OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Death in the fire - 13. kapitola

05.04.2013 (11:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 682×

 13. kapitola

„Lež má krátké nohy, ale umí strašně rychle utíkat.“ Lech Przeczek

Abigail probudiliy sluneční paprsky, které se vkradly do jejího pokoje. Musela se usmát při vzpomínce na společnou noc s Rickem.

Otočila se na bok, aby si ho prohlédla, když spí, ale on na druhé půlce postele nebyl. Sáhla na polštář, který byl chladný. Kde asi je?

Potom uslyšela nějaké rány z kuchyně a kletby. Hm, asi se snaží vařit. Rozhodla se to prozkoumat.

Oblékla si na sebe první věci, které na zemi viděla. A to bylo její přiléhavé tričko a nějaké kraťásky. Nevzpomínala si, že by je tam nechávala. No co, to už je stejně jedno.

Vyšla ven z pokoje a zastavila se u dveří, ve kterých pozorovala Ricka.

V místnosti to doopravdy vonělo po slanině a vajíčkách. Jak pro chlapy typické. Copak neumí uvařit nic jiného než míchaná vajíčka?

Byl oblečený jenom do trenek, takže se v klidu mohla pokochat jeho svalnatou postavou Boha. Byl to nádherný pohled.

„Snažíš se vařit?“

Lekl se a uhodil se do hlavy o skříňku. Polohlasem zaklel. „Sakra, Abi, kazíš mi překvápko. Měla jsi mít snídani až do postele.“ Byl vážně zklamaný.

Podívala se na hodiny pověšené na stěně obýváku „Spíš oběd. Je dvanáct, poledne.“

„Doufám, že máš pořádný hlad.“ Dal vajíčka na bílé talíře a pak je položil na stůl. Slaninu přiložil k vajíčkům. „Vyspala ses dobře?“

„Líp než kdy jindy.“ Sedla si ke stolu. „Nádherně to voní.“ Dala si do úst první soustu a začala přežvykovat. „Je to moc dobrý.“

Říkala to, jako by to bylo kdo ví co, a tak se tomu musel usmát. „Vždyť jsou to jen vajíčka.“

Pak začala vážnějším rozhovorem. „Byls ještě venku?“

„Jo. V tvém domě doopravdy někdo byl.“ I on začal jíst. „Našel jsem pod okny stopy. Myslím, že to bude číslo čtyřicet osm. Tyhle stopy jsme našli i na prvním místě činu.“

Vystrašeně na něj zírala. „Takže to byl určitě spasitel?“

„Stoprocentně si tím jistý ale nejsem. Od teď se ode mě nehneš ani na krok, rozumíš?“ Měl v plánu ji ochránit. A to mohl jedině tak, že ji nezpustí z očí.

Svoji ženu Olivii před roky na chvíli spustil z očí, a co se pak stalo? Zabila se.

Tohle bylo úplně něco jiného, přesto si musel dávat pozor.

Zazvonil mu telefon. „Detektiv Gray, co se děje?“

Pozorovala jeho tvář, která byla čím dál víc zachmuřenější. To nevěštilo nic dobrého.

Zavěsil a oznámil jí: „Našli další oběť. Zřejmě to je žena, které uřízl prst a nechal ti ho před domem.“

Polkla. Co když takhle měla skončit i ona? Zaživa upálená? Zakroutila hlavou, aby na to nemusela myslet.

Rick se zvedl ze židle a začal se oblékat. „Jdi se obléct, jedeš se mnou,“ zase oznámil svým panovačným hlasem.

„Rozkaz, pane,“ řekla jedovatěji, než zamýšlela. On si toho raději nevšímal.

„Co kdyby sis sbalila pár věcí a na pár dní se nastěhovala ke mně? Budu mít lepší pocit. Postarám se o tebe. “

Jako by byla nějaké malé dítě. Potřebuje snad chránit? Jasně, že ne. Včera byla akorát vystrašená. Teď už bude na toho prevíta víc připravená, a až se objeví v jejím domě, tak s ním zatočí. Co si, sakra, o sobě Rick vůbec myslí? Postarám se o tebe. Nikdo se o ni nikdy pořádně nestaral. Proč by s tím měl začínat on?

„Hele, neznamená, že když jsme se spolu vyspali, že máš za mě nějakou odpovědnost, jasný?“ Vešla za ním do ložnice, kde se začala oblékat. „Byl to jen sex, nic víc. Měl bys to vědět.“

Zprudka se na ni otočil. „Nebyl to jenom sex, a ty to víš. Škoda, že nemáme víc času, abych ti to tu na místě dokázal.“ Objal ji a políbil. „Na to budeme mít ale ještě dost času. Nezapomeň si zabalit ty věci. Dneska přespíš u mě a žádné protesty.“

Na místo činu přijeli o půl hodiny déle. Všude už byli policisté a technici začali prohledávat místo činu. Max je zavedl přímo k ohnisku požáru, kde nechal vrah upálit svou oběť.

Abigail se zvedl na chvíli žaludek, ale pak svou nevolnost překonala. „Víme, kdo to je?“

Max přikývl a dal nějaké papíry Rickovi do ruky. „Oběť se jmenuje Margaret Liptonová. Patří jí ten uříznutý prst.“

Dál už jejich slova nevnímala. Soustředila se na místo činu, které se zdálo být velmi chaotické. Vrah určitě na místě činu nestrávil moc času. Chvátal. Bál se, že by ho tu někdo mohl chytit. Je zmatený a jeho touha po zabíjení není ukojená. Proč se vloupal do jejího domu a pak běžel vraždit? Opravdu má zájem i o její smrt? Možná to tak není.

Přemýšlela dlouho. Co když chtěl pomoct, ale ona místo toho zavolala Rickovi, on se polekal, a když si neměl s kým popovídat, jeho vražedné choutky jeho tělo převládly a on prostě musel vraždit? Ne! To asi ne.

„Abigail!“ křikl na ni Rick, ale ona ho stejně neposlouchala. Její pohled hypnotizovalo ohořelé tělo, které koroner sundával ze stejně ohořelého stromu. Nebyl to typicky tlustý strom z lesa. Vypadal jako hodně mlaďoučká bříza. Byl tenký a tělo se na něm houpalo. Určitě oheň hlídal vrah, jinak by mohl vzplát celý park. Jak to asi udělal? Tím ať se raději zabývají technici. To už nebyla její práce. Nebylo to důležité.

„Abi!“ zase uslyšela Rickův hlas, otočila se na něj. Rozpačitě se ozvala:

„No?“

„Seš v pohodě?“ Měl upřímnou starost. Copak vypadala tak vyděšeně? Byla vyděšená. Kdo by nebyl? Vždyť mohla skončit úplně stejně jako ta žena. Margaret!.

„Jasně, že jsem v pohodě,“ lhala.

Vůbec nebyla v pohodě. Vzpomněla si na předešlé noci, kdy taky měla pocit, že ji někdo sleduje.

První noc ve starém domě, pak noc, kdy se probudila a na okně byla přilepená lidská mužská postava. Je možné, že ji vrah sleduje? Proč by to dělal? Tenhle případ byl tak zvláštní.

Konečně by měla Rickovi říct, co je vlastně zač. Přiznat se. Jak asi bude reagovat?

„Ricku?“ Tady rozhodně není dobré místo, kde by se mu měla vyzpovídat. Jenže musela to říct, co nejdřív. Alex měl pravdu, už dávno měla vyjít pravda na světlo. „Musím s tebou mluvit.“

„Našla jsi něco?“ Na chvíli zavřela oči. Na uklidnění. Blažený klid však nepřicházel. Pomalu, ale jistě ji pohlcovala panika. Měla chuť utéct, zahrabat se někde hluboko pod zem, kde by ji nikdo nehledal.

„Já…musím se ti k něčemu přiznat.“ Její hlas zněl vážně.

Rick vůbec nevěděl, co by měl od ní čekat. K čemu se chce přiznávat? Věděl, že něco před ním skrývá. Co ale nevěděl. Možná právě o tom chce mluvit. „Co kdybys mi to řekla dneska večer u večeře, miláčku?“

Jeho důvěrné oslovení jí upřímně zahřálo u srdce. Osloví jí vůbec někdy takhle, až se dozví pravdu? Neměla lhát. Od začátku měla říkat jen pravdu. Kruci! Posrala to, jak nejvíc mohla. „Dobře, ale slib mi, že až ti to řeknu, tak nebudeš naštvaný.“ Paráda, tak to je fakt věta za tisíc bodů. Jasně, že na tebe bude naštvaný, Abigail! Zatajuješ svoji pravou identitu a ohrožuješ případ, mluvilo na ni její povědomí.

„Jasně, že nebudu.“ A políbil ji před zraky všech kolegů. I tohle nebylo správné. Oba to věděli.

Abigail zmizela někde na místě činu a on zůstal stát u pásky, kde se co nejdřív objeví novináři. Teď zbylo na něm vypořádat se s těmi hyenami. Nesnášel to. Znovu k němu mířil Max. „A jéje. Netváří se zrovna dvakrát nadšeně,“ pomyslel si Rick. Určitě viděl jeho představení s Abigail. No, co se dá dělat. Teď na sto procent přijde ponaučení.

„Asi by ses od ní měl teď držet dál.“

Rick nevěřil svým uším. „Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi řekl, že bych to s ní měl zkusit?“

Max se provinile zhoupnul na patách. „Možná, ale to jsem ještě nevěděl, jak moc se zaplete do případu. Myslel jsem, že udělá jenom profil a bye bye.“

Frustrovaně přešel z jednoho místa na druhé. „Maxi, ani nevíš, jak moc se zapletla do případu.“

„Co tím myslíš?“ Pohlédl na Abi, stojící u stromu, kde byla přivázaná oběť. Mluvila s techniky, kteří jí dali rukavice, aby si mohla osahat provaz, kterým byla oběť svázaná.

„Včera večer mi zavolala. Byla celá vystrašená a tvrdila mi, že je někdo v jejím domě.“ Při té představě sebou trhnul. Mohlo se stát tolik věcí. Mohla být mrtvá. „Samozřejmě jsem se za ní hned rozjel. Myslím, že u domu byl zase vrah. Vloupal se jí do domu, takže jsem s ní zůstal přes noc a hlídal jsem ji. Dneska přespí u mě. Nenechám ji v tom starém domě, kde nemá zabudovaný alarm.“

Rukou si přejel zrzavý knírek. „Páni, tak to je průšvih. Myslíš, že by ji mohl chtít zabít?“

„Já vůbec nevím, ale stalo se to hned po tom, co jsme odevzdali malou Sofii jejímu otci. Nevíš náhodou, jak se jí daří?“

„Naše oddělení je v kontaktu se sociálkou, která teď dohlíží na Sofiina otce. Zatím je vzorným tatíčkem, ale prarodiče o ni stejně usilují. Vypadá to, že ji nakonec do péče dostanou oni.“

„Aspoň tady je dobrý konec.“

Tak co nám o sobě ještě řekneš? Co máš v plánu? Abigail prohlížela místo činu jako zběsilá. Byla vystresovaná, proto neviděla to, co potřebovala. Žádné stopy jí nedávaly žádný smysl. Vrah je na svobodě a oni pořád nemají nic, co by je k vrahovi přivedlo. Mají hlavně oběti. Co kdyby se zaměřila na ně? No jasně, to bude ta správná cesta.

Vybírá si oběti v různých kategoriích věku. Mají vždy jedno dítě a muže, kteří je týrali. Podaly trestné oznámení? Pokud jo, mohly by být v nějaké databázi. A hned ji něco napadlo.

„Ricku?“ Celá v euforii, že nejspíš přišla na nějakou stopu, k němu s rozzářenýma očima přiběhla. „Má policie nějaké databáze, kde by uschovávaly jména žen, které podaly trestné oznámení na domácí násilí?“

Přikývl. „Jasně. Všechno schováváme, i když trestné oznámení stáhnou. Aspoň máme přehled.“

Bingo!

Takže vrah si je vybírá přes databázi. Znamená to, že je vrahem doopravdy nějaký policajt? Je to možné, ale docela je možné, že se do policejního systému naboural nějaký hacker.

„Musím ty databáze vidět.“

„Myslíš, že by si vrah mohl vybírat oběti přes naši databázi?“

Horlivě zakroutila hlavou. „Přesně tak. Dávalo by to smysl. Konečně bychom měli nějakou větší spojitost k případu.“

I Rick se nechal unést tak dobrou zprávou. Konečně něco našli. „Pokud to tak je. Vrah se musí ochomýtat blízko databáze. K těmto databázím má přístup jen pár lidí, a když se do nich chceš podívat, všechno se zapisuje. Vrah bude někde mezi jmény.“ Je to takhle zařízené, protože ve spisech byly osobní informace, které by mohl kdokoliv zneužít.

„Doufejme.“ Naposledy se porozhlédla po místě činu a viděla konečně to, co potřebovala. „Vrah panikaří. Včera jsi ho málem chytil. Bojí se. To znamená, že bude dělat chyby. Tuhle oběť zabil rychle. Nevychutnal si ji, možná proto bude vraždit teď intenzivněji, dokud neukojí svoje choutky.“ Jenže ty svoje choutky nikdy ukojit nemusí.

Když byli u auta, zastavil je jeden z techniků. „Detektive? Tohle jsme našli pod tělem oběti.“

Podal Rickovi i Abigail rukavice, aby neponičili důkaz. Byla to opět bílá obálka, jen byla trošku špinavá od sazí. „Dopis je zase pro tebe, Abi.“

Abigail si ho dychtivě vzala. Další stopa, která by jí mohla něco říct o vrahovi. Začala číst na hlas: „Drahá Abigail“ Slovo drahá bylo přeškrtnuté. To mohlo znamenat jen jediné, byl na ni naštvaný. Proč? To byla dobrá otázka. „Opravdu jsi mě zklamala! Myslel jsem, že jsi jiná. Nebyla to pravda. Jsi stejná jako všechny ty ženský. Včera jsi hřešila. Určitě ti došlo, že jsem tě měl v plánu zabít. Škoda! Přijel ten polda. Kdyby nepřijel, tak bychom si spolu náramně užili. Teď bys to byla ty, koho by sundávali a házeli do pytle na mrtvoly. Myslel jsem, že mi pomůžeš chránit ty děti. Měla jsi na starost jednu jedinou dívku a tys ji předhodila tomu tyranovi. To je ten tvůj hřích. Hřích, za který platí všechny ženy. Všechny! Úplně všechny, a já budu ten, který je potrestá.“ Zalapala po dechu, a pak si ještě pro sebe přečetla poslední řádek, který Rick nemohl vidět. „Vím, že jsi Emma. Už dávno. Co kdybys to řekla už i svému hrdinovi?“ Touhle poslední větou se jí vysmíval. To bylo jasné. Jak je možné, že on to ví? Sledoval ji snad celou dobu?

Dala dopis technikovi, který ho dal do pytlíku na důkazy a odkráčel někam na místo činu. „Myslím, že všechny ty děti obětí sleduje. Měli bychom k nim dát nějaké hlídky.“ Rick nechápal.

„Proč myslíš, že je sleduje? Zatím nemáme žádné důkazy.“

„To ti vysvětlím večer.“ Pokud si to vysvětlit necháš, dodala v duchu.

Jakmile byli oba dva v autě, přiběhl za nimi Max. „Ricku, máš mluvit s novináři.“

„Myslím, že to zvládneš sám,“ zavřel okýnko od auta a i přes to slyšel Maxovu kletbu.

Dokonale vybruslil z druhé nejhorší činnosti jeho práce.

Dojeli na oddělení, kde měli databázi s trestným oznámením na domácí násilí. Než se vůbec dostali ke správnému počítači, kde bylo všechno uložené, museli vyplnit několik formulářů, a pak je ještě čekal jeden policajt, který za počítačem seděl.

Byl to tlustý chlápek s plešatou hlavou. Abigail připomínal Homera Simpsona. Taky měl na stole koblihy, ale místo toho, aby je zapíjel pivem, měl na stole Coca-Colu.

Hlavně byl hodně nesympatický. Koukal na ni, jako by ji chtěl slupnout stejně jako koblihu. Byl fakt odporný.

„Tak co potřebujete?“ zeptal se a tím ukázal několik křivých zubů. Jeho jméno bylo David Lorky, jak měl napsáno na uniformě.

„Musíme se jen podívat do databáze,“ oznámila poněkud nervózní Abigail.

„A už jste se zapsali? Nemůžu sem pouštět jen tak někoho. Na to tu máme pravidla.“ Najednou se choval jako slušný polda. Zabedněnec!

Určitě tu musel vidět vraha. Co když s ním spolupracuje? Ne! To by bylo až moc přitažené za vlasy. Nic nenasvědčuje tomu, že by měl Spasitel nějakého komplice. Pracuje sám.

U sériových vrahů to tak bylo vždycky. I když se někdy objevily výjimky, kdy pracovali dva vrahové spolu. Například jako Ottis Toole a Henry Lee Lucas.

Rickovi přetekla trpělivost. „Jasně, že jsme se zapsali. Takže tady neblbněte a ukažte nám tu databázi,“ zuřil a Homer to poznal.

„No, tak se hned nerozčilujte. Dělám, jen svou práci.“ Na obranu zvedl obě ruce, pak začal ťukat do počítače.

Abigail i Rick se naklonili k počítači a sledovali obrazovku.

„Co vlastně hledáme?“ Homer napsal heslo do počítače a na obrazovce se objevila jména žen, které podaly trestné oznámení na své manžele, dokonce tam bylo i napsáno, kolik žen oznámení stáhlo.

„Můžete tam napsat jednotlivá jména a oni vám pak vyjedou veškeré informace?“

Homer přikývl. „Samozřejmě.“

Abigail mu řekla všechna jména obětí. A ona opravdu vyjela. Všechny ženy byly v databázi. Její teorie se potvrdila. „Ricku, máme spojitost s vrahem. Určitě navštívil databázi. Podívej, je tu všechno,“ ukázala na jednotlivé řádky. „Jméno, věk, kolik má dětí i to, kde bydlí.“

„Davide, mohl byste nám dát záznamy, abychom věděli, kdo tu všechno hledal v databázi?“ zeptal se Rick. Konečně něco mají! Měl naději, že by vraha mohli najít dost brzo. Už by nemusela být žádná oběť.

David se zakousl do koblihy. „Ok, počkejte tu chvíli. Já vám to přinesu.“

Abi si sedla na Davidovu židli, když odešel, a začala se prohrabávat databází. „Myslím, že bychom mohli podle typu zavražděných obětí udělat seznam potencionálních.“

„Jo, to by bylo super.“ Rukou se zapřel o židli. „Jednu potencionální oběť máme a já se bojím, že ty budeš právě na řadě.“

V jeho očích spatřila strach a napětí. „Klid, Ricku. Nic se mi nestane, přece mě chráníš ty, ne?“

„Tak to sis mě asi spletla s nějakým superhrdinou,“ zavrčel. „Nemám nadpřirozený schopnosti, abych tě ochránil. Nevím, kdo je vrahem, a kdykoliv tě spustím z očí, tak si tě může chytit a zabít. Je to tak jednoduchý.“

„Řekl jsi mi, že nedovolíš, aby mi ublížil. A já prostě vím, že mě dokážeš ochránit.“

Měl v břiše divný pocit. Jeho instinkt se nikdy nemýlil. Určitě se něco stane, a nebude to pěkné.

Večer už seděli v Rickově domě. Jeho dům si Abigail představovala úplně jinak. Čekala, že bude bydlet v bytovce nebo nějakém činžáku, ale on měl rodinný dům. To, že měl docela uklizeno, znamenalo, že byl poslední dobou často v práci. Nasvědčovaly tomu i jeho kruhy pod očima, kterých se všimla před chvilkou.

Prošla si celý dům. Překvapilo ji, když našla fotku mladé blonďaté ženy na jeho stolku u postele. Vzala ji do ruky a prohlížela si ji snad celou věčnost, než do ložnice přišel Rick.

„Kdo je to?“

Vzal jí fotku z ruky. „Olívie, moje žena, o které jsem ti vyprávěl. Nevím, proč tu fotku pořád schovávám.“ Hodil ji do šuplíku. „Je na čase zbavit se minulosti.“

Jo! To by byl skvělý nápad. Vzpomněla si na svou minulost. Každý má nějaká svá tajemství. Ona už ví o jeho ženě a on by se měl dozvědět o jejím životě, který tak skrývala. „Byla krásná. Musel jsi ji hodně milovat, když sis tu nechal její fotku, i když spáchala sebevraždu.“

Přikývl. „Ze začátku jsem ji miloval. Pak, když mě začala tahat za nos a podvádět s kdekým, tak jsem zjistil, že to bylo jen chvilkový poblouznění. Když otěhotněla, zůstal jsem s ní kvůli cizímu dítěti. Nechtěl jsem, aby to dítě trpělo.“

Kruci! Jeho manželka mu lhala. I ona lže, i když je to naprosto něco jiného. Přistoupila k němu blíž. „Já… musím ti říct pravdu.“

Zakroutil hlavou. „Co kdybys to nechala na jindy? Teď zrovna nemám náladu na nějaké pravdy a přiznání,“ objal ji. „Teď hlavně potřebuju tebe.“ Přitiskl se k ní a ona cítila, jak je vzrušený. Začal ji líbat a pak se přesunul k jamce na krku. Abigail slastně vydechla a on si to náramně užíval. „Nádherně voníš. Po jasmínu,“ zašeptal. „Z téhle vůně se fakt zblázním.“ Začal ji svlékat, ale ona se najednou odtáhla.

„Musím ti to říct teď hned.“

„To počká,“ řekl ochraptělým hlasem. „Teď mám v plánu se věnovat úplně jiným věcem, které jsou rozhodně důležitější než to, co mi chceš říct.“

O tom pochybuju, řekla si pro sebe. Přesto se nechala vtáhnout do milostné hry plné vášní.

Probudila se pozdě večer. Ležela na posteli propletená mezi dekami a Rickovým tělem. No, možná že teď je ještě vhodnější čas mu říct pravdu. Zvedla se z postele a začala se oblékat.

„Musíme si promluvit.“

Zvedl jedno víčko. „Teď? Děláš si srandu?“ Přinutil se taky zvednout z postele. „Abi, nepočká to na jindy?“

„Pořád chceš náš rozhovor oddalovat, ale já to chci mít už za sebou. Takže vstávej, ať jsi během pěti minut v obýváku.“ Tentokrát to byla ona, která měla panovačný hlas.

Co mi chce říct tak důležitého? pomyslel si Rick a neochotně se zvedl z postele. Rozhodně neměl náladu na rozhovory.

Raději by ležel v posteli. S ní. Došel do obýváku. Seděla na černém koženém křesle a tvářila se vážně, zahlédl v její očích i strach, který u ní viděl dost často.

„Tak co se děje?“

Začala si okusovat nehet. Vypadalo to na vážnou věc. Sedl si naproti ní a zívl si.

„Lhala jsem ti.“

Zamračil se. „Každej občas lže. Tak co jsi mi zatajila? A řekni to rychle, ať se můžeme vrátit zase do postele.“ Anebo můžeme zůstat rovnou tady. Při pohledu na pohovku mu v hlavě uvízly všelijaké erotické představy.

„Nejsem Abigail Colemanová…“ Jeho obličej se stáhl do nechápající linky. Začala mu všechno vysvětlovat. Bylo to zmatené.  „Teda jsem, ale ne tak úplně.“

„Ty sis něco šlehla?“

Zakroutila očima. „Jasně, že ne! Snažím se ti říct, že moje pravá identita není Abigail Colemanová, ale Emma Warenová.“

Zůstal přimraženě sedět, nic neříkal. Zdálo se, že tuhle informaci vážně nedokázal přijmout.

Téměř slyšela, jak mu to šrotuje v hlavě.

„Warenová? Ta Emma Warenová, která byla na místě činu, když ji náš Spasitel zabil mámu?“ Byl pořád v šoku, tak tohle rozhodně nečekal. Věděl, že něco skrývá. Ale tohle? Tohle… to je vážně překvapení.

Do prdele! Začal se zlobit. Viděla, jak se jeho nechápavá tvář proměnila na vzteklou. „Než na mě začneš křičet, nech si všechno vysvětlit.“

Zvedl se z křesla a začal přecházet po místnosti. „Hele, raději nechci nic slyšet. Co si vůbec myslíš? Ohrozila jsi celej případ! Na to jsi nemyslela?“

„Doufala jsem, že se na to nepřijde.“

Zuřivě se na ni otočil. Nesnášela to. Za celý den to udělal dvakrát a jí to začalo lézt pořádně na nervy. 

„Tak to jsi doufala špatně. Proč jsi mi to neřekla hned na začátku, proč až teď?“

„Bála jsem se, že mě stáhnete z případu,“ sklopila oči. „To jsem nemohla dovolit. Skoro celej svůj život jsem si myslela, že ji zabil táta. Dokonce kvůli mému svědectví ho zavřeli. Když mě navštívil a řekl, že ji nezabil. Nevím, ale najednou jsem o tom vážně začala pochybovat. Hlavně proto, že jsem si z té noci moc nepamatovala. Chtěla jsem to prověřit. A co se stalo? Doopravdy ty vraždy nespáchal on. Chtěla jsem zjistit pravdu.“

Došel k ní, vzal ji za paže a zvedl z pohovky. „Víš, co jsi způsobila? Díky tobě může zůstat na svobodě. Uškodilo to případu. Měla jsi použít víc tu tvojí inteligentní hlavičku psychologa a přemýšlet!“ křičel, nemohl svůj hněv udržet na uzdě. Byl vždycky samá kontrola, ale to, co udělala, bylo neodpustitelné. „Už dál na případu pracovat nebudeš! Nikdo se o tom nesmí dozvědět, jasný?“

Přikývla. „Jasný. A to chceš udělat jak? V dopise, co mi poslal, je to všechno napsaný.“ I ona křičela.

„Do prdele!“ zaklel a pustil ji. To bylo vážný. „To je fakt super. Ani si nedokážeš představit, jak si ohrozila celý případ. Teď budu mít co dělat, abych tuhle situaci trošku zachránil.“

Dokázala si to živě představit, akorát to nechtěla přijmout. Co když kvůli ní pustí pak sériového vraha na svobodu? Další ženy budou umírat kvůli ní. Kajícně mu pohlédla do očí. „Je mi to líto.“

A zase začal křičet. „Jo, tak tobě je to líto! Tohle řekneš i rodinám dalších zavražděných obětí, až ho pustí kvůli tobě na svobodu? Řekneš jim, je mi to líto, a všechno bude zase OK?“

Teď pohltil vztek i ji. Musela mu taky něco vmést do tváře. „Nejsem jediná, kdo ohrozil případ. Taky jsi měl použít mozek poldy a přemýšlet, než ses se mnou vyspal. To taky zčásti ohrozilo případ.“

Škubnul sebou. „Co sem taháš tohle? To je úplně něco jinýho.“

Pozvedla obočí. „No jo, já úplně zapomněla.“ Přešla k němu blíž, protože teď se nacházel skoro u dveří ven. „Když porušuješ protokol ty tím že ses vyspal jakoby s kolegyní, když jsem vám teď pomáhala s případem, tak je to v největším pořádku, že?“ Na chvíli se odmlčela. „Ale když poruší protokol někdo jinej, tak je to strašnej malér!“

Zakroutil hlavou a oblékl si bundu. Ta ženská mluvila vážně nesmysly. Nechtěl to poslouchat.

„Víš co? Promluvíme si, až oba dva vychladneme.“ Otevřel dveře ven. „Pošlu ti sem hlídku. Kód na alarm máš napsanej na papírku v kuchyni.“ Zabouchl za sebou dveře a nechal ji tam samotnou stát.

Jo, podělala to! A to pořádně.

Tak, a je tu zase další kapitolka, jsem zvědavá, jestli se bude líbit :)

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Death in the fire - 13. kapitola: