04.2013 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 670×

14. kapitola

„Problémy můžete očekávat. Vítejte je jako zkušenosti, které budují charakter."

-   Nick Vujicic

Byl vážně naplněný zuřivostí. Jak mu mohla lhát? Jak všechno mohla zatajit a tím ohrozit případ?

Jestli doopravdy chtěla dostat pravého vraha, měla vyjít s pravdou najevo hned. Jako svědek by se rozhodně taky zamíchala do případu. Samozřejmě ne tak přímo, jako když vytvářela profil, ale byla by stejně důležitá.

Ne, to jí nenapadlo. Raději lhala.

I po tom, co se spolu poprvé vyspali. Copak mu nedůvěřovala? Proč se rozhodla přiznat až teď?

To ho dokázalo rozčílit ještě víc. Už od jejich prvního rande věděl, že něco skrývá. Měl na to důkazy.

Myslel špatně, když si myslel, že mu všechno řekne, až bude připravená, a on to vezme v pohodě. Vždyť tohle nečekal. Najednou to na něj vybalila a on vážně nevěděl, co s tím. Jak tuhle informaci strávit.

Vybavil si Curtise a Meagan. Proč si nedal dvě a dvě dohromady? Jejich vzájemná podoba byla až zarážející. Modré oči, černé vlasy, tvar obličeje, nos… byla celá po Curtisovi.

Frustrovaně si prohrábl vlasy a opřel se o auto. Musel trošku vychladnout, než se vrátí dovnitř. Zavolal hlídky, a tak čekal, než přijedou. Pak měl v plánu vyrazit někam do baru, kde by si provětral myšlenky. To potřeboval. Pořádnou dávku alkoholu.

Hlídka přijela během deseti minut. Zkontroloval oba policisty. Nechtěl nechávat před domem lidi, které on neznal.

Když si uvědomil, že je to Boby a Ted, jeho dlouholetí kolegové, uklidnil se a nechal je před domem.

Dobře, takže hlídka tu je a Abi se nemůže nic stát, opakoval si pořád dokola. Nasedl do auta a v tu ránu si to uvědomil.

Nebyl zas tak naštvaný, že ohrozila celé vyšetřování, spíš byl naštvaný, že ohrozila samu sebe.

Zatajila ve vyšetřování důležité informace, mohl by ji stihnout trest. Zákony jsou nevyzpytatelné. Záleželo mu na ní… vlastně ji miloval. Jo, to je to správné slovo, které celou tu dobu hledal. Miloval ji a nesnesl by, kdyby se jí něco stalo.

Seděl jsem na židli a prohlížel si fotky mých potencionálních obětí. Začínám panikařit. Kruci!

Už zjistili, kde jsem sehnal svoje oběti. Hm, musím uznat, že Abigail je vážně chytrá. Až moc chytrá na ženskou.

Nervózně sedím, potím se, jako kdyby mi došla dávka drog. Musím vraždit. Aspoň ještě jednu oběť. Vím, že za chvíli bude konec. Možná mě chytí a zavřou do vězení.

Zvedl jsem se ze židle a začal sportovat. Vzal jsem si činky a začal počítat.

Zanedbával jsem svoje tělo. Musím to napravit. Cítím, jak se mi svaly napínají, jak bolí při každém pohybu.

Ještě nějaké kliky. Budu zase ve své formě. Jeden klik, druhý, třetí… zrychluju tempo a při tom koukám na fotografie, které jsem si vytiskl z databáze. Která zemře teď? Tahle blondýna, nebo zrzka, anebo tahle černovláska?

Všechny byly lákavé, krásné a hlavně měly cosi společného. Hřích! Ale to vy už víte.

Černovláska mi svým vzhledem připomínala Abigail. Podíval jsem se na její fotku a pak zaměřil pohled na fotografii na mé stěně, kde se usmívala krásná hříšná Abigail.

Přestávám dělat klik, jdu ke stěně a pohladím Abi po papírové tváři. „I ty nakonec zaplatíš. Až přijde ten správný čas. Počkám si a tvou smrt si vychutnám ze všeho nejvíc.“ A proč? Protože jsem jí věřil. Věřil jsem jí jako nikomu jinému. A co udělala? Zradila mě. Zradila!

Ještě několikrát jsem pohlédl na fotografie. Nebude škoda, když zabiju dvě najednou. Vzal jsem si fotografii zrzky a černovlásky. Už se na vás moc těším. Spasitel si vás užije!

Abigail v ruce držela telefon a pohrávala si s jeho telefonní šňůrou. Volala otci, ten ji dokázal vždy povzbudit, když jí bylo nehůře. Musela mu říct, co se stalo, že se konečně přiznala a mělo to očekávané následky. Následky, o kterých mluvil zrovna on.

Telefon chvíli vyzváněl, ale pak ho nakonec zvedl. „Doktor Coleman, přejete si?“

„Ahoj, tati, to jsem já, Abi.“

Jeho hlas zněl vystrašeně. „Jé, Abi, co to, že voláš tak pozdě večer? Stalo se něco?“

„Jo. Konečně jsem šla s pravdou ven,“ sevřela telefon pevněji a začala se procházet tam, kam jí šňůra od telefonu dovolila. „Rick mě odvolal z případu.“ Čekala na jeho odpověď, která přišla déle, než by čekala.

„Ani se nedivím. Zuří, co?“

„Že váháš, tati. Měl jsi pravdu. Pravdu jsem mu měla říct hned, jak to šlo.“

„A jak jde vůbec vyšetřování?“

„Nic moc, tati. Zjistili jsme, jak si vybral své oběti.“ Koukla se z okna. Spatřila policejní auto. Kam asi šel Rick? Proč ho tak hlídá? Ať si dělá, co chce. Je přece dospělý muž.

„Bojím se, tati. Ten vrah. Já nevím, ale je vyšinutější, než jsem si myslela.“

Alex zabručel. „Poslal ti další dopis?“

„Jo. Je na mě pořádně naštvaný.“ Má mu všechno říct? Určitě pak bude stejně vyděšený jako ona. Možná víc. Nakonec se přemohla a všechno mu řekla.  „Vyčítá mi, že jsem Sofii dala jejímu otci. Bil svou manželku. Do dopisu napsal, že zaplatím stejně jako všechny ženy, že i já spáchala hřích.“

„Buď v klidu. Policie ti poskytne ochranu.“ Možná jí tvrdil, aby byla klidná. Ale z telefonu vypozorovala, že i její otec se polekaně nadechl. Sám dobře ví, co je to za průšvih.

„Zkus zapátrat v minulosti. Vzpomeň si, co se stalo tu noc, kdy ti zavraždili mámu. Možná najdeš něco, co by pomohlo vyšetřování.“

„Je to dlouhá doba, tati. Nevzpomenu si na detaily.“ Mohla pátrat v paměti, jak chtěla, ale nic nového nenašla. Žádné vzpomínky. Nic!

„Zajdi za Regan Dyleynovou. Ta ti pomůže.“ Reagan Dyleynová byla otcova dlouholetá kolegyně. Abi ji měla téměř jako tetu. „Mohla by ti pomoct se vzpomínáním. Využijte metodu, kterou jsme použili na Sofii.“

„Reagan ale není v New Orleans.“

„Je. Včera jsem s ní mluvil. Odjela tam na dovolenou. Shoda náhod. Dám ti na ni číslo.“ V telefonu slyšela, jak vytahuje papírek.

I ona si ho připravila, aby si napsala číslo. „Snad si na něco vzpomenu.“ Další naděje na chycení vraha. Může si ještě něco z té noci vybavit?

„Abi, dávej na sebe pozor a neboj, Rick nakonec pochopí, proč jsi lhala.“ Zavěsil.

Zůstala stát u okna. Jo, Reagan jí určitě pomůže. Její číslo si schovala. Hned zítra ráno jí zavolá. Čím dřív se setkají, tím dřív možná najdou novou stopu.

Rick se vrátil domů brzo ráno. Do baru za ním přišel Max a prodiskutovali celý případ od začátku. Jedině jemu se musel zmínit, kdo je Abi zač. Věděl, že on si to rozhodně nechá pro sebe. Raději to bude on sám, kdo všechno oznámí kapitánovi Forbesovi. Ten už to nějak vyřeší.

Oba toho moc nevypili. Alkohol jim vůbec nechutnal. Ne, když měli tolik potíží s případem. O vrahovi věděli tak málo. Je to vysoký chlap s číslem bot čtyřicet osm, zřejmě má přístup k policejní databázi. Oba detektivové jsou přesvědčeni, že za tím bude na sto procent nějaký policajt. To se Rickovi strašně příčilo. Který policajt může svůj slib, že bude chránit lidi, takhle zahodit a vraždit? Ještě věděli, že je naprosto šílený. Myslí si o sobě, že je Spasitel. Zabíjí krkavčí matky a zachraňuje děti. Určitě prožíval to samé jako ostatní děti. Převtěluje se do jejich pocitů a stále dokola vraždí svou matku, která nechala svého manžela, aby bil její dítě.

Jo, i on by dokázal být psychologem. Otevřel dveře od domu. Tušil, že bude Abigail spát, ale ona byla vzhůru. Seděla na pohovce a sledovala televizi. Zrovna šla nějaká komedie. Bylo by pěkný ji tu takhle najít každý den. „Myslel jsem, že budeš spát.“ Sundal ze sebe černou koženou bundu.

„Nemůžu usnout, když se po městě prohání nějaký maniak. Navíc už od malička mi dělalo potíže usínat v cizím prostředí. Kdes byl?“

„S Maxem jsme zašli do baru a prodiskutovali celý případ. Měla bys vědět, že jsem mu řekl, kdo jsi.“

Přikývla a začala se dívat znovu na komedii. Oba cítili to napětí po hádce. „Abi, přemýšlel jsem.“

Zvedla obočí. „Vážně, a na co jsi přišel?“ Vytušil, že je ještě pořád naštvaná. To on by měl být naštvanej. Ne ona. Takový holt ženský byly.

„Nebuď tak jedovatá, když se chci omluvit.“

„Nemáš se za co omlouvat. Já udělala chybu.“ Její hlas měl opět normální tóninu. Mohl si oddechnout. Rozhovor půjde hladce.

„Víš, nenaštvalo mě hlavně to, že jsi mi lhala, ale to, že jsi mi nedůvěřovala.“ Stoupl si před televizi, aby ho naprosto vnímala. „Nejde mi hlavně o případ, ale i o tebe. Tím, že jsi zatajila nějaké informace o případu, znamená, že by ti to mohlo vážně ublížit. Klidně by ti mohli dát podmínku. Záleží mi na tobě, tak to pochop.“ A nejen záleží, ale i tě miluju. Na tahle slova ale bude ještě dost času, říkal si. Je ještě brzo na to se vyznávat k něčemu, čím si byl tak málo jistý. Navíc netušil, jestli ona cítí to samé, a odmítnutí by rozhodně nesl těžce.

„Já ti důvěřuju. Kdyby ne, ještě bych svoji pravou identitu tajila.“ Povzbudivě se usmála. „Vím, že už nepracuju na případu, ale je tu jedna věc, kterou bychom mohli zkusit.“

Posadil se, aby mu mohla všechno v klidu vysvětlit. „Volala jsem tátovi.“ Zamračil se na ni. „Alexovi,“ dodala, protože nebyla jistá, jestli si nemyslí, že volala Curtisovi. „Je tu jedna psycholožka, Regan Dyleynová. Mohla by mi pomoct se vrátit do minulosti. Možná bych si mohla vzpomenout na detaily ohledně matčiny vraždy.“

Další psycholožka? Zajímavé. „Neříkala jsi, že široko daleko není jiný psycholog než ty?“

Kájícně se zašklebila. „I v tomhle jsem lhala.“ Zobla si popkornu, který si připravila k televizi. „Chtěla jsem za každou cenu pracovat na případu. Reagan je dlouholetá přítelkyně Alexe a je to skvělá psycholožka.“

„Dobře. Kdy tam chceš zajít?“

„Před chvíli jsem se s ní dovolala. Domluvili jsme si schůzku na odpoledne.“

„OK, tak já zavolám do práce, že přijdu o něco déle.“

Zakroutila hlavou. „To nemusíš. Zvládnu to sama.“

„Asi jsi zapomněla na to, že se od tebe nehnu na krok.“ Jo, zatím mu to nějak nevycházelo, ale snažil se napravit.

Cítil, že je všechno na dobré cestě. A vrah bude brzo za mřížemi.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 14. kapitola: